DL - 10. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Philip

Dny, kdy jsme měli na stanici školní exkurze, byly vždy vzrušující. Vždycky jsem měl rád děti a byla zábava ukazovat jim některé z cool věcí, které tu máme. Pokud nám tedy nenahlásili výjezd.

Mít tu Christophera a jeho třídu je jako splněný sen. Cítím, jako bych se mohl předvést svému synovi a jeho kamarádům. Koneckonců, jaké dítě nesní o tom, že se stane hasičem, až vyroste? A já jedno takové mám.

Dívám se z okna ve druhém patře a vyhlížím autobus. Když přijede, připravím se na svůj vstup. Naše stanice má staromódní tyč. Ve skutečnosti ji kromě zábavy nepoužíváme. Pro běžné chození mezi patry máme obyčejné schody, ale jakmile uslyším, že děti prochází vraty, chytnu se tyče a sklouznu dolů. Mám na sobě pracovní kalhoty a bílé tričko.

V určitou chvíli během prohlídky se já, nebo jeden z ostatních chlapů plně oblékne, aby viděli, co to obnáší.

Dopadnu na podlahu a podívám se do dvaadvaceti překvapených pětiletých tváří. Okamžitě si všimnu očí svého syna. Usměju se na něj a mrknu. Pak uvidím jeho omega otce stát přímo za ním. Vypadajícího stejně sexy jako vždy. A podle výrazu na jeho tváři si myslí to samé on o mně.

Mise splněna.

„Nazdar děcka. Chcete se dozvědět, jaké je to být hasičem?“

Objeví se pár přikývnutí a pár výkřiků „Ano!“

Christopherův úsměv je téměř širší, než jeho tvář. Oči má naplněné vzrušením.

„Dobře, začneme tedy naši prohlídku. Ukážu vám to tu.“

Ukážu dětem, kde spíme, jíme nebo mezi telefonáty hrajeme hry. Pak se přesuneme k vážným věcem. Můj spolupracovník Cameron, jediný omega ve skupině, přijde, aby mi pomohl ukázat a vysvětlit naši výstroj. Nikdo by nehádal, že je Cam omega. Ten chlap je svalnatější než já a ještě o pět centimetrů větší než mých sto třiaosmdesát centimetrů.

Vezmu každý kousek vybavení a vysvětlím, co to je, k čemu se používá a jak ho musíme zkontrolovat, abychom se ujistili, že je bezpečné ho v ohni použít. Pak nechám kolovat přilbu, kterou si můžou postupně všichni nasadit. Samozřejmě Christopherovi dám helmu a bundu, co mám na sobě.

S Olliem se na něj díváme, jak je oblečený v mé výstroji a uděláme si pár fotek.

Chtěl bych si ho vtáhnout do náručí, abychom si mohli užít tento malý rodinný okamžik, ale vím, že by to nebylo vhodné. Místo toho mu aspoň zmáčknu ruku.

Když všechny děti následují Camerona k autu, zůstanu pozadu a rychle Ollieho obejmu.

„Jaký byl zatím den?“

„Dlouhý, nebudu lhát. Jsem vyčerpaný.“

„Vypadáš trochu unaveně.“

„No, o víkendu jsem byl dost zaneprázdněný děláním věcí, které jsem už dlouho nedělal.“

Pozvednu na něj obočí.

„Malováním.“

„Správně.“ Vědoucně přikývnu. „Pořád platí čtvrtek? Přeju si, abych mohl dnes večer přijít, ale mám tři dny službu.“

„Já vím. To je v pohodě. Čtvrtek zní skvěle. Možná bys mohl zůstat přes noc.“

„Jsi si jistý?“

„Ano,“ přikývne.

