Privilege - 4. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Můžu se vrátit?“

Renzo se podíval na svého bratříčka. Diego se na něj díval velkýma ustaranýma očima a čekal na nevyhnutelnou odpověď, o které si myslel, že přijde. Bylo na hovno, že už ve svých čtyřech letech zjišťoval, že svět nebyl stvořený pro lidi jako oni. Až příliš mladý se musel naučit, že to jediné, na co se mohl spolehnout, bylo zklamání.

Zkurvené peklo…

Bůh věděl, že se to pro něj Renzo snažil změnit. Pro svou sestru to v některých ohledech zvládl a jako další byl na jeho seznamu Diego.

Šlo o to, že školka bylo něco, co si Diego užíval. Spřátelil se s některými dalšími dětmi, které ji navštěvovaly, a dospělí ho pokaždé zaměstnali nějakou novou aktivitou. Na to, že půjde do školky, se těšil mnohem víc než na to, že by měl zůstat s holčinou z bloku.

Pokud by ho vyhodili, zlomilo by mu to srdce.

To Renzo nehodlal dopustit.

Na chodníku se sehnul na jedno koleno, takže jakmile se mírně předklonil, byl v úrovni očí bratříčka. Sevřel ho za ramena a sevřel je tak pevně, aby mu dal pocit objetí.

„Slibuji, že se můžeš vrátit,“ řekl.

Přesto mu to na jazyku chutnalo jako lež. Hodlal se ze všech sil snažit, aby se ujistil, že o své místo nepřijde. Ujistí se, že když ne on, pak tu bude každý den někdo jiný, kdo to dítě vyzvedne, i kdyby za to musel někomu zaplatit.

Diego si malý batoh na ramenou trochu posunul a pevně ho sevřel za popruhy. „Jsi si jistý?“

„Lžu ti někdy?“

Bratříček zavrtěl hlavou.

Renzo se zazubil a poplácal ho po usmívají tváři. „Přesně tak, nelžu. Kromě toho tě tam mají moc rádi, než aby tě vykopli, že?“

Při tom se Diego doslova rozzářil.

Renzo se mohl jen smát.

„Tuším, že jo,“ řekl Diego a při úsměvu mu ukázal všechny zuby.

Jo, tuší.

Už teď byl chlapec pokorný.

I to je život naučil. Až příliš brzy.

„V pořádku. Máš hlad?“

Diego přikývl. „Jo, trochu.“

Jídlo, které předtím popadl, už bylo pravděpodobně studené a nasáklé tukem. I když, co se jídla týče, Diego nebyl vybíravý. Snědl by cokoliv, pokud to nebylo zelené a zkažené. Mohl by dát ty hamburgery a hranolky do mikrovlnky a byly by dobré. Diego by měl radost.

Až na to…

Jejich matka byla stále v bezvědomí na gauči. Pokud se ta bláznivá mrcha už neprobudila ze své strnulosti a nezamířila ven na další tah. Nebo se nepředávkovala přímo tam, kde spala. Obojí byla velice reálná možnost, ale pravděpodobnější bylo, že se už pravděpodobně probrala a vyrazila ven.

Přesto představa, že by ji Diego mohl vidět takhle mimo – nebo ještě hůř – nebylo něco, co by po dnu jako dnešek chtěl. Už teď byla mysl toho kluka pravděpodobně až příliš těžká se všemi ostatními starostmi, které zachytil. Nebylo třeba přidávat k tomu ještě mámu, když, upřímně, nebyla ani hodna starostí svého čtyřletého dítěte.

Diego se na něj znovu podíval.

S velkýma očima, celý unavený.

To bylo víc než zřejmé.

Renzo si povzdechl. Dítě se prostě jen potřebovalo dostat domů, najíst a uložit do postele. Pokud by byl rychlý, možná by, pokud by tam byla, až se vrátí, mámu na gauči ani neviděl. Chodba do ložnice byla každopádně v přední části bytu.

