Privilege - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Renzo si zastrčil ruce do kapes a ignoroval bzučení svého telefonu. Jako by právě teď neměl dost problémů ke zvládnutí, než aby na jejich hromadu přikládal další tím, že zvedne ten zkurvený hovor. Pokud by to udělal, už teď věděl, o čem by byl.

Perry, Noah a Diesel.

Jeden z nich nebo všichni.

Nevěděl, co svým chlapům říct – jeho zásoby byly pryč. Nemohl pro ně sehnat žádné další drogy na prodej. Za týden se mu nepodařilo navázat řádné spojení, aby provedl předání z ruky do ruky. Měl vážné podezření, že ho Lucian odstřihl tak, jak řekl, že to udělá, ale také neměl žádný definitivní důkaz, že tomu tak bylo. Prostě se mu nepodařilo sehnat k telefonu nikoho, kdo mu je dodal. Ale také neměl důvod si myslet, že by Lucian svou hrozbu nedodržel.

Dobře zahrané, Marcello.

Už jen proto, že teď byli Renzovi chlapi nasraní. Když přišlo na něj, ta sračka pro ně byla jednoduchá. Nikdy si nemuseli dělat velké starosti s věcmi, jako odkud pocházely jejich zásoby nebo se muset postarat o hotovost. To dělal vždycky on. Od získání jejich sraček, jejich doručení až po vybrání jejich peněz a zajištění, aby každý dostal svůj spravedlivý podíl.

Tohle všechno dělal on.

Teď to vázlo.

Panikařili.

Renzo měl na starosti jiné sračky. Pro jednou se o sebe mohli postarat sami. Buď ty peníze týden uchovat, případně zamířit ven a najít si jiný gang, od kterého na ulici brát ty sračky. Pokud nebo až se sám dostane k tomu, že si najde nového dodavatele, pak osloví své lidi a zjistí, zda s ním budou cítit potřebu nebo zájem znovu spolupracovat. Pokud ne, tak dobře. Takových lidí bylo dvanáct do tuctu.

O to v těchto ulicích šlo.

Lidé ochotní dealovat byli všude.

Cokoli, co vydělávalo peníze.

Jakmile mu telefon v kapse začal znovu bzučet, s těžkým povzdechem ho umlčel. Ne, že by na tom záleželo. Nepochyboval, že až se dostane k jeho kontrole, bude na něm mít dobrých padesát zmeškaných hovorů a textových zpráv. Ne, že by jediná z nich byla od osoby, kterou chtěl slyšet nejvíc.

Lucia.

Při tom pomyšlení se mu něco bolestivého vklouzlo kolem srdce a pevně ho sevřelo. Jako do pěsti sevřelo ten orgán a odmítalo ho pustit.

Týden.

Jeden celý týden.

Žádné hovory.

Žádné zprávy.

Nic.

Jako by zmizela z toho zkurveného radaru. Každý hovor, který se pokusil uskutečnit, šel do její hlasové schránky. A pak už byla tak plná, že už v ní nemohl nic zanechat. I všechny jeho textové zprávy zůstaly bez odpovědi.

Nemyslel si, že to bylo z její strany záměrné. Usoudil, že to bylo díky tomu, že jí někdo nedal možnost se ho zmocnit. Někdo jako její otec.

Snažil se to hrát v pohodě. Snažil se počkat a zjistit, co by se mohlo stát. Možná, že by jeho dívka na něco přišla a zavolala mu nebo se vydala na jeho stranu města.

Něco.

Jediné, co dostal, bylo nic.

A teď byl prostě jen nasraný.

Ale také plný obav.

Když jeden den přešel ve druhý a pak se dva změnily ve tři… bez jediného slova od ní. To ho kurva děsilo z víc důvodů, než o kolika by chtěl přemýšlet. Celý svůj život strávil tím, že se staral o své sourozence a sám o sebe. Pak do něj vešla Lucia, jako by tam patřila vždycky, protože se tam cítila jako doma. I kdyby se kurva snažil – ne, že by chtěl – nedokázal ji z něj dostat pryč. Takže teď ji musel přidat k té hromadě věcí, o kterých musel přemýšlet a brát v úvahu.

