LEO - 22. kapitola

Překlad: Lusesita

Leo

Jsem zničený. Mám zlomené srdce.

Nemyslel jsem si, že by nás Graves někdy vykopl z bytu, ale při poslouchání, jak řve na lidi během mejdanu, jsem si uvědomil, jakou chybu jsem udělal. Neměl jsem připustit, aby se mi to vymklo z rukou. Neměl jsem zůstat ve svém pokoji se Slatem. Jsem někdo, kdo jde vždy do akce, aby vše napravil. Ale když jsem viděl, kolik lidí přišlo do jeho domu, přitom jsem ani polovinu neznal mě tak překvapilo, že jsem nevěděl, co dělat.

Věděl jsem, jak moc Graves svůj dům miluje a že nám prokazuje laskavost, že nás tu nechává žít.

Zavážu pytel na odpadky naplněný kelímky a prázdnými láhvemi. Tohle bude dlouhá noc, než všechno uklidíme a já pořád nevím, co budu dělat s tím zlomeným lehátkem. Jsem rád, že mi Kingston pomáhá, ale pořád musím vymyslet, co s Gravesem uděláme.

„Přemýšlím, proč se tak naštval.“ Řekne Kingston, zatímco loví podprsenku z bazénu. „Nemyslel jsem si, že může profesor etiky tak vyletět.“

„Má plné právo být naštvaný. Zničili jsme jeho dům. Podívej na ten nepořádek. Na ty květiny, které pošlapali.“

„Ale není to tak, že bys to udělal schválně. Říkal jsi mi, že pozveš jen pár přátel.“

„Jo, ale byla moje chyba, že jsem si nestál za svým, když se ti lidi objevili. Nechal jsem si to přerůst přes hlavu.“

„Přestaň. Vždycky jsi na sebe tak tvrdý. Už od toho incidentu v chatě se za všechno trestáš. Myslíš si, že jsi jediná osoba na světě, která dělá chyby?“

„Kingstone, kurva, skoro jsem tě na té chatě zabil. Víš, jak moc mi na tobě záleží? Víš, jak by můj život bez tebe stál za prd?“

„No, hádej co? Jsem naživu a odpustil jsem ti. Můžeš si odpustit i sám?“

„Přál bych si, abych mohl. Víš, že jsem vždycky takový byl a nemůžu to změnit.“

„Celý život se staráš, co si myslí ostatní. Tak moc se snažíš všem vyhovět a nerad říkáš lidem ne.“

„Ježíši, Kingstone, přestaň.“

Nejsem připravený, aby můj bratr poukazoval na všechny mé nedostatky. Pořád jsem smutný kvůli Gravesovi.

„Omlouvám se.“ Řekne tiše. „Jen mám strach, že z nás budou bezdomovci.“

„Nebudeme bezdomovci. O to se bát nemusíš. Něco vymyslím. Proč se vůbec teď hádáme? Nepomůže nám to s touto situací. Musíme všechny tyhle sračky uklidit.“

Už jsme naplnili deset pytlů a ještě nejsme ani z poloviny hotoví.

Dívám se, jestli bych nemohl opravit to lehátko a uvědomím si, proč byl Graves tak naštvaný. Byl ze mě zklamaný. Myslel si, že jsem lepší, než tohle. Ztratil jsem jeho důvěru. Chtěl jsem bráchovi o mě a Gravesovi říct, ale byl by to pro něj takový šok, že nevím, jestli je na to připravený. Jsem vystrašený, že by mě nepřijal, nebo by to pošpinilo náš vztah.

Poté co douklízíme zahradu, vezmeme všechny pytle a položíme je vedle popelnice po straně domu. Pak zamíříme do našeho bytu.

„Myslíš, že si rozmyslí to vystěhování?“ zeptá se Kingston.

„Promluvím si s ním a uvidím. Teď douklízíme. Možná že poté, co se mu znovu omluvíme, změní názor.“

„No, měl by sis s ním promluvit. Jsi si s ním bližší, než já.“

„Co tím chceš říct?“

„Jsem tvůj bratr, Leo. Všiml jsem si, jak se vždycky vyplížíš z bytu, když si myslíš, že spím a zmizíš až do rána.“

Cítím, jak mi srdce splašeně bije. Kingston není hlupák, všechno mu došlo.

„Nikdy předtím jsi to nezmínil.“

„No, a co jsi čekal, že řeknu? Že se tě zeptám, jestli s Gravesem něco máš?“

Zhluboka se nadechnu. „A co kdyby jo?“

„Tak bych za tebe byl šťastný. Víš, že tě miluju bez ohledu na cokoli. Jsi můj starší brácha. Jsi moje skála. Je mi jedno, co děláš s někým jiným v ložnici, tak dlouho, dokud to není v té naší.“

„Vážně si to myslíš?“

Kingston přijde ke mně a obejme mě. Není moc na doteky, aspoň ne se mnou a mě dojde, jak je upřímný.

