Privilege - 16. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Tys vzal hotelový pokoj?“ zeptala se ho Lucia a věnovala mu jeden ze svých sladkých úsměvů. „Víš, že jsi nemusel –“

„Ale chtěl.“

Nepodobalo se mu jen tak vyhodit šest set dolarů za noc v hotelovém pokoji, protože obvykle nemíval takovou hotovost, kterou by mohl jen tak rozhazovat. S penězi byl opatrný, protože musel. Nešlo o žádné výmluvy. Kdyby byl na penězích, které vydělal, závislý jen on sám, pak by to byla jedna věc. Ale nebyl to jen on. Musel se také postarat o své sourozence.

Renzo ji podal kartu od pokoje a nechal ji, aby jim otevřela dveře. Místnost pravděpodobně neodpovídala jejímu vkusu, ale věděl, že to pro ni nebude znamenat žádný rozdíl. Už jen proto, že cokoli, co pro ni udělal, ji udělalo radost. Bylo snadné ji takhle potěšit, a to na ní opravdu zbožňoval.

Uvnitř pokoje, který byl dostatečně prostorný s manželskou postelí velikosti King, malým posezením a jídelním koutem, a navíc s velkou připojenou koupelnou – ano, pokoj si už prohlédl dříve – odložila své věci přes okraj pohovky a roztočila se v malém kruhu. Pokoj nebyl luxusní, ale byl pěkný a pohodlný. Což bylo to jediné, co potřeboval, aby se mu zlepšila noc, a to zejména proto, že ona tu byla s ním.

„Je to mnohem lepší než jít dneska večer domů, Rene.“

Se zasmáním vytáhl z kapsy svůj mobilní telefon. „Prohlédni si to tady, pokud chceš. Potřebuji si zavolat.“

S úsměvem se kousala do spodního rtu. „Myslím, že ze sebe vlastně potřebuji smýt písek.“

„Sprcha je tam,“ řekl a ukázal na zavřené dveře.

Sladce se zeptala: „Takže se ke mně přidáš?“

Trvalo mu to jen vteřinu.

Zamrkal.

Podíval se na ni a řekl: „Pokud chceš, ano.“

Její úsměv se během mžiku změnil v sexy. Opravdu až příliš sugestivní. To zbožňoval. „Zavolej si. Až budeš připravený, budu tam.“

„Máš to mít, Lucio.“

Počkal, až za sebou s mrknutím zavřela dveře koupelny. Pak vytočil známé číslo a přiložil si mobilní telefon k uchu. Sestra to zvedla na třetí zazvonění.

„Rene, ahoj.“

Přenesl váhu z nohy na nohu, zády se opřel o dveře koupelny, aby pro ten okamžik unikl myšlenkami od toho, co se dělo uvnitř a zeptal se: „Jak se má Diego?“

„Fajn. Proč si vždycky myslíš, že se zhroutí, když má být v noci se mnou?“

„Nemyslím si vždycky –“

„Ano, myslíš.“

Fajn.

Ale bylo to hlavně proto, že věděl, jak moc na něm Diego prakticky ve všem závisel. V podstatě každičký den jeho krátkého života byl Renzo tím, kdo ho budil. Proboha, ukládal ho i večer do postele. Naučil ho, jak používat koupelnu a jak správně držet lžíci. A jo, občas Diego zpanikařil, když neměl bratra poblíž.

Stejně tak i Renzo.

„Je v pořádku,“ slíbila Rose. „Zbožňuje všechno své nové oblečení, a dokonce i dostal pár hraček.“

Renzo se usmál. „Dobře.“

„A když mluvíme o penězích…“

„Co s nimi?“

„Pochopila jsem správně svou pronajímatelku, když řekla, že jsi mi zaplatil výdaje až do konce roku, Rene?“

Ach jo.

Lucian Marcello vyhrožoval a Renzo odpověděl, jak jen mohl, aby byla jeho rodina v bezpečí. Měl našetřené peníze, kterých se nerad dotýkal, pokud to nebylo nezbytně nutné. Většinou předstíral, že ty peníze vlastně ani neexistují. A když k tomu připočetl deset tisíc, které vydělal na kradených autech, postaral se o to, aby byly jeho nájem, sestřiny výdaje a bezpečná školka pro Diega zaplaceny až do konce roku. Měl pro Rose obálku, kterou mohla použít na další věci, jako bylo jídlo a cokoli dalšího, co by mohla v nadcházejících měsících potřebovat. Věděl, že navíc během zkoušky v galerii prodala nějaké své kousky, což jí také hodně pomohlo.

