Contempt - 12. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Lucia si zastrčila do své tašky poslední věci a čekala, až se jí konečně v telefonu u ucha přestane ozývat vyzváněcí tón. Dnešek byl tátovou předposlední chemoterapií, než konečně skončí – a v nemocnici bylo zvykem, že ti, kteří ji dokončili, zazvonili na zvonek sesterny, kdy tím slavili svůj úspěch. Nebyla si jistá, zda táta zazvoní nebo ne, nevypadalo to jako jeho styl, ale tak či tak… dobře, hodlala na jeho posledním sezení být.

„Ahoj?“

Konečně.

„Kelly,“ pozdravila ji Lucia a položila tašku na postel, aby si mohla obléct bundu. „Jak je v Kalifornii?“

Její šéfka se zasmála. „V tuto chvíli horko. A sucho. A jaký je New York?“

„Znečištěný. Hlasitý. Mokrý.“

„Takže se tam tedy cítíš jako doma?“

Lucia se usmála, i když to žena neviděla. „Jo, cítím se jako doma.“

„Prosím, neříkej mi, že voláš, abys mi řekla, že se nevrátíš, protože chceš zůstat doma. Nemyslím si, že bych tu bolest vydržela, Lucio.“

Věděla, že si Kelly dělala srandu a zároveň byla stále vážná.

„Nevolám kvůli tomu,“ zamumlala.

„Ale můžu říct, že voláš kvůli něčemu ohledně toho.“

Kelly byla chytrá žena.

„Vím, že se mám vrátit na konci tohoto týdne,“ řekla Lucia, „ale myslím, že bych možná potřebovala zůstat ještě o pár týdnů déle. Chtěla jsem se ujistit, že je to v pořádku – že bys to pro mě mohla zařídit, abych dostala volno, nebo mi dala vědět, pokud by to nebylo možné. Chci říct, pochopila bych, kdyby to nebylo možné.“

Kelly chvíli mlčela, ale pak ze sebe vydala odmítavý zvuk. „Poslouchej, je to v pořádku, Lucio. Dokážu to zařídit. Jsem si jistá, že chceš strávit ještě trochu času se svým tátou a to všechno, takže jo. Můžu to zařídit.“

Jasně, táta.

To k tomu rozhodně patřilo.

Konečně se s ním dostala na dobré místo. Ne, neposadili se společně a nezlikvidovali všechny ty sračky, které se staly, ale také necítila, že by to bylo nutné. Alespoň zatím ne.

Nezáleželo na tom.

Byli na lepším místě.

To se nepočítalo?

Bylo to mnohem spíš o Renzovi, proč chtěla ještě chvíli zůstat. Měla s ním něco nedořešeného a nemyslela si, že by se to vyřešilo tím, že by utekla přes celou zemi pryč. Rozhodně nehodlala mezi nimi dělat odstup, když to jediné, co chtěla a potřebovala udělat, bylo zvládnout emocionální nepořádek, který neustále cítila, kdykoli byl nablízku. Měli spolu co řešit – chtěla mít šanci to udělat.

V Kalifornii by to udělat nemohla.

„Takže ti to vážně nevadí?“ zeptala se.

Nemělo by jí to překvapovat, ale svým způsobem to tak stále bylo. Kelly byla skvělou šéfkou a vždycky jí byla. Dávala svým zaměstnancům hodně prostoru pro nohy, a to i tam, kde by je ostatní šéfové drželi na velice krátkém vodítku.

To oceňovala.

Nechtěla pokazit příležitost, kterou jí Kelly dala. Tato stáž – ta, kterou jí Kelly nabídla – nebyla tak běžná. Každopádně ne taková, která by obsahovala tolik výhod jako tato.

„Jo, myslím, doufám, že se brzy vrátíš, ale pod –“

Další Kellyina slova přerušilo zaklepání na dveře Luciina hotelového pokoje. Stále poslouchala, jak Kelly na druhé straně linky povídala, a přitom zamířila na druhou stranu místnosti.

„Jo, jistě,“ odpověděla Kelly, když se natáhla po dveřích.