„Jsem unavený, Rene,“ řekl Diego a znovu si pohnul se svým batůžkem, takže tentokrát mu sklouzl z rukou a narazil na betonový chodník. „Odneseš mě domů?“

Byly to asi čtyři bloky.

Diego měl dobrých osmnáct kilo.

Bůh věděl, že Renzo se dneska naběhal kolem sraček víc než dost. Celý den byl na nohou a pracoval. Byl také unavený. Také se potřeboval najíst – protože to jediné, co si během dne strčil do úst, byla jen tak mimochodem káva – a postel.

Brzy.

Na tom nezáleželo.

Nejdůležitější byl Diego.

Natáhl ruku a unaveného bratříčka objal. Zvedl ho ze země a chlapec ho nohama pevně objal kolem pasu a rukama kolem krk.

„Díky, Rene,“ zamumlal do jeho krku.

„Máš to mít, kámo.“

Popadl ten maličký batoh a zavěsil si ho na zápěstí. Pak se otočil, aby se naposledy podíval na útulek, než tam zhasnou světla.

Nečekal, že k sobě uvidí přicházet ji.

Celý ztuhl. Ach, jistě, když se v útulku hádal s Laurie, koutkem oka ji zahlédl, ale netušil, proč tam sakra byla. Možná kromě toho, aby vypsala zkurvený šek a pokračovala ve své cestě, kdy by se díky tomu sama se sebou cítila lépe. Nebylo to to, co lidi jako ona, dělali?

Měli víc peněz než rozumu.

Lucia – ano, znal její jméno; všichni, kdo pracoval na ulicích pod lidmi jako Marcellos, znali jména jich všech – zvedla ruku, jako by chtěla zamávat a pousmála se. Když se k němu dostala ještě blíž, zůstal na místě chladný jako socha. Očividně ji nevadilo jeho chladné přijetí a nevítaný postoj.

„Je Diego v pořádku?“ zeptala se a pohledem přejela na jeho bratříčka.

Chlapec zvedl hlavu a zářivě se usmál. Vždy ochotný udělat kohokoli jiného šťastného, i když sám neměl nic.

„Je v pohodě,“ odpověděl Renzo nevrle.

Co tady to kuřátko vůbec dělalo? Nebo v této části města? Vzhledem k tomu, že když ji viděl naposledy, seděla se svým bratrem v černém dvoudveřovém Mercedesu, tohle pro ni byl trochu krok dolů.

Křičely z ní peníze. Od hodinek Cartier na zápěstí až po diamantové cvočky v uších. Dokonce i to, jak měla ve vlnitých světle hnědých vlasech červené a blond melíry, které vypadaly jako něco, co bylo vytvořeno ve správném salonu. A to všechno ještě dřív, než se dostal ke značce jejích džínsů, které na sebe ráno hodila, či to, zda to bylo skutečné hedvábí, z čeho byla ušita její halenka.

Přesto i přes peníze, které z ní očividně křičely, nebyl tak rozptýlený, aby neviděl, že byla hezká.

I když to bylo trochu neslušné.

Lepší popis by bylo nádherná.

Byla drobná. Malé rty s dokonalým amorovým lukem. Nos ve tvaru knoflíku. Vysoké lícní kosti. Jemné linie tváři, a ještě jemnější úsměv. Byla drobná, sahala mu sotva po bradu, ale to nic neubralo z tvaru jejích boků ani úzkého pasu.

Sakra.

Pokud si všiml, jak hezky vypadala nějaká rozmazlená bohatá holka z druhé strany města, potřeboval si ulevit. A když držel Diega, opravdu nepotřeboval myslet na to, jak se s někým vyspí.

„Ahoj, Lucio,“ řekl Diego. „Slečna Tereza říkala, že tady teď budeš pracovat.“

Ach, kurva.

S přikývnutím se na Diega usmála. „Správně.“

Pohledem znovu sklouzla k Renzovi.

„Co?“ zeptal se.