Její otec možná slíbil, že udělá cokoli, aby ji od něj držel dál, ale to bylo ono. I Renzo dal slib. Ne Lucianovi, ale tomu jedinému člověku, který ho od něj opravdu potřeboval slyšet. Slíbil jí, že mu ji nikdo nevezme, a myslel to kurva vážně.

Ne její otec.

Ne nikdo jiný.

Nikdo.

Byla jeho, a to bylo všechno, co to bylo.

Tečka.

Pravděpodobně mu na náladě nepomáhalo ani to, že se na ni Diego neustále ptal, ale neměl pro něj žádné odpovědi. Ale tak jako tak se jich pár kurva chystal dostat.

To byl jeho dnešní cíl.

Odpovědi.

To, co o něm lidé nevěděli, bylo to, že jen proto, že byl zticha, to neznamenalo, že byl kurva hlupákem. Byl zticha, protože ticho mu ve velkém schématu věcí posloužilo mnohem lépe. Byl tichý, protože věděl, že když nemluvil, slyšel toho tak mnohem víc.

Od doby, co začal pracovat na ulici a vyřizovat pochůzky pro lidi spojené s Marcellos, poslouchal. Znal jména, místa a věděl přesně, kde mohl získat informace, když by potřeboval. Nebo spíše věděl naprosto přesně, za kým jít, aby dostal to, co potřeboval nebo chtěl.

Jistě, byla to nebezpečná hra. Vyptávat se na cokoli ohledně Marcellos, zvlášť když šlo o něco tak osobního, jako byli jejich rodinní příslušníci nebo jejich každodenní byznys, přinášelo člověku, který chtěl informace, jen problémy. Byla by odeslána rychlá, obvykle násilná zpráva, aby se ujistili, že ten člověk věděl, že se měl starat jen o své vlastní věci.

Toto riziko byl ochotný podstoupit.

Musel.

Na konci bloku zahnul doleva a narazil na známou pizzerii, kterou při několika příležitostech navštívil. Dobře, popravdě řečeno, aby se setkal vzadu s lidmi, aby provedl výměnu, nebo cokoli jiného. Ale slyšel dost na to, aby věděl, že toto místo bylo ve vlastnictví blízkého přítele Capa Marcello. Ten chlápek nechával rodinu, aby v případě potřeby využívala zadní místnosti jako skladiště a pokud by se to nedalo vyřešit nějak jinak, tam měla svá setkání.

Jmenoval se Bill.

A díky svému napojení na rodinu Marcellos, i když to bylo jen prostřednictvím spolupracovníka, Renzo předpokládal, že měl chlápek informace o rodině, případně znal způsob, jak je získat. Což bylo přesně to, co dneska potřeboval. Navíc, pokud měl chlápek spojení, věděl, jak tento život funguje. Pokud by Renzo vyvolal trochu rozruchu, aby dostal, co chtěl, pravděpodobně by nebyl ochotný zavolat policajty.

Nebo kdyby vyhrožoval…

Uvnitř pizzerie zjistil, že tam nebylo příliš rušno. Což vzhledem k tomu, že bylo teprve něco po desáté ráno, očekával. Většina lidí neměla takhle ráno zájem o pizzu. Předpokládal, že se podnik brzy naplní odpoledním shonem, ale prozatím mu prázdnota hrála do karet. Bylo to přesně tím důvodem, proč se rozhodl ukázat v tuto dobu. Diega nechal u ženy z prvního patra jejich činžovního domu, o které věděl, že potřebovala nějaké peníze navíc, protože přišla o práci, když její zaměstnavatel zjistil, že čekala své první dítě, a vyrazil ji ještě dřív, než si vůbec dal svou snídani.