„To bych rád. Myslíš, že to bude Chrisovi vadit?“

„Ten bude nadšený. Pravděpodobně tě požádá, aby ses k nám nastěhoval.“

„To bych neodmítl.“

Ollie se kousne do rtu. „Na to je ještě trochu brzy.“

„Já vím, jen tě škádlím. Ty udáváš tempo, omego-můj.“

Pohladí mě po rameni. „Pojďme. Musíme se vrátit ke třídě nebo by se náš syn mohl dostat do nějakých problémů.“

Uchechtnu se. „Prosím tě, náš syn je svatý.“

„Ha! Nech si vyprávět některé z příběhů, které tě vyvedou z omylu. Což mi připomíná, že jsem ti něco přinesl.“

„Co?“

Vydáme se k místu, kde stojí třída.

Cameron odvedl děti na druhou stranu auta a aktuálně odpovídá na otázky.

Ollie vytáhne něco z kapsy a podá mi to. Je to USB.

„Co na něm je?“

„Každý obrázek a video Christophera, které jsem kdy udělal. Jsou to kopie, tak si je můžeš nechat.“

Dívám se na něj, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě a pak mu ho vytrhnu z ruky.

„Děkuju, to je úžasné. Nemůžu se dočkat, až si je prohlédnu.“

„Možná ti pár dní to zabere. Během prvních pár týdnů jsem byl ohledně fotografování trochu nadšený.“

„To jsem si všiml. Jsem si zatraceně jistý, že jsme se u prohlížení během víkendu nedostali ani přes první rok.“

„Jo, možná je to okolo třiceti fotek denně během prvních tří let.“

Zamrkám slzy. „Děkuju ti,“ zopakuju.

Usměje se. „V pohodě.“

***

Ani se neobtěžuju po směně vrátit do svého bytu. Jdu přímo do Ollieho domu za ním a za Christopherem. Když se tam dostanu, je později, než jak obvykle přicházím, ale jsem překvapený, že je v domě ticho. Jdu přímo dovnitř, neobtěžuju se klepat a najdu Ollieho sedět na gauči s pivem v ruce. Konferenční stolek před sebou má zakrytý papíry.

„Co se děje? Kde je Christopher?“

Ollie zasténá. „Promiň, chtěl jsem ti napsat. Dneska měl zase svoji náladu. Takže jsem ho poslal do postele dřív. Odmítal jíst večeři a požadoval, abych ho nechal sledovat videa na mém telefonu a snažil se proplížit do mrazáku pro nanuk, i když jsem mu ho zakázal. Když jsem mu ho vzal, dostal záchvat. Takže šel do postele.“

„Je mi líto, že jsem to zmeškal. Je všechno v pořádku?“

„Jo, je jen nevrlý pětiletý dítě. Jsem si jistý, že si taky užiješ spravedlivý podíl jeho vzteklých nálad.“

Kupodivu se na to těším. Chci zažít vše, co může rodičovství nabídnout.

„Jo, no, přeju si, aby tu bylo něco, co bych mohl udělat.“

Ollie se zakření. „Můžeš tu být ráno a říct mu, že musí sníst svou snídani. V jeden okamžik mi řekl, že už mě nikdy znovu nechce vidět.“

Nasaju dech. To zní strašně. „A jak jsi to zvládnul?“

Pokrčí rameny. „Stejně, jako vždy: vysvětlil jsem mu, že jeho slova můžou ublížit a že je v pořádku mít špatnou náladu, ale nemůže s lidmi zacházet špatně. Zítra se omluví.“

„Tak dobře, když to říkáš.“ Sednu si vedle něj a přitáhnu si ho do náručí. Opře si hlavu o moji hruď.

„Jakou jsi měl směnu?“

„Dobrou. Nic vzrušujícího. V sobotu jsem se dobrovolně přihlásil na směnu, ale nebudou to zase tři dny, ale jen čtyřiadvacet hodin.“

„V neděli tu budeš, že? Máme jít do dětského muzea, pamatuješ?“

Stisknu ho pevněji. „Jo. Budu tam. Užijeme si hodně legrace.“

„Jo.“

„Pořád pracuješ na papírech ohledně denní péče?“ Ukážu na papíry na stole.

