Contempt - 16. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„To je v pořádku,“ zamumlal její táta a políbil ji na čelo.

Lucia se na něj zamračeně podívala. „Jsi si jistý, že nechceš, abych tu byla s tebou, až to dokončíš?“

Lucian ji něžně poplácal po tváři. „Vím, proč ty tu chceš být… ale tohle je něco, co chci udělat sám, Lucio. To snad pochopíš, ne? Celá tahle věc s rakovinou byla víc než jen nemoc v mém těle – byla i v mé mysli.“

Jo, to by se vsadila.

Táta… vždycky silný a nikdy neomylný, se konečně setkal se soupeřem. Jistě, chtěl ho porazit, a ano, budou muset počkat dalších šest měsíců, než budou mít oficiálně všechno potvrzené, ale chápala, co se jí snažil říct.

„Miluju tě, tati,“ zašeptala.

Usmál se. „To je to jediné, na čem mi záleží, dolcezza.“

„Projdeme se po nemocnici,“ řekl Renzo ode dveří, „a pak se vrátíme zpátky, Luciane.“

Její táta přikývl. „Vážím si toho. Také se hlaste… dobře, víš, co chci, abys hlásil, Renzo. Ujisti se, že nepotřebují tebe ani cokoli jiného. Mělo by se to brzy odehrát, že?“

Se zvednutým obočím těkala pohledem mezi tátou a Renzem. Jako by ti dva vedli tichou konverzaci, do které nebyla zapojena a které ani nerozuměla. Usoudila, že pro ni bude lepší nevyptávat se. Pokud spolu vycházeli, pak se do toho nehodlala vložit a svou vlastní zvědavostí to zničit.

„Máš to mít,“ odpověděl Renzo. „Pojď, Lucio.“

Natáhl k ní ruku, a i když stále chtěla sedět u táty, aby byla s ním, než dokončí poslední chemoterapii, ustoupila. Přijala jeho roku. Renzo ji nasměroval ven z místnosti, propletl si s ní prsty a pevně ji držel. Jako by si ji chtěl udržet přímo u sebe, aby se nepokusila vrhnout se zpátky ke svému tátovi.

„Bude v pořádku,“ řekl Renzo a než jí dal políbil na temeno hlavy, zasmál se. „Nech ho udělat to samotného, Lucio. To jsou chvíle, které občas potřebujeme všichni.“

Dobře.

„Dneska tu nechtěl ani mámu,“ řekla.

„Myslím, že se toho pro něj hodně děje.“

„Jo, ohledně toho.“

Oba sešli dolů po schodiště. S potutelným úsměvem na tváři se rychle otočila. Šťouchla ho přímo do hrudi. Jen zvedl obočí, jako by chtěl říct, jen ať se odváží. „Co to vlastně bylo v tom pokoji?“

„Nevím, o čem to –“

„Ani to nezkoušej.“ Dala si ruku v bok a měřila si ho pohledem, který, jak doufala, říkal, že si teď kurva nehraje. Těžko říct, zda to vezme jako výzvu, nebo ne, ale bylo jí to jedno. „Viděla jsem celou tu… tichou konverzaci, kterou jste s tátou prováděli. Ani se mi nesnaž lhát.“

Když dorazil na první odpočívadlo na schodišti, zatahal ji za ruku a otevřel dveře, které vedly do patra, které vypadalo… prázdně. Beze slova ji za sebou táhl a nakukoval do jedněch dveří po druhých, dokud nenašel ty, který se mu líbily. Vtáhl ji do místnosti a kopnutím je za nimi zavřel.

Trvalo jí dvě vteřiny, než si uvědomila, že byli uvnitř zatraceného skladu. Kolem nich byly řady kovových polic plných lékařských potřeb. Ale co, pro tenhle hovor jim to poskytlo trochu soukromí, což oceňovala.

Bylo to něco.

„Co to děláš?“ zeptala se ho, když se na ni s mrknutím usmál.

„Pojď sem,“ dožadoval se hrubě.

Přitáhl si ji k sobě blíž a rukama vklouzl pod její čelist. Zaklonila hlavu a viděla jen to, jak jí zatemňoval zorné pole.

A Bože…

Milovala to.

Milovala jeho.

