Privilege - 1. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Jedna věc, které člověk nikdy nemohl uniknout, když se narodil jako Marcello?

Láska.

Občas byla jemná a podporující, a tím jediným, co člověka vhánělo do světa, který ho byl připravený rozervat na kusy. A občas byla láska dusivá a těžká a to jediné, co si člověk přál, bylo to, aby před ní mohl uniknout, protože když ho lidé svírali až příliš pevně, neměl žádný prostor k růstu.

Lucia Marcello ji ráda nazývala dvojsečným mečem. Možná proto, že byla dítětem, ale když přišlo na rodiče, byla příjemcem toho konce lásky zatraceně mnohem víc než kdokoli z jejích ostatních sourozenců. Jako by byli vyděšeni z toho, aby ji nechali létat, takže ji prostě drželi tak dlouho, dokud se nerozhodne osvobodit sama.

Myslela si… možná bylo na čase přesně to udělat.

„Principessa,“ řekl Lucian a políbil svou dceru na temeno hlavy.

„Ahoj tati,“ pozdravila ho.

Vrátila se zpátky k hledání informací, které potřebovala ke svému studiu. Zřejmě to dobrovolnictví v útulku pro ženy a děti, kam na léto mířila, nebyla tak jednoduchá práce, jak to na první pohled vypadalo. Měla na starosti připomínky, plány a spoustu dalších věcí.

Stálo to za to. Chtěla pomáhat.

„Kde je tvá máma?“

„Čte si ve svém pokoji.“

Odtáhl si židli od stolu a posadil se vedle ní. „Přemýšlel jsem…“

S povzdechem zavřela své desky a věnovala mu pozornost, kterou chtěl. Jako nejmladší ze čtyř sourozenců byla vždycky za dítě. Vypadalo to, že si rodiče mysleli, že potřebovala mnohem víc pozornosti a péče než její starší sourozenci už jen proto, že mezi nimi byl tak velký věkový rozdíl. Možná, že si mysleli, že se cítila mimo. Což tak nikdy nebylo.

Být v rodině za dítě ještě v sedmnácti, skoro osmnácti, bylo příšerné. Potřebovala svou volnost k nadechnutí, dostat se na chvíli od své rodiny a mít prostor k tomu, aby vyrostla. Věděla, že to nechápali, a že kdyby chtěla odejít, byli by jejím rozhodnutím zraněni, takže si volila klidnější způsob. Jako třeba dobrovolnickou práci v ženském útulku přes léto.

S tátovou minulostí věděla, že by jí nikdy nebránil, aby trávila osm hodin denně, pět dní v týdnu pomocí v útulku. Pravděpodobně tam daroval spoustu peněz a zároveň jí koupil auto, aby měla každý den možnost, jak se tam dostat. Dobrovolnická práce se jí líbila, ale byl to jen malý krůček od její rodiny a jejich láskyplného sevření.

„O čem jsi přemýšlel?“ zeptala se ho.

„Na podzim jdeš na vysokou,“ odpověděl. „Nemohla by sis zvolit místo školy mimo stát Columbijskou univerzitu? Je to skvělá škola, Lucio, a má všechny programy ohledně sociálních věd, které si chceš vybrat.“

Sklonila oči. Kdyby ji mohl teď vidět do očí, mohl by poznat, že lhala. „Ale když jsme se byli ve škole podívat, já jsem se zamilovala do tamního kampusu.“

Cosi si smutně zamumlal. „Já vím, bellaragazza.“

„Tati, vrátím se. Svátky, prázdniny a některé víkendy.“

„Vím, ale stejně to nijak nezlepšuje, Lucio.“

Usmála se. „Omlouvám se.“

„Dělám si obavy, že tam budeš sama.“

„Nemusíš. Jsem dospělá. Zvládnu být na koleji.“

„Absolvování střední a téměř osmnáct z tebe ještě nedělá dospělou, Lucio.“

„Ale –“

„Omlouvám se, srdíčko, ale nemůžu si pomoci. Dělám si starosti. Vím, že chceš vyrůst, ale nejsem si jistý, zda jsme na to připraveni.“

Rukama se opřela o stůl a rychle se postavila. „To je celý ten problém.“

Podíval se na ni. V obličeji měl vidět překvapení. „To nechápu.“

„Ty nejsi připravený nechat mě jít. Ty nejsi připravený nechat mě vyrůst. Ty, tati, ne já.“

„Aha.“

Zvedla ruce ze stolu a řekla: „Tati, já si vybrala školu mimo stát, ne Columbijskou. Už jsem si tam našla bydlení, je zaplacený první rok, a navíc jsem už před pár měsíci byla přijata. Mám na to známky a chci to udělat. Nech mě to udělat.“

Sklopil hlavu. „Dobře.“

Byla překvapena, že to tak snadno vzdal. Vůbec se mu to nepodobalo. Věděla naprosto přesně, po kom zdědila svou tvrdohlavost a bojovnost – po něm. Když se objevila v životě své mámy a táty jako pozdní, nečekané překvapení, dal jí mnohem víc než jen své jméno.