„Miluju tě, Leo.“

Je těžké nezačít být sentimentální. „Taky tě miluju, Kingu.“

Vzpomenu si na ten den na molu a přeběhne mi mráz po zádech. Kingston je pro mě nejdůležitější osoba na světě a bez něj bych nebyl tou osobou, kterou jsem.

„Teď už to ze sebe můžu konečně dostat.“

Kingston se posadí na gauč a já ke konferenčnímu stolku, abych byl čelem k němu.

I když už něco málo o mě a Gravesovi ví, pořád je těžké ta slova říct nahlas.

„Možná jsem gay, nebo bisexuál.“ Řeknu, než se štípnu do kořene nosu a zavřu oči,

„Skvělé. Jak jsi to zjistil?“

„S Gravesem jsme šli na rande. No, technicky jeho rande nepřišlo a já byl venku před restaurací v jeho autě, když se to stalo. Nemohl jsem ho tam nechat samotného, tak jsem za ním šel a dali jsme si večeři.“

„A co se stalo pak?“

„Pak jsme se vrátili k němu a dělali… věci. A za posledních pár týdnů jsme spolu začali trávit víc času.“

„Máš ho rád?“

„Samozřejmě, proč bych s ním jinak trávil tolik času?“

„Myslím, jestli ho máš opravdu rád.“

„Já nevím, prostě jen vím, že jsem s nikým jiným ještě nenavázal tak silné spojení. Ani nevím, jestli bych se vůbec mohl zamilovat do jiného muže.“

„Kdo se stará? Muž, žena, to je jedno, brácho. Láska je láska, ať to zní jakkoli kýčovitě.“

„Tobě se to říká, když jde o někoho jiného, ale pokud jde o mě, je těžké sám sobě připustit, že možná nejsem hetero. Co si myslíš, že na to řekne máma s tátou?“

„Máma bude šťastná, že má syna gaye. Víš, jak moc miluje strejdu gaye. Tátovi to bude jedno. Miluje tě bez ohledu na cokoli.“

„Ale táta má všechny své kamarády kouče hokeje. Nikdy by jim neřekl, že jeden z jeho synů je možná gay.“

„Myslím, že se pleteš. Vsadím se, že on by byl jeden z prvních, který by tě podržel za jakékoli situace. Je rok 2019! Je v pořádku být gay, Leo.“

„Bože, já vím, ale co když nejsem? Co když nakonec skončím se ženou?“

„No, kde se vidíš za dvacet let?“

Zavřu oči a představím si svůj život v devětatřiceti. Představím si osobu, za kterou přijdu domů, který budeme společně sdílet a ta osoba, co si představuju je Graves.

Kingston mi položí ruku na rameno.

„Nemusíš to zjistit hned teď. Je ti devatenáct. V našem věku bys měl prozkoumávat. Přestaň se chovat jako starší, než ve skutečnosti jsi.“

Je to, jako by mi chrstl ledovou vodu do obličeje. On řekl to, co jsem potřeboval slyšet.

„Oba bychom měli jít do postele. Zítra vstaneme a oba se Gravesovi omluvíme.“

„Máš pravdu. Můžeme si pustit film? Nemyslím si, že bych byl schopný dnes večer brzy usnout.“

Najdeme film na Netflixu, nějakou komedii a já jí sotva věnuju pozornost. Kingston je roztažený na jedné straně gauče a já na druhé.

Tahle noc mi připomíná všechny ty chvíle, kdy jsme proklouzli dolů, poté, co šli rodiče spát a oni nás tam pak ráno objevili. Nemůžu uvěřit, že Kingston už o mě a Gravesovi věděl. Je to, jako by si už představoval, jak se mnou tuto konverzaci vede. Vždycky jsem viděl Kinga jako mého malého bratříčka, kterého musím chránit, když realita je taková, že on je ten, kdo mnohokrát dohlížel na mě. On byl vždy ten, co mi pomohl se dostat domů, když jsem přebral. On byl ten, kdo mi připomínal, že se musím učit na zkoušky, abych je udělal.

Opravdu doufám, že Graves přijde k rozumu. Doufám, že nic z toho, co řekl, nemyslel vážně, protože bez něj bych byl zničený. On je mojí další oporou. Uzemňuje mě a dělá ze mě lepšího muže. A já ho respektuji příliš, než abych ho zranil.