Takže jo, nasrat na Luciana.

I kdyby se mu ten chlap pokusil podělat schopnost vydělávat peníze, na pár měsíců byli v bezpečí. Minimálně do konce roku. To by Renzovi dalo víc než dost času na to, aby něco vymyslel.

Kurva, dokonce se dostat na čistou plochu.

Dostat se mimo práci na ulici a získat něco legálního. Ne, že by peníze, které by vydělal běžnou prací – vzhledem k tomu, že neměl ani středoškolský diplom – stačily k tomu, aby se postaral o její školní docházku a výdaje. Ani by se to tomu nepřiblížilo. Jistě, postaral by se tak o své potřeby a také o Diega, ale ne o Rose.

Což znamenalo…

Kurva.

Stále bude muset prodávat drogy a dělat cokoli dalšího, co musel, aby se ujistil, že sestra zůstane tam, kde byla. Že dělá něco pro sebe a není v prdeli tak, jako oni.

Nezáleželo na tom.

Vždycky dělal, co musel. Minimálně do konce roku měl ale všechno vymyšlené a zařízené. Včetně své sestry a bratra. Lucian mohl zkusit podělat cokoli, co chtěl, ale Renzo bude v pořádku. Pokud by potřeboval, měl by všechen čas na světě vymyslet něco jiného.

Tak jednoduché.

„Jo, slyšela jsi svou pronajímatelku správně,“ řekl jí. „A jen pro každý případ pro tebe mám taky něco navíc.“

„Rene –“

„A taky se neobtěžuj ptát, odkud to přišlo. Protože víš, že to není tvoje věc, Rose.“

„Víš, že jestli tě chytí,“ zamumlala, „pak budeme všichni –“

„Až na to, že já se chytit nenechám, tak toho nech.“

Povzdechla. „Ani tě nenapadne, že –“

„Ne.“

„Nemožný. Jsi absolutně nemožný, Renzo.“

„Rád si o sobě myslím, že jsem odolný.“

Musel být, ne?

Musel být, aby oni takoví být nemuseli.

„Zítra ho vyzvednu, ale kdyby se na mě dneska večer ptal, zavolej,“ řekl.

„Nemyslím si, že bude. Když se mnou byl naposledy, vedl si dobře.“

„To bylo tehdy.“

Tohle bylo teď.

Nechal to nevyřčené.

„Dobře, Rene. Co vůbec dneska večer děláš?“

Zazubil se a ohlédl se přes rameno, aby se podíval na zavřené dveře koupelny. „Vyrazil jsem si s Luciou ven.“

Věčně živá sedmnáctiletá dívka vydala vysoký pištivý zvuk, při kterém by mu, pokud by si telefon neodtáhl včas od ucha, mohl prasknout ušní bubínek. Když Rose začala nadšeně povykovat, jen zavrtěl hlavou.

„Promluvíme si zítra,“ řekl jí.

Bez rozloučení, i když měl podezření, že jí to bylo naprosto ukradené, telefon zavěsil. Odhodil ho do nohou postele a než došel zpátky ke dveřím koupelny, už měl staženou košili a sako a rozepnuté džíny. Za dveřmi slyšel zvuk tekoucí vodu a také tiché mumlání.

Na okamžik poslouchal.

Vyčkával.

Otočil knoflíkem a otevřel dveře, aby vešel dovnitř, a v tom to zaslechl znovu. Jasně jako den a sladké, jak jen to zatraceně mohlo být.

Lucia si ve sprše zpívala.

Stál tam a přes matné sklo sprchy, která byla dost velká, že by se dovnitř pohodlně vešlo alespoň pět lidí, se díval, jak za ním tančila a u toho zpívala píseň, která byla v rádiu až příliš populární.

Vlastně to nebylo zpěvem.

Nebo písní.

Byla to jen jí.

A ta bláznivá myšlenka, která se mu prohnala myslí, jak moc rád by ji to slyšel dělat každý den, nejen dneska.

„Ahoj.“ Ze sprchy vystrčila hlavu ven a se sexy úsměvem se na něj podívala. „Jdeš dovnitř nebo…?“

Bože.

Jak se vůbec mohla zeptat, jako by ji možná mohl odmítnout nebo tak něco? Neexistoval způsob, jak by jí někdy řekl ne, když mu něco takového nabídla, zatímco byla nahá, mokrá a… jo, byl tak v prdeli.