Luciu ani nenapadlo zkontrolovat kukátko; od doby, co změnila hotel, neměla žádné problémy. Cordial byl stejně pěkný a zaměstnanci udržovali provoz naprosto hladký. Samé dobré věci.

Otevřela dveře, právě když Kelly řekla: „Máš nějakou představu, kdy by ses mohla vrátit? Jen abych mohla zapracovat na rozvrhu a tvých hodinách.“

„Rozhodně to nebude trvat déle než tři týdny.“

O tom se hodlala ujistit.

Nebo… se pokusit.

Na druhé straně dveří stál hotelový poslíček, s úsměvem na tváři, a v rukou měl něco, co vypadalo jako dopis. „Slečno Marcello, toto vám bylo dneska ráno doručeno na recepci.“

Vzala si dopis, který ji muž nabídl, a prohlédla si ho. Kromě jejího jména napsaného na přední straně tam nebylo žádné poštovní razítko nebo řádná adresa. Přesto byl zapečetěný a připadal jí tak lehký, aby byl pravděpodobně standardním dopisem.

Ale od koho?

„Dneska ráno?“ zeptala se muže.

Kelly v pozadí stále povídala a celé hodiny vyjadřovala své myšlenky ohledně toho, co se stane, až se Lucia vrátí a jakéhosi projektu, do kterého ji chtěla zapojit.

Muž u dveří přikývl. „Ano, dneska ráno bylo přinesený do The Cordial a doručený přímo na recepci – bylo mi řečeno, že požádal, aby vám byl donesený.“

On?

„Dobře, tak tě nechám jít, Lucio,“ řekla Kelly. „Ať se vrátíš k… čemukoli, co řešíš.“

„Jasně, ahoj, a ještě jednou díky za volno.“

Její šéfka se zasmála. „Bez obav.“

Poté, co se v telefonu ozvalo cvaknutí jako ukončení hovoru, Lucia muži u dveří ještě jednou poděkovala a pak dveře zavřela. Otočila se čelem k prázdnému hotelovému pokoji a obálkou si poklepávala o dlaň. Nemyslela si, že by to uvnitř bylo něco nebezpečného – nebylo by to trochu větší nebo těžší?

Otevřela obálku a nakoukla dovnitř. Když jí otočila, do dlaně ji vypadl jediný list složeného papíru. Papír rozevřela, kousala si přitom vnitřní stranu tváře.

Byla si jistá, že se jí zastavilo srdce.

Ach, rozhodně to bolelo.

Zíral na ni Renzův rukopis – nechápala, proč ho nepoznala na obálce.

 

Lucio,

bylo mi řečeno, abych ti odepsal. Je mi líto, že nedostaneš odpověď, kterou jsi chtěla – tehdy zpátky, víš? Doufám, že i tahle bude stejně dobrá.

Pořád to tak cítím. Samotný a bez tebe. Nejistý. Chladný. Vůbec se tak nechci cítit, ale neznám nic jiného.

Je to nepříjemné.

Liga mě naučila užívat si nepohodlí.

Zvláštní, co?

Je to tak zábavné. Jak je nenávidím a zároveň respektuji. Cítím to tak i k tvému otci. Ze stejných důvodů. On a oni mi dali šanci být něčím a udělat ze sebe něco… Neuvědomoval jsem si, co bych tomu musel obětovat, a je nikdy nenapadlo říct mi, kolik to stojí.

Cena byla vysoká.

Miluji tě.

Omlouvám se, pokud sis někdy myslela, že ne.

– Ren

 

Dopis složila a zůstaly ji další otázky. Žádná z nich však nebyla taková, na kterou by mohl odpovědět Renzo.

Bylo na čase promluvit si s tátou.

• • •

„Musíš mít pocit, že nemůžeš ani na vteřinu dýchat, co?“

Když se ve dveřích jeho pokoje rozezněl Luciin hlas, Lucian zvedl oči od knížky ve svém klíně. Kolem Lucii právě proklouzl jeho bratr – Gio. Dante tam byl jako první a pak ho vystřídala její máma, Jordyn. Gio vešel dovnitř dřív, než mohla tátu vidět Lucia.