 

Probudím se při zvuku Kingstona, který zapne kafe mlýnek. Musel jsem vytuhnout na gauči, protože mě bolí za krkem.

„Bože, vážně to musíš dělat teď?“

Vypne spotřebič a zvedne kousek papíru, co leží na lince. „Podívej, co jsem dnes ráno našel přilepené na dveřích.“

Vstanu z gauče a jdu se podívat, co to je. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že se jedná o oznámení ohledně vystěhování.

„Kurva.“ Zamumlám. „Je vážně naštvaný.“

„Měl by sis s ním jít promluvit.“

Popadnu papír a vyjdu z bytu. Zaklepu na zadní vchod do jeho domu. Podívám se oknem dovnitř, ale nevidím ho, tak jdu dopředu a zazvoním na zvonek. Nic. Buď se mi vyhýbá, nebo není doma. Nemyslel jsem si, že by byl schopný nám něco takového udělat, ale zasloužíme si to potom, co jsme udělali.

Jdu zpět do bytu, abych mu mohl zavolat. Hovor jde rovnou do hlasové schránky.

„No, dříve či později se bude muset vrátit. Měli bychom si začít hledat nový byt?“ zeptá se Kingston.

„Ne.“ Řeknu pevně. „Ještě ne. Něco zkusím vymyslet.“

Bratr mi udělá šálek kávy. Uvažuju, kde Graves je. Možná je v domě, ale ignoruje mě.

„Taky bychom měli na chvíli vypadnout. Nechci, aby to bylo divné, až ho uvidíme. Myslím, že by bylo lepší, kdybychom strávili pár dní jinde, abychom všichni vychladli.“ Řekne.

 Nikdy jsem nebyl moc trpělivý a chci s Gravesem mluvit okamžitě, ale taky vím, jaký je a Kingston má pravdu.

„Tak kam půjdeme?“ zeptám se.

„Můžeme jít k mámě a tátovi. Vždycky jsou připravení se o nás královsky postarat a poskytnou nám domácí stravu.“

„To právě teď zní božsky.“

Naši rodiče nám vždy pomohli cítit se lépe, když jsme je potřebovali, ale nechci se vypořádávat s celou touto situací, což by mohlo znamenat, že bych se musel ke všemu přiznat. Dopijeme kávu, oba si vezmeme batohy a naplníme je oblečením. Pak opustíme byt a dojedeme tramvají na stanici metra. Je slunečno a já si nevzal sluneční brýle, ale pozoruju procházející lidi, jestli nezahlídnu Gravese. Doufám, že je v pořádku. Mám nutkání mu napsat, ale nechci situaci ještě zhoršit tím, že bych řekl něco špatně. Taky uvažuju, zda je Slate v pořádku. Oba mi tolik chybí.

Od té noci v nemocnici o něm hodně přemýšlím. Když jsem na hodinách, uvažuju, co dělá. V tu dobu mu píšu jen málo, protože ho nechci v práci obtěžovat.

Dojedeme na vlakové nádraží kolem poledne. S Kingstonem si koupíme v přilehlém obchodě sendviče, abychom si je vzali do vlaku. Kingston poslal našim rodičům zprávu, aby nás za pár hodin čekali. Vždycky jsem miloval jezdit domů vlakem kvůli venkovské krajině.

Dívám se z okna, jak jsou vysoké budovy nahrazeny rozlehlými poli. Když projedeme kolem koňské farmy, vím, že už jsme blízko domova.

Vylezeme z vlaku na naší stanici a jdeme na parkoviště, kde v autě sedí táta s mámou. Máma řídí, i když je to tátovo auto. Potřebuje řídit, když jsou spolu v autě, myslím, že je to osobnostní rys, který mám po ní.

Oba se na nás usmějí, když nás zahlédnou. S Kingstonem hodíme naše bágly na korbu auta a vlezeme si na zadní sedačky. Navzdory tátově hokejové tašce na zadní sedačce, jeho auto vždy voní po pomerančích.

„Moji dva oblíbení synové nás přijeli navštívit?“ řekne táta.

„Radši bys to neměl říkat svým dalším dvěma synům.“ Řekne máma.

Táta se podívá dozadu na nás a pozvedne obočí a žertovně zatne zuby.

„Koupil jsem nějaké steaky. Dnes večer se dobře nadlábneme.“

Nemůžu myslet ani na jídlo, protože nevím, kde se Graves nachází a jak se před námi zhmotňuje vystěhování. Zahlédnu, jak se na mě máma dívá skrze zpětné zrcátko. Tak nějak tuším, že cítí, jako by se něco stalo. Možná se jedná o mateřský instinkt.

Po zbytek cesty domů je v autě ticho.