Contempt - 9. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Zatímco Renzo kráčel podél bloku, který vedl do jeho hotelového pokoje, hlavu držel skloněnou. Telefon v uchu mu stále vyzváněl, aniž by se dočkal zkurvené odpovědi, což ho ještě víc sralo. Poslední dvě hodiny se snažil sehnat Darea – od okamžiku, co nechal Luciu s jejím řidičem v nemocnici.

Žádná odpověď.

Nebo spíše Dare prostě nezvedal telefon, protože byl úplný debil. Možná měl náladu na někoho jiného, nebo možná neměl náladu konkrétně na něho, ale by vsadil se, že to byl ten problém. Ne, že by mu Dare nemohl hovor zvednout – ten chlap měl u sebe vždycky minimálně tři telefony – ale prostě nechtěl.

Renzo se vydal jinou cestou.

Cree.

Bez ohledu na to, co se dělo, pokud volal kdokoli z Ligy, Cree by telefon zvedl. Možná při přijetí hovoru nebude milý, ale zvedne to.

Právě když vešel do hotelové haly, Cree telefon s tichým, temným: „Co?“ zvedl.

„Spíš?“ zeptal se Renzo.

„Odpočívám očím.“

Správně.

To Cree říkal vždycky, když ho někdo přistihl, jak podřimuje. Jako by si ten chlap nechtěl přiznat, že byl stejným člověkem jako všichni kolem něj. Ne, on chtěl být nadčlověkem – nebo přinejmenším přimět ostatní, aby věřili, že jím byl.

„Co chceš?“ zeptal se Cree. Jeho slova zněla trochu mumlavě. „Nemáš ještě nějakou práci, New Yorku? Máš štěstí, že teď je v New Yorku, co?“

Renzo se zamračil. „Jo, štěstí.“

To byl jeden ze způsobů, jak to vyjádřit.

Spíš byl úplně v prdeli.

Teď na to nebyl čas.

Vrátil se ke svému problému. „Proč mi Dare nezvedá hovory?“

Cree zabručel. „To je tvůj problém? Protože to zní, jako by Daremu bylo právě teď z tvých sraček špatně.“

„Ne, to je součást mého problému. Nejdřív tohle a pak si promluvíme o jeho druhé části.“

„Rene, nevím, proč nezvedá tvé hovory, jasný? A taky nemám zájem slyšet, jak kvůli tomu fňukáš.“

Milé.

Opravdu.

„Byl jsem kompromitovaný,“ řekl Renzo a usoudil, že bude lepší dostat to svinstvo rychle ven a skončit to. Pak možná Cree uvidí, že od něj nešlo jen další pravidelný telefonát, kdy napínal všechny své řetězy. Jistě, občas se na ně vytahoval sračky, ale když nastal skutečný problém, nebyl tím zkurveným idiostkým brečícím vlkem. Věděli to. „Ten kretén Savino – viděl mě, mluvili jsme spolu.“

Cree dlouho mlčel. Občas to mohlo znamenat špatné věci, ale jindy to znamenalo, že přemýšlel. Problém byl v tom, že mezi těmito dvěma věcmi bylo často těžké rozlišit. Zejména, když mu člověk přímo neviděl do tváře.

„Jaká slova jsi s tím Italem sdílel?“ zeptal se Cree nakonec.

Renzo si povzdechl. „Nic špatného – vložil jsem se do situace, abych odvrátil to, co se dělo.“

V duchu se poplácal po rameni, že nedal najevo, že se zapojil do rozhovoru, který vedl Christian s Luciou, protože byl ve skutečnosti idiot. Žárlivý idiot, kterému se nelíbilo, že se jí Christian dotýkal, usmíval se na ni a dostával se k ní čím dál blíž. Nemluvě o tom, že jí dal své telefonní číslo. Proč by jinak ten kretén držel její telefon a psal do něj?

Jistě, vzhledem k jeho byznysu se mu nelíbilo, že ten chlap vypadal, že o ni měl zájem, ale nebylo to tak, že by se Christian nějak lišil od ostatních mužů v jejím životě, nebo dokonce od něj samotného. Všichni byli špatnými muži. Nemohl říct, že to byl ten důvod, proč se do toho vložil – za to mohl zcela vinit svou žárlivost.

Protože jo, byl idiotem.