Zevnitř si skousla tvář.

„Tati, vrátím se zpátky,“ řekla jemně.

„Máme před sebou léto, že?“ zeptal se.

Dobře, to ano. Táta byl příběhem sám o sobě. Jako principessa Marcello věděla, do čeho byl spolu s ostatními muži v rodině zapojený. Nebyla slepá ani blbá. V průběhu let byla svědkem hodně událostí na to, aby věděla, že její rodina by mohla být ve světě organizovaného zločinu klidně považována za královskou. Spolu se dvěma strýci drželi v rodině tři nejvyšší místa. Dokonce i bratr byl do toho všeho zapleten. Naštěstí to tátu drželo zaměstnaného. Měla před sebou volné léto, ale on pravděpodobně ne. Jeho práce neznala žádné přestávky.

„Svým způsobem ano. Mám také tu dobrovolnickou práci.“

„Jsem hrdý, že se na tom podílíš,“ řekl a natáhl k ní ruku. „Vždycky ses snažila pomáhat útulkům a organizacím pomáhajícím ženám a dětem. Jsem na tebe pyšný, že jsi udělala další krok, jak toho dosáhnout.“

Znovu pocítila píchnutí viny. Dělala to hlavně kvůli tomu, že si potřebovala odpočinout od své rodiny a skutečnosti, že to v životopisu vypadalo dobře. Také to dělala proto, aby získala zkušenosti. Pocházela ze směšně bohaté rodiny. Táta možná prožil v raném mládí pár let na ulici, kdy bojoval o jídlo a snažil se přežít, ale to ona nikdy nemusela. Nikdy si kvůli ničemu nemusela dělat starosti. Nic nebylo mimo její dosah. Stačilo mámu nebo tátu požádat.

Přemýšlela, zda se nepotřebovala probudit do skutečného života.

Možná, že by jí k tomu mohla tahle práce pomoci.

„Myslím, že díky tomu získáš něco úžasného,“ dodal, když zůstala zticha.

„V to doufám,“ odpověděla.

Obešla stůl. Sevřel ji v pevném objetí, které jí řeklo, že stále ještě nebyl úplně připravený pustit ji ze svého dohledu. Nechala ho, by ji držel, dokud nebyl připravený pustit ji, protože už brzy nebude mít jinou možnost než ji nechat jít.

Byl dobrým tátou – vlastně skvělým. Ale pro jednou chtěla prostě vystoupit ze stínu své rodiny a být sama sebou. Nemyslela si, že by to pochopil. Mohl by?

„Lucio, miluji tě,“ zamumlal. „Z vás čtyř jsi vždycky byla tou, se kterou to bylo nejjednodušší. Nikdy jsem nemusel mít obavy o to, že by ses dostala nebo do nějakých problémů, nebo nám způsobila jakékoli trápení. Moje hodná holka, co?“

Vždycky byla hodnou holkou.

Nic jiného neznala.

Povzdechla si. „Jo.“

„Hm, co to bylo?“

„Taky tě miluji, Papà.“

Pustil ji ze svého mohutného objetí. „Měl bych jít najít tvou mámu. Mám pro ni novinky, které bude chtít slyšet.“

„Ano?“

Široce se usmál. „Už brzo odcházím do důchodu. Tvoje mámě mě tím otravuje už celé roky, a já to konečně dělám. Je to dobrý pocit. Jestli jí to hned teď neřeknu, bude hodně naštvaná.“

Odchod do důchodu.

Lucia nevěděla, co na to říct.

„Takže, už dál žádná… la famiglia?“ zeptala se. Svá slova volila opatrně. Koneckonců pokud by se ho na mafii nebo jeho zapojení v ní zeptala otevřeně, pravděpodobně by se nikam nedostala. „Vůbec nic?“

Stále šťastný, pokrčil rameny. „Z větší části už ne.“

• • •

Lucia strčila hlavu do nejmodernější kuchyně a u velkého sporáku našla šéfkuchaře, který tam pracoval. Muž, než ji poznal, několikrát zamrkal.

