Privilege - 3. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Laurie mluvila dál, rukama zatím šermovala tam a sem, aby jí na něco ukázala, a pak stejně rychle ukázala na něco nového. Žena rychle mluvila a přibližně stejnou rychlostí, jakou mluvila, se i pohybovala. Lucia zjistila, že buď musela věnovat velkou pozornost všemu, co Laurie řekla, nebo jí toho až příliš mnoho uniklo.

„V pátek a sobotu je v útulku skupina lektorů, kteří přicházejí kvůli ženám, které potřebují další podporu, aby získaly ekvivalent středoškolského vzdělání.“

„Mohla bych pomoci také s tím?“ zeptala se Lucia. „Myslím v pátek, protože o víkendech pracovat nebudu.“

Laurie pokrčila rameny. „Mohla bys, pokud máš čas mezi vším ostatním, co děláš. Nevidím důvod, proč ne.“

„A říkala jsi, že kuchyně je otevřená sedm dní v týdnu?“

„Ano, a dostaneš plán na dva týdny dopředu, který ti bude říkat, při kterých směnách tam vypomůžeš. Na první pohled ti to může připadat trochu přehlcující, ale…“

Když se žena odmlčela, Lucia se jen zasmála. Přehlcující opravdu nebyl ten nejlepší způsob, jak toto místo popsat. Upřímně, bylo to něco úžasného. V azylovém domě bylo umístěno dvacet žen, které potřebovaly nesmírnou pomoc, aby se postavily zpátky na nohy. Téměř všechny měly alespoň jedno dítě, ale všimla si i několika, které jich měly více. Velká část žen byla mladá – některé jí věkově blízké, další jen o pár let starší.

Jak jí Laurie vysvětlila, když se vydaly na procházku po zařízení, nebylo její povinností vyprávět jí příběhy různých žen a co bylo příčinou, že skončily v útulku. Pokud by cítily dostatečně příjemně, řekly by jí to samy.

To jí ale nezabránilo v zamyšlení. Koneckonců, byla jen člověk. A její první myšlenkou nebylo zeptat se, co způsobilo, že skončily tady v útulku, ale spíše, jak by mohla pomoci.

Nikdy si nebyla vědoma svého privilegia více než v tu chvíli. Narodila se bohatá a opravdu dobrým rodičům. Společnost jí již podala ruku prostřednictvím mámy a táty ve stabilním domově. Nepatřila k těm, kdo by byl dole, a ještě by si tam do něj někdo kopl.

Takhle to u lidí jako ona nefungovalo.

Právě teď to bylo zřejmé.

„A protože jsou děti přes den pryč,“ pokračovala Laurie a otevřela ocelové dvoukřídlé dveře, které vedly do další části útulku, „teď je dobrý čas na to, aby ses podívala do školky.“

„Víš, tohle mě na tomhle místě zaujalo nejvíc.“

Laurie se přes rameno usmála. „Všimla jsem si, že ses o tom zmínila ve své žádosti o dobrovolnictví. Máš ráda děti?“

„Ve skutečnosti jsem nikdy mezi mnoha malými dětmi nebyla,“ přiznala. „Jsem v rodině benjamínkem, takže vždycky někdo cítil potřebu, že se o mě musí postarat. Prostě mi přišlo zajímavé, že se útulku podařilo vedle všeho ostatního, co dělá, provozovat i školku, takže to bylo mým zájmem.“

„No, za tu dobu si toho s těmi malými hodně nacvičíš.“

Lucia se při tom, jak žena nazvala děti, které navštěvovaly školku, musela usmát. „Na to se těším. Předtím jsi říkala, že školka v útulku přijímá i děti z rodin s nízkými příjmy z celé oblasti?“

„Můžeme mít čtyři děti na dospělého. Obvykle máme každý den pět placených dospělých a pět dobrovolníků. Školka má dvě části – jednu pro děti ve věku čtyř let a méně. Druhou pět a více. A nebereme ani děti starší dvanácti let. Ale ano, to nám umožňuje přijmout čtyřicet dětí, které se snažíme rozdělit mezi obě věkové skupiny. Momentálně máme v azylovém domě jen dvacet devět dětí s maminkami, a ne všechny potřebují hlídání denně. Některé to mají zařízeno jinak a některé jsou stále v procesu hledání práce nebo se připravují na opuštění útulku a hledají další řešení.“