Vypadalo to, že teď, když bylo jeho tajemství odhaleno, byla celá rodina odhodlána ho během těchto posledních pár sezení vidět. Nedostal jedinou vteřinu o samotě. Do místnosti vždy rychle vešel někdo jiný.

Potřeboval se napít?

Svačinu?

Gio se nabídl, že mu propašuje joint – táta očividně poté, co před desítkami let přestal s tímto zlozvykem, začal znovu trochu kouřit bylinky, protože mu teď pomáhaly s jídlem, aniž by mu z něho bylo špatně. Mámě Giova nabídka nepřišla příliš zábavná, ale Lucii ano.

To byl její strýc v kostce.

Lucian přejel pohledem přes ni směrem k chodbě. „Víš, nemyslel jsem si, že by mě bavilo mít tu neustále všechny. Myslel jsem, že to bude moc… že mi budou lézt na nervy.“

„A?“

Usmál se a podíval se dolů na knihu ve svém klíně. „Měl jsem je tu mít od začátku, to je celé.“

Jo.

„Ve zpětném pohledu je vždycky všechno daleko jasnější,“ zamumlala.

Tehdy se na ni s přikývnutím podíval. „Přesně tak.“

Možná to bylo tónem jejího hlasu nebo tím, jak stála ve dveřích s rukama založenýma na hrudi. Mohlo to být v jejím držení těla nebo v auře, kterou vyzařovala, zatímco tam stála a přemýšlela o všech otázkách, které se jí honily hlavou.

Ať už to způsobilo cokoli, přísahala by, že věděl, že tam byla, aby si promluvila. Že konečně nastal čas, aby na stůl vyložili pár z těch karet, které si drželi pevně u hrudi. Potřebovali být upřímní a promluvit si mezi sebou o pravdě.

Teď byl ten čas.

Stále si říkala, že teď to nebylo ono – že byl nemocný a nepotřeboval takové sračky, když se snažil bojovat s nemocí ve svém těle. Odkládala to, že bylo lepší, pokud nemusel řešit žádné emocionální problémy, když toho měl na talíři už tak evidentně víc než dost. Správně?

Nepřiznala mu dostatek kreditu.

Měla to vědět lépe.

Koneckonců, vzešla z něho.

Byla jeho síla.

„Zeptej se mě, na co se mě chceš zeptat,“ řekl a stále se trochu usmíval. „Nepřežvykuj to – přesně to dělá i tvoje máma. To máš po ní, ne po mě.“

Zasmála se. „Pravděpodobně.“

V křesle, ve kterém seděl, si mírně přesedl, aby si udělal větší pohodlí. Očima sklouzl ke stojanu s infuzí. Sestry vždy pytlík s chemoterapií zakrývaly, aby léky neviděl. Dokonce i trubička, která vedla k jeho hrudi, byla neprůhledně bílá. To nikdy nepochopila.

„Dobře, usmíváš se,“ řekl, „takže ať řeknu cokoliv, moc mě to nerozruší. Nebo možná tebe.“

„Záleží na tom,“ odpověděla.

Uchechtl se, poklepal na křeslo vedle svého a nabídl jí, aby si sedla. Ani o tom nepřemýšlela. Zamířila přes pokoj a usadila se vedle něho. Bylo to zábavné, protože jakmile tam seděla, slova, která chtěla říct – otázky, o kterých věděla, že mu je musí položit – se jí najednou zaryla do krku jako lepkavý dehet.

Nevycházely ven.

Čekal.

Nedokázala mluvit.

Možná za tím byly všechny ty roky mlčení – kdy místo toho, aby svá slova vypustila ven, je polykala. Možná to bylo vším hněvem, opovržením a bolestí, které si držela u hrudi jako starého přítele, takže se cítila příjemněji než při tomhle.

Nebyla si jistá.

„Renzo mi napsal dopis,“ zašeptala nakonec.

Aniž by cokoliv dalšího řekla, vytáhla z tašky dopis a nabídla mu ho. Z jejích konečků prstů si ho vzal. Čekala, až rozložil papír a tiše si dopis přečetl. Věděla, kdy s tím skončil, protože prsty poklepával na okraj papíru a zezadu z krku mu unikl tichý zvuk.

