Hale - 8. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Kylie

RÁNO V DEN SVÉ první velké jízdy se objevím v garáži MC, nervózní, ale odhodlaná být statečná a silná.

Trápila jsem se nad každým detailem svého oblečení, až po to, jak si mám učesat vlasy. Vím, že je směšné si dělat takové starosti, ale musím se MC předvést, jestli mám mít šanci zachránit svého otce. Potřebuju, aby mi důvěřovali natolik, že mě pošlou na další jízdy. A potřebuju vypadat tak nevinně a nenápadně, aby mě žádný policajt nepodezíral, že jsem schopná porušit zákon jinak než možná občasným přecházením na červenou.

Nakonec jsem se rozhodla pro bílé tričko s logem zábavného běhu na 5 km a džíny, které mi jsou o číslo větší. Vlasy jsem si stáhla do jednoduchého culíku a jediné, co se blíží make-upu, je zvýraznění tvářenkou. Ve výsledku vypadám asi o pět let mladší, než ve skutečnosti jsem, což je celý účel: dost stará na to, abych mohla řídit, ale dost mladá na to, abych byla pro policistu pátrajícího po trestné činnosti téměř neviditelná.

Můj pokyn zní, abych zastavila v Ironwood Car and Truck Repair a tomu, kdo mě přivítá, řekla, že jsem objednaná na seřízení a po telefonu to se mnou vyřizoval Ranger. Pak mám jít do čekárny a vyčkat, dokud Ranger nevyjde ven a neřekne mi, že můj vůz je připraven. Poté, co mi vrátí klíče, mám odjet na místo v Daytonu, které mám zanesené v GPS v telefonu, zřejmě adresu garáží v centru města. Zaparkuju v nejvyšším patře, co nejdál od ostatních aut. Pak mám strávit hodinu nakupováním, po kterém se vrátím ke svému vozidlu a pojedu domů.

Snadné. Jednoduché.

To ale neznamená, že se netřesu jako osika.

První část proběhne bez problémů. Přijíždím do areálu a zastavuji u vrat servisní haly garáže. Ne poprvé cítím bodnutí viny, že jsem jim dovolila takhle upravit tátovo auto bez jeho souhlasu. Ale před časem jsem musela prodat vlastní auto, abych zaplatila účty, a táta už stejně neřídí. Kromě toho, kromě prodeje mého těla za peníze mě nenapadá žádný jiný způsob, jak získat peníze, které potřebujeme na jeho léčbu. Morálka vyletí oknem, když je člověk opravdu ve sračkách.

Když vjedu do garáže, vystoupím a mechanikovi, který přijde, řeknu, že jsem tam kvůli seřízení, jak mi bylo nařízeno.

„To Ranger mi domluvil schůzku,“ cvrlikám a na tváři si vykouzlím úsměv, který musí vypadat, jako bych měla v zadku naražený dobytčák.

Muž je vysoký a svalnatý, tmavě zrzavé vlasy má stažené do culíku. „Jasná věc, zlato,“ ucedí napůl úst. Natáhne ruku pár centimetrů od mých prsou a mně vteřinu trvá, než si uvědomím, že po mně chce klíče. Hodím mu je do ruky a prkenně pokračuju do čekárny.

Cestou nad sebou musím protočit oči. Tady v autoservisu určitě nikoho neošálím. Každý tady nejspíš přesně ví, co se děje a co dělám. Bože, Kylie, můžeš být ještě větší magor? Dej se dohromady.

V čekárně si naliju šálek špatné kávy do polystyrenového kelímku a vytáhnu telefon, abych si zkrátila čekání. O pár minut později mě těžké kroky přimějí vzhlédnout. Čekám, že to bude Ranger, ale není to on.

„Pěkně ses oblékla,“ zabručí Hale a napůl úkosem si mě prohlíží nahoru a dolů. „Velmi nenápadné.“

Sevřu rty, nejsem si jistá, jestli si ze mě nedělá legraci. „Co tady děláš?“

Hale se posadí o dvě židle dál. „Jedu s tebou na jízdu.“

„Cože? Ne, nejdeš!“ Protestuji.

