Reckoning - 5. kapitola

Překlad: Kerris

Kor.: Evudar

Další den vyšel Bones z čtvrti do obchodu s názvem Bažinná krysa a s pobavením si všiml vrstvy rozbitých cihel rozsypaných přes práh dveří. Byla to voodoo ochranná bariéra, která měla údajně odhánět každého, kdo měl v úmyslu ublížit majiteli obchodu. Škoda, že nefungovala na lidi, kteří nevěřili na voodoo. Nebo na upíry.

Jakmile vešel dovnitř, Bones otočil ceduli OPEN na CLOSED a zamkl za sebou dveře. Vyschlý mužíček za pultem vzhlédl, zamrkal… a pak se z ničeho nic pokusil utéct.

Bones byl na druhé straně místnosti a přes pult za méně času, než stačilo starému majiteli obchodu vstát ze židle. Zasmál se, když muž spustil proud kreolských nadávek na Bonese, jeho rodiče a několik jeho předků.

„Pamatuj, Jean-Pierre, mluvím kreolsky, takže všechno, co řekneš, může a bude použito proti tobě a všem těm tvým hnilobám.“

„Debil,“ sykl Jean-Pierre anglicky. „Doufal jsem, že jsem tě viděl naposledy před lety.“

„No tak, kamaráde, zraňuješ mé city. Nevím, proč ke mně chováš takovou averzi. S tvým dědečkem jsme spolu skvěle vycházeli a jsem rád, že tě tu pořád najdu.“

„Nech mě na pokoji, Bonesi!“

Jean-Pierre se rozhlédl po obchodě, ale kromě Bonese a sebe tam nikdo nebyl. Není se čemu divit; na policích měl ošklivá, nekvalitní trička a další různé cetky, všechny v pochybném stavu a dražší než u většiny konkurence.

Ale Jean-Pierre se ve skutečnosti živil voodoo. Obchody v této čtvrti byly pro turisty nebo nevzdělané lidi. Jean-Pierre dodával pravé ingredience pro zkušené a náročné zákazníky a jeho rodina se tímto obchodem zabývala téměř od založení města. Byl to člověk, který znal mnoho nejtemnějších tajemství města. A protože Jean-Pierre zdědil po rodině imunitu vůči upírské kontrole mysli, Bones z něj nemohl pouhým pohledem vytáhnout informace, což byla škoda.

„Tak co jsem se tě chtěl zeptat? Ach ano, zrzavý chlapík, který si říká Ralmiel. Upír, asi tak moje výška, a má úžasnou novou schopnost mizet ve vzduchu. Co o něm víš?“

Podle výrazu na Jean-Pierrově tváři bylo jasné, že o Ralmielovi něco ví, ale nechtěl se o to podělit.

Bones neztratil ani špetku úsměvu. „Mám tě trochu zmlátit, než odpovíš? Žádný problém. Jen mi řekni, kterou kost chceš zlomit jako první, a já se do toho hned pustím.“

„Debilové,“ zasyčel Jean-Pierre. „Jste jen dvě chodící mrtvoly, které nechce ani země.“

Bones mávl rukou. „Jo, jasně, jsme všichni ubozí chlápkové, opuštění Bohem a samotnou Matkou Přírodou, tak už pokračuj.“

Bones opravdu neměl chuť začít toho malého muže mlátit. To by trvalo příliš dlouho.

„Zrzavý debil, chodí sem každou chvíli,“ řekl Jean-Pierre a vyplivl ta slova. „Má amulety, vyrobené na míru, používá magii.“

„Upíři nesmějí používat magii. Je to jeden z mála zákonů, které Kain stanovil pro svůj lid. Překvapuje mě, že Ralmiel ji používá tak okatě.“

Jean-Pierre se ušklíbl. „Kain. Bůh ho měl zabít za vraždu Ábela, místo toho ho potrestal tím, že z něj udělal upíra.

A co se týče Ralmiela, ti, kdo ho vidí používat magii, se toho nedožijí, aby o tom mohli vyprávět, myslím.“

To by zabránilo šíření informací, to je pravda. Ale kromě Jean-Pierra o tom muselo vědět ještě pár lidí. „Kdo vytváří magii, kterou Ralmiel používá?“

„Nevím.“

Bones se na Jean-Pierra zamračeně podíval. „Nebude se mi to líbit, ale buď z tebe tu odpověď vymlátím, nebo tě vezmu s sebou a budu se živit tvou bezpochyby odpornou krví, dokud tě neomrzí být mou svačinkou a neřekneš mi to.“

„Doufám, že ti srazí krev na prach,“ odsekl Jean-Pierre, ale Bonesovi prozradil její jméno. A kde ji najde.

„Zavolej mi, jestli ještě uvidíš Ralmiela,“ řekl Bones Jean-Pierrovi a napsal mu své číslo na zadní stranu jednoho z podtácků s nápisem, které byly na prodej na pultu. Tenhle měl slogan ‚Sám se neolízne!‘ To byla pravda.

„A nenuť mě ukončit mé dlouhé přátelství s tvou rodinou nějakou hloupostí,“ dodal Bones a v očích mu zablikala zelená jiskra, když mu podával podtácek.