Na rty jí vtiskl rychlý polibek a řekl: „Nedělej si s tím starosti, Luco. Tvůj táta a já, myslím… není to o tobě.“

„Ale –“

Políbil ji tvrději.

Snažil se ji rozptýlit a fungovalo to. Ani si nebyla jistá, zda jí to vadilo nebo ne. Zbožňovala, když se jí dotýkal svýma rukama. Zbožňovala to, jak ji líbal, jako by měl hlad a nedokázal se jí dostatečně nabažit. Stačilo to, aby díky tomu byla mokrá mezi stehny, i když tady to bylo to poslední místo, kde by se měla takhle cítit.

Pravděpodobně to věděl i on.

Věděl přesně, co s ní dělal. Musel, už jen vzhledem k tomu, jak se k ní přiblížil, kdy natlačil její tělo ke zdi a svou tvrdou postavu se tiskl k jejím měkčím liniím. Najednou byla ráda, že se pro dnešek rozhodla pro tenké šaty, protože jednou rukou snadno vklouzl pod jejich sukni a sevřel ji za vnitřní stehno, zatímco druhou ji dál pevně držel za čelist.

Nemohla se pohnout.

Ani nechtěla.

„Bože, jsi příšerný,“ vydechla, když se konečně odtáhl od jejich polibku.

Uchechtl se. „Ano?“

„Jen… je to v pořádku, že?“ zeptala se a dívala se na něj. „Myslím ty a můj táta. Jste oba v pořádku, že?“

Přikývl. „Slibuji.“

Dobře.

To bylo to jediné, na čem jí záleželo.

Detaily nepotřebovala.

„Ale ty,“ řekl se zvednutým obočí.

Navlhčila si rty. „Co já?“

„Myslím, že ses tu dostala do jistého stavu. Pozoruješ ho a děláš si starosti. To se mi nelíbí.“

Přistoupil k ní o trochu blíž.

Jeho ruka na jejím stehně vyjela o něco výš.

Bože.

„Tohle není to pravé místo pro –“

„Tak mi řekni, abych přestal,“ vyzval ji.

Nemohla, ne když se svými prsty dotýkal přes kalhotky jejího pohlaví.

„Nenávidím tě,“ lhala.

Zasmál se. „Proč?“

„Když jsem s tebou, nemám nad sebou žádnou kontrolu.“

„Tak mě nech, ať se cítíš dobře, zlato.“

Jak by na to měla říct ne?

„Udělej to rychle,“ zamumlala. „Nepotřebujeme tu být přistiženi.“

„Máš to mít. Přísahám na svou čest skauta.“

„Do zatraceného skauta máš tak daleko, až to –“

„Já vím,“ řekl s úsměvem.

Svá slova doplnil pohybem ruky, kterou vklouzl pod její šaty. Svými obratnými prsty ji přes kalhotky hladil kundičku. Věděl, jak se jí dotknout – když konečky prstů přejížděl přes bavlnou zakryté pohlaví, zkroutil palec přímo proti jejímu klitorisu.

„Už jsi dost mokrá na to, abych to cítil i přes kalhotky,“ zamumlal.

„Je to překvapení?“

Mrkl na ni. „Zbožňuji to. Chci to přesně takhle.“

Jo, věděla to.

Svými prsty zabloudil pod klínek jejích kalhotek a pod látkou přejížděl po jejím pohlaví. Cítila, jak rozmazával její vlhkost ze štěrbinky přes klitoris a pak ten pulzující pupen v tvrdých, rychlých kroužcích dráždil. Stehna se jí chvěla. Jeho ústa se snesla na její. Jazykem jí je násilně přiměl otevřít, svými prsty se vrátil zpátky do její štěrbiny. Dvěma zatlačil hluboko dovnitř a tam se pak dostal k vnitřní stěně její kundičky. Dokonale se trefil do jejího bodu G.

„Ach, můj bože,“ zamumlala do jeho úst.

Znovu se uchechtl.

Tím samým temným, chraplavým smíchem.

Byla si jistá, že by se zvládla udělat z pouhého toho zvuku.

„Udělej se a pak mě zpracuj svými ústy, abych tě mohl ošukat,“ požadoval.

Jo.

Sakra.