Ve snaze sundat ze sebe to, co zbylo z jeho oblečení, aby k ní mohl skočit do té obrovské sprchy a najít nebe, které na něj čekalo mezi jejími krásnými krémovými stehny, zakopl o své vlastní zatracené nohy. Její smích ho jen pobídl, aby se pohnul o něco rychleji a přitom zavrčel: „Jen se mi směj dál a dám ti něco, čím naplníš tu tvou pěknou pusu, Lucio.“

Za sklem se sladce zeptala: „Slibuješ?“

Jo.

Zasténal.

Tak v prdeli.

Ani nepomyslel na kondom, který měl v kalhotách – vždy si jeden držel u těla, protože měl pocit, že kdykoli, kdy byla poblíž, od ní nedokázal udržet ruce pryč – a vklouzl do sprchy. Do zad ho udeřila horká voda, ale ani ji necítil. Byl až příliš zaneprázdněný tím, že šel po ženě, která se opírala zády o vykachličkovanou zeď, která připomínala kameny. Nad hlavou se na ní řinula voda ze tří velkých sprchových hlavic. Jen se na něj usmála.

„Trvalo ti to dost dlouho.“

„Jen mě dál škádli,“ zamumlal.

„Já vím, jsem příšerná.“

Ano, ano byla.

Ale tím nejlepším způsobem.

Během mžiku překonal vzdálenost mezi nimi a svými rty narazil do jejích. Zvedla ruce a pevně ho sevřela za tvář. Svým mokrým tělem se těsně tiskla k jeho a hřála ho tak, jak by to voda nikdy nedokázala. Už měl svůj zkurvený penis tak tvrdý, že se mezi nimi tyčil.

Nemusel splnit svůj slib, že jí naplní ústa. Udělala to za ně oba, když klesla na kolena, do jedné ruky ho sevřela a nasála do úst.

„Sakra,“ zasténal a hlava mu klesla dozadu.

Ale i když si chtěl užít pocit jejích úst na svém penisu, zatímco měl pevně zavřené oči a v tom všem by se ztratil, opravdu chtěl sledovat, jak to dělala. Díval se dolů, uchvácený pohledem na to, jak jeho délka klouzala do jejích otevřených rtů. Jazykem přejížděla po její spodní straně, tváře měla vyduté, tvrdě ho sála.

„Tak zatraceně nádherná,“ zamumlal. „Taky mě celého spolkneš?“

Mrkla.

Jo, v prdeli.

Rozhodně by se mu to líbilo – dívat se na ni, jak polykala jeho vyvrcholení – ale to, co opravdu chtěl, bylo být v ní. Stáhnout ji ze svého penisu ho skoro zabilo, ale udělal to a zvedl ji, aby mohl znovu ochutnat její ústa. Nohou se zahákla kolem jeho stehna, prohnula boky a dovolila, aby svou délkou vklouzl přes její hladké záhyby.

Stačilo mu jen pohnout boky, zaháknout ji u druhou nohu kolem svých boků a už klouzal do svého domova uvnitř její kundičky.

Nalezl nebe.

Znovu uvnitř ní.

Přesně tam, kde chtěl být nejvíc.

Její tichý povzdech odpovídal jeho. Úleva, věděl. To jediné, co cítil, když byl v ní, byla ta nejsladší úleva. Nikdy ji z ničeho jiného nezískal. Život s ním vždycky tak či onak vyjebal.

Ale ne s ní.

S ní nikdy.

Znovu ho políbila.

Zbytek světa zmizel.

• • •

Renzo usoudil, že Lucia vypadala nejlépe v okamžiku, kdy na sobě neměla nic jiného než jeho bílé tričko a svou vlastní kůži. I když poté, co hodila po něm hodila popcorn a zasáhla ho přímo do obličeje, se od něj snažila dostat pryč.

Zatracená ženská.

„Okamžitě se sem vrať,“ zamumlal.

Hotelovým pokojem se nesl její škádlivý smích. Vyskočila na postel a zrovna se mu vymkla ze sevření. Přes rameno po něm blýskla sexy úsměvem a hodila po něm další kousek popcornu. Alespoň, že tomuhle se mu podařilo uhnout. Dával si na čas a vychutnával si pohled na ni, jak stála na posteli v jeho oblečení, s nahýma hladkýma nohama, celýma zlatýma a hedvábnýma. Pokaždé, když se pohnula, získal ten nejhezčí pohled na její zadeček a nebe mezi jejími stehny.

