Contempt - 21. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Pusť.

Pusť.

Ty dráty pusť, Rene.

Vědět, že se zabijete, byla zkurvená věc. Zvlášť tehdy, když to nebylo něco, co jste chtěli udělat. Jako špatná analogie by se dala použít náplast – nadechnout se a náplast odtrhnout co nejrychleji, abyste minimalizovali dobu trvání bolesti. Pořád to bude hodně bolet, ale pokud to uděláte rychle, nebude to trvat tak dlouho.

To je tak, jak to chodí, ne?

Dobře, tohle bylo tak nějak stejné.

Jen tisíckrát horší.

Konečky prstů mu tak lehce sklouzly po drátech. Rozhodně ne dost na to, aby se přerušil okruh a časovač začal odpočítávat, ale stačilo to k tomu, aby mu srdce vyskočilo až do krku. Což mu jen znovu připomnělo, že tohle nebylo to, co chtěl. Nebyl na to kurva připravený.

Nedostal příležitost v někoho vyrůst. Nikdy se neoženil ani neměl děti. Nevěděl, jak vypadá svět, když na něj nebyl nasraný. Nevzpomínal si, jak dneska ráno, když se probudil, vypadalo nebe, a teď si přál, aby měl ještě jedno ráno, aby to viděl.

Neřekl sbohem, i když loučení neměl rád. Neřekl svému bratrovi a sestře, že se omlouvá za to, že to podělal, a že je miluje. Nikdy nedostal příležitost ukázat jim lepšího muže, kterým chtěl být. Viděli jen muže, kterého vždycky znali. Byl to pro ně dost dobrý muž?

Nikdy nedostal příležitost říct svým rodičům, že jim odpustil, protože věděl, že prostě nevěděli, jak být rodiči, kteří milují své děti, a nemyslel si, že to všechno byla jejich chyba. Byli ve svých myslích nemocní – to z nich učinili závislost a život. Chtěl, aby věděli, že jim za sebe odpustil, ale nikdy nemohl zapomenout.

Nikdy nebyl schopný poděkovat Creemu za to, že byl takový hajzl, protože ten muž věděl, že to bylo přesně to, co potřeboval, aby ho donutil zlomit se. To Cree z něj udělal lepšího člověka. Naučil ho, jak zabít a pohřbít ty své části, kterými už nechtěl být, a za to tomu muži něco dlužil.

Už nikdy znovu nedostane možnost říct Lucii, že ji miluje.

Každé jednotlivé ráno.

Všechny noci jejich života.

Život mu to dlužil – nedostanou to.

Jo, na tyhle sračky nebyl připravený. Nikdy si nebyl této skutečnosti vědom víc než právě teď, a to ho přímo jebalo.

Namísto toho, aby pustil dráty, jak by je měl pustit, protože pokud by to neudělal, existovala velká šance, že ten idiot, který sledoval kamery, stejně stiskne dálkový ovladač, uvízl ve své hlavě a probíral se každým okamžikem svého života, kterým mohl.

Lidé s oblibou říkali, že když smrt přijde rychle, před očima se jim mihne celý život. Tahle smrt pro něj nebyla rychlá – byla bolestivě pomalá.

Jeho vzpomínky přišly stejným způsobem.

Jako pramínek.

Jedna kapka po druhé.

Takhle to bolelo víc, pomyslel si.

Mnohem víc.

Pustil dráty – už dál tu bolest nechtěl. Měl plán jen pro jistotu, až ty dráty pustí, ale nemyslel si, že bude fungovat. Ale kurva s ním, pokud se o to alespoň nepokusí.

Jakmile pustil dráty, rychle se otočil a vběhl přímo do auto, které se díky zvedáku poté, co John předtím praštil do kovové ovládací skříňky, spustilo dolů. V rameni mu po nárazu vykvetla bolest, ale ani ji necítil.

V žilách mu koloval adrenalin a to jediné, na co myslel, bylo pohni se, utíkej, utíkej. Za sebou slyšel pípání časovače na bombě. Toho zvuku si byl hypervědomý a měl pocit, jako by pronásledoval.

Píp, píp, píp.