„Přemýšlela jsem o tom, že bych vám dvěma nabídla odvoz domů. Je pozdě a tvůj bratříček vypadá, že má za sebou těžký den. Nevím, jak daleko odsud bydlíš, ale opravdu ho chceš celou cestu nést?“

Renzovi ztuhla čelist. „Jako bych to nedělal každý druhý den?“

Pokud bylo to, jak jí zmizel úsměv, nějakým indikátorem, kousnutí v jeho tónu hlasu ji neuniklo. Možná z toho pocítil trochu uspokojení, ale nehodlal si to přiznat. Nebyl typ, který by byl debilem, jen aby byl debil. Ale byl tady.

Něco na tomhle kuřátku mu hrálo na nervy. Jako by se mu zježily chloupky, jako když cítíte něco nepříjemného nebo špatného, a reagovaly tak na její přílišnou blízkost.

Věděl přesně, odkud Lucia Marcello pocházela. V ničem se mu nepodobala. Privilegovaná holčička, která pravděpodobně nikdy nepoznala, jaké to je zápasit nebo den po dni běhat po ulicích, protože by jinak nejedla.

Pochyboval, že by o něčem takovém vůbec věděla.

A to ho z nějakého důvodu rozčilovalo jako nic jiného. To, že byla tak ochotná tam stát, jak tam stála, a chovat se, jako by mezi nimi nebyl žádný rozdíl. Jako by oni dva, co se zbytku světa týče, byli nějak rovnocenní. Jako by na sobě neměla značkové oblečení a hedvábí, zatímco on sám pobíhal v odrbaných džínách a kožené bundě, kterou vyhrál před třemi lety v boxerském zápase bez boxerských rukavic.

Jako by její boty na podpatcích neměly červené podrážky.

A jeho hrubé boty nebyly úplně ošoupané.

Byl chudákem z Bronxu.

Byla dítětem se svěřenským fondem s vazbami na mafii.

Olej a voda.

Vypadala, že si všimla jeho váhání ohledně nabídky odvozu. Pokrčila rameny. „Je to jen svezení, víš? Přišlo mi, že jsi uvnitř naštvaný a myslela jsem, že bych to mohla trochu zlepšit.“

Zvedl obočí. „Zlepšit?“

„To jsem řekla.“

„Svezení mi život nezlepší, Lucio.“

Neuniklo mu, jak když vyslovil její jméno, jí poskočilo hrdlo, ani to, jak se její hezká ústa pootevřela ještě trochu víc. Toho kuřátka si všímal až příliš. Bratr v náručí jako by každým okamžikem vážil víc a víc.

Usoudil, že proč nenechat rozhodnout Diega? Ten měl k lidem vždycky lepší vztah než on sám. Na to měl opravdu talent.

„Co myslíš, Diego,“ začal, „měli bychom jet s ní?“

Trochu si povzdychla.

Diego se jen usmál. „Ano, Rene.“

To bylo ono.

„Tuším, že tedy pojedeme,“ zamumlal Renzo.

Znovu se zářivě usmála a oříškově hnědé oči se jí zaleskly. Dokonce se mírně zhoupla na nohou, což jen přidalo na její radosti jako skřítka.

Jo.

Až příliš si toho všímal.

• • •

Renzo to s mlčením zvládal dobře. Měl rád, když bylo ticho, protože to znamenalo, že na něj nikdo nekřičel nebo po něm něco nevyžadoval. Znamenalo to, že den skončil a mohl se pokusit trochu uvolnit. Ticho bylo opravdu jeho nejlepším přítelem.

Lucia nebyla stejná.

Nebyl si jistý, zda to bylo tím, že byl zticha, nebo tím, že než ujeli dva bloky, Diego na zadním sedadle nějak usnul, ale ta žena nechtěla zmlknout. Prostě jen mluvila, jako by s ní vedl plný hovor, i když vůbec neotevřel ústa, aby něco řekl.