Protože jo, neměla na sobě ani kalhotky.

Takhle nebyla ničím jiným než zábavou a hříchem. Jeho skvělý čas, kdy buď kurva jeď nebo umři. Najednou ho to zasáhlo přímo do hrudi. Jasně, věděl to. Zatraceně to řekl. Tuhle dívku miloval tak, jak to nikdo jiný ani nikdy nemohl vědět. Nikdo by nikdy nepochopil, jak se mu při pouhém pohledu na ni svíral hrudník a srdce mu zatraceně explodovalo.

Jistě.

Věděl to.

Řekl to.

Ale byl to právě tenhle okamžik, kdy opravdu pochopil, co všechno to pro něj znamenalo. Že by pro ni udělal cokoliv. Zatraceně by pro ni zemřel. Pokud by to od něj potřebovala, miloval by ji až na konec světa a zpět. Udělal by to. Všechno. A nikdy by to ani nezpochybňoval.

Bože.

Někdo ho miloval.

Někdo na něj dohlížel.

Možná, že to byl dar, co Lucia Marcello byla. Možná byla jeho odměnou za všechno, co se až do tohoto okamžiku v jeho životě stalo. Byla věcí, kterou dostal, aby doslova vynahradila všechno ostatní.

Usmála se na něj. „Co?“

Zasmál se. „Co?“

„Nic. Prostě jen ses zastavil a… zíral na mě.“

„Nemůžu na tebe zírat, princezno?“

Protočila oči a tenkrát po něm hodila plnou hrst popcornu. Ani se před nepořádkem, který se na něj blížil, nepokusil uhnout. Popcorn zasáhl jeho hlavu a ramena a pak dopadl na zem. S celou tou popcornovou bitvou udělali nepořádek, ale to bylo v pohodě. Nevadilo mu ho pak posbírat. Zvlášť, když mu při tom pomáhala, což znamenalo, že pokaždé, když se sklonila, aby něco sebrala, získal pohled na její pěkný zadeček.

Jo, sakra.

Jeho mysl se rychle vrátila přímo tam.

„Děláš to znovu,“ řekla svým zpěvavým způsobem. „Myslím tím, že na mě takhle zíráš.“

Pokrčil rameny. „Jen jsem myslel na to, jak moc tě vlastně miluji.“

Zamrkala. Ramena se jí uvolnila a misku popcornu přestala tak pevně svírat, až mu to poskytlo jeho možnost. Bez přemýšlení využil příležitosti a než si vůbec uvědomila, co dělal, skočil na postel. Jednou rukou ji misku vytrhl a druhou ji objal kolem pasu. Zatímco je oba dostal dolů na postel, místností se rozlehl její smích. Jistě, nadělali tím ještě větší nepořádek. Popcorn byl všude.

Vůbec toho nelitoval.

Ne, když měl její pevné tělo pod svým a pohybovalo se tím nejlepším možným způsobem. Po sprše se neobtěžoval znovu se obléknout. Kromě toho mu stejně vzala tričko, takže neviděl smysl v tom, aby se oblékal. Ne, když mohl strávit zbytek noci snahou držet ji zcela nahou.

Sklonil hlavu a v drtivém polibku zachytil její ústa. Rukama sklouzla na jeho hruď, stehny ho pevně objala kolem jeho pasu a přitáhla si ho k sobě ještě blíž. Svým nahým pohlavím se tiskla k jeho tvrdnoucímu penisu, nehty se mu zarývala do kůže, a to všechno ho dovádělo k šílenství.

K tak zkurvenému šílenství.

Nepřestávalo ho ohromovat, že měl pocit, jako by každý její dotek cítil tak, jako by to bylo poprvé. Každý polibek, každý tah jejích rukou po jeho těle i to, jak ji pod sebou cítil. Zvuky, které vydávala, byly hudbou. Nádhernou a návykovou. Pokud existovalo hedvábí, za které by mu nevadilo zaplatit, byla to ta jemnost jejího těla pod jeho rukama.

Pro to, aby to neustále cítil, by umřel.

„Prosím, prosím.“

Když svými ústy našel její krk, ta slova mu šeptala do kůže. Chutnala jako bonbón, sůl a sex. Stejně jako on sám. Chutnala, jako by ji celou pomiloval. Protože to udělal.