Obešel stoly a jednu servírku, která právě nalévala hostovi do sklenice vodu, a přímo zamířil do kuchyně. Nikdo si ani nevšiml, že vklouzl dozadu. Věděl, kam jít, aby našel majitele toho místa. Rozhodně to nebylo vepředu. Kdykoli to tu zde navštívil, majitel byl buď vzadu a povídal si s lidmi, nebo křičel objednávky v kuchyni.

„Hej, tady být nemůžeš!“

„Kdo kurva jsi?“

Oba kuchaře, kteří otírali kovové povrchy, ignoroval, a když jeden z nich vypadal, že se kvůli němu chystal obejít pult, zrychlil své tempo. Mohli by to kurva zkusit a zjistili by, jak by jim to fungovalo.

Všemi prostředky…

Když z kuchyně dorazil do chodby vzadu, rukou zajel dozadu pod bundu a dlaní sevřel pažbu zbraně. Už ji měl vytaženou a připravenou, když našel majitele klubu sedět za stolem ve své stísněné kanceláři. To místo se všemi papíry poházenými všude kolem vypadalo, jako by se jím prohnal zkurvený hurikán. Svou pozornost zaměřil tam, kde na tom záleželo – na muže za stolem.

„Bill, že?“ zeptal se.

Starší, plešatějící muž s až příliš kulatým břichem, než aby to bylo zdravé, zvedl hlavu od telefonu v ruce. Když uviděl zbraň, která mu mířila přímo do obličeje, vytřeštil oči. Renzo se už nejednou díval do hlavně zbraně a nikdy nešlo o zábavný zážitek.

„R-Renzo?“

Renzo se trochu usmál. „Nemyslel jsem si, že si vzpomeneš na mé jméno, i když jsem tady několikrát byl, ale hele, je dobře, že to víš. Nevadí mi, že se moje jméno nese samo, když je to správně. Potřebuji informace a ty jsi ten, kdo mi je může pomoci získat.“

Bill zamrkal a pohledem sklouzl ze zbraně na Renza. Jeho ruka sebou škubla a mírně se pohnula doprava. Renzovi to neuniklo a neuniklo mu ani to, co by to mohlo znamenat.

„Věz, že když na mě vytáhneš zbraň, vymaluji tvou zkurvenou kancelář tvou mozkovou hmotou.“ Přitom kývl na fotku na stole, která byla otočená čelem ke dveřím. Byla na ní starší žena s blond vlasy a vedle ní seděl na lavičce mladý muž. „To je tvoje žena a syn?“

Netušil.

Jen hádal.

Vzhledem k tomu, jak Billovy ruce klesly na desku stolu, plně viditelné, předpokládal, že s osobami na fotce udeřil hřebíkem přímo na hlavičku.

„Co chceš?“ dožadoval se Bill.

„Řekl jsem ti to – informace.“

„O čem?“

„Ne o čem. O kom. Marcellos. Přesněji Lucian Marcello, nebo ještě lépe jeho dcera Lucia. Potřebuji, abys mi poskytl informace. Kde jsou nebo co dělají. Potřebuji, abys zjistil všechny tyhle sračky a donesl mi je. Nejlépe tak, aniž by sis pustil hubu na špacír ohledně toho, co pro mě děláš. Protože pokud to uděláš, nechám si tuhle zbraň nabitou a připravenou. Pochopil jsi?“

Muž jen zamrkal.

Jako zkurvený idiot.

