Reckoning - 6. kapitola

Překlad: Kerris

Kor.: Evudar

Becca si kousala spodní ret. „Dneska jsi tichý.

Bones vzhlédl. „Promiň, zlato, jsem trochu zamyšlený.“

Odsunula talíř. Po třech schůzkách alespoň přestala předstírat, že miska salátu je vše, co chce k jídlu.

„Problémy s klientem?“

Becca si myslela, že je konzultantem pro společnost, která se snaží ušetřit finance tím, že propouští nepotřebné zaměstnance. V jistém zvráceném smyslu to byla pravda.

„Něco takového.“

Skutečným problémem bylo, že Bones se stále nepřiblížil k nalezení LaLaurieových. Zdálo se, že nemají vlastní bydliště, ale jen se stěhují z bytu do bytu lidí, které zavraždili.

A přestože s Beccou prošel všechny ulice čtvrti za poslední tři noci, Delphine LaLaurie ani nezahlédla. Bones při těch výpravách narazil na několik ghúlů, ale ti se jen neškodně bavili. Nechtěli napadnout prvního člověka, který byl natolik hloupý, že je sledoval dovnitř budovy.

Becca natáhla ruku a dotkla se jeho ruky. „Víš, kam půjdeš po této práci? A, ehm, odejdeš hned, jak skončíš?“

Věděl, na co se ho ve skutečnosti ptá. „Odejdu hned, jak skončím. Moje práce mě zavádí po celém světě a na nic jiného mi nezbývá čas.“ Nejsem ten, koho hledáš, Becco.

Na její tváři se na okamžik mihl výraz bolesti, který rychle zakryla falešným úsměvem. „To zní dobrodružně.

Vážně? Ve skutečnosti to může být strašně osamělé.

„Víš,“ řekla Becca, když se ticho prodloužilo, „pochopila bych, kdybys mě po večeři chtěl jen odvézt domů…“

„Ne,“ řekl Bones okamžitě a zmírnil tón, když zamrkala nad jeho důrazným tónem. „Promiň, byl jsem dost mrzutý, ale dnes večer s tebou opravdu chci strávit víc času. Pokud chceš.“

Skoro doufal, že řekne, že nechce. Kdyby situace nebyla tak zoufalá, Bones by Beccu odvezl domů a přinutil ji, aby se do města nevracela, dokud se to nevyřeší.

Ale nemohl stát nad dalším čerstvě ožvýkaným tělem a vědět, že tomu mohl zabránit. Bones je nedokázal vyčenichat, ne v tom davu lidí, který se tlačil v ulicích, ale mohl Becce ukázat každou ženskou ghůlu, kterou našel. Jednou by to mohla být Delphine.

„Rád bych s tebou strávil víc času, když už jsem tady,“ řekl Bones a usmál se na Beccu s úsměvem plným možností.

Ona se usmála také a její vůně neklidu se rozplynula.

„To bych ráda.“

Jsi zkažený bastard, pomyslel si Bones. Na tváři však nic neprozradil. Místo toho zavolal číšníka.

Síla mu zvedla chlupy na zátylku. Bones se otočil a zamumlal kletbu, když zahlédl známou tvář, která se k nim blížila.

„Omluv mě,“ řekl Becce a vstal.

„Ahoj,“ zavolal Ralmiel a posadil se naproti Bonesovi. Becce věnoval okouzlující úsměv. „Kdo jsi, ma belle chérie?“

„Nikdo, kdo se tě týká,“ odsekl Bones.

Becca oněměla. Ralmiel vypadal uraženě. „Jako bys přede mnou musel chránit takovou krásnou květinku. Mám něco proti tobě, mon ami. Ne proti lidem, kteří se náhodou nacházejí v tvé blízkosti.“

Ralmiel neměl pověst toho, kdo ubližuje nevinným kolemjdoucím, ale Bones nebyl rád, že se Becca dostala do jeho blízkosti. Celá tahle situace ji vystavovala většímu nebezpečí, než zamýšlel. Bude muset změnit plány na zítřejší večer. Ale nejdřív je třeba vyřešit to nejdůležitější.

Bones se posadil a držel ruce blízko stříbrných nožů v kabátě.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se Becca a pohledem těkala mezi nimi.