Ani netušil, o čem mluvila, protože blok zpátky ji přestal vnímat. Přesto, ať už sakra mluvila o čemkoli, vypadala tak živě.

Nakonec ho mlčení unavilo a zeptal se: „Jsi vůbec dost stará na to, abys řídila?“

To ji umlčelo.

S přimhouřenýma očima se na něj podívala. „Byli bychom jinak v tomto autě?“

No…

„Nevím, za jaké nitky dokážou zatáhnout vaši lidé,“ řekl s pokrčením ramenem v kůži. „Možná falešný řidičák. Jeden kluk, pro kterého jsem pracoval, mi ho sehnal, když mi bylo šestnáct, takže jsem se mohl dostat na místa, která pro vstup požadovala minimální věk osmnáct let.“

Vykulila oči. „Je mi skoro osmnáct. Mám sice řidičák, ale musela jsem nechat zatahat za nitky, abych mohla řídit v noci, protože mi ještě není osmnáct. Ale na tom už stejně brzy záležet nebude.“

Zamrkal.

Jediné, co z toho slyšel, bylo skoro osmnáct.

Což znamenalo, že jí bylo sedmnáct.

Bože. Zkurvený. Kriste.

Než si to však stačil promyslet, promluvila znovu. „A kolik je tobě, Renzo?“

„Jsem dost starý na to, abych věděl, že s tebou v tomhle zkurveném autě nemám co sedět.“

Zamračila se. „Proč?“

„Z mnoha důvodů.“ Při tom jen mávl rukou. „Na dalším semaforu odboč doprava.“

Následovala jeho vedení a sama pro sebe zamumlala. „Řekla bych, že ti je tak osmnáct, ne?“

Vydal jakýsi zvuk. „Blízko. Devatenáct, skoro dvacet.“

„Hm.“

Jo.

Jak řekl… dost starý na to, aby to věděl lépe.

V tichosti míjeli další blok. Teprve pak znovu jako první prolomila ticho. Překvapovalo ho to. Jako by nevěděla, jak sedět v klidu a tichu.

„Omlouvám se, pokud se kvůli tomu, že jsem vám nabídla odvoz, cítíš nepříjemně,“ řekla.

Dobře, to nečekal.

Podíval se na ni, ale zjistil, že viděl jen její profil, protože se tak soustředila na to, co bylo na silnici před nimi. Opravdu na tom nezáleželo. Světla z palubní desky osvětlovala její jemné rysy, takže mohl až příliš dlouho prodlévat na tvaru jejích rtů a délce jejích řas.

Opravdu bylo na co se dívat.

Jedna jeho část přemýšlela, co dalšího tuto mladou ženu tvořilo, ale jeho zbytek si myslel, že… ne kurva moc. Peníze mohly dát člověku spoustu věcí, ale nedokázaly z něj magicky udělat člověka ani ho naladit do reality okolního světa. To byla věc na těch, kteří žili v růžové bublině bohatství a privilegií… nikdy nemuseli čelit životu. Za komfort, stabilitu a ochranu se prostě zaplatilo a očekávalo se, že to tak bude.

Jakmile na tyhle věci pomyslel, jeho mysl rychle poukázala na to, že nevěděl, zda to ohledně ní bylo pravdivé. Předpokládal to jen díky obrazu, který okolnímu světu předkládala. Jako si spousta lidí o něm myslela cokoli, co chtěla, jen kvůli tomu, odkud pocházel.

V čem byl rozdíl?

Nezáleželo na tom. Ta hořkost v něm byla zakořeněna tak hluboko, jak jen mohla být, v samotné struktuře jeho bytí. Tu sračku by ze sebe nemohl ani vystřihnout.

