DL - 9. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Oliver

V pondělí s Chrisem přijdeme do školy brzy. Dnes je velký výletní den, a přestože mám doma spoustu práce, jsem nadšený, že strávím den se svým synem a jeho třídou.

Bude pěkné sledovat jeho chování vůči ostatním dětem jeho věku.

Navíc v hasičské stanici uvidíme Philipa. Nebyl jsem si jistý, co od toho očekávat. Přeci jen jsme teď zpět ve skutečném světě. Ne sami u mě doma. Teď máme dítě, povinnosti a pozorné oči místních. I když vím, že Philip se o drby nemůže starat méně, bojím se kvůli Chrisovi.

Jakmile s ním vejdu do jeho třídy, běží ke svým kamarádům. Jeho učitelka ke mně přijde a já se usměju.

„Dobré ráno, paní Fletcherová.“

Usměje se na mě. „Děkuju za dnešní výpomoc. Jestli budeme mít šanci, ráda bych si s vámi pohovořila o vaší denní péči.“

Snažím se potlačit vzrůstající úzkost, ale ona ji musela zahlédnout.

„Všechno je v pořádku,“ odvětí rychle. „Jde o to, že jsme nikdy tak blízko školy neměli licencovanou denní péči a napadlo mě, že bychom si mohli promluvit o vašich osnovách a jaké máte plány a jestli váš učební plán odpovídá naší předškolní třídě a školce. Předpokládám, že mnoho dětí, které u vás budou, budou chodit také do naší školy.“

Úzkost se změní v nadšení. „Jo, to by bylo skvělé. Proč někdy nepřijdete na večeři? Můžete se podívat, jak to tam vypadá a co máme v plánu. S kamarádem Kaydenem jsme ve městě hlídali děti, takže náš učební plán je sestavený docela dobře. Změníme, co bude zapotřebí, ale většina zůstává stejná.

„Samozřejmě, to by bylo úžasné. Bude skvělé mít tuto službu tak blízko. Musím říct, že od vás bylo velmi chytré ji mít za hranicemi města.“ Poslední větu řekne tiše, jako by se jednalo o tajemství.

„Vážně? Proč? Myslel bych si, že by bylo pohodlnější ji mít ve městě.“

„To by samozřejmě bylo, ale dům vaší babičky je v jiné správní oblasti a nemusíte se řídit stejnými pravidly a předpisy pro získávání finančních prostředků jako my v Millerstownu.“

„Předpisy pro získání finančních prostředků?“

„Však víte, všechny ty poplatky a daně související se získáním financí, které –“

Vyruší nás zvonění a ona se na mě usměje. „No, je na čase jít. Uděláme docházku a pak všechny naženeme do fronty na autobus. První zastávkou je knihovna, a abych nezapomněla, naše knihovnice, paní Smithová s vámi chce mluvit ohledně vašich knih a předčítání.“

Zakřením se. Probublává ve mně nadšení. Nečekal jsem, že mě Millerstown přivítá s otevřenou náručí, ale zdá se, že se tak stalo a s radostí se zúčastním všeho, o co mě požádají. Chci, aby Christopher byl součástí komunity, na kterou by mohl být pyšný. „Samozřejmě.“

***

V knihovně učí hlavní knihovnice, paní Smithová, děti o tom, jak se katalogizují knihy. Také jim ukazuje jejich sekci s počítači, která se skládá ze dvou mírně zastaralých notebooků a kombinovanou tiskárnou/skenerem, která vypadá, že už zažila lepší časy.

Nechápu nedostatek financí pro knihovnu. Viděl jsem jejich nástěnku u hlavního vchodu, která nastiňovala úsilí o získání finančních prostředků během posledních pár let. Zdálo se, že knihovna dostala velké množství peněz. Tak kde krucinál jsou?

Jakmile se děti posadí ke stolům a jí svoji ranní svačinku, přijde ke mně paní Smithová.

„Oliver Stone. Ráda tě vidím coby dospělého jedince.“

Zakřením se. „Děkuju, je dobré být dospělým jedincem.“

Zasměje se. „Je mi líto, co se stalo tvé babičce. Byla skvělý člověk.“

„Jo, byla a žila plnohodnotný život.“

„To ano.“

Položí mi ruku na předloktí. „A vás i Christophera moc milovala. Byla na vás pyšná.“

Přepadne mě smutek, ale snažím se to skrýt. Pyšná na svého vnuka, který neměl vysokoškolský titul a byl svobodným otcem? Jasně. Babička mě vždycky ve všem podporovala, ale věděl jsem, že o mě, jako svobodného otce, měla obavy.

„Teď mě klidně odmítni, ale vím, že ty a tvůj kamarád jste vydali pár knih pro děti. V knihovně máme pár kopií.“

Široce se usměju. „Viděl jsem je. Děkuju. To je úžasné.“

„Jsou to jedny z našich nejpopulárnějších knih. Jsou často půjčené, takže se divím, že je tu dnes zrovna máme.“

„Rád vám daruji jednu či dvě kopie navíc, aby se dostaly do vícero rukou.“

Oči se jí rozzáří. „Ach. O to bychom si nedovolili tě žádat.“

„O nic se nejedná. Mám spoustu kopií.“

„No, jednu neděli v měsíci pořádáme čtecí hodinku pro děti a doufala jsem, že bys mohl na jednu z těch neděl dorazit a přečíst jednu ze svých knih? A možná nějakou doplňkovou aktivitu?“

„Byl bych více než šťastný. Dokonce bych mohl přinést i jednu ze zkušebních kopií pro další knihu, která vyjde příští měsíc.“

„Bude další? To je vzrušující.“

„A rád pomůžu s finanční sbírkou, kterou máte na konci měsíce. Viděl jsem, že pořádáte tichou aukci.“

„Ano. Nedokážu držet krok s rozpočtovými škrty. Doufali jsme, že si budeme moct dovolit pořídit další dva notebooky pro počítačovou sekci, ale náš rozpočet se snížil a pak je tu ta pěti procentní daň na získávání finančních prostředků. Není to moc, ale sčítá se.“

Pěti procentní daň? Co se to tady sakra děje?

Věděl jsem, že při získávání finančních prostředků se neodvádí žádná daň, ale neřeknu to nahlas. Možná to město zavedlo jinak. Já nevím.

„Jo, je to těžké,“ řeknu, protože nemůžu říct nic jiného. Děti už po sobě začínají uklízet. Teď je musíme dostat do autobusů a míříme na hasičskou stanici, kde bude i Philip.

„Ozvu se ti, jo? Bylo pěkné tě znovu vidět a jsem vážně šťastná, že jsi zpátky ve městě.“

„Děkuji, já také.“ Nikdy jsem nečekal, že budu schopný to říct, ale nedávný vývoj situace dokázal, že je to pozitivní změna jak pro mě, tak pro Christophera. Až se sem Kayden nastěhuje, můžeme se pustit do denní péče. Rozjet naše vlastní podnikání, větší než to, co jsme měli ve městě a měli bychom mít více času zapracovat na našich knihách. Vývoj se začíná ubírat správným směrem.

„Pozdravuj ode mě Philipa,“ mrkne na mě.

Skloním hlavu, protože vím, že se červenám. „To udělám.“