Contempt - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Ahoj, dolcezza.“

Lucia zvedla oči ze svého klína a ve dveřích nemocničního pokoje našla stát tátu s úsměvem, který působil trochu nuceně. Nechtěla mu říct pravdu – že zůstala hned za rohem, kde ji nemohl vidět, aby si mohla vyslechnout celý rozhovor, který měl s Renzem, a to včetně telefonátu, který následoval.

Ach, jo.

Věděla všechno.

Bez jediné pochyby věděla, že měl víc než dost starostí. Jeho syn byl uvězněný ve skladišti, které mohlo doslova každým okamžikem vybuchnout. A co s tím mohl udělat?

Nic.

Nemocniční politika znamenala, že bude muset v této místnosti sedět minimálně další hodinu, aby ho mohli po léčbě sledovat. Jistě, pokud by chtěl, pravděpodobně by si mohl vynutit odchod, ale to stále nic neměnilo na situaci, ve které se její bratr a další členové její rodiny právě nacházeli.

Jen by se dostal k nebezpečí blíž.

Nebylo dost špatné, že už tam byl její bratr? A teď… teď tam byl na cestě i Renzo. Protože jo, slyšela to. Ani se nerozloučil, ale chápala proč. Nevyčítala mu to.

To by byl boj jeho života proti ní – nikdy by ho dobrovolně nenechala jít a on byl dost chytrý, aby věděl, že prostě musel jít… Byla naštvaná, jistě, ale s tím se vypořádá později.

Právě teď… musela přijít na způsob, jak pomoci. Aby pomohla tátovi, bratrovi… zbytku své rodiny.

Renzovi.

Potřebovali veškerou pomoc, kterou mohli dostat, i když by o ni nikdy nepožádali. Takže to udělá. Nějak. Jen potřebovala přijít na to jak.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se Lucia.

Přikývl. „V pohodě, ale necítím se nijak skvěle. Nevolnost, víš.“

Jo, to by se vsadila.

A nejen díky chemoterapii.

„Pojď si sednout,“ řekla mu. „Jeden poslední den, že? A pak s tímhle vším skončíš, tati.“

Usmál se a na okamžik to vypadalo opravdu pravdivě. Ten strach a panika v jeho očích, které před ní nedokázal skrýt, zmizely, i když se také rychle vrátily. Přešel místnost a se zasténáním klesl na židli. Rukou si promnul tvář a pak sám pro sebe potichu zaklel.

„Cazzo. Co je to dneska za den, Lucio.“

„Ale už je skoro po všem, tati.“

Přikývl. „To je.“

I když se na ni nepodíval. Díval se do stropu. Nepotřebovala, aby to řekl – tehdy ani ji nemusel říct, co dělal.

Bůh pro ni nebyl velká věc. Byl tam vzadu v její mysli a chodila do kostela. Bůh a náboženství byly pro Marcello stejnou součástí jako cokoli jiného v jejich životě. Upřímně, bylo to zakořeněno v jejich kultuře.

Modlil se.

Tiše, jistě.

Soukromě.

Dělal to hodně.

Nevadilo jí to.

Jeho mlčení jí dovolilo projít si sračky, které měla v mysli. Věci, které o Christianu Savino věděla, a plán, který vytvořil. Vypadalo to, že ten muž všechno plánoval, že?

Záloha po záloze.

Časovač.

Dálkový ovladač.

Jen pro případ.

Přemýšlela… co kdyby se jí podařilo jednu z těch záloh mu sebrat? Pokud by mohla dát Renzovi trochu času navíc nebo pokud by dokázala zcela odstranit jednu ze záloh, dalo by mu to šanci udělat to, co uměl nejlépe?

Svou specializaci s bombami jí nikdy podrobně nevysvětlil, i když aby byla spravedlivý, také se ho na to nikdy nezeptala. Co se týče doby v Lize a osobě, kterou z něj Liga udělala, nejednalo se o témata, o kterých by s ní chtěl diskutovat, a netlačila na něj.

Nemusela tlačit.

Renzo pro ni byl prostě jen Renzo.

Ale mohl to udělat?

A pokud by mu byla schopna pomoci… dalo by jim to větší šanci? Měla by to vůbec zkusit?

Pro ni to dokonce ani nebyla otázka. Ano, měla by to zkusit, pokud může. Pro svou rodinu, protože je milovala víc než cokoli jiného. Táta nestrávil měsíce svého života bojem o to, aby byl zdravý, jen aby to skončilo tím, že bude sledovat smrt svého syna a synovce.

I když kvůli Renzovi?

Bože.

Nestrávila bez něj dost času? Nebylo toho času víc než dost? Právě začali znovu – právě se dali znovu dohromady. Zatraceně neexistoval způsob, jak by to mohla vzdát.

To by bylo slabé.

Snadná cesta ven.

Bez něj to pro ni nemělo smysl.

Bez něj to nebyla ona.

To by byla raději mrtvá.

Ale jak by mohla pomoci?

Jak by mohla jednu ze záloh sebrat?