„Necítil jsem se kvůli tobě nepříjemně,“ zalhal. „Jen jsem si myslel, že máš na práci asi lepší věci než tu tahat můj zadek.“

S pokrčením ramen se na něj konečně podívala. Pak zamumlala: „Vlastně ne.“

Ztěžka polkl a rozhlížel se po okolí. „Další parkoviště vpravo – to je náš bytový dům.“

„Dobře.“

Naštěstí brzy zastavila před domem. Nebyl si jistý, co by se mezi nimi mohlo říct dál, kdyby z toho auta kurva nevylezl a to brzy… Už ho také trochu unavovalo, když se mu přímo do tváře vysmívala jeho vlastní hloupost.

Zatímco parkovala, ztichla. Otočil se, aby jí poděkoval – protože upřímně řečeno, možná neměl matku, která by vychovala napůl slušného chlapa, ale na konci dne jím přesto stále byl – a všiml si, že očima přeskakovala přes průčelí budovy.

Bůh věděl, že i jen pohled na tohle místo bolel. A také bylo pouhé dva kroky od odsouzení. Rozbité cihly a rozpraskané betonové schody. Dva byty ve spodní části měly velká okna rozbitá a zakrytá jen plastovými pytli na odpadky, protože majitel byl líný sráč. Venku bylo vždy vidět pár trosek. Prodával drogy – ale nikdy je neprodával tam, kde žil, jen proto, že by mu to mohlo způsobit problémy.

Viděl to vepsané v její tváři.

Tvrdou realitu, že oni dva si nebyli podobní. Pocházeli ze dvou zcela odlišných světů.

Tohle byl jeho svět.

V ničem se nepodobal tomu jejímu.

Ušklíbl se, až na sebe znovu přitáhl její pohled a rychle zamumlal: „Díky.“

Když vystoupil z auta, neřekl už ani slovo, ani když otevřel zadní dvířka a spícího bratra osvobodil z bezpečnostního pásu. Neměl co říct.

Vypadalo to, že si myslela to samé.

Zkurveně směšné.

• • •

„No tak, Rene, byla to chyba.“

„Naser si, Carmen.“

To bylo to jediné, co matce nabídl, než zabouchl vstupní dveře bytu. Už předtím dovezl Diega do školky útulku, dostatečně včas, aby ještě stihl volná místa. Když ho Laurie předchozího dne varovala, že už Diegovi místo držet nebudou, myslela to vážně.

I když to stálo za hovno, chápal to. Taky to sralo. Nebylo Diegovou chybou, že jeho matka byla tak v prdeli, a Renzo udělal chybu, když si myslel, že matce mohl věřit, že by cokoli udělala. Upřímně, měl to vědět lépe.

„Ty malý kreténe!“

Dál se držel zády ke své matce, která s křikem otevřela dveře bytu, jen aby se vyklonila na chodbu, ztropila zkurvenou scénu a znovu na něj ječela. Tohle nebylo nic nového. A celé patro vědělo, jaká byla Carmen Zulla v dobrý den.

„Nezapomeň, co jsem řekl,“ varoval ji. „Ještě jednou se vrátím domů a najdu tě mimo a osobně tvůj zadek vyhodím ven. Je mi ukradené, kdo jsi, Carmen.“

Protože matky… ty se tak nechovaly. Nezneužívali ani nezanedbávali své děti. Každopádně ne skutečné matky.

Skončil s tím, aby se cítil provinile za to, že se ke své matce choval jako k násilnické narkomance, kterou byla, jednoduše proto, že byla jeho matkou. Ta žena si zasloužila to, co dostala – buď chtěla být dobrá pro své děti, nebo si mohla jít nasrat.

Tak to prostě mělo být.

Zaječela – až trochu moc vysoko, pomyslel si. Nebyla na tom tak špatně jako včera večer. Ale rozhodně něco vykouřila, aby dokázala potlačit třes a ujistila se, že byla vzhůru. Když vedl Diega do školky, nebyla tam, ale než se vrátil, dorazila.

Tu děvku někdo krmil drogami. A byl to někdo poblíž.