„Naprosto,“ odpověděl Bones a nespouštěl oči z Ralmiela. „Můj přítel zapomněl na dobré mravy a vyrušil nás při večeři.“

„Chtěl jsem na tebe počkat venku,“ řekl Ralmiel a pohodlně se opřel v křesle, „ale když jsem uviděl tvou, chér amie, rozhodl jsem se, že naše záležitosti vyřídíme zítra. Až se dozvím víc o la belle tady.“

„Nelíbí se mi, když o mně mluvíte, jako bych tu nebyla,“ řekla Becca a ostře se podívala na Ralmiela.

Číšník přinesl účet. Bones na něj bez počítání hodil několik bankovek a ani na vteřinu neodvrátil pozornost od Ralmiela.

„Přidáš se k nám venku?“ zeptal se Bones s povytaženým obočím.

Ralmiel přikývl. „Jistě.“

Becca vzala kabelku a stále na ně vrhala opatrné pohledy. „Potřebujete chvilku o samotě?“

Ne, pomyslel si Bones chladně. Ale rád bych měl chvilku o samotě, abych ho mohl zabít. Vzal sklenici whisky a s uspokojením si všiml, že je téměř plná, a vstal od stolu.

„Jsme v pohodě, zlato. Za chvilku jsme hotovi.“

Bones a Ralmiel sledovali každý pohyb toho druhého, zatímco vycházeli ven. Napětí bylo tak husté, že by se dalo krájet. Bones téměř nenuceně usrkl whisky. Vedle nich čekala skupina kuřáků, kteří chtěli vejít do restaurace.

„Jaký máš plán, kámo?“ zeptal se Bones. „Budeš mě sledovat a čekat na nejlepší příležitost?“

Ralmiel se ušklíbl. „Non, mon ami. Půjdu za ní domů a pak se budu plížit za tebou.“

Becca zalapala po dechu. Bones se jen usmál. „To si nemyslím.“

Pak hodil whisky na Ralmiela a zapálil ho zapalovačem od nejbližšího kuřáka.

Ralmiel křičel a máchal rukama, aby uhasil oheň, který ho obklopoval. Několik kolemjdoucích také zakřičelo. Bones nečekal, aby obdivoval své dílo. Vytáhl Beccu z davu a ignoroval její zděšené koktání. Jakmile našel uličku, vyrazil do noci a zakryl je oba svým kabátem. V černém kabátu proti noční obloze bylo menší riziko, že si jich někdo všimne.

Ralmiel by v jeho stavu nikoho nesledoval.

Becca se snažila křičet, ale Bones jí zakryl ústa rukou. Tentokrát se neobtěžoval létat po střechách, ale letěl přes čtvrť a dál. Párkrát se ohlédl, ale nikdo ho nesledoval. Bylo by příliš doufat, že se Ralmielovi nepodařilo uhasit oheň a že je mrtvý, ale alespoň teď nevěděl, kde Becca bydlí.

Celou cestu kopala a kroutila se a vydávala vyděšené zvuky do jeho ruky. Když dorazili do její čtvrti, Bones se rozhlédl, neviděl nikoho postávat, a položil je na zem před jejími dveřmi.

„Ššš, jsi v pořádku, Becco,“ řekl a upřel na ni svůj pohled. „Odvezl jsem tě po večeři domů a nic neobvyklého se nestalo.“

Usmála se na něj a strach z její tváře zmizel.

„Díky za krásný večer,“ řekla.

Bones si povzdechl a znovu litoval, že ji musel využít. Až bude po všem, slíbil si v duchu, dostaneš na účet velkou částku. To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat.

„Ne, lásko, děkuji,“ odpověděl a letmo se dotkl jejích rtů.

Chtěl to být jen krátký polibek, ale ona otevřela ústa a propletla svůj jazyk s jeho, z ní se linula vůně touhy.

Bones ji políbil ještě vášnivěji a rukama jí sjížděl k pasu. Ona zalapala po dechu a pak zasténala, když se jeho boky otřely o její.

Peníze nejsou všechno, co jí můžu dát, pomyslel si Bones. Becca nechtěla, aby ji dnes večer nechal stát před dveřmi. Její srdce a vůně mu to křičely.

Odtrhla se na chvíli, aby mu zašeptala: „Pojď dovnitř.“

Opět to bylo to nejmenší, co mohl udělat.