To bylo ono. Prostě jen jeho hrubý hlas naplněný příslibem sexu, stejně jako jeho slova, a vůně jeho kůže. Pro ni to bylo všechno jedno a to samé. Všechno to pro ni mluvilo mužem, sexem a láskou. Dokázal by pro ni někdo tu vůni stočit do lahvičky?

Potřebovala to.

Tvrdě se udělala, ale druhou rukou jí rychle zakryl ústa, aby všechny její zvuky zůstaly dostatečně tlumené. Jeho smích byl až příliš sexy. Zamkl na ni svůj pohled, a to v ní vyvolávalo pocit šílenství.

„Chceš mě ochutnat ve svých ústech, zlato?“ zeptal se.

Přikývla, takže odtáhl ruku od jejích úst. Rychle klesla na kolena. Už si rozepínal kalhoty a mírně si je stáhl. Z boxerek si snadno osvobodil penis – už tvrdý a v jejích dlaních pulzující – a to jediné, na co dokázala myslet, bylo to, aby ho co nejdříve dostala do svých úst. Hedvábnost jeho penisu pod drsností svého jazyka; chuť jeho presperma, zatímco se bude dívat, jak ho celého polykala… všechno to chtěla.

„Lucio…“

Podívala se na něj.

Zvedl obočí. „Miluješ to, co?“

Usmála se. „Víc, než tušíš.“

Nic se nepodobalo zvuku, který vydal, když ho poprvé vzala do úst. Byl hrdelní a syrový. Jako by z jeho nitra vycházela bolest jen ze samotného pocitu, jak se svými rty ovíjela kolem jeho penisu. V tom, jak dával najevo své potěšení, zatímco ho kouřila, by se dokázala ztratit. Bylo to nádherné.

„Myslel jsem, že jsi to chtěla rychle,“ procedil skrz zaťaté zuby.

Bože.

Zbožňovala, jak takhle vypadal. S ní na kolenou, s jeho penisem ve svých ústech… vypadal, jako by nad sebou tím nejlepším způsobem ztrácel kontrolu. Vždycky byl tak klidný – to ona dokázala zapříčinit jeho neklid. Nic jí nedokázalo vzrušit víc.

„Protože pokud v tom budeš pokračovat, skončí to úplně jinak,“ varoval ji.

Ani jí nedovolil pokračovat dál. Rychle z ní svůj penis vytáhl a přinutil ji postavit se. Silnýma pažemi ji objal kolem pasu, do dlaní sevřel její zadeček, a tak se ocitla natlačená ke zdi. Rukama teď pracovala mezi jejich těly, aby ze sebe dostala pryč kalhotky a měla jeho penis přesně tam, kde ho chtěla mít.

V okamžiku, kdy do ní vjel, zády tvrdě narazila na zeď. Svými prsty se jí zarýval do zadečku, penisem ji protahoval tím nejlepším způsobem. Stěží se stihla chytit nohama kolem jeho pasu a najít oporu v tom, že ho popadla za ramena, a už se z ní vytáhl a znovu do ní přirazil.

Přísahala by, že se svým penisem dotkl každého nervu, který měla.

A taky jejího zatraceného bodu G.

„Ach, bože, jo,“ vydechla.

Naklonil se k ní blíž a když promluvil, svými rty se dotýkal jejích. „Chceš toho ptáka, zlato?“

„Jo, dej mi ho, kurva.“

Udělal to.

Tvrdě.

A rychle.

Tak hluboko.

Každé škubnutí jeho boků proti jejím ji dohnalo o něco výš. Blíž k vrcholu blaženosti a příslibu orgasmu. Svými ústy narážel do jejích a polykal každý zvuk, který se jí odvážil proklouznout ven. Svým jazykem pracoval proti jejímu – vedly spolu válku. A taky to byl dar. Přísahala by, že polibkem ji dokázal předat celou svou duši.

Na tomto muži bylo tolik dokonalého.

Opravdu až příliš.

„Kurva, uděláš se se mnou?“ pronesl do jejích rtů.

Přikývla – to bylo to nejlepší, co dokázala udělat.

Byla blízko.

Stejně tak i on.

