Brodie - EPILOG

Překlad: Já

Kor.: Ona

Reese

O rok a osm měsíců později

Ach můj bože. Se srdcem až v krku sleduju Brodieho, jak se přibližuje po ledě, hůl v jeho rukou se pohybuje tak rychle tam a zpátky, že to vypadá jako rozmazaná šmouha. Ale ani jednou puk nepustí a nedává mužům, kteří se kolem něj shromažďují, šanci, aby mu ho sebrali. Když už je skoro u branky, vzhlédnu k hodinám. Má vteřiny, a když tuhle střelu nedá, jeho tým je mimo hru o pohár. Nechci se na to dívat, ale nemůžu od něj odtrhnout oči.

Když švihne holí dozadu a ta práskne o led, zvuk se odrazí po aréně. Vstanu a přísahám, že čas se zpomalí, když puk proletí kolem mužů, kteří se ho snaží chytit, a letí do branky.

„Kurva jo!“ Zařvu z plných plic, můj hlas přehluší dav jásajících a bzučící bzučák. Dokázal to. Otočím se k jedné z manželek druhého hráče, skáče vedle mě nahoru a dolů a objímáme se.

Když mě pustí, otočím se zpátky na kluziště a se slzami v očích se přiblížím ke sklu. Nikdy to nikomu nepřiznám, zvlášť ne Brodiemu, protože by mi kvůli tomu hrozně rád dal zabrat, ale já hokej miluju. Nebo já miluju jeho a on miluje hokej tak moc, že se to na mě přeneslo. Směju se, když ho vidím, jak se blíží mým směrem se sundanou helmou a krásným úsměvem na tváři.

„Dokázal jsi to!“ Křičím z plných plic. Opírá se čelem o sklo a já dělám totéž a přeju si, abych se ho mohla dotknout.

„Miluju tě,“ řekne ústy, když se zakloním, abych se na něj podívala. Hned mu to vrátím, pak se zachichotám, když se kolem něj rojí jeho spoluhráči. Pak, jen tak, je pryč a z dohledu, ztracený v davu svých přátel. Padám na zadek na sedadlo, vydechnu a pak se podívám na obrazovku, když do mě teta Ileana šťouchne a ukáže nahoru. Zamračím se, když si uvědomím, že se dívám na sebe s maskotem týmu přímo za sebou. Otočím se a on mi na velké chlupaté tlapě podá maličkou červenou krabičku.

„Cože?“ Zavrtím hlavou a on mi naznačí, ať si ji vezmu, zatímco stadion bzučí kolem nás. Když ji mám v ruce, rukou mi naznačí, ať ji otevřu, až se rozesměju. Zvednu víko krabičky, moje tělo se zklidní a srdce mi buší.

Uvnitř se třpytí ten nejjasnější a největší diamant, jaký jsem kdy v životě viděla, uhnízděný v bílém hedvábí. Zmateně vzhlédnu k maskotovi.

„Otoč se,“ křičí lidé. Když to udělám, najdu Brodieho pořád oblečeného v hokejové výstroji, jak klečí na jednom koleni za mnou.

„Panebože.“ Zakryju si rukou ústa, on ke mně natáhne ruku a opatrně mi krabičku vezme z ruky.

„Ree.“

„Ne,“ vydechnu a zavrtím hlavou. Zasměje se.

„Miluju tě.“

„Brodie.“ Oči mi zalijí slzy.

„Poslední skoro dva roky byly nejšťastnější v mém životě.“ Panebože. Kolena se mi třesou, když se mu dívám do očí. „Jsi můj nejlepší přítel. Nejlepší věc, co mě kdy potkala.“ Otírám si slzy z tváří. „Vím, že s tebou po svém boku není nic, čeho bych nemohl dosáhnout… Vezmeš si mě?“

„Ano.“ Vrhnu se na něj a ovinu mu ruce kolem krku. Země pod mýma nohama se třese, jak lidé křičí, tleskají a jásají. „To snad není pravda,“ šeptám mu do ucha.

„Myslel jsem to vážně. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, Ree.“ Nedokážu mu říct, že cítím to samé, protože vzlyk, který nedokážu ovládat, mi stoupá do krku. Nikdy jsem si nepředstavovala, že prožiju takovou chvíli s mužem, který je pro mě tak dokonalý, jako je on. „Řekla jsi ano, že?“ zeptá se mi do ucha a já přikývnu, pak se zakloním a se smíchem se na něj podívám.

„Ano.“ Otírám si slzy, když mě bere za ruku a navléká mi prsten na prst. Jakmile je na místě, zvedne mi ruku do vzduchu a dav se opět zblázní.

Zasměju se, nakloním se k němu, pak ho chytnu za obličej a dám mu polibek, který je pro televizi asi příliš nevhodný.

Brodie

Zhruba o 8 let později…

„Dada. Baba,“ zaječí moje roční dcera Rin. Lidé sedící kolem nás se dívají naším směrem, všichni s úsměvy na tvářích směřují k mé holčičce, která vypadá přesně jako její maminka.

„Tak jo.“ Odmotávám jí dudlík z tašky na plenky a dávám jí ho. Jakmile ho má v puse, její hlava mi padne na prsa a její oči se začnou zavírat. Je unavená. Na druhou stranu má za sebou pár rušných dní, kdy tráví čas se svými staršími bratranci a prarodiči, kteří jsou všichni ve městě kvůli maminčině promoci.

Ve chvíli, kdy začíná usínat, zavolá rektor koleje Reeino jméno a ona vstoupí na pódium. Vypadá stejně krásně jako v den, kdy jsem ji potkal. V okamžiku, kdy se z reproduktorů po místnosti ozve její hlas, Rin se posadí.

„Je přímo tam.“ Ukážu na místo, kde je na pódiu Ree, a Rin se rozzáří tvář.

„Máma.“ I z dálky slyší Rinin hlas a s úsměvem se dívá naším směrem. Ve svém proslovu však nezakolísá. To mě nepřekvapuje. Moje žena nikdy nezakolísá. Taky nedělá nic polovičatého. Od nejlepší manželky po největší roztleskávačku pro mě, když jsem ještě hrál hokej, chodila na každý zápas, na který mohla – i když tvrdila, že nesnáší sport. Na nejúžasnější mámu pro naši dceru, i když celou dobu dokončovala školu. A nejen ji dokončila, ale rozdrtila ji a dostala se na vrchol třídy. A i když to všechno dělala, pořád si nějak našla čas na to, abych se do ní každým dnem trochu víc zamiloval.

A vím, že se to nikdy nezmění.

Konec 13,5 dílu…