„To ponechává spoustu volného prostoru.“

Laurie se zastavila u dalších dvojitých dveří, na kterých byly barevné květiny a malé otisky rukou na skle. „To ano. Zjistila jsem, že obvykle máme asi deset volných míst, a protože znám tuto oblast tak dobře, protože jsem tady vyrůstala, je tu vždy mnohem víc lidí v nouzi, než kolik jich vidíme. Proto jsem tu nechala roznést zprávu, že školka v útulku se postará o děti od rána do večera, od pondělí do pátku.“

Žena se opřela o dveře a pohledem sklouzla přes chodbu, kde byly kóje s řadou malých skříněk. Každá měla přihrádku na boty a háček na zavěšení malého kabátku.

„Věděla jsem, že když to dám do novin, nebudeme mít příliv těch, kteří to opravdu potřebují. Místo toho jsem to řekla pár vyvoleným, kteří to předali těm, kteří by si jinak hlídání dětí nemohli dovolit a stěží se dokázali vyrovnat s opatřeními, která měli. Některá z nich pravděpodobně nebyla bezpečná. Udělala jsem to ve stylu, že kdo dřív přijde, je dřív na řadě, abych umožnila těm, kdo skutečně potřebovali bezpečný prostor pro své děti, když jdou do práce nebo kamkoli jinam. První pondělí, co jsme otevřeli, se jedenáct míst, která jsme měli otevřených, zaplnilo do patnácti minut od otevření školky.“

„A to bylo ono?“

Protože to opravdu znělo jako způsob, jak lidé zneužívají systém. Samozřejmě nebyla tak hrubá, aby to řekla nahlas, ale myslela si to. Pokud někdo musel vstát dost brzy a dorazit do útulku dříve než kdokoli jiný, aby dostal své dítě do školky, mohl by to udělat kdokoli. Nejen ti, kdo to opravdu potřebovali.

Laurie se zasmála, jako by přesně věděla, co se jí honilo hlavou, a aniž by byla tázána, řekla. „Máme spis o každém dítěti – o těch z azylového domu i o těch, které přicházejí do školky zvenčí. Je potřeba vyplnit dotazník a vše, co do něj rodič nebo opatrovník vloží, musí být nějakým způsobem ověřeno nebo potvrzeno.“

„Věci jako co?“

„Bydliště. Pracovní situace. Škola. Ať už je to cokoli, proč daná osoba bude potřebovat hlídání dětí. Víš, chceme se také ujistit, že nejde jen o úlevu pro lidi, kteří nechtějí své děti vidět celý den. Potřebují si odpočinout od svých dětí – sama mám tři vlastní dospívající chlapce – ale tohle místo pro tyhle účely není. To, že máme volná místa ve školce, však komunitě pomáhá, takže i přes logistiku, se kterou musíme držet krok, umožňuji, aby to pokračovalo dál.“

Lucia přikývla. „To chápu.“

„Dobře. Budeš tady skvělou pomocí, Lucio. A jsem si jistá, že to bude skvěle vypadat i ve tvém životním portfoliu.“

Při tom prohlášení, které ji přelétlo přes rty, nedokázala skrýt přikrčení. Laurie se nemýlila. Útulek by v jejím portfoliu pro lidi, kterým nikdy nezáleželo na těch, kteří potřebovali tento útulek využít, vypadal dobře. Ale pro lidi jako Lucia, kteří potřebovali ve svém portfoliu tolik dobrých věcí, kolik jich jen mohli získat, aby ukázali radě lidí, kteří by se jednoho dne mohli rozhodovat, zda byla nebo nebyla dost dobrá k tomu, aby se přidala do jejich řad – ať už kvůli dalšímu vzdělání nebo práci. –by tohle dobrovolnické vstoupení do práce pro útulek rozhodně přišlo skvělé.