„Lucia?“

Přikývla. „Ahoj. Je tu někde můj bratranec?“

„Andino je ve své kanceláři. Jestli chceš, dám Skipovi vědět, že tu jsi.“

„To by bylo skvělé. Díky.“

„Běž si někam sednout. Chceš něco k jídlu?“

„Ne, díky.“

„Jistě,“ řekl šéfkuchař. „Běž, dám tvému bratrancovi vědět, že ho chceš vidět.“

Nepřekvapilo ji, že byl z její přítomnosti zmatený. V hlavní Andinově restauraci ve městě se ocitla jen zřídka kdy, protože bylo známo, že bratranec používal tohle místo pro nelegální stránky svého podnikání. Jako mafie. Lucian řekl své dceři víc než jednou, aby se tomuhle místu vyhýbala.

Rychle si vzadu našla klidný stůl a vklouzla na židli, vedle sebe na volné místo si položila svou tašku a čekala, až se objeví Andino. Netrvalo mu to moc dlouho. Restaurací mířil přímo k ní a cestou pozdravil pár stálých hostů, které míjel. Pak se u stolu připojil k ní.

„Ahoj, dítě,“ řekl ji s úsměvem.

Donutila se nezakoulet očima. „Ahoj.“

„Copak ti táta neříkal, aby ses od tohohle místa držela dál?“

„Takže?“

Uchechtl se. „Lucio, měla bys dodržovat pravidla.“

„Chtěla jsem něco zjistit a byla jsem v sousedství.“

„Ano?“

„Ano,“ potvrdila.

Opřel se do židle, a zatímco si upravil knoflík saka, zeptal se. „Dobře. Co potřebuješ?“

„Kde je Johnathan?“

Od doby, co jejího nejstaršího sourozence propustili z vězení, ho viděla jen jednou. John byl jejím bratrem, ale kromě toho byl tím jediným, kdo skutečně chápal ji a to, jak dusivá dokázala být péče jejich rodičů. Věděla, že v jeho případě to bylo z naprosto odlišných důvodů. Ale upřímně, potřebovala pauzu a vypadalo to, že John byl tím správným člověkem, za kterým mohla jít.

„Dneska pracuje. Proč?“ zeptal se.

„Chci si sním promluvit.“

Zvedl jedno obočí. „Lucio, pracuje, což znamená, že by ses pravděpodobně neměla pohybovat v jeho přítomnosti. Víš, jak by se cítil tvůj táta, pokud by zjistil, že jsi šla s Johnem do chudinské čtvrti, když pracoval.“

Frustrovaně popadla svou tašku a postavila se. „Díky za nic.“

„Hele, hele,“ zvedl se i on a popadl ji za zápěstí.

„Co?“ zeptala se, ostřeji, než zamýšlela.

„Co je s tebou?“ zeptal se.

„Chci vidět svého bratra. Nezvedá mi hovory a nikdy nepřijde domů, takže s ním chci mluvit. Myslela jsem, že když půjdu za tebou, mohl bys mě nasměrovat správným směrem. Nepřekvapuje mě, že jsi mi nepomohl. Přesně tohle rodina dělá – byznys na prvním místě, že jo?“

Odvrátil oči. „Jo, myslím, že máš pravdu.“
„Andi, omlouvám se. Vím, že mi není dovoleno potulovat se tu. Neměla jsem sem chodit.“

„To je v pořádku, děvče. Jen o tom mlč před svým tátou, jo?“

Přikývla. „To budu.“

„Kam se teď chystáš?“

„Chystala jsem se jít za dědečkem, aby si mohla babička něco zařídit.“

Cecelia, její babička se vždy cítila nesvá, když měla z jakéhokoli důvodu odejít z domu a nechat svého manžela samotného. Lucii nevadilo sedět u dědečka. A on díky tomu měl někoho, kdo na něj dohlížel a s kým mohl mluvit. Antony, dědeček, jí nikdy nevadil.

Přikývl. „Dobře. Johnovi zavolám. Dám mu vědět, kde budeš.“

Její vztek odezněl. „Díky.“

„Bez problémů.“

• • •

„Jsi si jistá, že budeš v pořádku?“ zeptala se Cecelia.