Zamyšlený, možná.

Kdo to měl vědět?

„Odpověď na dopisy, které jsem mu poslala,“ vysvětlila tiše.

„Kdy jsi mu ty dopisy posílala?“

Pokrčila rameny. „John mi dal adresu. Řekl mi, že to nebylo o tobě, že to bylo mezi ním a mnou, víš?“

Nic neřekl.

Přála si, aby bylo mluvit snazší.

„Proč, tati?“

Povzdechl si. „Proč co?“

„Pomohl jsi mu, že? Říká to, i když se mu nelíbí, jak jsi to udělal. Ale ty jsi mu pomohl, myslím. Jen chci vědět, proč jsi mě nechal, abych na tebe byla celou tu dobu rozzlobená. A proč jsi mě nechal, abych tě nenáviděla. Proč mi prostě neřekneš pravdu – nepoložíš to všechno přede mě a neukážeš mi, co jsi udělal. Pomohl jsi mu, dostal jsi ho na svobodu a dal jsi mu příležitost stát se něčím, že? Tak to popisuje on. Pokud bys mi to řekl a nechal mě vidět, co jsi udělal, možná by se tohle nestalo. Celé ty roky by se nestaly. Proč mě necháváš tě stále obviňovat a… nenávidět.“

Vydal další z těch zvuků. „Nebylo to tak, že bys mě někdy nenáviděla.“

„Myslím, že ano.“

„Nenávist a pohrdání není to samé, dolcezza. Nenávist je ve tvém srdci. To druhé ve tvé mysli. Občas může mít člověk pocit, že jde o tu samou věc, ale není tomu tak. Nemůžeš nenávidět věci, které miluješ. Časem se to naučíš, nebo tak jsem se to alespoň naučil já.“

Nemýlil se.

Stále nevěděla, co cítit.

„Neřekl jsem ti to,“ zamumlal, „protože jsem nechtěl manipulovat s tvými pocity ani důvodem, proč bys nabídla své odpuštění. A cítil jsem, že když ti tyhle věci dám… když ti řeknu všechno, co se stalo a o čem jsi nevěděla, přesně to se stane. Dal bych ti důvod, abys mi odpustila, a to tě nic nenaučí. A také jsem si to nezasloužil. Skutečnému odpuštění se musíš naučit sama a ve svém vlastním čase. Nemohu ti předat cestovní mapu a očekávat, že z toho vyjdeš lepší.“

„Také sis nezasloužil můj hněv a to, jak jsem se k tobě chovala.“

Sám pro sebe si cosi zabručel. „Ne? Své chyby jsem napravil, až když už bylo pozdě. Věci, které jsem udělal špatně – že jsem tobě a tomu mladému muži ublížil – jsem si uvědomil, až když už bylo po všem. Tvá máma a já… dobře, nikdy jsme neměli zasahovat do věcí svých dětí. Ne tam, kde přišlo na lásku a život, a přesně to jsem u tebe udělal. Udělal jsem chybu. Vnímám to tak, že mě život učí další lekce, a ty nejsou jednoduché. Nikdy nejsou snadné, když přijdou v životě později.“

Zadívala se do svých rukou.

Táta pokračoval dál. „A část té lekce čekala na tebe, mé děvče. Musel jsem čekat, až se vrátíš, až budeš chtít – až budeš připravena. Nemohlo to být o mně, když už jsem do toho sám o sobě řekl víc než dost. Za to se omlouvám.“

Neuvědomila si to, ne dřív, než jí do klína spadla první slza. Pohnula se, aby si z tváře setřela tu vlhkost, ale už tam byl, aby to udělal jako první. Polštářkem palce ji setřel a celou dobu se na ni usmíval.

Zábavné.

Podstupoval chemoterapii.

On byl nemocný.

Potřeboval lásku a péči.

A byl tam a utěšoval ji.

Zamumlal, jako by ji dokázal číst myšlenky: „Tohle tátové dělají, Lucio.“

„Miluju tě, tati.“

Přikývl. „Já vím a taky tě miluji.“

„Co se stane teď?“

Pokrčil rameny. „Cokoliv chceš. V tom je ta krása.“

Bylo to tak?

