DL - PROLOG

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Oliver

„Jsi si jistý, že tu nikdo jiný nebude?“

„Ano,“ odpoví mi modrooký Adonis Philip. „Slibuju, ale kdybys to chtěl otočit a vrátit se domů, můžeme. Nemusíme tam jet a… však víš.“ Mávne rukou ve vzduchu.

Oba víme, co tím myslí. Už nějakou dobu kroužíme kolem intimností a minulý týden jsem dokončil střední školu a bylo mi osmnáct. Jsem více než připravený posunout náš vztah na novou úroveň. Koneckonců jsem teď dospělý, ne? Připravený učinit svá vlastní rozhodnutí.

Philip na mě nevyvíjel žádný tlak, ani trošku, ale já ho chci víc, než cokoli jiného. No, víc, než většinu věcí. Jedna věc, kterou bych fakt miloval, kdybych ji od něj dostal, je slib, že spolu budeme navždy, ale to zabere víc času.

Miluju ho. Věděl jsem, že je určený pro mě. Chci s ním strávit zbytek života. Je mým alfou. Tělo mám rozbolavělé potřebou být jím naplněn. Od okamžiku, kdy jsem ho před lety spatřil, jsem chodil  s hlavou v oblacích. Dokud jsme na sebe po jeho návratu z vysoké tohle jaro nenatrefili. Uviděl mě na bowlingu, kde pracuju a požádal mě o číslo. Zavolal mi další den. Byl jsem velmi překvapený, ale zároveň i potěšený. Když byl doma, trávili jsme spolu každý den v týdnu. Když jsem nepracoval, byl jsem s ním a poflakoval se v domě mé babičky, kde žiju. Když jsem pracoval, byl tam, hrál bowling a čekal, než mi skončí směna.

Pak se vrátil do školy. Očekával jsem, že s ním ztratím spojení. Koneckonců byl na vysoké obklopený krásnými omegy. Všichni se mohli přetrhnout, aby s ním mohli být. Proč by měl čekat na mladého omegu z malého města s nulovými zkušenostmi?

Prvních pár dnů volal a psal. Očekával jsem, že jeho zájem poleví a zprávy přestanou chodit, ale nikdy nepřestaly. Pokud něco, tak chodily ještě častěji. Mluvili jsme o našich životech, nadějích, snech a touhách. Věděl jsem o Philipu Millerovi všechno a on věděl všechno o mně. Sakra, dokonce jsem mu ukázal i mé kresby, které jsem nikomu neukázal. Řekl, že je miluje, ale jsem si jistý, že se snažil být jen milý. Přesto bylo hezké to slyšet.

Philip zaparkoval své Chevy Silverado na provizorní místo u Lover´s Lane (pozn. Cesta milenců). Takový hloupý, klišoidní název, ale tak se mu říkalo. Nejedná se o útes s výhledem na město jako ve filmech. Je to jen kopec, kam přijíždí děcka ze střední, aby se šmajchlovala nebo dělala i něco víc. Výhled na město ani nebyl moc extra.

Millerstown je malé starobylé městečko. S Philipem tu žijeme celý život. Jeho rodina založila město a odtud pochází jeho název. Pochází z dlouhé řady městských starostů. V podstatě se jedná prakticky o monarchii. Miniaturní, ale přesto monarchii.

Otočí se ke mně. „Náš vztah beru vážně, víš to, že?“

Kousnu se do rtu a vzhlédnu k němu skrze řasy. „V to jsem doufal, ale ani jeden jsme tomu druhému nic neslíbili… a nechtěl jsem se příliš nechat unést nadějí.“ Žmoulám si ruce v klíně, nejistý, kam je dát nebo co s nimi dělat.

„Vím, že jsme mladí, ale vím, co cítím ve svém srdci. A budu tě milovat až do konce života. Jsi mé srdce, má duše, mé všechno. Být s tebou, dokonce, i když jsme byli rozděleni vzdáleností, byl pro mě absolutní ráj. Přeju si, abys zvážil, že se mnou půjdeš na školu, abychom se už nikdy nerozdělili.“

Odvrátím pohled. „Víš, že si to nemůžu dovolit.“

„Pomůžu ti.“

„Nemůžu si vzít tvé peníze.“

„Pomůžu ti najít stipendia, finanční pomoc, cokoli. Jen ti chci být nablízku, mohl bych změnit školu,“ navrhne váhavě.