„Ne,“ odpoví pomalu. „Všechny je mám hotové a podané. Právě jsem procházel nějaké věci v rozpočtu města, které mi nedávají smysl.“

Odtáhnu se a podívám se na něj. „Co tím myslíš?“

Posadí se rovně. „No, mluvil jsem s knihovnicí, paní Smithovou, a ta mi říkala, že platí poplatky a daně z peněz, které získají, což nedává smysl, protože darované peníze se nezdaňují. Chtěl jsem se na vlastní oči podívat, co se děje. Ty poplatky platí, ale v rozpočtu města se nikde nezobrazují.“

„To nedává smysl.“

„Já vím. Chtěl jsem si o tom s tebou promluvit. Mluvil jsi v poslední době se svým otcem?“

„Ne. Ani jsem tam nechodil na nedělní večeře jako dřív. Párkrát jsem mluvil s mámou, ale táta měl konferenci nebo byl zaneprázdněný dalšími záležitostmi, takže jsem s ním nemluvil.“

Ollie se kousne do rtu a odvrátí pohled. Strčím mu prst pod bradu a nakloním tvář ke mně.

„Co se děje?“

„Zatímco jsem byl na radnici, abych si udělal kopii rozpočtu, viděl jsem, že za tebe vyplnil kandidátku na starostu. Pokud ses nepřihlásil sám, jsem si jistý, že to tvůj otec udělal za tebe. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi nezměnil názor a nerozhodl se jinak.“

„Do prdele, cože? Ne. Netoužím stát se starostou. Řekl jsem mu to už aspoň tisíckrát.“

„Philipe, je možné, že tvůj táta… teda, nevím, kam ty peníze plynou…“ ukáže na papíry. „A mluvil jsem se školní sekretářkou, knihovnicí a všechny mi řekly, že platí poplatky za peníze, které jim byly přiděleny z rozpočtu, ale já nevím, kde ty peníze jsou. A jejich rozpočty jsou každý rok kráceny.“

„Co mi tu naznačuješ?“

Ollie se zhluboka nadechne a podívá se mi do očí. „Myslím, že tvůj otec zpronevěřuje městské peníze. Pravděpodobně už to dělá roky.“

Postavím se. „Cože, krucinál? Co dělá? Vím, že je do té věci se starostou dost zažraný a chce, abych to po něm převzal, ale to je jen proto, že během čtyř generací byli v naší rodině samí starostové.“

„Jistě a nikdo doopravdy nezpochybňuje rozhodnutí tvého otce ohledně města.“

„Ollie ne, tohle by táta neudělal. Miluje tohle město.“

Ollie se postaví a chytne mě za ramena. „Vím, že je na prd to slyšet, ale ty víš, čeho je tvůj otec schopný. Muž, který mi dal šek v naději, že ukončím své těhotenství a abych opustil město.“ Povzdechne si a odvrátí pohled. „Jen myslím, že to stojí za zkontrolování.“

„Ne, tohle by on neudělal. Neudělal. A jen proto, že ty s otcem nevycházíš, neznamená, že ho můžeš obviňovat ze zpronevěry peněz města, kterému sloužil posledních třicet let.“

Ollie zatne čelist a tvrdě se na mě podívá. „Proč se nepodíváš na ty papíry a neřekneš mi, co si o tom myslíš, hm?“

Zavrtím hlavou a ustoupím. „Ne, nepotřebuju se na ně dívat. Znám svého otce a on by to neudělal. Pojďme mluvit o něčem jiném.“

„Pojďme mluvit o něčem jiném,“ zopakuje po mně.

„Možná bude lepší, když prostě půjdu domů.“ Zavrtím hlavou a snažím se ji pročistit. Svrbí mě prsty, abych popadl papíry a hodil je do koše, tak by bylo snadnější dále popírat pravdu, která leží přímo přede mnou.

„To je asi dobrý nápad. Dnešní den byl na hovno a nezdá se, že by se zlepšil.“ Padne zpátky na gauč a chytne ovladač od televize.

Na okamžik stojím na místě v tichu, ohromený, nejistý co říct, s vědomím, že jsem tuhle situaci totálně zpackal.

Otočím se k odchodu. „Zítra ti zavolám.“

A on mě bez jediného slova nechá jít.