To byla jen část důvodu, proč tu byla. Další součástí toho byla její potřeba mít trochu svobody, než později v roce konečně odejde na vysokou.

Ale právě teď?

Právě teď si myslela, že potřebovala dávku reality. Ve svém životě byla tak chráněná, že nikdy ani nemusela pomyslet, co se stalo s lidmi, kteří neměli takové štěstí jako ona. Nikdy nemusela myslet na nic jiného než na dobré známky. O zbytek se starali její rodiče.

„Nejde o portfolio,“ řekla Lucia, když žena otevřela dveře do hlavní části školky, „chci tu být. Ráda bych pomohla.“

Laurie si tiše vydechla. Ten zvuk Lucii připomněl ten, který vydávala její vlastní máma, kdykoli se starší bratr, když ještě bydlel v domě, omluvil za to, že udělal něco špatného, a sliboval, že to už neudělá. Jako by máma chtěla Johnovi věřit, ale historie ukázala jiné věci.

Když vešli do školky, žena se na ni podívala. „Upřímně doufám, že si tento postoj zachováš, až tady opravdu začneš. Vypadá to jako jedna věc, když pracujeme v tichých hodinách. Něco jiného je, když je místo plné, máme naplněnou kapacitu a další lidé klepou na dveře a žádají o pomoc.“

Lucia zamrkala očima.

Co na to mohla říct?

Nenašla nic, co by jí se jí zdálo vhodné.

„Ahoj, Laurie!“

Jemný chlapecký tón hlasu odvedl Luciinu pozornost od vedoucího útulku. Místo toho se podívala na malého chlapce, kterého si předtím uvnitř školky ani nevšimla. Seděl u malého kulatého stolku na malé židličce určené pro děti, s pastelkou v ruce, a vybarvoval něco, co vypadalo jako fialová a modrá kočka. Žena vedle něj něco vyťukala na svém telefonu a pak si ho zastrčila do tašky po svém boku.

„Diego,“ odpověděla Laurie se širokým úsměvem na rtech. „Jak se máš, kámo?“

„Dobře. Udělal jsem svou kočku fialovou a modrou.“

Lucia si pomyslela, že byl tou nejsladší věcí. Velké, tmavě červenohnědé oči a narůžovělé tváře. Tmavé vlasy se mu na konečcích vlnily, jako by se potřebovaly zastřihnout, ale i s delšími vlasy vypadal strašně sladce. Byl ještě dost malý na to, aby měl na hřbetech kloubů důlky. Shodovaly se s těmi na jeho tvářích, když se také usmál.

Z nějakého důvodu si myslela, že jí dítě připadalo povědomé, ale nevěděla proč. Nebylo možné, že by se s ním setkala dříve, ale připadalo jí to tak.

Diego žvanil dál a čmáral pastelkou na papír. Laurie se zatím podívala na ženu, která seděla vedle něj.

„Zase pozdě?“ zeptala se.

Žena pokrčila rameny. „Nevadilo mi tu s ním sedět.“

„Přesto zná pravidla.“

„Přijde můj bratr brzy?“ zeptal se Diego najednou a ve sladkém obličeji se mu objevilo očekávání.

Laurie střelila po tiché ženě pohledem. „Myslela jsem, že matka –“

„Víš, že na ni se ptá zřídka.“

Lucia nevěděla, o čem ty dvě ženy mluvily, a také neměla pocit, že by bylo na jejím místě zeptat se. Ne, že by na tom záleželo. Vypadalo to, že Laurie pro ni měla další věci na zvládnutí.

„Poslouchej, zítra se můžeš dobře podívat do školky, Lucio,“ řekla jí. „Mohla byste pro mě dovyplnit ty papíry a nechat mi je vepředu, než odjedeš?“

„Jasně,“ zamumlala.

„Skvěle. Zítra – přesně v šest.“

„Máš to mít.“

Když Lucia odcházela ze školky, ještě jednou se ohlédla přes rameno a zjistila, že se za ní Diego s úsměvem díval. Jednou buclatou rukou mávl, jako by se tiše chtěl rozloučit. Mávnutí mu oplatila.