„Ale jedu.“

„Zatraceně, Hale, nejdeš!“ Bože, to poslední, co potřebuju je, aby se ke mně přidal a znervózňoval mě ještě víc než teď.

„Můžeme to udělat po dobrém nebo po zlém,“ pokračuje nevzrušeně a opře se na židli. „Ale v každém případě jedu s tebou.“

„Proč?“ Podívám se na něj.

„Protože ti nevěřím,“ opáčí.

„Co si myslíš, že udělám?“ Nevěřícně se zeptám a zvýším hlas. „Ukrást…“ Náhle se zarazím. V čekárně už nikdo není – v dohledu není žádný další zákazník. Přesto ztiším hlas do šepotu. „Myslíš, že se chystám krást v klubu?“

„Nevím, co bys udělala, Kylie,“ pronese Hale tiše. „O to tady kurva jde.“

Odolávám nutkání křičet zklamáním. „Camerone, nemám na sebe poutat pozornost,“ podotýkám. „O to přece jde. Nemyslíš si, že budeš trochu nápadný?“ Mávnu rukou směrem k jeho tělu a naznačím jeho koženou vestu a tetování, která pokrývají jeho kůži.

„Čím?“ Podívá se dolů a zamračí se.

„Z tebe tak trochu křičí kriminální činnost, kámo.“

„Kámo?“ Haleovi se zvedne koutek úst.

Povzdechnu si. „Jde o to, že tím zmaříš celý účel toho, abych se takhle oblékala. Nikdo mi neuvěří, že jsem jen nevinná mladá holka na nákupu ve městě, když se mnou bude pan potetovaný motorkář.“

Hale se na chvíli zamyslí. „Takže jsem tvůj špatný bratr,“ navrhne. „Oba nakupujeme dárky k narozeninám pro naši svatou matku.“

Odfrknu si. „To je směšná historka.“

„No,“ řekne a postaví se. „Bude to muset stačit. Protože tě nenechám, abys to udělala sama.“

„Zná Axel tvůj plán? Protože vážně, není to tak, že bys se mnou mohl chodit na každou jízdu, kterou pro klub dělám,“ vysměju se mu. „A kromě toho, tohle mělo být o tom, abych něco dokázala. To nemůžu, když jsi se mnou.“

„To je mi jedno.“

Uvědomím si, že on nehodlá brát ne jako odpověď. Skvělé. Prostě skvělé. Takže teď nejenže musím strávit několik následujících hodin v kabině tátova náklaďáku s mužem, který mě nenávidí. Dokonce se ani nemůžu těšit na hodinovou nákupní terapii o samotě – což byl pravděpodobně jediný pozitivní bod tohoto výletu.

Místo abych se dál hádala s lidským ekvivalentem cihlové zdi, otočím se zpátky k telefonu a ostře ho ignoruji. Hale tam pár vteřin stojí a dívá se na mě, pak si naštvaně odfrkne a odkráčí, nejspíš si jít zapálit cigaretu.

S jeho odchodem z místnosti se mi trochu uvolní svaly, ale pořád jsem napjatá a podrážděná. Popadnu svůj polystyrenový kelímek a loknu si kávy, ale už je studená a tak špatná, že se ušklíbnu a položím ji zpátky na stůl.

Asi po dvaceti minutách se Hale vrací a na jednom prstu se mu houpe kroužek s klíči. „Pojď. Je to připravené. Jdeme ven,“ vyštěkne.

Střelím po něm ošklivým pohledem, vstanu a následuju ho na parkoviště, kde už je zaparkované moje auto připravené k odjezdu. Zamířím ke dveřím na místě řidiče, ale málem narazím do Halea, když se před nimi zastaví. „Můžu dostat klíče, prosím?“ Netrpělivě se ptám.