Cítila to v sevření jeho zad, a i v tom, jak se jeho prsty na jejím zadečku chvěly. Možná, že to bylo to, co pro ni právě dělal – myšlenka, na které stěží zvládl viset. Že už mu jen tak tak proklouzávala jeho kontrola a už si ji nedokázal udržet.

„Jo?“ zeptal se jí. „Jo, jsi tam?“

„Kurva jo.“

Při tom prvním pocitu, kdy v ní s sebou jeho penis škubl, se dostala na druhou stranu. Její výkřik svého jména ztlumil dalším drtivým polibkem a neskončil ho dřív, než se oba nepřestali třást.

Teprve pak ji spustil ze zdi… s nepořádkem mezi stehny. Nedokázala v sobě najít ani tu péči, aby jí to zajímal. Ne, když měla nohy jako ze želé a v mysli stále hučel orgasmus, který právě zažila.

Sakra.

„A víš, co dalšího?“ zeptal se, když našel papírový ručník, aby jí pomohl se očistit. „Protože si nemysli, že jsem zapomněl.“

„Co?“

„Neobědvala jsi.“ Použitý papírový ručník odhodil do nedalekého odpadkového koše a pomohl jí upravit si kalhotky a šaty. Teprve pak se obtěžoval s tím, aby upravil sám sebe. „Přesně jak jsem řekl, že to neuděláš.“

Povzdechla si a odmítla se mu podívat do očí, i když svým rukama ji právě zvedl tvář a palci ji hladil po kůži. „Když jsem tady, prostě se jen o tátu bojím, dobře? Nesuď mě za to.“

„Žádné souzení, ale právě teď dostaneš v jídelně jídlo. Stejně si potřebuji zavolat.“

Jo… pravděpodobně kvůli tátovi.

Rozhodla se neptat.

„Máš čas si něco dát,“ řekl jí. „Neskončí dřív než za půl hodiny.“

Přikývla.

Nemýlil se.

„Fajn, jdu si dát něco k jídlu.“

Ještě jednou ji políbil na rty a znovu si ji prohlédl, aby se ujistil, že než opustí místnost, bude vypadat v pořádku. „To je moje holka.“

• • •

Hned ve vteřině, kdy vyšla ze dveří jídelny, Lucia věděla, že něco není v pořádku. Sendvič s jablko v její ruce najednou ztratili veškerou přitažlivost. Dívala se na uzel, který se Renzovi vytvořil na čele, zatímco čím dál rychleji mluvil do telefonu.

„Co tím kurva myslíš, že neodpovídá na hovory, člověče?“ Zavrtěl hlavou, stále si nevšiml, že tam stála. „Zkontroloval jsem ty zkurvené stopovače – dal jsem další na dvě auta, která používají jeho muži. Neopustili hotel.“

Ať už osoba na druhém konci linky odpovídala na cokoli, o čem mluvil, Renzo mlčel. Vypadal však čím dál víc nasraně.

„Vím, že schůzka měla začít před deseti minutami, ale to neznamená –“ Potichu zaklel a dodal: „Možná si vzal jiné auto, Johne. Takové, na které jsem stopovač nedostal, správně. To je možné. Musím spát; nemůžu na něm mít oči dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu.“

„Rene?“ zeptala se.

Konečně se na ni podíval. Tím, že ji tam našel, nevypadal překvapeně. Polovičatě se na ni usmál a přikývl. Nevypadalo to pravdivě. Mnohem spíš, jako by se ji snažil uklidnit, ale rozhodně bylo něco špatně.

Cítila to v kostech.

„Dobře, nehýbej se,“ řekl Renzo. „Nedovol komukoli odejít, jen pro případ, že má naplánované přepadení, až všichni odejdete. Věděl jsem, že mu nemůžeme věřit. Věděl jsem, že tahle zkurvená schůzka byla jen lest ohledně něčeho jiného. Kurva.“

Zavěsil telefon, ale nedal ji možnost na cokoli se zeptat. Popadl ji za ruku a táhl ji směrem k zóně s výtahy. Ty by je vyvezli do patra, kde táta pravděpodobně právě končil léčbu. Když stiskl tlačítko výtahu na vzdáleném konci, a ten se o pět vteřin později otevřel, aby mohli nastoupit dovnitř, zůstával zticha.

Teprve poté, co se dveře zavřely a výtah se rozjel směrem nahoru, konečně promluvil.