Jean-Pierre ho vzal. „S ďábly si nezahrávám. Pak to vždycky skončí špatně.“

Bones jen přikývl a odešel. To byla také pravda.

 

Bylo to čtvrté Bonesovo ráno ve městě, když byla objevena další vražda. Stejně jako předtím se Bones vydal na místo činu, aby zjistil, zda tam nenajde něco, co by mu pomohlo vystopovat LaLaurieovi.

Jelani mluvil s detektivem přiděleným k případu. Z jejich tichého rozhovoru Bones vyrozuměl, že detektiv si myslí, že Jelani je spolupracovníkem jednoho z největších sponzorů města a že Bones je soukromý detektiv.

Bones přiměl Jelaniho, aby vyklidil byt, než vešel dovnitř, a ignoroval detektivovy výtky, že kontaminuje místo činu. Nechal místo činu v mnohem lepším stavu než ti chlapi.

Jakmile zůstal sám, prošel byt a každou chvíli se zhluboka nadechl. Stejná vůně muže a ženy jako v druhém bytě. Tady ale strávili méně času a ve spěchu udělali velký nepořádek. Ty krvavé skvrny vznikly při prudkém výtrysku krve z tepny, který byl tak silný, že dívka musela utíkat, když jí podřezali hrdlo. Není to ale ta samá dívka, kterou zabili v kuchyni. Ta chudinka byla majitelka druhého bytu a neměla už nohy, na kterých by mohla utéct.

Chlapec se díval. Jeho krev je čerstvější než jejich a zápach jeho strachu se rozlévá po obou místnostech. Podle mělkých ran byl pravděpodobně ještě naživu, když mu snědli ruce…

Bones ucítil změnu ve vzduchu těsně předtím, než se za ním objevil Ralmiel. Otočil se a vytasil nůž, ale tentokrát na něj žádný upír nemířil. Ne, Ralmiel se téměř smutně rozhlížel po krvavé řeži v místnosti.

„Mon Dieu,“ vydechl a pak se káravě podíval na nůž v Bonesově ruce. „Schovej to. V téhle místnosti už bylo dost smrti, oui?“

Za normálních okolností by Bones nesouhlasil a pak by Ralmiela probodl. Ale vůně, pohled a aura zoufalého hrůzy v bytě ho také odradily od toho, aby k tomu přispěl. Bones sklonil nůž, ale nepustil ho z ruky. Nebyl tak ovlivněn, aby ztratil rozum.

„Proč jsi tady, když mě nechceš znovu zabít?“

Ralmiel obešel místnost a dýchal stejně často jako Bones. V ruce držel další malou tmavou brašnu. Ach ano, to bude Ralmielova voodoo verze teleportu.

„Tohle neudělaly lidské ruce. Jedna věc je zabít někoho jako ty nebo já,“ Ralmielův pohrdavý gestem naznačil, že oba jsou bezcenné existence, „ale tohle jsou nevinní lidé. To není správné.“

Bones málem protočil oči. Zabiják se svědomím. Kdyby ho Ralmiel nechtěl zabít, koupil by mu drink a mohli by si popovídat o práci.

„Ty jsi neslyšel o těch dalších vraždách? Měl bys dávat větší pozor, kámo.“

„O té poslední jsem slyšel, ale nevěděl jsem, že za to můžeme my. New Orleans je moje město. Má svou temnou stránku, ale ne takovou. Víš, kdo to dělá?“

Bones se setkal se zeleným pohledem druhého muže. „Jo, vím.“

Ralmiel čekal. Bones nic neřekl. Nakonec Ralmiel Bonesovi věnoval zkoumavý pohled.

„Ale ty jsi tady, abys je zabil, ne? Nejsi moc chytrý, jestli si myslíš, že ti Marie poděkuje za to, že jsi jí ukradl pomstu.“

Bones pokrčil rameny. „Udělám to tak jako tak. Říkej tomu pomalý pracovní týden.“

Ralmiel se zasmál, ale v jeho smíchu zazněla ostrost. „Řekni mi, kdo za tím stojí, ať tě můžu zabít s vědomím, že se to už nikdy nebude opakovat. Máš moje slovo.“

„Díky moc, ale radši to risknu,“ odpověděl Bones a v očích mu zazářila zelená jiskra.

Ralmiel to nevěděl, ale jeho magické váčky byly očíslované. Bones včera navštívil Georgette, výrobkyni Ralmielových efektních úniků, a přesvědčil ji, aby vyměnila ingredience pro Ralmielovu novou várku. Skoro to ani nechtělo žádné vyhrožování. Georgette věděla, že používání magie je proti upírským zákonům, a jako dodavatelka produktu byla vinna spoluvinou. Jakmile Ralmielovi dojdou pravé amulety, Bones ho dostane přesně tam, kam chce. Bude nucen bojovat – a zemřít.

Ralmiel se uklonil. „Jak si přeješ.“ Pak stiskl váček a zmizel z místa, kde stál.

Bones se podíval na prázdné místo a usmál se. Ještě dva, kamaráde. Mám podezření, že tvá imitace džina brzy skončí.