Očima sklouzla k předmětu, který ležel na vršku její tašky – k mobilnímu telefonu. Vteřinu si ho prohlížela, než jí to v hlavě cvaklo jako zhasnutá žárovka. Mělo to být zřejmé, ale vypadalo to, že poslední dobou jí nic nedocházelo snadno.

Proč by tohle mělo být jinak?

Christian jí dal číslo na svůj telefon.

Ne?

Vložil jí ho v hotelu přímo do jejího telefonu.

Pokud by se mu sama prakticky nabídla, nechal by si takový muž uniknout šanci nasypat sůl do rány?

To si nemyslela.

Znovu přejela pohledem tátu. Stále se díval do stropu, ale teď se jeho rty tiše pohybovaly. Pravděpodobně zrcadlení slov, která pronášel ve své hlavě, kde je nikdo kromě něj a Boha nemohl slyšet.

Prostě se jen od něj potřebovala dostat pryč.

O zbytek se postará štěstí.

Doufejme.

• • •

„Tati?“

„Lucio, prostě… ne.“

Přes dveře bylo znovu slyšet zvracení. Přikrčila se. Ustoupila ode dveří, protože neexistoval způsob, jak by táta pustil do koupelny, aby mu pomohla, a zadívala se na dveře nemocničního pokoje.

Tohle byla její jediná šance.

Za to, že se tohle chystala udělat, se cítila jako sračka. Právě teď byl na svém nejslabším místě – nemocný a potřeboval její nebo něčí pomoc. Nepotřeboval vyjít z koupelny soukromého pokoje, jen aby zjistil, že se z něho vykradla ven.

Ale jak jinak by to mohla udělat?

Kdy jindy by dostala příležitost?

Později se omluví.

To bylo to, co jí naučila celá ta věc s ním. To ji naučil on a také Renzo. Nebylo nic, co by se nedalo později napravit. Nezáleželo na tom, kdy omluva přišla, ale na tom, že přišla, a byla upřímná.

Takže jo, mohla se omluvit později.

Táta by to pochopil.

Doufala…

Popadla své věci a zamířila ven z pokoje. Když dorazila na sesternu, už na sobě měla oblečený svůj kabát a tašku přehozenou přes rameno. Žena, která tátu každých deset minut kontrolovala, se na ni se širokým úsměvem podívala.

„Vše v pořádku?“ zeptala se.

Lucia pokrčila rameny. „Znovu je mu špatně. Nepřechází to. Možná by na to tentokrát pomohly nějaké léky?“

Sestra se zamračila, ale přikývla. „Občas se to stává. Hned něco přinesu.“

„Díky, a ehm… mohla bys mu říct, že jsem si prostě potřebovala zaběhnout dolů do jídelny pro něco k jídlu? Hned se vrátím.“

Samá lež.

Sestra to nevěděla.

A ani táta.

Ale mohlo by jí to dát dobrých dvacet minut, aby před ním i kýmkoli dalším, koho by ho napadlo za ní poslat, až by přišel na její plány, měla náskok. To bylo to jediné, co potřebovala – náskok, aby Renzovi pomohla.

Lucian by to nepochopil.

Ne teď.

Sestra se na ni usmála. „Vyřídím. Jsem si jistá, že si váží toho, že jsi tady, Lucia.“

„Jo, jsem si jistá.“ Uvnitř své hlavy si však myslela, že díky lži byl ten pocit viny ještě trochu silnější, prosím… „Ještě jednou děkuji.“

Dřív, než to stihla sama sobě rozmluvit, zamířila chodbou dál. Právě vyšla z dvojitých dveří této do sekce, když v telefonu konečně našla Christianův kontakt. Ten kretén vedle svého jména a čísla vložil dokonce mrkací emotikon, jako by to mělo být roztomilé nebo co.

Nebylo.

Opravdu zatraceně otravné.

Než si to stihla lépe promyslet, stiskla tlačítko pro vytočení hovoru a pak si přiložila telefon k uchu. Zatímco telefon vyzváněl, dvakrát a pak potřetí, pokračovala dál směrem k řadě výtahů, které čekaly na konci chodby. Byla si jistá, že to spadne do hlasové schránky, ale uprostřed čtvrtého zazvonění to zvedl.

Protože přesně jak si myslela… jo, Christian byl přesně takový. Člověku by to otevřené rány nasypal sůl. Byl by pitomcem, který by šel poplival hrob. Kopl by si do člověka, když už byl dole.

Dnes byl tím člověkem její táta.

A láska jejího života.

Takže jo, nasrat s ním.

„Lucio?“ zeptal se opatrně.

Slyšela to v jeho hlase – váhavost. Jako by to možná na druhém konci toho hovoru nebyla ona, ale byla.

„Ahoj,“ řekla a zoufale se snažila udržet si klidný tón hlasu. Nemyslela si, že by jí pomohlo, pokud by věděl, že propadala panice, a měla pocit, jako by jí srdce mělo vyskočit z hrudi. S úzkostí se nikdy nezvládala dobře vypořádat. Ale kdo ano? „Christian, že?“

„Jo. Proč mi voláš, bella?“

Ach, stále byl na taková ta sladká nic, hm?