To pravděpodobně bude problém. Takový, se kterým se bude muset nakonec vypořádat, ale dnešek nebyl tím dnem. Na svou každodenní schůzku se svými chlapy dole u obchodu na rohu mířil pozdě. Už tak byl víc, než dost nervózní, že měl ve své tašce celou kostku kokainu, půl kila trávy a pytel opiátových pilulek, které byly v poslední době na ulicích až příliš oblíbené.

Neměl čas na to, aby tyhle sračky předal individuálně každému, kdo je potřeboval dealovat. Raději by je předal pozdě v noci, kdy by prostě jen mohl přebíhat z budovy do budovy, aniž by byl spatřen až do doby, než by nezbylo nic jiného než sračky, které prodával sám. Rozhodně se mu nelíbilo chodit s tolika produktem za bílého dne.

Co kdyby někoho napadlo skočit na něj a sebrat mu to?

Byl by to on, kdo by to musel napravit. Přijít s penězi, abys to splatil – nemožné, v tašce měl drogy za nejméně sto tisíc dolarů – nebo tak něco. Kdyby si myslel, že uteče před vyššími místy, která ho zásobovala drogami, dobře… to by pro něj neskončilo dobře.

Pronásledovali by ho.

Jako psa.

Stejně pro ně byl přesně tím.

Prostě zkurvenej pes.

Při odchodu ze svého bytového domu udržoval běžné tempo chůze. Nerozhlížel se kolem sebe, ne více či méně než obvykle. Kurva na sebe nepotřeboval poutat nepotřebnou pozornost jen proto, že by se choval divně.

Nějak se mu podařilo bez problémů dostat až k obchodu na rohu. Přesně jak očekával, jeho chlapi už tam čekali a vypadali, jako by je to nepotěšilo.

Beze slova kývl hlavou ke straně a Perry, Noah a Diesel vklouzli do vedlejší uličky. Neztrácel čas, z tašky vytáhl balíčky, rozbalil plastového obal z kostek drog a každému předal jeho porci pro daný týden. Všichni pak zamířili domů, všechno zvážili, zabalili a dali se do práce. Za týden se pak všichni znovu sešli, aby si předali peníze a nechali si svůj podíl.

Součástí toho všeho byla i trocha důvěry. Musel držet krok s pouliční cenou všeho. Takže, když se chlapi vrátili s prázdnými taškami, ale rukama plnýma peněz, musel vědět, zda ho neokrádali.

Zatím si na to nikdo z nich netroufl.

Před časem měl čtyři chlapy. Zbylí tři se museli dozvědět opravdu zblízka a osobně, co se stane, když ho někdo okradl. Nebylo to hezké, ale opravdu to tak muselo být.

Tu lekci musel zvládnout.

„Díky, Rene,“ zamumlal Noah a zastrčil si své věci do tašky.

Další dva udělali to samé.

Potom Perry řekl: „Hele, hádej, co jsme slyšeli?“

„Umím si představit spoustu věcí,“ odpověděl. „A pravděpodobně nic, co by mě příliš zajímalo.“

Diesel se zasmál. „Správně, to se vsadím. Každopádně jsme slyšeli, že tě tu minulou noc s Diegem někdo vysadil. Docela zkurvené auto, jak nám bylo řečeno. Mercedes, že? S kým ses zapletl, že tě dovezl domů v Mercedesu?“

Kurva.

Tohle nebyl typ pozornost, jakou potřeboval. Neudělalo by mu žádnou laskavost, kdyby si tito chlapi mysleli, že se natahoval výš, než mohli oni. V žádném ohledu nepotřeboval být vnímán jako mimo jejich ligu. To by vyvolalo nespokojenost a nikomu z nich by nemohl věřit ani ho zvládat, pokud by si mysleli, že skrýval sračky jako peníze.

Zvedl hlavu a na všechny tři se podíval pohledem, který říkal, že dosáhl konce své velice tenké a roztřepené trpělivosti. „Dejte se do práce a přestaňte poslouchat ty nesmysly, které slyšíte na ulicích.“