„Nebudeš řídit,“ řekne mi.

„To teda ne! Je to moje zatracený auto!“ Ke svému zděšení si skutečně dupnu. Bohužel si toho všimne i on. Škubne mu ret.

„Já nejsem spolujezdec.“ Otevře dveře a nastoupí dřív, než ho stihnu zastavit. „Jdeš, nebo mě nahlásíš za krádež?“

„Sakra, Hale,“ odtuším, přejdu na druhou stranu a otevřu dveře. „Nepamatuju si, že by ses na střední škole choval jako takový blbec.“

„Nepamatuju si, že bys byla taková osina v zadku, ale jsme tady,“ řekne mírně. Otočí klíčkem v zapalování a zařadí rychlost, takže auto vystřelí dopředu dřív, než si stihnu zapnout bezpečnostní pás.

„Hej, opatrně!“ Vykřiknu. „Já vím, že tahle věc není nic moc, ale je to všechno, co mám.“

„Promiň,“ zamumlá. „Měl jsem požádat kluky v garáži, aby se ti podívali na převodovku. Je pěkně drsná.“

Ignoruju jeho poznámku a začnu Haleovi říkat adresu, na kterou jedeme do Daytonu, ale on mě odbyde. „Jo. Chápu.“ Jsem podrážděná z toho, že mě odmítl jako nějaké nedůležité dítě, a tak se rozhodnu, že když on může ignorovat mě, já můžu taky ignorovat jeho. Většinu cesty tam sedíme mlčky. V jednu chvíli zapne rádio a přepne ho ze stanice, na které je naladěné, na nějakou klasickou rockovou stanici – samozřejmě aniž by se mě zeptal. Jeho hrubost jen zvyšuje mé podráždění, ale nehodlám mu dopřát zadostiučinění, když ví, že se mi dostává pod kůži. Takže prostě zírám z okna nebo na displej telefonu a předstírám, že jsem v autě s někým, kdo není úplný kretén.

Cesta z Ironwoodu do Daytonu má trvat něco přes dvě hodiny, ale Hale jede rychle a do garáží v centru města zajíždíme hodinu a pětačtyřicet minut po odjezdu. Vyjede do nejvyššího patra a my vystoupíme z auta. Snažím se předstírat, že spolu nevypadáme úplně divně: holka bez smyslu pro módu, která vypadá, jako by jí právě sundali rovnátka, a kluk, který vypadá, jako by ho právě pustili z vězení.

Sjedeme výtahem do prvního patra a vyjdeme ven do teplého, částečně zamračeného dne. Hale vytáhne hodinky a podívá se na ně. „Máme hodinu,“ poznamená.

„Chci jít nakupovat,“ řeknu mu. „Myslím, že támhle je nákupní centrum.“

„Předpokládám, že jdeš nakupovat oblečení,“ opáčí Hale a očima přejíždí po mém těle.

I když mě jeho slova mají urazit, jsem vlastně vděčná, že v tričku a džínách, které mám na sobě, vypadám jako dvanáctiletý kluk. Jeho pohled ve mně vyvolává pocit… nepříjemného tepla. Kdyby přes mé oblečení viděl něco odhalujícího, jen by to tu situaci zhoršilo. „Jdeš se mnou?“ Zeptám se a doufám, že řekne ne.

Naštěstí se zdá, že nakupování nenávidí stejně, jak bych předpokládala. „Jdi napřed. Já si to nechám ujít,“ řekne a rty se mu zvlní.

„Dobře…“ Rozhlédnu se kolem sebe. „Sejdeme se tu tak za hodinu?“

„Nespěchej,“ řekne a mávne na mě.

Nečekám, až se ho zeptám dvakrát. Otočím se a zamířím směrem k nákupnímu centru a hlasitě vydechnu úlevou.

Příští hodinu se nemusím zabývat stresem z rozhovoru s Cameronem Halem.