• • •

Když Lucia dokončila vyplňování papírů a podepsala se na posledním řádku, hodinky Cartier na jejím zápěstí právě odtikaly devátou hodinu. Kromě obvyklých informací, které již útulku poskytla, byly tyto dokumenty pouze rekapitulací zásad a věcí, se kterými musela souhlasit, že je bude dodržovat, když zde bude dobrovolně pracovat.

Věci jako vhodné chování, žádné zneužívání návykových látek a další detaily, které by jí přes den ani nepřišly na mysl. I když jí přišla poměrně zajímavá vztahová politika. Dobrovolníci a pracovníci se za žádných okolností nesměli romanticky zaplést se ženami v azylovém domě.

Přemýšlela, kolikrát se to muselo stát, než se někdo rozhodl vytvořit ohledně této věci zásady politiky? A jak účinné byly?

Shromáždila papíry do úhledné hromádky, zvedla je z pultu, který používala jako provizorní stůl, a zamířila do chodby. Cestou si je ještě jednou pročítala, aby se ujistila, že jí nic neuniklo, když poprvé uslyšela jeho hlas.

Bůh věděl, že nečekala, že ho ještě někdy uslyší.

Možná to bylo důvodem, proč jí tělem projelo horko a páteř jí ztuhla, jako by jí do ní někdo strčil tyč. Bylo matoucí a znepokojující, že ji něčí hlas dokázal přimět k takové reakci.

Setřásla to ze sebe a zrychlila krok. Mířila do přední části útulku, kde musela papíry odevzdat. A odkud přicházel ten známý hlas.

Když se dostala k poslednímu rohu, rozzlobený a zahořklý hluk zesílil.

„Omluvil jsem se, že?“ dožadoval se.

„Ale víš, že o to nejde.“

„Chápu to – přišel jsem pozdě.“

„Dneska jsi to ani neměl být ty, kdo ho měl vyzvednout, Renzo. Měla to být vaše matka.“

Lucia se dostala k hlavní přijímací části útulku právě včas, aby viděla, jak v Renzově pohled zuřil oheň. Ruce sevřené v pěst si zastrčil do kapes džínsů. Čelist měl ztuhlou – silnou a ostře řezanou jako z mramoru. Nebýt zamračení, které se mu usídlilo na rtech, které sebou škubaly, jako by se snažil zadržet slova, myslela by si, že by možná mohl být sochou.

Chladnou a nádhernou.

Přestože věděla, že cokoli, co se dělo poblíž vstupních dveří mezi ním a Laurie, nebylo její starostí, nedokázala si pomoci, a zatímco se blížila ke stolu, mrkla přes rameno. Vypadalo to, že žena za stolem, co se týče starání o své vlastní věci, odváděla mnohem lepší práci. Vzala si od ní papíry, aniž by byť jen okem reagovala na to, že se jen pár stop od ní odehrávala jedna velká velice hlasitá hádka.

Lucia nebyla tak dobrá.

Znovu se odvážila ohlédnout přes rameno. Přímo za Renzem stál Diego, s modrým batohem na zádech. S drobným svraštěným obočím se zmateně díval na scénu před sebou. V očích dítěte byla jasně vidět únava. Kolik mu bylo? Možná čtyři roky, nemohl být o moc starší.

Krátce uvažovala, zda ten malý chlapec nebyl jeho syn, ale pak si vzpomněla, co Laurie právě řekla. Přijet a vyzvednout Diega měla jejich matka. Takže bratr.

„Je očividné, že s ní nelze počítat,“ řekl Renzo suše. „Ujistím se –“

„Je to popáté v tomto měsíci, co ho někdo vyzvedával pozdě. Minulý týden jsem pro něj dokonce držela místo ve školce, protože jsem věděla, že ho přivezeš, protože jsi předem zavolal, abys mi dal vědět.“

„Poslouchej –“

„Ne, ty poslouchej, Rene,“ odpověděla Laurie stejně rychle. „Vím, že potřebuje bezpečné místo, kam jít přes den, takže můžeš… dělat, co děláš. Jen proto, že jsi byl schopný poskytnout prohlášení své matky, které říká, že zajišťuješ většinu potřeb dítěte, jsem mu tu dokonce umožnila poskytnout místo, aniž bych řešila další věci, které musí doložit každý, kdo dostane místo, Renzo. Ale nemohu pro tebe neustále ohýbat pravidla, když nedokážeš dodržovat ani základní zásady školky.“

Všechno z jeho postoje křičelo obranou. Lucia by ho ani nepotřebovala slyšet promluvit, aby to věděla jen z pouhého pohledu na něj.