Tak proč se pořád bála?

Proč ji to stále bolelo?

• • •

Za pár dní pořádám večeři. Chceš dorazit? Diego by tě rád znovu viděl.

Když Lucia odešla z tátova nemocničního pokoje, dívala se na textovou zprávu od Rose. Sestra právě dokončovala ošetření a uklízela vše, co potřebovala vyčistit. Lucian během té doby upřednostňoval soukromí, zvláště když teď bylo při léčbě kolem něho tolik lidí. Pravděpodobně to bylo jediná doba, kdy mohl být sám.

Váhala, zda hned odpovědět. Upřímně Nebyla to chyba Rose. Mnohem spíš šlo o to, jako by její vlastní emoce vířily a hrozily, že se v nich znovu utopí.

Jako obvykle.

Už ji unavoval ten neustálý pocit, jako by ji dělily pouhé dvě vteřiny od utonutí. Přesto si nebyla jistá, kolik příležitostí ještě bude mít, aby viděla Rose s Diegem, než zamíří zpátky do Californie. A jakmile se tam vrátí, netušila, kdy se pak dostane zpátky do New Yorku.

Jo, zařídím si to, poslala zpět, jen mi dej vědět datum a čas.

Další Roseina zpráva obsahovala přesně to.

Z nemocnice odcházela s pocitem, že možná konečně napravila jednu věc ve svém životě – zlomeniny mezi sebou a Lucianem.

Teď už zbýval jen jeden člověk.

Ren.

Jak se měla vypořádat s ním?

Neměla nejmenší tušení.

• • •

„Lucio!“

Téměř devítiletý Diego k ní přišel s už otevřenou náručí. Lucia byla připravena vzít ho do objetí hned v okamžiku, kdy zahnula za roh kuchyně a uviděla ho, jak si u ostrůvku četl knihu.

Byl v tom věku, jak ráda říkala Rose. Ve věku, kdy nebylo tak cool projevovat náklonnost a nechtěl, aby ho kvůli každé maličkosti drželi za ruku. Nedržel se sestry za ruku, když musel přejít ulici, a rád si vyhrnul spodní části nohavic kalhot školní uniformy nad kotníky bot Timberland, které odmítal nenosit.

Kvůli tomu škola očividně hodně volala. Rose tam byla povolávána kvůli spoustě věcí ohledně Diega a soukromé školy, kterou navštěvoval. Bitky s ostatními chlapci, problémy s kodexem školních uniforem a další vzpurné věci.

Diego už nevypadal na čtyři roky.

Do toho měl hodně daleko.

Teď už jí výškou dosahoval k hrudníku a přísahala by, že každým dnem vyrostl o něco výš. Byl hubeným dítětem, ale věděla, že to bude trvat jen pár let a dorazí puberta. Tmavě blond vlasy mu ztmavly do světle hnědé a jeho rezavé oči jí připomínaly jako nic jiného jeho bratra.

Stejně tak i jeho tvář.

V mnoha ohledech vypadal jako mladší verze Renza. Jistě, rysy měl měkčí a chlapecké, ale byl v tom Renzo. V tom, jak se dítě usmívalo a jak mu s sebou mrklo jedno oko, když se smál. Některá jeho gesta byla také přesně Renzovým zrcadlem, stejně jako to, jak živě gestikuloval rukama, když byl vzrušený.

Netušila, zda tyhle podobnosti mezi Diegem a jeho bratrem byly záležitostí výchovy nebo povahy. Bylo to jen v jeho DNA? Nebo se nějakým způsobem snažil držet bratra, kterého po většinu svého života tak moc zbožňoval?

Těžko říct.

Moc dobře věděla, že bylo lepší se neptat.

Renzo představoval pro Diega citlivé téma. Věděla, že mu bratr chyběl a že ho zbožňoval, jako nic jiného, ale věci, které si ohledně něho pamatoval, nebyly vždy dobré. Protože to byly věci mysli a traumatu. Měl svůj způsob, jak zablokovat dobré věci, aby si dokázal udržet špatné detaily. Vzpomínal si na útěk – viděl, jak Renza odváděli pryč a jak se cítil sám.

