DL - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Philip

Procházím uličkou v supermarketu a doufám, že něco vzbudí můj zájem, abych se konečně rozhodnul, co si udělat k večeři. Mohl bych se zase najíst venku, zajet pro burger nebo zajet do restauračky a objednat si něco tam, nebo můžu dál naprázdno zírat do regálu s potravinami a čekat na nápad.

Nic se mi nezdá dobré.

Co bych chtěl?

Společnost.

V duchu zasténám. Teď není ten správný čas lamentovat nad mým nedostatkem vztahů. Mladí omegové se na mě vrhají pravidelně, ale to není to samé. Nikdo nemá zájem o dlouhodobý vztah nebo aspoň se mnou ne, že si našli svého alfu. Nikdy jsem to nebyl já. Což je asi stejně dobře, protože mě ani nenapadlo, že by některý z nich pro mě ten pravý.

Hádám, že jsem ho prostě ještě nenašel.

Ale našel.

Tu myšlenku potlačím. Nevydám se znovu po té cestě plné bolesti.

Rozhlížím se po sekci s italským jídlem. Možná by domácí pizza byla dobrá, ale pokud bych chtěl pizzu, mohl bych si ji objednat. Nebo bych jich mohl udělat několik a pak je vzít na stanici. Mám den volna a nemám nic lepšího na práci. Bylo by pěkné udělat klukům večeři. Nemám pro koho jiného vařit. Hodím do košíku pár těst a ingredience na omáčku a pak zatočím za roh. Jedu na autopilota a nevěnuju pozornost tomu, co dělám, dokud nenarazím přímo do vozíku v protisměru.

„Och, sakra. Omlouvám se –“

„Promiňte –“

Vzhlédnu a setkám se s těma nejkrásnějšíma zelenýma očima, které jsem kdy viděl. Pronásledují mě ve snech.

„Ollie.“ Vypadá pořád stejně, jen jeho rysy jsou teď více zakulacené. Už mu není osmnáct, jak mu bylo před pěti, skoro šesti lety. Teď už je dospělý muž. Jeho silná čelist je furt stejná, ale místo hladké kůže je teď poseta stínem vousů, které jsem na něm dřív neviděl.

„Philipe,“ rozhlédne se nervózně kolem, jako by čekal, že nás budou ostatní lidé sledovat.

„Jak se máš? Jsi zpátky ve městě? Teda, očividně jsi zpátky. Co tu děláš?“ Přešlápne z jedné nohy na druhou a projede si rukou hnědé vlasy. „Zůstávám v babiččině domě. Teda, teď už mém domě. Ona před pár týdny umřela.“

Přikývnu. „Slyšel jsem. Je mi to líto.“

„Díky. Bylo to těžké, ale žila plnohodnotný život.“

Tomu se zasměju. „Jo, byla skvělá.“ Zvednu ruku a začnu si třít zátylek. Tohle už nemůže být víc trapné. „Poslouchej, vážně tě rád vidím. Vypadáš skvěle.“

„Díky.“ Zavrtí se a stále se rozhlíží okolo. „Ty taky.“

„Mohli bychom dohnat ztracený čas? Zajít na oběd nebo kafe?“ Vím, že už nikdy nebudeme spolu. Ollie se rozhodl odejít, aniž by mi řekl, proč nebo kam jde. Místo toho se rozhodnul mi poslat prostřednictvím otce zprávu, abych už ho nekontaktoval. Navzdory nesmírné bolesti, kterou mi tím způsobil, jsem jeho přání respektoval. Párkrát jsem mu volal, ale nikdy to nezvedl.

Stále jsem jeho číslo nesmazal. Pozdě, za osamělých nocí jsem našel jeho kontakt a palec jsem držel nad zeleným tlačítkem připravený mu zavolat a požadovat nějaké odpovědi.

„Jo, to bychom měli.“

„No, raději poběžím, musím udělat několik pizz.“ Věnuju mu poloviční úsměv.

„To zní jako zábava.“

Vrátím se ke svému vozíku. „Rád jsem tě viděl, chlape.“

„Jo, já tebe taky,“ odpoví přes rameno.

Slyšel jsem v jeho hlase lítost? Nebo snad touhu? Nebo se jednalo jen o moje zbožné přání? Kdo ví. Rozhodl se a já to musím respektovat i navzdory faktu, že mi rozbil srdce na milion kousků a já je ještě všechny nenašel.

Před odbočkou k pokladnám si udělám ještě krátký výlet do sekce s alkoholem. Whiskey se k pizze hodí, ne? Možná bourbon. To je jedno. Budu ho pít tak rychle, že mi bude jedno jak chutná.

***

Zvednu ruku, abych zaklepal na dveře. Zaklepání je jen lehké, ale stačí. Kolik vůbec je? Kdy jsem se dostal domů z obchodu a vypil whiskey?