V tichém skladišti mu to znělo jako ozvěna. Stejným způsobem se to odráželo v jeho mysli a srdci. Jeho tělo se stalo komorou ozvěny pro tato pípání a vteřiny, které každé nové pípnutí představovalo.

Píp, píp, píp.

Šest vteřin.

Čtyři do konce.

Klesl na kolena a vmáčkl se pod auto, které zakrývalo betonovou díru pod zvedákem. Dopadl tvrdě. Jakmile se dostal do toho prostoru, kdy byl o deset stop níž, na její dno narazil s prasknutím.

Netušil, zda si něco nezlomil.

Připadalo mi to tak.

Pravděpodobně svou zkurvenou lebku.

Celou vteřinu zíral na spodek auta, který zakrýval jámu. Při tom pádu si vyrazil dech a prostě potřeboval okamžik, aby ho znovu popadl a uvědomil si, jak daleko se dostal, než dopadl na zem.

Bylo to dost dlouho na to, aby slyšel ještě jedno pípnutí bomby, přetočil se, přisunul se co nejblíže k betonové zdi a hlavu si zakryl rukama. Stále si nemyslel, že to bude fungovat, ale i tak to stále musel zkusit. Nebyl by to on, pokud by odešel z tohoto světa a nedal do toho všechno, co kurva měl, že?

Píp.

Dělal, co mohl.

Píp.

Všechno teď bylo na Bohu.

Píp.

Prosím, já nechci zemřít, modlil se. Ještě nejsem připravený zemřít.

Jeho myšlenky byly to poslední, co slyšel.

• • •

Co tohle bylo za peklo?

Nebo to bylo nebe?

Nemyslel si, že to bylo nebe – člověka nemohlo v nebi nic fyzicky bolet, že? Pokud by byl v nebi, rozhodně by neměl pocit, že měl kosti oddělené jednu od druhé. Byl si jistý, že nebe by ani nenutilo člověka si myslet, že mu exploduje hlava.

V nebe by neměla být bolest.

Proč nemohl otevřít oči?

„… kóma je…“

„… tým sem, platím. Dostaňte je sem…“

„… změním svůj…“

Svým způsobem to bylo zvláštní. Tělo měl ve stavu beztíže – nekonečně dlouho se vznášelo na… něčem. Nebo na vůbec ničem. Necítil svou kůži, ruce ani nic jiného. Ale cítil bolest.

Bolest byla všudypřítomná.

Trvalá.

Za černým prostorem, kde si byl jistý, že by to měly být jeho oči, viděl jen tmu. Dokonce ani pruhy barev nebo neostrý tvar něčeho. Ne, viděl jen pruhy nejrůznějších odstínů temnoty.

A byla tam barva.

Jistě, ne moc.

Jen trochu.

Barevná dírka – světlá a žlutá. Bylo to teplo, pomyslel si. Teplejší než jeho bezcitné tělo plující v moři nicoty. To světlo ho vítalo blíž, a aniž by vydalo jediný zvuk, volalo na něj.

Prostě to cítil.

Stejně jako všechno ostatní.

A vůbec nic.

„… modrý kód…“

„… dejte mi ještě dvacet…“

„… počítat po pěti…“

„… Rene…“

Světlo se najednou zmenšilo a za to byl rozzlobený. Byl naštvaný, že to slibovalo něco nádherného, úžasného a hřejivého, a pak to prostě zmizelo. Byl naštvaný, že se zmenšilo, jako by ho vzadu v mysli píchalo špendlíkem a nedokázal na to dosáhnout, ať se snažil sebevíc.

Světlo tedy ignoroval.

Ignoroval teplo.

Ignoroval to, když se to zvětšilo.

Předstíral, že se to nepřiblížilo.

Znovu se vrátila bolest.

Zkurvená bolest.

Stejně jako ten plovoucí pocit.

O tohle jsem nežádal, řekl Bohu.

Byl si dost jistý, že slyšel, jak se mu Bůh směje.

„… Rene?“

„… ahoj, Rene…“

„… Renzo…“

„… nechci tě za to nenávidět. „Nenuť mě, abych tě za tohle nenáviděla, prosím…“

• • •

„Můžeš… přestat?“ vyštěkl Renzo.