„Ne, jsi v polovině studia. Už ti zbývá jen rok a půl. Kromě toho je to nejlepší škola pro hasiče v zemi. Nenechám tě se jí vzdát jen kvůli mně.“

Philip si frustrovaně povzdechne. „Kdybych si nemyslel, že tenhle titul potřebuju, abych dostal dobrou práci a mohl tě zajistit, tak bych v té škole skončil mrknutím oka.“

V břiše mi létají motýlci a kůže mi zrudne. „Já vím a přeju si, abych mohl jít tam, kde jsi ty, ale bude to jen na chvíli. Získám kredity na místní vysoké škole a ušetřím si nějaké peníze. A pak, až dokončíš školu, můžu jít někam jinam. Do té doby můžeme…“ Kousnu se do rtu a znovu odvrátím pohled. Tyhle věci jsem ještě nevyslovil nahlas. Byly jen fantazií v mé hlavě a já jsem si dovolil o nich snít.

Philip se usměje, jeho škádlivý úsměv mi vždy způsobí slabost v kolenou. „Potom bychom mohli koupit malý domeček, vzít se a mít děti.“

„Ty chceš děti?“ podívám se na něj s vytřeštěnýma očima plnýma naděje.

„Víc než cokoli. Od chvíle, kdy jsem byl prohlášen za alfu, jsem čekal, až najdu svého omegu a udělám si s ním děti. V okamžiku, kdy jsem tě spatřil, jsem věděl, že ty jsi mým omegou. Jsi můj a nikoho jiného.“

„Také jsem to tak cítil.“ Je to teď anebo nikdy. Věděl jsem, že tento krok chci učinit s Philipem a s nikým jiným. Zítra jede na výlet se svým bratrstvem a pak se na léto vrátí do školy. Já budu pracovat jako blázen. Kdo ví, kdy by se nám znovu naskytla taková příležitost?

Bez přemýšlení mé ruce zamíří ke knoflíkům mé košile. Pomalu, ale s odhodláním rozepínám knoflík za knoflíkem, dokud není zcela otevřená.

Philip nasaje dech. „Jsi si tím jistý?“

„Jo, víc než čímkoliv jiným.“

Philip se zazubí a v očích mu zajiskří. „Chci s tebou být navždy. Přísahám, že tě budu milovat až do smrti. A můžu tak právě začít hned teď.“

Vyleze z auta a oběhne ho na stranu spolujezdce. Pomůže mi vystoupit. Vzduch pozdního jara je teplý, z lesa se ozývají cvrčci a žáby, ale o nic z toho se nestarám. Vše, o co mi jde, je být v náručí mého alfy.

Ze zadní sedačky vezme deku a roztáhne ji na zemi.

„Přeju si, aby tohle byla postel v mém domě, nebo tvém, nebo sakra, dokonce v hotelu. I když to vypadá docela lacině,“ zasměje se.

„Ne, tohle je perfektní, dokonce romantické. Dokud…“ Rozhlédnu se okolo, jsme tu jediní s autem. „Dokud se neobjeví někdo jiný.“

„Nemyslím si.“

„Věřím ti, Philipe. Miluju tě.“

Přistoupí ke mně, zvedne ruku a pohladí mě po tváři. „Taky tě miluju Ollie. Víc, než cokoli.“

Stáhnu si košili a kalhoty a on udělá to samé. Teplý vzduch zasáhne moji kůži a já se zachvěju. Philip mě položí na deku a zakryje mé tělo svým.

Zatímco mě líbá na rty, tvář a krk, přejíždí současně rukou po mém břiše dolů k pánvi a dál mezi nohy. Rozevřu je pro něj a pozvu ho dovnitř, připravený ho přivítat.

Doposud jsme se jen líbali a otírali se o sebe, když jsme se muchlovali na gauči v domě mé babičky a já přitom snil o tomhle.

Nasaju dech a zasyčím, jak začne prozkoumávat můj těsný prstenec svalů a dotýká se mě na místech, kde nikdo jiný. Pak je najednou pryč a šátrá v kapse svých kalhot.

„Mám lubrikant a kondom. Doufal jsem, že bychom… nechtěl jsem předpokládat… ale chtěl jsem být připraven. Bereš supperssant, že? (pozn. nepřekládala jsem, je to obdoba antikoncepce u žen, ale když se nejedná o ženu, tak mi přijde divné to používat u muže J ).

Přikývnu.