Cree si potichu sám pro sebe cosi zamumlal a pak konečně promluvil nahlas: „Vím, co by ti Dare řekl, takže ti to řeknu.“

„Do toho,“ zamumlal.

Dokonce ani neopustil halu hotelu, protože to, jak tenhle rozhovor proběhne, rozhodne o tom, co bude dělat potom. Ať už zamíří nahoru, aby se sbalil a kurva vypadl z tohohle města… nebo zda zůstane. A pokud zůstane, dobře, v tomto městě byla žena, o které si myslel, že jí dlužil vysvětlení.

Lucia, to byla ona.

Po předchozí jízdě autem… jo, něco jí dlužil.

Hodně.

To ho děsilo k smrti, a přitom nepatřil k lidem, kteří by pociťovali strach. Neměl by z ní být vyděšený, ale svým způsobem, vedle lásky ve svém srdci k ní… byl neustále přítomný také strach. Protože jak by to mezi nimi dvěma mohlo skončit – pokud by odešla?

Bože.

To by nezvládl.

Ani náhodou.

Už nebyl stejný jako kdysi. Nebyl stejným člověkem.

A o tohle nežádala.

Ani on ne.

„Posloucháš mě?“ zeptal se Cree.

Se zamrkáním se vymanil ze svých myšlenek. Vlastně ne, pomyslel si, ale místo toho řekl: „Jo, pokračuj.“

To, co Cree řekl, by rozhodně dohnal. Nebylo potřeba ho nutit, aby si myslel, že neposlouchal. To by Creea jen nasralo, a to poslední, co Renzo potřeboval, bylo, aby si ten muž udělal výlet do New Yorku, aby mu nakopal zadek, protože to tak cítil. Protože jak Creea znal, rozhodně by přesně to také udělal.

„Mmm, jistě,“ zamumlal Cree. „Řekl jsem ti, že tvá práce zůstává stejná. Sleduj Itala a podávej zprávy, jak ti bylo řečeno. Ať už jsi kompromitovaný nebo ne, nic to nemění na skutečnosti, že víš, jak někoho sledovat, aniž bys byl viděn. Pokud nebudeš neustále narážet do Christiana nebo jeho lidí, pak silně pochybuji, že si všimne, že jsi vůbec někde poblíž, Renzo.“

„Ale –“

„Neskončil jsem.“ Cree si povzdechl a na druhém konci telefonu bylo slyšet, jak se pohnul. „Poslouchej, musí existovat důvod, proč M chtěl, aby byl ten muž sledovaný a abys to udělal ty. Na takovou práci tě ještě nikdy dřív neposlal – vždycky šlo o něco většího, nebo tě nechal, aby si tě na práci najala Liga. Takže tohle je… něco. Možná nemusíš znát všechny podrobnosti, a proto jsi je nedostal. Nevím. Jde o to, že práce zůstává stejná. Pokračuj v tom, co děláš.“

Renzo se zamračil.

Neměl by Creemu říct, co měl na jazyku, ale stejně měl pocit, že ta slova vyjdou ven i bez jeho svolení. Ale pokud v Lize někomu věřil, byl to Cree.

Kromě toho, bez vysvětlení plného rozsahu kompromitování, ke kterému při práci došlo, mu Cree možná nemohl dát správnou radu. Pokud se to k němu vrátí, kurva budiž. Zvládne to. Ale nebyl by to jen on, kdo by za to odpovídal – musel by to udělat i Cree.

To nebylo fér.

„Kompromitování mělo co do činění s Luciou Marcello,“ řekl tišeji. „Byla do toho zapojena a stále je.“

Bylo to tam.

Řekl to.

Renzo znovu čekal, že se Cree odmlčí. Ten muž znal pravidla jeho smlouvy s Ligou a M. Znal pravidla, která se od něj očekávala, že se jimi bude řídit a za žádných okolností je nesměl porušit.

Změnilo by to věci?

Možná.

Když Cree po minutě stále mlčel, Renzo promluvil znovu. „V této práci je ve hře víc než jen Ital. Je to taky Lucia. Nejsem pro tuhle práci dobrý, Cree. Ne, když jsou ve hře i věci jako ona.“

Nakonec si Cree povzdechl. „Vlastně to očekával, a práce zůstává stejná. Lucia nebo ne, zůstaň a dělej svou práci.“

„Kdo to čekal?“ dožadoval se Renzo.

„Všichni, Rene.“

Cože?