Dobře.

„Dneska mířím na letiště,“ zalhala. „Vrátím se do Kalifornie, ale nevěděla jsem, zda tě ještě někdy budu mít možnost znovu vidět. Dneska jsem se ani neviděla se svou rodinu, ale myslím, že jsem je viděla tak moc, aby mi to aspoň na chvíli stačilo.“

„Proč to, donna?“

„Špatná historie. Jsem připravená odejet.“

„Aha, rozumím. Tak proč ten telefonát dneska?“

Navlhčila si rty a modlila se, aby její lež vyšla tak snadno a hladce, jak si ji v duchu říkala. „Doufala jsem, že bychom se mohli setkat. Neměla jsem příležitost s tebou znovu mluvit a až budu v Kalifornii, možná tě už neuvidím?“

„S uměleckým tiskem jsem skončil,“ přiznal. „Jistě ti dneska volala tvoje rodina, že? Nechtějí s tebou strávit nějaký čas?“

Jo, mířil tam.

Testování vod.

„Jejich hovory jsem ignorovala,“ řekla. „Chci říct, že pokud jsi zaneprázdněný, tak možná vymyslíme něco jiného…“

„Ne, ne. Nejsem zaneprázdněný,“ řekl. „Pošlu ti textovou zprávu s adresou nového hotelu. Očekávejte, že až tam dorazíš, bude tam muž, který tě zkontroluje. Doufám, že to chápeš. Mám… dneska se dějí určité věci, takže jsme opatrní.“

Usmála se.

Hlupák.

„Máš to mít. Brzy se uvidíme.“

Nechala ho, aby hovor zavěsil jako první. Zpráva s adresou, kam měla jet, dorazila o necelé dvě vteřiny později.

Nemazlil se s tím.

Dobře.

Ani ona.

• • •

Lucia po zaplacení vystoupila z taxíku ven a z kapsy vytáhla telefon. Ani o tom nepřemýšlela – teď měla náskok. Táta si s tím mohl dělat, co chtěl, pokud potřeboval. Ona jen potřebovala ten extra čas navíc.

Poslala mu jedinou SMS.

Adresu hotelu.

A k tomu, Miluji tě, tati. Omlouvám se. Když míjela odpadkový koš, svůj telefon do něj pro jistotu upustila. Měl tam být muž, který by ji zkontroloval, ne? Nemyslela si, že by pro ně bylo dobré, pokud by v jejím telefonu tu zprávu našel.

Dveře hotelu ani nemusela otevírat. Dotyčný muž už tam čekal, aby to udělal za ni. Neřekl nic, ale poté, co řekla: „Přišla jsem za Christianem Savino,“ si od ní vzal její tašku.

Mlčení.

To bylo to jediné, co od něj dostala.

Kretén.

Zkontroloval její tašku a pak její kabát, když jí pokynul, aby mu to také podala. Bože. Jakmile se ujistil, že se na ně nesnaží nic vytáhnout – očividně ji neviděl, jak venku svůj telefon vyhodila – podal ji jedinou kartu, která představovala klíč.

305.

To bylo číslo pokoje.

S poděkováním se neobtěžovala. Neřekl jí jediné slovo. Zamířila ke skupině výtahů na druhém konci chodby a teprve, když stiskla jeho tlačítko, jí konečně dohnala její nervozita. A když se výtah otevřel, ještě se zhoršila.

Nadechla se, aby se přinutila být klidná, a nastoupila dovnitř. Jakmile se za ní dveře zavřely, měla pocit, že už nebylo cesty zpět. Netušila, co ji bude nahoře čekat, ale nemohla se otočit.

Teď nebo nikdy…

Měla podezření, že muž dole dal Christianovi vědět, že mířila nahoru, protože když dorazila k jeho hotelovému pokoji, už na ní čekal u dveří. Vypadal trochu rozcuchaně, víc než ho, kdy dřív viděla. Jeho obvykle velice dobře upravený vzhled byl rozcuchaný. Měl pomačkanou košilí a rozlétané vlasy.

Přesto se usmál.

Svým okouzlujícím úsměvem.

Úsměv mu opětovala.

Samá lež.

„Jsi si jistý, že nejsi zaneprázdněný?“ zeptala se.

Přes jeho rameno viděla monitory, které měl postavené na stole. Čtyři monitory, aby byla přesná. Na jedné bylo něco, co vypadalo jako vnější strana nějaké velké budovy – pravděpodobně skladiště – a před ní zastavilo tmavé auto.

To auto poznala.

Bylo to Renzovo pronajaté auto.

Takže nastal čas na rozptýlení.

Usmála se na něj o trochu víc, chtěla, aby z ní nespouštěl oči. „Můžu se vrátit, pokud –“

„Ne,“ řekl a naklonil hlavu ke straně, „show právě začíná. Myslím, že když se na ni budu dívat s tebou, bude to ještě lepší.“

Fajn, pokud to tak chtěl.

Potřebovala však získat jeho telefon. To řekl tátovi, že? Pro dálkové odpálení potřeboval svůj telefon.