Svýma zatracenýma rukama vklouzla pod jeho boxerky, kde našla jeho penis. Zuby vyhledal její pulsní bod. Přitom mu zároveň tiskla penis a dráždila ho od kořene až po špičku. Celou tu dobu pohupovala svými boky a vydávala své zvuky, kterých se prostě nedokázal nabažit.

Tak citlivá.

Tak nádherná.

Dokonalá.

Každý její centimetr pro něj byl naprosto dokonalý.

Chyběly mu pouhé dvě vteřiny, aby se zabořil přesně tam, kde chtěl být nejvíc – znovu mezi její zatracená stehna – když v tom ho drsně vtáhl zpátky do reality zvuk někde v pozadí. Jako by se objevila zkurvená ruka, která ho sevřela kolem krku, aby ho od ní prakticky odtrhla.

„Kurva,“ zasténal a čelem se přitiskl na její hrudi.

Pustila ho, ale zároveň sjela svýma rukama na jeho nahá záda. „To je v pořádku,“ řekla se smíchem. „Běž ten telefon zvednout.“

Mohl ho ignorovat, až na to, že vyzváněcí tón znamenal, že to byla sestra. A jediný důvod, proč by Rose volala, byl Diego. To nemohl ignorovat.

„Jo, sakra, to bych měl.“

Když se od ní odlepil a s proklínám šel najít svůj telefon, naštěstí se ho nijak nesnažila vlákat zpátky k sobě. To však neznamenalo, že to bylo snadné. Stačilo, aby mrkl přes rameno a viděl ji rozprostřenou na posteli s vystavenou kundičkou, která se celá mokrá a připravená na něj leskla, a chtěl se hned odplazit zpátky.

Vysrat se na hovor.

Ale ne.

Nemohl to udělat.

Najít ten zatracený telefon zastrčený pod zapomenutými džínami na podlaze mu trvalo až příliš dlouho. Netušil, jak se tam vůbec dostal, když ho předtím položil na postel. Domníval se, že šlo o důsledek bordelu, který s Luciou způsobili při své popcornové bitce.

Než ho našel, přestal zvonit. Rychle zavolal sestře zpět a Rose to zvedla ještě před druhým zazvoněním.

„Promiň,“ řekla ztěžka, „nechtěla jsem volat.“

„Ale já ti to říkal.“

Smích jeho sestry zněl ponuře, ale v pozadí slyšel Diegovo kvílení: „Řekla jsi to, Rose, řekla jsi to!“

„Byl v pohodě,“ zamumlala, „a pak jsem se zmínila – jen aby se cítil dobře – že kdybychom potřebovali, mohli bychom ho vzít zpátky k tobě. Bral to tak, že se dneska večer vrací domů, nebo že ty jedeš sem. Když jsem se mu pokoušela vysvětlit, že ne, že nedorazíš, pokud nebude potřebovat, abys -“

„Zhroutil se,“ doplnil.

„Jo. Sakra, omlouvám se, Rene.“

Nevinil ji za to.

Diego dokázal být takhle nestálý. Chtěl, co chtěl, a v devíti případech z deseti ten kluk chtěl svého velkého bratra.

Konečky prstů si sevřel kořen nosu a otočil se, aby se podíval na Luciu. Místo toho, aby byla dál roztažená na posteli, tam seděla v tureckém sedu. Opravdu to byla škoda. Už neviděl nebe mezi jejími stehny. Navíc se mračila.

Sakra.

Nechtěl jim zničit jejich den a noc, ale…

„Diego?“ naznačila ústy.

Přikývl.

S pokrčením ramen mu věnovala drobný úsměv. „Měl bys pro něj jít.“

Podíval se na ni.

Jen se zasmála.

„Běž pro něj. Je to v pořádku. Můžeme si pustit film, objednat jídlo a on se bude skvěle bavit.“

On ano.

Ten kluk Luciu miloval.

Renzo právě teď pochopil – protože už to nějakou dobu věděl – jak moc i Lucii na Diegovi záleželo. Nevypadala, že by měla pocit, že by její čas s ním byl zničený. Vůbec ji nezajímalo, že zbytek dne a noci stráví tím, aby se Diego bavil.

A sakra…

Za to ji možná miloval ještě víc.

„Rene?“ zeptala se sestra, čímž ho vrátila zpátky k hovoru.

Zkontroloval hodiny na nočním stolku. Už bylo pozdní odpoledne. Než se dostane do Brooklynu a vrátí se s Diegem zpátky, pravděpodobně bude čas večeře nebo ještě o něco později.

„Řekni mu, že tam budu za hodinu, možná o chvilku déle,“ řekl.