Netuším, jen vím, že flaška je pryč. Nebo jsem ji upustil? Vypil? Nedokážu si vzpomenout.

Vše, co jsem měl v hlavě, bylo, že je Ollie ve městě a já chci odpovědi.

Odešel kvůli mně? Nebyl jsem dost dobrý alfa?

Za okny starého domu je tma, což asi znamená, že spí. Nemůže být tak strašně pozdě. Rozhlédnu se kolem. Měsíc svítí dost jasně, abych bez větších potíží viděl. I když trošku rozmazaně.

Po pár vteřinách, když nepřijde ke dveřím, zaklepu znovu. Pak uvidím skrze okno tlumené světlo a dveře se rozletí. Stojí tam můj omega oblečený jen v černých těsných boxerkách. Vypadá absolutně dokonale. Byl jsem s Olliem jen jednou, ale nikdy jsem nezapomněl na jeho úžasné tělo.

„Co tady sakra děláš, Philipe?“ zasyčí.

Trhnu sebou. „Já proo-“ Vyzní spíš jako nadávka, takže si odkašlu a narovnám. „Prostě chci pár odpovědí.“

Podívá se zpět do domu, jako by se bál, že může někdo vyjít, pak si stoupne mezi dveře a přivře je. „Nemůžeš tu být. Musíš odejít. Jak ses sem dostal? Neřídil jsi, že ne?“

„Ne, nejsem tak hloupý, abych řídil opilý,“ škytnu. „Přijel jsem na čtyřkolce.“

Ollie protočí oči. „Stále se jedná o motorové vozidlo a ty jsi pod vlivem.“

„Ale já nejeeel na silnici. Použil jsem stezku mezi vaším a mým domem. Pamatuješ si na ni?“

Zasténá. „Ano, pamatuju. Překvapuje mě, že tam ještě je.“

Pokrčím rameny. „Možná jsem ji párkrát během posledních pár let použil.“

„Nemůžeš tu být. Jestli si chceš promluvit tak fajn, ale ne teď. Jsou dvě ráno.“

„To ještě není tak pozdě. Je docela brzy, když o tom tak popřemýšlíš.“

„Och, pro Boha živého.“

„Tati?“ ozve se uvnitř domu slabý hlásek.

To stačí, aby mě to vytrhlo z mé strnulosti. „Co to sakra? Ollie, ty jsi ženatý?“ Ani jsem ta slova nechtěl vyslovit, ale vylítla ze mě.

Otočí se. „Právě teď tohle nemůžu řešit.“

Než mi zavře dveře před nosem, zahlédnu malého kluka, kterému nemůže být víc jak pět, možná šest. V dětech se nevyznám. Má blonďaté vlasy a modré oči. Ty oči bych poznal kdekoliv. Jsou to mé oči.

To je jen tvé hloupé, opilecké, zbožné přání, Philipe. Dej se dohromady. Nejsi jediný blonďatý alfa s modrýma očima na světě.

Ale pět let by odpovídalo.

Ne. To by mi Ollie neudělal. Během toho léta jsme spolu hodně mluvili o dětech. Kdyby čekal dítě, řekl by mi to. Nezmizel by prostě uprostřed prázdnin a neposlal by mi po otci zprávu, že se nechce vázat.

Ne, tohle není můj syn.

Pomyslím na dnešní setkání v obchodě. Neměl na sobě prstýnek. Položky v jeho košíku naznačovaly, že nakupuje jídlo jen pro jednu osobu. Ne, že bych si pro sebe nějak často nakupoval. Kromě toho, že měl dětské cereálie, přesnídávky a sušenky se zvířátky.

Točí se mi hlava. Musím se posadit.

Dopotácím se k houpačce na verandě. S Olliem jsme na ní párkrát sedávali, když jsme randili a mluvili o všem a o ničem. Strávili jsme spoustu času vzájemným poznáváním.

Hleděl jsem do dálky. Miloval jsem být v přírodě. Někdy jsem chtěl žít na takovém pozemku. Trochu jsem Olliemu jeho dům záviděl. Bylo to perfektní místo pro výchovu malé rodiny. Tohle teď dělá? Vychovává tu svoji malou rodinu? Moji rodinu?

Ne.

Tohle by mi Ollie nikdy neudělal.

V hlavě se mi honí spousta možností, otázek a obav, které nedokážu nijak utřídit. Whiskey nebo bourbon nebo co jsem to sakra vypil mě teď dostihly. Zakloním hlavu a zavřu oči v naději, že se to točení zastaví.

Ollie se vrátí ven a já se ho pak zeptám. Teď by mi řekl pravdu. Nemá na vybranou. Musím to vědět. Je to můj syn?