Sestra od jeho postele ustoupila o dlouhý krok zpět. Když na ni tak vyštěkl, okamžitě si připadal jako kretén. Bylo mu prostě špatně a byl zkurveně unavený z toho, že se ho někdo dotýkal. Pokaždé, když se ho dotkli, měl pocit, jako by mu něco plazilo po kůži. Nemluvě o té zkurvené bolesti. S každou výměnou infuze… zlomené kosti, které se právě začínaly hojit… jizva v linii vlasů, z místa, kde mu rozřízli hlavu, aby z traumatu odstranili tři sraženiny v mozku.

Všechno to bolelo.

Ani na okamžik to nepřestalo.

S tím, aby se ho dotýkali, skončil.

Skončil.

„Omlouvám se,“ zamumlal, hrdlo měl ztuhlé a jazyk suchý. „Prostě jen… jsem dva dny při vědomi a vy všichni mě nenecháte ani na chvíli na pokoji.“

Ne, že by s ním ty dva dny udělaly hodně. Po prvním dni se mu vyjasnil zrak a dneska se konečně dokázal pohnout. Nebo… tolik, kolik se dalo čekat vzhledem k jeho zraněním a poškození mozku. Vstát z této postele, a dokonce si sám dojít na záchod, i když to pomyšlení zcela nenáviděl, mu bude nějakou dobu trvat.

Ale to nebyla chyba této ženy.

Vsadil by se, že tahle sestra slyšela od pacientů a jejich rodin spoustu sraček. Lidé nechápali, jakým peklem sestry denně procházely. Byli to lidé, kteří byli v nemocnici ještě dlouho poté, co pacient upadl do neklidného spánku, a rodina odešla domů. Byli tady a myli pacienty, krmili je a starali se o to, aby zůstali naživu.

Nikdo tomu nerozuměl.

Nikdo je neocenil za to, co dělali.

„Omlouvám se,“ zopakoval.

Sestra se na něj usmála a tiše řekla: „Myslím, že tvoje infuze vypadá dobře – v hadičce jen trochu krve. Předpokládám, že to můžu nechat až do doby těsně před tím, než se budou měnit směny. Co na to řekneš?“

Bože.

To znělo dokonale.

Tak nejlépe, jak mohl, opřený o polštář, přikývl. „Díky.“

Občas jeho slova stále vycházela nezřetelně nebo zmateně. Někdy si myslel, že říká jednu věc, ale říkal jinou. Bylo to přinejmenším nepříjemné a frustrující, ale dalo se to čekat.

Nebo tak mu to alespoň vysvětlil neurochirurg.

Jeho mozek se musel uzdravit.

To bude chvíli trvat.

Byl nemocnici vděčný, že od okamžiku, kdy se probral, se jí dařilo udržet detektivy mimo jeho pokoj. I když je z chodby slyšel hlasitě a jasně, kdy slibovali, že se vrátí, jakmile jim lékař rozhovor s ním schválí. Nevěděl, co jim říct – to poslední, na co si vzpomínal, bylo to, jak jel výtahem dolů.

Ani nevěděl, proč byl ve výtahu. Nevěděl, kdo tam s ním byl, ani proč z něj nastoupil.

Nevěděl nic.

Mozek je legrační věc, řekl jeho lékař.

„Ach, tvůj první schválený návštěvník,“ řekla sestra a vytrhla ho tak z myšlenek. Usmála se na osobu, která stála ve dveřích. Měl pocit, že otočit se tím směrem mu trvalo pár minut. Netušil, kdo si myslel, že tam bude stát, ale moc dobře věděl, koho by tam chtěl.

Nebyl to ten, koho chtěl.

Nebyla to Lucia.

Lucian se ve dveřích usmál, ruce měl před sebou a držel v nich manilovou obálku. „Rozhodli se – a jimi myslím tvůj tým neurochirurgů, kteří byli povoláni ze zámoří –, že budu tou nejlepší osobou, která se s tebou setká jako první. Jedna osoba denně a jak budou dny plynout dál, postupně vpustí ty, kteří tě mohou více rozrušit nebo na ně můžeš emocionálně zareagovat.“

Sestra věnovala Renzovi malý úsměv. „Rozumíš tomu, co říká?“

Rozuměl.