„Slyšel jsi to, Diego?“

Zřejmě ho měla na hlasitém odposlechu, protože Diegovo kvílení ustalo, dítě popotáhlo a řeklo: „Dobře, Rene.“

To bylo ono.

Rozloučil se a hovor zavěsil. Rychle si na sebe hodil džíny. Když se dostal k Lucii, už si svlékla jeho tričko a hodila mu ho.

Sakra.

Snažil se ji nedívat na prsa.

A zatraceně mizerně selhal.

„Až se vrátíš, budu oblečená,“ varovala ho, když si ho oblékl.

„Chceš jít se mnou?“

Podívala se po nepořádek na podlaze. „Měla bych to uklidit, ne?“

„Pomůžu ti, až –“

„Zvládnu to.“

„Myslím, že jsem měl vzít apartmá se dvěma ložnicemi.“

Jen pro případ.

Příště na to nezapomene.

Natáhla se, sevřela ho za tričko a přitáhla si ho k sobě ke spalujícímu polibku. Pak do jeho rtů zamumlala: „Běž pro svého bratra. A o mě se neboj. Nikam nejdu.“

Dobré vědět.

Ne, že by o ní někdy pochyboval.

• • •

Diego poskakoval před Renzem a při každém kroku mu jeho modrý batůžek na ramenou nadskočil. Bylo velice možné, že byl mnohem nadšenější z toho, že uvidí Lucii než ze skutečnosti, že si pro něj bratr přišel. I když to si Renzo nechtěl připustit.

„Mohu dostat i pizzu?“ zeptal se Diego přes rameno.

Při tom Renzo se zasmáním přikývl. „Rozhodně můžeš.“

Dal by mu cokoli, co by tohle dítě chtělo. Nebo by se o to alespoň pokusil. Vzhledem ke všemu ostatnímu, s čím se dítě muselo vypořádat, to bylo to to nejmenší, co pro něj mohl udělat.

„Dávej pozor na mou tašku, Rene,“ řekl Diego svým čtyřletým pískavým hlasem tak vážně, jak jen dokázal. „Mám to nejlepší auto.“

Jo, Renzo ho viděl.

V krabici.

V milionu malých kousků.

Které bude muset sestavit dohromady.

I když mu to nevadilo. Ten model auta by Diega zabavil na celé dny. A Renzovi také poskytne možnost strávit s ním kvalitní čas.

Rozhodně to stálo za to.

Renzo se usmál. „Tvoje nové hračky nerozbiju.“

„Dobře.“

„Dveře se sedmičkou,“ řekl Renzo Diegovi, zatímco mířili k dotyčnému pokoji. „Prostě běž přímo dovnitř – Lucia už tam na tebe čeká.“

Diego zapumpoval malou pěstičkou do vzduchu, zakřičel a zrychlil své tempo. Renzo by se musel rozběhnout, aby ho dohnal, ale usoudil, že dítě bylo v pořádku. Jak řekl Diegovi, pokoj byl odemčený. Diego vklouzl dovnitř, ale dveře nechal otevřené.

„Lucio!“

„Nemusíš na ni křičet, je tady jen jeden zatracený pokoj, Diego.“

„Lucio!“

Proč křičel?

Děti byly zvláštními stvořeními.

Když Renzo vešel do hotelového pokoje, a zjistil, že byl prázdný, přesně přišel na to, proč Diego na Luciu křičel. Pokoj byl čistý, bez popcornu na podlaze, který tam při odchodu nechal. Postel byla ustlaná, ne zmuchlaná od nich dvou, když se v ní v přikrývkách váleli. Zamrkal a znovu se rozhlédl kolem sebe.

Její věci byly pryč.

Ona byla pryč.

Dveře koupelny zůstaly otevřené dokořán.

Diego se otočil a zamračil se na Renza. „Kde je Lucia?“

Odpověděl by svému bratrovi, ale upoutalo ho cosi na nočním stolku. Tašky, které nesl, položil na zem a přešel místností. Když zvedl ručně napsaný vzkaz na papíru, který vypadal, jako by byl vytržený z poznámkového bloku, jeho vztek se vymkl kontrole.

Jedenáct slov.

Dvě věty.

Jeden podpis.

To byl celý vzkaz.

Přesto ho uvnitř zabíjel. Zabíjel ho a zároveň ho tak kurva sral.

Varoval jsem tě, že, Renzo?

Drž se od mé dcery dál.

LM