„Bude nám skvěle,“ řekla Lucia babičce. „Jsem si jistá, že se dostane do svých obvyklých problémů.“

Cecelia se zasmála. Kolem očí se jí prohloubily vrásky vzniklé díky úsměvu. „Dobře.“

„Babi, neboj se.“

„V poslední době byl hodně unavený,“ vysvětlovala tiše. „Nemůžu si pomoci. Musím si dělat starosti.“

Lucia se zamračila. Byla smutná kvůli obavám, které měla babička ohledně zdraví svého manžela. Antony Marcello vždycky vypadal, že byl v jejich rodině tím nejsilnějším, nejimpozantnějším člověkem, ale pravdou bylo, jak řekl on sám, že už mladší nebude. Ostrý jazyk a silná duše nezaručovaly zdravé tělo.

„Běž si zařídit, co potřebuješ,“ řekla. „Bude se mnou v pořádku. Pustím mu jeho hudbu a bude šťastný.“

Cecelia se usmála. „Dobře. Díky za to, že jsi dneska přišla.“

„Babi, vždycky přijdu.“

Babička ji rukou něžně pohladila po tváři Ten dotyk dlaně Lucii připomněl, že ani její babička už nebyla žádnou mladicí.

„Naše hodná holka, co?“

Lucia zlehka její ruku odvrátila. „Běž. Ztrácíš čas.“

„Už jdu. Už jdu.“

Jakmile babička sešla po mramorových schodech ven, Lucia zavřela hlavní dveře obrovského sídla Marcello. Vydala se dovnitř do domu. Dědečka našla sedět v obývacím pokoji ve velkém koženém křesle s nohama nahoře. Vedle sebe měl sklenici s vodou a v ruce dálkové ovládání, s jehož pomocí listoval jednotlivými televizními kanály.

„Znovu tě kvůli mně otravovala?“ zeptal se Antony. Hlas měl díky svému věku ochraptělý.

Zasmála se. „Tobě nic neujde, co?“

„Lucio, jako starý jen vypadám. Možná se tak občas i cítím, ale moje mysl je ve stejném stavu jako v době, kdy mi bylo dvacet pět. Ostrá, rychlá a na všechny ostatní až příliš chytrá.“

„To je to jediné, na čem záleží, dědo.“

Mávl svou věkem sešlou rukou. „Všichni si dělají až moc velké starosti.“

„Chápu, co tím myslíš.“ Podívala se na vodu, kterou děda upíjel. „Nenalil sis něco ostrého, když se babička nedívala, že ne?“

Potutelně se usmál. „To bys chtěla vědět, že jo?“

„Dědo, žádné pití.“

„Ach, je to jen voda. Nech toho. Dokonce mi už nedává ani víno.“

S falešným tónem mu přitakala. „Ty chudáčku.“

„Až moc se bojí,“ zopakoval s povzdechem. Mávl zápěstím k židli vedle pohovky a dodal: „Sedni si, jinak se ti unaví nohy. A pak budu muset poslouchat tvého tátu, že zatímco mně děláš chůvu, se o tebe nestarám.“

„Nedělám ti chůvu.“

„To je to samé.“

Zavrtěla hlavou. Moc dobře věděla, že dohadovat se s ním nemělo smysl. Antony byl, bez ohledu na svůj věk, pro své dobro až příliš tvrdohlavý. Ten člověk by svými slovy dokázal člověka zadusit dřív, než by dotyčný přišel na to, že se něco stalo.

Posadila se a zeptala: „Co chceš dneska dělat?“

S úsměvem se natáhl a vzal svou nejmladší vnučku za ruku. „Sedět tu a užívat si den s tebou, Lucio.“

„Dobře, dědo. To můžeme.“

„Dobře.“ Kývl směrem k televizi. „Dneska dávají maraton Pravdivých příběhů o mafii a rodinách v New Yorku.“

I když se hodně snažila, nedokázala se přestat smát. „Skutečně?“

„Ano. Natočili show o mém nástupu k moci v osmdesátých letech a pak vládě v letech devadesátých.“

„Já vím, dívala jsem se na ně, když mi bylo patnáct,“ připustila.

Právě z nich zjistila většinu rodinné historie a dědictví Cosa Nostra. Následný rozhovor s tátou byl zajímavý, zvlášť proto, že před ní neskrýval nic z toho, na co se ptala. Tehdy to bylo jedinkrát, kdy se spolu o mafii bavili.

„Celá ta show je jedna obrovská lež,“ řekl Antony.