Vrátí se ke mně s prsty pokrytými gelem. Proniknutí trochu pálí, ale brzy utichne, když mě roztahuje jedním prstem, pak dvěma a nakonec třemi. V tu chvíli se pod ním už svíjím a pták mě bolí potřebou vyvrcholit.

„Prosím, Philipe, potřebuju tě.“

Zakryje má ústa svými a vnoří se do mě. Vykřiknu z mírné bolesti.

„Omlouvám se,“ snaží se vytáhnout, ale já mu zaryju nehty do zad.

„Ne,“ prodýchávám roztahování mého kanálku. „Je to v pohodě, jen mi dej chviličku.“

Políbím ho, ponořím jazyk do jeho úst a prohloubím polibek. Po chvilce se zhoupnu a vtáhnu ho do sebe hlouběji.

„Tak moc tě miluju, omego.“ Vráží do mě znovu a znovu a znovu.

Sténám s tváří zabořenou do jeho krku, abych ztlumil zvuky rozkoše. Je to vše, o čem jsem kdy snil a v co jsem doufal. Pohnu boky a přijmu celou Philipovu délku. Vše, co mi dává.

Zasténám, když opakovaně zasáhne moji prostatu. Vystříknu a břicho pokryje bílá tekutina. Philip nade mnou zařve, zaboří se hlouběji než kdy předtím a naplní mě svým semenem. „Miluju tě, omego.“ Políbí mě na krk a pak se ke mně přitulí.

„Taky tě miluju, alfo.“

***

Usneme na dece ve společném objetí. Probudíme se následující den brzy ráno. Slunce ještě nevyšlo, ale spali jsme několik hodin. Vezme mě zpátky do babiččina domu, kde mě vysadí.

Posledním pomalým sladkým polibkem mi slíbí, že zavolá, jakmile se vrátí ze svého výletu. Poprosí mě, abych si nedělal žádné konečné plány se školou, dokud si s ním znovu nepromluvím. Slíbil, že se domluvíme, takže budeme moct být spolu, zatímco budu chodit na své kurzy. Věřil jsem mu. Z hloubi duše jsem věřil všemu, co mi řekl. Vsadil bych na něj svůj život.

Další dva týdny se vznáším na obláčku štěstí a netrpělivě čekám, až zavolá. Vezmu si zpět zálohu na studium na škole a pustím předběžně pronajatý byt. Jsem připraven pokračovat ve svém životě s Philipem. Teď už si dokážu představit naše děti: blonďaté vlasy, modré oči, nebo zelené, jako mám já, obojí bude v pořádku. Všechno bude fajn. Život s Philipem bude úžasný. Víc, než v co jsem mohl kdy doufat.

První den, kdy se měl vrátit, jsem čekal na jeho telefonát, ale on nezavolal. Možná měl spoustu práce s vybalováním, návštěvou své rodiny, nebo přijel z výletu později. Trochu jsem ho sledoval po sociálních médiích, abych zjistil, zda na nich neproběhla nějaká aktivita, ale nic.

Druhý den, co měl být doma, jsem mu poslal textovku, že doufám, že si užil výlet a že mi chyběl. Žádná odpověď.

Tehdy začala nevolnost.

Nejdříve jsem si myslel, že byla vyvolána úzkostí, ale po pár dnech jsem si uvědomil, že by v tom mohlo být víc. Očividně jsme použili ochranu, ale ty nejsou stoprocentně účinné, že? A ještě méně u plodných omegů a alfů. Něco na jejich společné chemii těla způsobuje, že jsou kondomy méně efektivní.

Ale já jsem na supperssantu už několik let, neměl by fungovat aspoň ten?

Jen když si je bereš každý den ve stejný čas.

Dokonce i třetí týden jeho absence jsem každý den čekal, že se ozve. S každou další hodinou mě napadalo stále méně důvodů, proč bymě nekontaktoval. Teď se začínám bát, že jsem byl za blbce. Ale proč? Co by z toho měl?

Zatímco procházím obchodem, minu drogistické zboží. Pohlédnu na těhotenské testy pro omegy. Jeden popadnu, abych si potvrdil své podezření. Doufám, že výsledek bude negativní. Když bude pozitivní… ani na to nechci myslet.

Když se vrátím domů, babička tu není. Tak si jdu okamžitě udělat test a čekám tři minuty na výsledek.

Vlastně ani tři minuty čekat nemusím. Prostě na něj zírám a čekám, jestli se objeví ještě jedna čárka nebo ne.