Cree zavěsil dřív, než se na to mohl Renzo zeptat. Kurva.

Frustrovaný Renzo se otočil na patě a zamířil z hotelové haly zpátky ven. Kurva, pokud bude muset v tomhle městě zůstat, pak se po dobu, co tu bude, bude muset postarat o své věci. Při pohledu, který na něj čekal venku hned za dveřmi, málem zakopl o vlastní nohy.

O zadní dveře černého Mercedesu se opíral Lucian Marcello, ve třídílném obleku, a vypadal připravený na to, že se s dnešním dnem skončí. Ruce měl založené na hrudi a pohled zabořený přímo do něj. Nebylo možné, aby se choval, jako by toho muže neviděl. Ne, když se díval přímo na něj.

Kurva.

Černá auta teď nenáviděl. Stále mu připomínali Capos na ulicích a Marcellos, kteří si pro něj přišli do San Francisca. Od doby, kdy pracoval pro Ligu, si pro sebe koupil tři auta, a ani jedno z nich z těchto důvodů nebylo černé.

Lucian kývl hlavou ke straně a pohnul k němu prstem, jako by ho mlčky žádal, aby přišel blíž. Skvělé, teď byl připravený chovat se jako štěně. Jednoduché gesto nebo jediné slovo a poslalo by ho to na útěk.

Ty myšlenky Renzo vytěsnil z mysli a zamířil ven z hotelu. „Přišel jsi mi sem tedy říct, abych se od Lucii držel dál?“

Lucian zvedl obočí. „To je to, co chceš, abych řekl?“

Ne.

Ani náhodou.

Renzo místo toho zamumlal: „Co chceš?“

Lucian odstoupil od auta, otevřel zadní dveře a pak kývl ke vnitřku auta. „Nastoupit si?“

„Abych se z něj už nikdy nedostal ven?“ zeptal se Renzo.

Lucian se na něj podíval. „Vidím, že tvá chytrácká ústa se za posledních pár let jen vyostřila.“

Renzo pokrčil rameny. „No jo, musím si něco nechat pro sebe.“

„Nastup do toho zkurvenýho auta, mladý muži.“

Kurva, to bylo lepší než to dítě, jak mu bylo říkáno.

Naneštěstí to nevypadalo, že by Lucian žertoval nebo mu ohledně toho, zda nastoupí do auta, dával na výběr. Renzo nastoupil a dveře se za ním zavřely. Lucian vklouzl do auta na druhé straně a řidič vepředu se na ně přes zpětné zrcátko sotva podíval. Jen zamířil z parkoviště pryč. Než Lucian znovu promluvil, jeli dobrých čtyřicet pět minut, dost dlouho na to, aby se ocitli na úplně na druhém konci města nebo zatraceně blízko jemu.

„Chci se ujistit, že víš, co tady děláš – myslím s Luciou. Je… silná, nebo tak vypadá,“ zamumlal Lucian, aniž by odvrátil oči od okénka. „Ve skutečnosti tak silná a tvrdohlavá, že můžu spočítat na prstech dvou rukou, kolikrát se mnou od doby, kdy se před pár týdny, kdy se vrátila domů, skutečně mluvila. Za to, co se stalo, mě nenáviděla, a možná oprávněně. Je mi podobnější, než jsem jí přiznával. Vždycky jsem si myslel, že mnohem víc, než kterákoli z mých dcer je mi podobnější můj chlapec, ale zjevně jsem se mýlil.“

„Proč?“

„Jenom Lucia si dokáže chovat svou zášť tak, jako já.“

Renzo se zasmál.

Dokonce i Lucian se trochu usmál.

„Nicméně,“ dodal Lucian a stále sledoval, jak kolem nich míjely budovy, „vypadá silně, ale stále je v ní velice zlomená část, která ji stěží drží pohromadě. Mám podezření, že se to vrací k tomu, co se stalo, a k tobě, ale hlídá si to. Chci se ujistit, že tomu rozumíš – jsi zpátky v jejím životě, takže musíš poznat –“

„Počkat, ty sis se mnou přišel promluvit o tom, jak se mám chovat k Lucii?“

Protože páni, to bylo od Luciana, kterého znal, otočka o sto osmdesát stupňů. Lucián, kterého znal, by mu vyhrožoval, že pokud se přiblíží kamkoli k jeho dceři, usekne mu obě ruce.