A také se mu to nelíbilo.

V místnosti něco silně zapípalo.

„To mu zvýšilo krevní tlak,“ zamumlala sestra.

Lucian se zasmál. „Jo, to se vsadím. Musíš tu být, nebo…?“

Sestra zavrtěla hlavou. „Ne, ale je tady tlačítko pro zavolání, pokud byste nás potřebovali. Neváhejte toho využít.“

„Uděláme.“

Než sestra odešla, přišlo mu to jako celé hodiny. Lucian se usadil vedle jeho postele na tvrdou plastovou židli, kterou si přitáhl blíž. Věděl, že to nebyly hodiny… ale jeho mozek prostě nedokázal propojit vteřiny, minuty a hodiny s realitou jeho situace.

To ho mátlo ještě víc.

„Tým?“ zeptal se.

Vypadalo to, že Lucian jeho otázku pochopil, aniž by mu ohledně ní vyslovil příliš mnoho podrobností. V hlavě mu říkal všechny detaily… ústa však nefungovala, aby je vyslovil nahlas.

„Kamarád mého bratra… pracoval s týmem neurochirurgů v zámoří na jeho starém zranění hlavy. Každý lékařský profesionál, který ví něco o zranění hlavy, říká, že jsou nejlepší z nejlepších, a všichni jsme věděli, že to bylo to, co potřebuješ. Cestu tam bys ale nikdy nepřežil, Renzo. Stěží tě dokázali dostat na operační sál, aniž bys zvládl prvních pár dní. Ale sraženiny se zhoršily… neměli na výběr.“

„Tým?“ zeptal se znovu.

V hlavě se ptal: a oni sem přijeli kvůli mně?

Lucian zvedl obočí. „Očividně mě stáli za každý cent.“

Stáli?

Nevěděl.

„Vím, že teď ti to přijde, že nic není v pořádku,“ řekl Lucian, „ale je to tvůj mozek, Renzo, a jen se snaží uzdravit. Musíš mu na uzdravení dát čas. Každý den se něco zlepší nebo zjednoduší. Čím víc budeš dobou svého uzdravování frustrovanější a čím víc s tím budeš bojovat, tím déle to bude trvat.“

Jo, dobře.

Řekl to nahlas?

Nevěděl.

„Lucia?“ zeptal se.

Lucian si povzdechl. „S tvou sestrou a bratrem dorazí jako poslední. Tým má způsob, jak rád přistupuje k lidem nebo věcem, o kterých ví, že tě emocionálně rozruší. To je celé.“

Pořád se mu to nelíbilo.

„Doktoři říkají, že si ohledně toho, co se stalo, moc nepamatuješ,“ řekl Lucian po chvíli.

Přejel muže pohledem, ale nic neřekl. Co by mohl?

Lucian přikývl. „Jakmile se u tebe objeví policie, bude dělat svou věc a my věříme, že se spokojí s tím, co od tebe dostane – nebo ve tvém případě nedostane –, a tím se vše vysvětlí. Nic před tebou záměrně nezatajuji kvůli tomu, že bych si myslel, že bys jim řekl něco, co bys neměl, ale spíš proto, že to možná nebudeš schopný ovládat, Rene. Dobře?“

„Dobře.“

Lucian zvedl složku, kterou držel, aby ji Renzo uviděl. Mírně s ní mávl a usmál se. „Takže tohle… měl bys velice dobře rozumět tomu, co to znamená, jakmile ti řeknu, co to je. Tvoje smlouva se mnou a Ligou. Byl jsi v kómatu něco málo přes měsíc, což znamená, že během té doby ti vypršela smlouva.“

Obálku mu položil do klína. Renzo ji nedokázal zvednout – paže měl unavené z předchozího cvičení a stále nevěřil svému mozku, aby řekl svým končetinám, aby udělaly tu správnou věc. Místo toho, aby se po ní natáhl, jen se na ni díval.

„Jsi volný hráč,“ řekl Lucian. „Můžeš jít nebo si dělat, co chceš, Rene. Splatil jsi svůj dluh. Myslíš, že to stojí za gratulaci?“

Hhm.

„Jo,“ zamumlal.

„Takže gratuluji. Zasloužil sis to.“