Nenáviděl, jak si svého bratra pamatoval?

Lucia občas ano.

Přesto věděla, že to pravděpodobně nebylo to samé.

„Ahoj, kámo,“ řekla a cítila, jak ji pažemi sevřel kolem pasu.

„Ahoj, Lucio.“

Pohledem zajela k Rose, která právě stála za kuchyňským ostrůvkem, kde připravovala nějaké jídlo k večeři – vypadalo to jako casserole. Rose se při pohledu na ně usmála, ale rychle se vrátila zpátky ke své práci.

Diego od Lucii s úsměvem ustoupil. „Rose mi dneska sehnala novou knížku. Chceš si ji přečíst se mnou?“

Široce se usmála. „To bych ráda.“

„Cool.“

Jo, pro něho bylo všechno cool.

Až dokud to nebylo.

Pak dokázal obracet oči v sloup jako by to nebyla věc nikoho jiného.

Usadila se u ostrůvku spolu s ním a Diego otevřel knihu. Vrátil se na stránku, kam si vložil záložku, a řekl: „Nesmím stránky ohýbat – Rose říkala, že je to neuctivé.“

Střelila pohledem po Rose a sevřela rty, aby se neusmála. Druhá žena v kuchyni se snažila chovat, jako by její jméno vůbec nezaznělo, ale nakonec se jen s pokrčením ramen zasmála.

„Je to, jak to je,“ řekla Rose.

„Milovníci knih,“ odpověděla Lucia, jako by to všechno vysvětlovalo.

Tak nějak ano.

Měla sestru – Cellu – která by klidně strávila celý život s nosem zastrčeným v knize. Sestra kdysi používala knihy, aby unikla bolesti ve svém životě, ale i když se to pro ni zlepšilo, věděla, že stále nacházela svůj klid v dobré knize. A pokud měl někdo to štěstí, že si půjčil jednu z jejích milovaných knih, ale vrátil ji s oslíma ušima?

Bůh ochraňuj jeho duši.

„O čem ta kniha je?“ zeptala se.

Diego se rozzářil a pak se rychle pustil do celé diskuse o knize – diskuse, kterou vedl většinou sám se sebou, protože Lucia dělala jen to, že přikyvovala a souhlasila. Byla tam, aby ho poslouchala a trávila s ním čas. Ať chtěl udělat cokoli, byla pro.

„A jsou tam draci,“ dodal.

„Vážně?“

Přikývl. „Musí je vysedět.“

„Jak?“

„Nevím – o to jde.“

Při pohledu, který jí věnoval, se zasmála, ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Vrátil se ke své knize a začal číst nahlas. Vedl si dobře – narazil jen na jedno nebo dvě těžká slova, u kterých musel zpomalit, aby je dostal řádně ven.

Tehdy ji zarazilo, jak moc se za posledních pár let změnil. Jistě, v malých ohledech, a i ve větších. On prostě… nebyl stejný. Tehdy měl svou vlastní malou osobnost, ale teď byla mnohem větší a vybroušenější. Litovala, že strávila tolik času daleko, aby ve svém životě potrestala někoho jiného, protože tady o hodně přišla.

Ale co mohla dělat?

Zpětný pohled byl vždycky velice jasný.

„A pak Mar –“

Jeho čtení přerušilo zaklepání na dveře. Našpulil rty a když zvedl hlavu od knihy, v očích se mu objevilo rozmrzení, že musel přestat číst.

Skoro se rozesmála.

Jo.

Stejně jako každý jiný milovník knih na světě.

Pokud by se soustředila jen na něho, neuniklo by jí, jak Rose jako by na svém místě nadskočila. Zachytila, jak pohledem zalétla do chodby, která vedla ke dveřím od bytu a jak ruce okamžitě zaťala do houby na nádobí, kterou otírala pult.

To byla nervozita?

Proč by byla Rose…

„Omlouvám se, musím tam jít,“ řekla Rose tiše.

Nesetkala se s jejím pohledem.

Ani Diegovým.

Co se to dělo?