„Bude vyzvedávaný včas,“ zamumlal, stále se ztuhlou čelistí.

Laurie si povzdechla. „Máš ještě jednu šanci. A taky už žádné volání, abych ti držela místo. Buď sem přijde včas, nebo to nestihneš.“

Renzo se nadechl skrz zaťaté zuby a pohledem sklouzl na svého bratříčka, který stál vedle jeho boku. Vypadalo to, že když viděl ve tváři malého Diega ustaraný výraz, rychle opravil svůj zamračený výraz a nabídl chlapci úsměv. Rukou mu s mrknutím zajel do vlasů.

„Rozuměl jsi tomu?“ zeptala se Laurie, čímž přerušila soukromý okamžik obou bratrů.

Renzo zabručel, ale neodvrátil pozornost od svého bratra. „Jo, kurva jsem to pochopil.“

Laurie si znovu jen povzdechla. Renzo věnoval ženě poslední spalující pohled, pak se sklonil, aby Diega zvedl a odnesl ho ven ze dveří. Luciu ani nezahlédl, nebo si to alespoň myslela, ale ona viděla jeho. To jí víc, než stačilo. Nedokázala vysvětlit tu zvláštní touhu v hrudi, která ji nutila následovat ho, jen aby s ním mohla mluvit. Ale bylo to tam.

Narůstalo to každou vteřinou.

Každým nádechem.

Ani si nebyla jistá proč. Nevěděla o něm nic víc, než že pracoval pro jejího bratra, což neznamenalo dobré věci. Doslova sledovala, jak dával bratrovi peníze, a sama nebyla tak mladá nebo hloupá, aby nevěděla, čím se bratr živil. Stejně jako každý jiný muž v její rodině.

A John to v podstatě také řekl.

Renzo byl špatné zprávy.

Stvořily ho ulice.

Přesto všechno, to jediné, na co dokázala myslet, bylo to, že jediný rozdíl mezi tím, co dělal Renzo, aby vyšel, co měl, a tím, co dělala její rodina, aby vydělala své peníze, byla skutečnost, že se oblékali lépe než on. Takže v tom opravdu neviděla rozdíl.

A kromě toho, v tu chvíli Renzo vypadal jen jako mladý muž, který s životem zápasil a byl na konci svých sil. To ji bolelo na hrudi z důvodů, které nedokázala vysvětlit.

„Myslím, že to je vše, Lucio. Děkuji,“ řekla žena za recepčním pultem. „Zítra tu pro vás budeme mít připravenou tvou identifikační kartu a všechno ostatní. Dobře?“

Se zamrkáním se rychle vrátila zpátky do reality. „Jo díky.“

Než se otočila, Laurie už byla od vchodu pryč. Pravděpodobně zpátky ve své kanceláře, ale kdo to měl věděl jistě. Jediné, co na vteřinu odvedlo její pozornost od dveří, byl pouze telefon, který ji bzučel v kapse. Jakmile uviděla na obrazovce blikat tátovo jméno, hovor přijala.

Také už měla na jazyku připravenou lež.

„Ahoj, tati,“ řekla, „v útulku se něco objevilo, takže možná přijdu trochu pozdě. To je v pořádku, že?“

Lucian se na druhém konci zasmál. „Dobře. Jen jsem volal, abych zjistil, zda se odvezeš domů sama, nebo jestli chceš, aby pro tebe někdo přijel, protože jsem si myslel, že bys mohla být unavená.“

„Odvezu se sama.“

Hned poté, co si promluví s mužem, který právě odešel.

Jo, hned po tom.