„Máš přání smrti?“ zeptal se Bill. „Nemůžeš jen tak chodit vyptávat se na rodinu Marcellos, Renzo. Rozhodně ne se ptát na jednoho ze tří bratrů nebo na jednu z jejich dcer. Ne, pokud nechceš, aby se oni ptali, proč se ptáš.“

Renzo se znovu usmál svým chladným způsobem. „No, to je ono, ne, Bille? Podle všeho to nebudu já, kdo se budu ptát na Luciana nebo jeho dceru. Budeš to ty. Budou chtít vědět, proč se ptáš, a přijdou si pro tyto informace sem. Tou dobou už buď budu mít to, co chci, nebo budu kurva pryč. Takže předpokládám, že ti zbývá jen několik možností, že?“

Muž za stolem těžce polkl. „A jaké jsou to možnosti?“

„Jednoduché. Za prvé, odmítneš a já tě zabiji hned tady a teď. Abych získal informace, které chci, zamířím za někým jiným. Nebo za druhé, začneš volat… nebo možná zavoláš nějakým lidem, kteří jsou natolik hloupí, že jim nebude vadit, když se zeptáš na nějaké otázky. Ujistíš se, že jsi opatrný, takže Marcellos nebudou vědět, že se na ně a jejich záležitosti ptáš ty. Pak mi ty informace předáš a můžeš se vrátit zpátky k řvaní na své kuchaře a získávání špinavých peněz za to, že přehlížíš bedny s kokainem, které mají schované v zadní místnosti.“

Renzo naklonil zbraň mírně straně, pobavený tím, jak Bill pozorně sledoval zbraň. „Vidíš, takže když budeš opatrný, nevrátí se to zpátky k tobě. Budeš se moci vrátit zpátky k tomu, co jsi dělal předtím, jako by se tohle nikdy nestalo. A očekávám, že to uděláš, protože jestli někdy někomu jen dýchneš moje jméno, nebudeš to jen ty, pro koho se vrátím, Bille.“

Zadíval se na fotku na stole, aby dal najevo svůj záměr, a pak dodal: „Myslím, je to tvé rozhodnutí. Pokud o tom potřebuješ trochu přemýšlet a vybrat si, mám očividně všechen čas světa. Nevadí mi počkat.“

„Říkáš si o problémy, Renzo.“

Spíš ne.

Tohle nebyl problém.

Problém ho našel před měsíci.

Problém se jmenoval Lucia.

A kurva ji zbožňoval až ke smrti.

• • •

Trpělivost, jak se Renzo za svůj život naučil, se vyplatila všem, kdo byli ochotni čekat dost dlouho, než dostali, co chtěli. Billovi trvalo celé tři dny, než přišel s pro něj použitelnými informacemi, ale sakra, když se skutečně objevily, nemohly být lepší.

Lucian Marcello zřejmě většinu svého byznysu vedl v restauraci na horním Manhattanu, kterou vlastnil. Renza samozřejmě vůbec nepřekvapilo, že o jménu podniku nikdy neslyšel. Domníval se, že by si tam pravděpodobně nemohl dovolit jíst a když se jednou vydal tím směrem, bylo to jen kvůli výměně s chlápkem, který si vyšel do baru pro vysokou třídu. Ale ta ulička páchla jako sračky.

Nikdy na to nezapomněl.

Nicméně informace, které Bill o Lucianově oblíbeném místě na večeře, práci a v podstatě všechno ostatní, když byl ve městě, získal, znamenala, že tam ten muž trávil zatraceně hodně času. O víkendech se k němu často připojovala i jeho rodina.

Byla to zatraceně dobrá trefa.

Neměl důvod věřit, že by v restauraci mohla být i Lucia, už jen proto, že věděl, že tam pravděpodobně bude její otec. Ale pokud by se tam nevydal a nepokusil se to zjistit, také by se to nikdy nedozvěděl. Kromě toho tam opravdu nešel kvůli Lucianovi. Šel tam, protože věděl, že Lucia by tak či onak zjistila, že se tam objevil a ptal se po ní.

To bylo to jediné, co potřeboval.

Aby to věděla.

Informaci hodlal majiteli pizzerie oplatit tím, že už do jeho podniku nikdy nevkročí. Byla to jeho záruka. Koneckonců, neudělal pro něj ten chlap dost? Myslel si to tak.

