Reckoning - 3. kapitola

Překlad: Kerris

Kor.: Evudar

Odpolední slunce se odráželo od nesčetných korálků, které lidé nosili kolem krku. Ulice ještě nebyly úplně ucpané. Jakmile se setmí, vyrazí ven další lidé. Bonese pobavilo, že upír může být venku v tuto denní dobu, zatímco někteří lidé se kvůli nočním excesům nechtějí hnout z postele až do soumraku.

Bonesovým jediným kompromisem, který udělal, když vyšel na denní světlo, bylo nasazení slunečních brýlí a nanesení opalovacího krému. Neshořel by, kdyby se mu slunce dotklo holé kůže, jak to tak komicky tvrdily filmy. Přesto byla pro upíra hodina na slunci jako pro albína celý den na pláži. Hořelo by to téměř okamžitě, ale nemělo smysl plýtvat silami na něco tak triviálního, jako je spálení od slunce.

Už prošel celou čtvrť tam a zpět a všímal si rozdílů od poslední návštěvy – před třemi lety? Ne, před čtyřmi, protože tady oslavil příchod nového tisíciletí. Sakra, roky utíkaly jako voda. Bylo to už přes deset let, co vkročil do Londýna. Až zabiju LaLaurieovy a najdu Hennesseyho a ty ostatní mizery, co s ním spolupracují, vrátím se domů, rozhodl se Bones. Je to už příliš dlouho. V poslední době mluvím spíš jako Američan než Angličan.

Jen pár bloků dál stál starý dům LaLaurieových. I za denního světla se kolem něj pohybovaly stíny. Zbytky duchů. Všechny vnímající duchy, které tam zemřely, se tomuto místu vyhýbaly, a Bones jim to neměl za zlé. V noci dům doslova pulzoval starou, zoufalou energií své strašlivé minulosti. Není náhoda, že za posledních sto sedmdesát let změnil dům tolikrát majitele. Nyní byl prázdný a opět na prodej. Lidé možná nebyli schopni vidět zbytky duchů, ale na nějaké hlubší úrovni je cítili.

A Delphine LaLaurieová se zdála být tím domem také přitahována. Proč by jinak přímo před ním během prohlídky unesla jednu ze svých obětí? Bavila ji snad ta ironie? Nebo po všech těch letech stále postrádala svůj starý domov? Bylo to důvodem, proč se LaLaurieovi navzdory nebezpečí Marieina hněvu stále vraceli do čtvrti?

Bones se přiblížil k domu. Z obchodu po jeho pravici se k němu nesl silný zápach chemikálií. Salon, diagnostikoval a pak se podíval na svůj odraz. Jeho vlasy byly už delší dobu hnědé. Vzhledem k tomu, že ho někdo zjevně pronásledoval, neuškodilo by změnit vzhled.

Vstoupil do salónu a nepřekvapilo ho, že tam čekalo několik lidí. Všechny podniky v čtvrti těží z karnevalu, snad kromě kostelů. Zapsal se na seznam, posadil se a čekal. O čtyřicet minut později ho zavolala kadeřnice.

„Dobrý den, co to bude?“ zeptala se přátelsky.

„Obarvit, zastřihnout a umýt, prosím,“ odpověděl Bones.

„Vy Angličané máte tak krásný přízvuk.“ zasmála se. „Všechno, co řeknete, zní tak správně.

Poté, co mu umyla vlasy, odvedla ho do své kabinky. Bones si přečetl její jméno na certifikátu kosmetičky a pobaveně odfrkl.

„Rebecca DeWinterová. To byla záměrná narážka?“

Překvapeně se na něj podívala. „Ano. Moji rodiče tu knihu milovali. Jste první člověk, který moje jméno spojil s tou knihou. Starší klasiku moc lidí nečte.“

Bones potlačil další smích, protože by mu trvalo příliš dlouho vysvětlovat, že Rebecca je podle něj stále nová kniha.