Lucian konečně odvrátil pohled od okna a unaveně se usmál. „Věci se změnily, že? Myslel jsem si, že to víš, když jsem tě přišel navštívit do vězení s nabídkou ohledně Ligy?“

Možná ano.

Renzo však stále uvažoval, zda se to opravdu změnilo.

„Slyšel jsem, že jsi nemocný,“ řekl Renzo tiše.

Lucianovi na okamžik ztvrdla čelist, ale stejně rychle přikývl. Jednou rukou zvedl okraj saka a hedvábné košile pod ním. Odhrnul látku stranou a ukázal svůj port na hrudi.

Renzo těžce polkl. „Je mi to líto.“

A bylo.

Bez ohledu na sračky, který mezi nimi spálily všechny mosty a všechny ty věci, které bylo potřeba ještě říct o tom, co se stalo, by nemoc nikomu nepřál. To by prostě neudělal – nebyl ten typ.

„Nelituj mě – nesnáším to.“

„Cítím k tobě spoustu věcí, Luciane, a lítost mezi ně nepatří. To neznamená, že nemůžu vyjádřit lítost za něco příšerného, co se ti stalo. To není to samé. Tomu se říká soucit a empatie. Navzdory všemu, co si myslíš, že mi Liga udělala, mi nesebrali skutečnost, že jsem člověk. Jen ze mě udělali někoho silnějšího.“

„Možná lepšího,“ zamumlal Lucian.

Možná.

O tom nehodlal přemýšlet.

„Pětiletá smlouva s Ligou ještě není ukončena, že?“ zeptal se ho Lucian.

Kurva.

„Vím, že pětiletá smlouva ještě není ukončena,“ odpověděl Renzo a každé slovo, které řekl, ho bolelo v hrudi. „Věř mi, že vím naprosto přesně, kolik času ještě zbývá, než se to stane. Vím to každý den.“

To bylo podcenění. Pravděpodobně to věděl na minutu přesně, pokud by měl být upřímný, ale nemyslel si, že Lucian potřeboval znát tyto podrobnosti. Některé věci bylo lepší nechat ve velkém plánu nevyřčené.

„Vím, že za těch pět let,“ pokračoval Lucian, „ona byla něčím, čemu ses měl vyhýbat, že?“

Renzo zamrkal.

„Ano,“ připustil.

„Ale když budeš tady ve městě, budeš na ni dávat pozor, že? Předpokládám chránit ji před nebezpečím.“

„Na to se ani nemusíš ptát.“

Lucian přikývl. „Dobře. Karvere?“

Řidič v přední části vozu se konečně ohlédl dozadu. „Ano, bossi?“

„Kordial, pokud by ti to nevadilo, prosím. Našeho společníka pro dnešní večer vysadíme tam.“

„Hotel na druhé straně mostu?“ zeptal se Renzo. „Protože já bych se raději vrátil do svého hotelu v Brooklynu.“

Lucian pokrčil rameny, ale nic neřekl.

Auto až příliš brzy zastavilo před dotyčným hotelem. Lucian se na sedadle natáhl a otevřel dveře, aby mohl Renzo vystoupit. Ten se díval na přední část hotelu a přemýšlel, co se to sakra dělo.

„Lucia, poté, co odešla z nemocnice, změnila hotel,“ řekl Lucian. „Myslel jsem si, že bys možná rád věděl, kde teď bydlí.“

Když to Renzovi došlo, vytřeštil oči. Tohle byl její hotel a Lucian, muž, o kterém si myslel, že by ho k ní nikdy dobrovolně nevzal, právě přesně to udělal. A nevypadal, že by mu to ani trochu vadilo.

Hhm.

Co se dělo?

„Vystup,“ řekl Lucian, „Jsem unavený a vím, že moje žena má obavy, protože jsem ještě nedorazil domů a dnešek patří k těm nejhorším dnům.“

Renzo se nezeptal proč, ani na nic dalšího. Vystoupil z auta a pak za sebou zavřel dveře. Vteřinu poté, co to udělal, se auto odlepilo od krajnice a zmizelo v provozu na silnici.

Zasekl se zíráním.

Tehdy pomyslel na dvě věci.

Za prvé, Lucii stále dlužil vysvětlení.

Za druhé, Lucian se nezeptal na jeho práci ani na to, proč byl v tomto městě. Přemýšlel, zda to nebylo proto, že se nemusel zeptat – už to věděl?