Když se přiblížil k dotyčné restauraci, z kapsy vytáhl telefon a zkontroloval čas. Něco málo po jedenácté odpoledne, což bezpochyby znamenalo… že Lucian bude v restauraci. Ale vzhledem k tomu, že byl víkend, bylo také velice pravděpodobné, že by tam mohla být i jeho rodina.

Telefon nacpal zpátky na své místo, zpoza ucha si vytáhl cigaretu a z náprsní kapsy kožené bundy zapalovač. Jakmile si ji zapálil, silně z ní potáhl a zastavil se těsně před podnikem. Na jedné straně si všiml širokých oken, kterými byli vidět štamgasti. Na druhé straně pozlacených dveří byla stěna tvořená zrcadlovými skly – také okna, věděl, ale dovnitř přes ně nebylo vidět.

U obrubníku stál černý mercedes s nastartovaným motorem. Na sedadle řidiče našel muže, který s někým mluvil přes mobilní telefon a nevěnoval mu žádnou pozornost. Bůh věděl, že za ta léta viděl víc než dost černých aut s nenápadnými řidiči, aby věděl, že šlo o auto Capo.

Nebo… Marcello.

Perfektní.

Nejlepší způsob, jak upoutat něčí pozornost uvnitř, bylo upoutat pozornost toho, kdo se díval zvenčí. Protože o to u těchto lidí šlo… někdo jim stále kryl záda. Na vrchol se nedostali sami.

Nadechl se, aby se uklidnil, protože předpokládal, že to bylo kurva teď nebo nikdy. Přešel k nastartovanému autu a zády se o něj opřel. Nedělal nic jiného, než že tam stál a kouřil cigaretu. Ani se nedíval na chlápka v autě nebo na podnik před sebou.

Upřímně řečeno, mnohem zajímavější mu připadala země.

Chlápkovi v autě trvalo dvě sekundy, než si uvědomil, že se auta někdo dotýkal. Se zamračeným výrazem v tváři vystoupil a vypadal, jako by byl stvořený jako fotbalový obránce. Renzovi to ale ani trochu nevadilo. Přišel na to, že čím větší někdo byl, tím hůř padal, když to něm člověk šel.

„Hele, pohni tím svým zkurveným zadkem, cafone,“ vyštěkl chlap.

Renzo mu věnoval odmítavý pohled. „Lucian je uvnitř?“

To muže přimělo v dalším kroku zaváhat. Jeho následující prohlášení jako by mělo být odchýlením nebo dokonce popřením, ale jeho zaváhání stačilo k tomu, aby Renzovi řeklo, že našel někoho, koho hledal. A ano, Lucian byl velice pravděpodobně uvnitř.

„Nevím, o kom kurva mluvíš, člověče,“ řekl ten chlap.

Renzo s přikývnutím z cigarety znovu potáhl. „Jistě. Každopádně nikam nepůjdu, dokud neuvidím Luciana nebo jeho dceru, pokud je tady. Opravdu bych dal přednost jí, ale víš, beru kohokoli z nich.“

Byl to záblesk mužského pohledu směrem k zrcadlovým sklům, který potvrdil Renzovu naději, že Lucia byla uvnitř podniku na časném obědě se svou rodinou. Takže teď to byla jen hra na čekání.

„Vždycky můžu pohnout tvým pitomým zadkem sám,“ pohrozil ten chlap.

„To bys mohl, ale jak to uděláš, když ti strčím nůž přímo do krku a nechám tě vykrvácet přímo tady na zemi? Chceš mi říct, že Marcellos nemají na výplatní listině spoustu policajtů? Nech mě hádat, jsi co, svalovec? Tedy na jedno použití. Místo toho, aby jim tady banda policajtů dělala problémy, prostě uklidí jakýkoli nepořádek, který udělám, a hodí tě do řeky, aby ses vyplavil na její druhé straně.“

Renzo se na muže usmál. „Ale pokračuj, jen na mě polož ruce. Vsadím se, že to pro tebe bude dobrá lekce, kreténe.“