„Budeš tu muset s tátou zůstat,“ řekl. „Musím vyrazit ven. Tvůj bratr mě k něčemu potřebuje.“

„K čemu?“

Neodvrátil pohled od dveří výtahu, které se stále ještě neotevřely a odpověděl: „To setkání s Christianem, Lucio. Bylo dneska. Ale ten hajzl se neukázal a všechny štěnice, které na něm mám, jsou právě teď mrtvé. Myslel jsem, že měl něco v plánu, ale John přemýšlel svými emocemi, víš?“

„Myslíš kvůli hrozbám.“

Přikývl. „Jo. A chápu to – bál se o své děti a o tebe. O svou zatracenou manželka. Chápu to. Ale někomu jako Christian se nedá věřit. Není ten typ, který má jen jeden plán. Ne, když několik jich funguje mnohem lépe.“

Po páteři ji přejelo cosi ledového. Měla pocit, jako by se jí to prosáklo do kostí a krve, pak se jí to omotalo kolem plic, a nakonec se zabořilo i do srdce.

Zmrazilo ji to na místě.

Umlčelo ji.

„Kde jsou?“ zeptala se.

„Na místě setkání,“ odpověděl.

„Nechápu –“

„Přibližně dvacet mužů Marcello, včetně několika tvých přímých rodinných příslušníků, je právě teď ve skladišti v Brooklynu, připraveno uskutečnit toto setkání s Christianem tak, jak požadoval. Problém je, že se neukázal, nebere hovory a ani já nevím, kde je. To znamená špatné zprávy.“

Navlhčila si rty, ale v ústech měla zatraceně sucho. Svou rukou vyhledala jeho a propletla si s ním prsty. Prostě ho u sebe potřebovala cítit blíž k sobě – možná by jí jeho teplo mohlo pomoct.

Stalo se.

A zároveň nestalo.

„Myslíš, že má pro ně něco v plánu?“ zeptala se tiše.

Neušlo jí, jak dostal do čelisti tik. „Vlastně bych si na to ochotně vsadil.“

Bože, ne.

Ne její bratr.

Její rodina.

„Myslíš, že čekají na to, až opustí sklad?“

„Možná,“ řekl. „Proto se odsud musím dostat a dostat se tam. Prozkoumat to místo nebo se podívat, co se sakra kolem nich děje. Můžu Johnovi poskytnout informace zvenčí a pak se můžeme rozhodnout, co uděláme.“

To dávalo smysl.

A vyděsilo jí to.

Znamenalo to, že se i on chystal zamířit přímo do linie možné palby. Nebylo dost špatné, že tam byl její bratr a bratranec a jen bůh ví, kolik dalších lidí, které milovala a na kterých jí záleželo?

Skoro jako by vycítil její strach.

Jako by jí dokázal číst myšlenky.

Podíval se na ni a stiskl jí prsty. Podívala se na něj a ani neskrývala slzy, které se jí hrnuly do očí.

„Proč to dělá?“ zašeptala.

„Christian?“

Přikývla. „Je to kvůli mně… nebo kvůli byznysu s Johnem? Nechápu, proč by kvůli tomu něco takového dělal, Rene.“

Dveře výtahu se otevřely do patra jejího táty, nicméně neuhnula pohledem od Renza. Potřebovala odpověď na svou otázku.

„Je to osobní nebo obchodní?“ zeptala se. „Stačí něco takového, aby po nás muž jako on takhle šel?“

„Není to o tobě ani o byznysu… nebo dokonce o Johnovi,“ ozval se hlas těsně před výtahem.

Našla tam stát svého tátu, oblečeného v obleku a očividně připraveného jít.

„Byznys je ta jediná věc, kterou Johna s Christianem pojí, že?“ zeptala se táty.

Možná to bylo to, o čem táta s Renzem mluvili předtím. Tento nepořádek. Christian, John a setkání. Všechno to dávalo smysl. Přesně proto věděl, o čem mluvili, když se dveře výtahu otevřely a ani se musel ptát, o čem diskutovali.

Lucian z místa, kde si zapínal spodní knoflík u saka, zvedl oči a řekl: „Tohle není byznys, Lucio. Je to vendeta.“