„Ale říkají mi Becca,“ dodala a naposledy mu osušila hlavu ručníkem. ‚Tak co dneska uděláme s barvou?“

Jaký odstín v poslední době neměl? „Blond.“

Zamrkala na něj v zrcadle. „Vážně?“

„Platinová, celá hlava.“

Její ruka byla stále v jeho vlasech a nepřítomně mu prohrabávala kudrlinky. V zrcadle se setkala s jeho pohledem. Rychle se odvrátila a přes rameno hodila: „Nechte mě to namíchat.“

Úsměv mu zkřivil rty. Nebyl falešně skromný, pokud šlo o jeho vzhled. V sedmnáctém století, kdy byl ještě člověkem a živil se prodáváním svého těla ženám, mu to bylo k užitku. Od té doby mu zajišťovaly, že nestrávil mnoho nocí o samotě, ale bylo to jeho vlastní rozhodnutí, už nepotřeboval peníze. A někdy svůj vzhled využil, když lovil smrtící ženskou kořist. Byl to užitečný nástroj, ale Bones kladl mnohem větší důraz na udržení své mysli a síly.

Becca se vrátila a nanesla mu barvu na vlasy. Bones si s ní povídal a dozvěděl se, že tu pracuje už pár let, bydlí kousek od čtvrti a – což bylo zajímavé – měla zavírat v den, kdy byl zavražděn Eric Greenville.

„…taková škoda,“ pokračovala Becca. „Ani vám neřeknu, kolikrát jsem viděla ty skupiny turistů u našeho okna, jak si průvodci povídají o tom starém domě. Nemůžou stát na rohu, protože je to soukromý pozemek, tak se zdržují tady před náma. Jak strašný, že někdo byl okraden a zavražděn člověkem, kterého potkal na jedné z těch prohlídek.“

„Tak to píšou v novinách?“ zeptal se Bones, i když odpověď už znal.

Pokrčila rameny. „Jo. Během Mardi Gras se vždycky dějí divné věci.“

To možná byla pravda, ale Bonese víc zajímalo, jestli Becca té noci zahlédla Delphine LaLaurie, ať už si to uvědomila, nebo ne. Ze stejného důvodu se chtěl zeptat průvodce z toho večera, ale ten by Delphine poznal mnohem snáze. Becca byla anonymní. Mohla být velmi užitečná a podle její vůně – a podle pohledů, které na něj vrhala – by se s ním ráda strávila více času.

„Jsem tu služebně,“ řekl Bones nenuceně. „Odjíždím brzy po skončení Mardi Gras, ale napadlo mě, jestli byste nechtěla zajít na večeři?“

Při té otázce ji sledoval v zrcátku. Její oči se rozšířily a pak se rozzářila úsměvem.

„No, jasně. To by bylo fajn.“

Byla docela hezká. Měla hnědé vlasy po ramena s blond melírem, hezké plné rty – a zadek – a vypadala na dvacet, takže v randění nebyla žádný nováček.

Nesmírně k nakousnutí, usoudil Bones s spekulativním pohledem. „Máte dnes večer čas?“

Odvrátila pohled. Bylo legrační, kolik jinak sebevědomých žen se pod přímým pohledem stydlivě schovávalo.

„Jo. Končím za hodinu, ale víte, chtěla bych se jít domů převléknout…“

„Skvělé, vyzvednu vás u vás doma kolem osmé,“ řekl Bones a věnoval jí svůj okouzlující úsměv. Fungovalo to. Ona se nehádala.

Když opustil salón, měl vlasy barvy šampaňského, v ruce Beccuinu adresu a úplně jiný plán na večer, než s jakým přišel. Možná budeš mým naváděcím majákem k Delphine, pomyslel si Bones a dal Becce pusu na tvář, slibujíc, že ji později vyzvedne. A pokud ne, alespoň se oba dnes najíme.