Chemická reakce je okamžitá. Ukázaly se dvě čárky. Budu mít dítě.

Sednu si na postel s testem v ruce a roztřesu se.

Dítě v osmnácti. Co budu, kurva, dělat? Co jsem si myslel?

Chytnu telefon a chci zavolat Philipovi, ale pak si to rozmyslím.

Půjdu přímo k němu domů. Tváří v tvář mě nemůže ignorovat.

Seběhnu schody a stále držím test v ruce. Ozve se zaklepání na dveře, zastrčím si test do zadní kapsy, doufám, že si ho nikdo nevšimne. Snad jde jen o nějakého podomního prodejce, kterého bych se mohl rychle zbavit.

Nečekal jsem, že před mými dveřmi uvidím Iana Millera. Starostu města a Philipova otce.

„Pane Millere, teda, pane starosto, mohu vám nějak pomoct?“ Hlas se mi třese, ale doufám, že si myslí, že je to z nervozity, ne z něčeho jiného. Samozřejmě, že už jsem starostu viděl. Koneckonců jsme v malém městě, ale nikdy jsem s ním nemluvil. Byl místním hrdinou, prakticky celebritou v standardech malého města.

„Nechystáš se mě pozvat dovnitř?“ zeptá se téměř krutě.

Bylo to nepříjemné. Použil úplně jiný hlas, než jaký obvykle slýchám. Pan Miller je ke všem přátelský. Vždycky se usmívá a potřásá si rukou.

„Samozřejmě.“ Pokynu mu, aby vešel dovnitř.

„Můžu vám s něčím pomoct? Nebo vám nabídnout něco k pití?“

„Ne,“ odpoví stroze. „Jsem tady, abych se postaral o jeden problém, a pak zase půjdu. Nemělo by mi to zabrat dlouho,“ odmlčí se a přimhouří na mě oči. „Doufám, že mi můžeš s tím problémem pomoct.“

Kůži mi prosakuje chlad. „Problémem?“ zapištím.

„Ano. Zdá se, že se o tebe můj syn zajímal. A zatímco to bylo na krátkou chvíli v pořádku, chápu, že si můj syn chtěl lidově řečeno vyhodit z kopýtka, ale já pro něj mám plány, víš. Plány, které zahrnují, že půjde v mých šlépějích a povede jako další generace toto město.“

Polknu knedlík v krku. Moc dobře vím, že vstup do politiky nemá Philip v plánu, nebo aspoň tak mi to řekl.

„Přepokládal jsem, že o tebe Philip ztratí zájem a taky že jo. Měl jsem pravdu. Proto tě v posledních dnech nekontaktoval, i když byl doma a měl fůru času se s tebou spojit.“

Žaludek se mi propadne a mě stojí veškeré úsilí, abych se nepozvracel na starostovy polobotky.

„No, zpráva přijata. Už ho nebudu kontaktovat.“ Kousnu se do rtu a zírám do země. „Ale měl byste vědět –“

„Nechci to vědět,“ utne mě Ian. „Vím o tvém malém nákupu v drogerii. Koneckonců město vlastním. Nemělo by být překvapením, že jsem si vědom všech věcí, co se dějí ve městě.“

„Och,“ ustoupím o krok. „To –“

„Nechci to vědět,“ zařve. „Můj syn to nechce vědět. A chci, aby sis to nechal pro sebe. Rozumíš?“

Přikývnu.

„Můžeš se o ten problém postarat na vlastní pěst. Tento šek by měl pokrýt výdaje.“ Podá mi obálku.

Zírám na ni jako na hada, který je připraven mě uštknout. Zavrtím hlavou. „Nevezmu si to.“ Věděl jsem, co nabízí a neudělám to. Za žádných okolností.

Ian upustí obálku na podlahu „Dělej si s ním, co chceš. Roztrhej ho. Spal. Použij. Je mi to jedno. Ale ať s ním uděláš cokoli, k mému synovi se nepřibližuj. Rozumíš?“

Hrozba v jeho hlase mi neujde a tak přikývnu. Jsou to v současné době jediné svaly v těle, které mi fungují. Vše ostatní je paralyzováno strachem.

„Ano, pane.“

„Hodný kluk.“ Poplácá mě po tváři dost silně, aby to štíplo.

„Jak to říkají děcka v dnešní době? Ztratil jsi číslo? Tak přesně to udělej s tím Philipovým. Rozumíš?“

Přikývnu. „Ano, rozumím.“