Zvažovala to. „Vážně?“

V jeho starých očích zářila neplecha. „Ne.“

• • •

Poté, co se Lucia rozloučila s babičkou, vyšla z hlavních dveří sídla Marcello ven, aby zamířila domů. Když uviděla na příjezdové cestě známou postavu, která na ni čekala, na schodech ztuhla. Její starší bratr se opíral o kapotu něčeho, co vypadalo jako zbrusu nový Mercedes.

„Slyšel jsem, že jsi mě hledala,“ řekl John s úsměvem.

Schody brala po dvou, aby se dostala k autu tak blízko, aby mohla rukama obdivovat Mercedes, který zářil lesklou černou barvou. Bylo to nádherné dvoudveřové kupé, které mělo ostré linie a zatracenou spoustu chromu.

Milovala auta.

„Kde jsi ho sebral?“ zeptala se.

„Včera jsem si ho vyzvedl. Líbí se ti?“

„Strašně moc.“

„Věděl jsem, co s tebou udělá tohle děvkovské auto.“

Ukázala mu vztyčený ukazováček. „Neříkej mi děvko.“

„Lucio, řekl jsem děvkovské auto. Je to kompliment,“ zasmál se. „Nastup si. Projedeme se a já tě pak hodím zpátky, aby sis vyzvedla svoje auto.“

„Dobře.“

Nepotřebovala, aby jí to zopakoval. Skočila na sedadlo spolujezdce, svou tašku si hodila pod nohy. John přešel na svou stranu a vytúroval motor do nejvyšších obrátek, až se usmívala jako blázen.

„Upřímně doufám, že jakýkoli muž, kterého si najdeš, si uvědomí, že máš nákladný vkus,“ řekl jí.

„Jo, já vím. Obviňuji za to tátu.“

Ušklíbl se. „To i já.“

Zatímco řídil auto přímo do samotného centra města, pohrávala si se stereo systémem. Stěží si všimla, jak letěl čas. Navzdory skutečnosti, že ji od něho dělil třináctiletý věkový rozdíl, vždycky k němu měla mnohem blíž než ke svým starším sestrám.

„Takže,“ protáhl, čímž ji vytrhl z myšlenek.

„Jo?“

„Andino byl docela neústupný, když říkal, že jsi mě chtěla vidět. Co se děje, holka?“

„Dobře. Třeba tohle.“

Svraštil obočí. „Prosím?“

„Příští měsíc mi bude osmnáct. Můžeme vynechat ty nesmysly s dítětem?“

Se smíchem řekl: „Jasně. Moje chyba.“

Do sedadla spolujezdce se zabořila pohodlněji a sledovala budovy, které míjeli. „Od doby, kdy ses dostal ven, jsem s tebou prakticky nemluvila. Vyhýbáš se mámě i tátovi, takže to vypadá, že se držíš daleko i ode mě.“

„Jo,“ řekl se zamrkáním. „Nepomyslel jsem si, že to je tak velice zjevné.“

„Očividně.“

„Je mi líto, že jsem prošvihl tvé absolvování.“

Pokrčila rameny. „To je v pořádku.“

„Ne, to není. Slyšel jsem, že jsi absolvovala s vyznamenáním.“

„To ano,“ řekla.

„A získala souhlas odejít na jakoukoli kolej, kterou bys chtěla.“

„Jo.“

Usmál. „Nejchytřejší z nás všech, Lucy.“

Zamračila se. „Tuhle přezdívku nenávidím.“

„Já vím, ale zatím stále nejsi dost přesvědčivá nebo stará na to, abys mě donutila přestat ji používat. Na holku zapomenu, ale Lucy si stále nechám.“

Silně ho praštila do ramena. Jen se ušklíbl.

„Záleží jim na tobě, Johne,“ řekla.

„To ano,“ souhlasil. „Právě teď se chci soustředit jen na to, abych zůstal zdravý a v pohodě.“

„Dobře.“

„Ale budu v kontaktu i s tebou.“

„Dobře,“ zašeptala s úsměvem.

„Také dám tátovi vědět, jak moc ses zamilovala do mého auta.“

„Proč?“

Vydal podivný zvuk. „Možná, že ti k osmnáctinám hledá nové auto.“

„Možná?“

„Možná,“ zopakoval se škodolibým úsměvem.

Na svém sedadle spolujezdce se prakticky začala vznášet. „Ano!“

„Rozmazlenče.“

„Nesuď mě.“

„To je tak těžké,“ škádlil ji.

S povzdechem se na něj ze strany dívala. „Přijde ti to venku tak divné?“

„Ne, ale všichni se snaží dívat se na to takhle.“

„Nechápu to.“

„Mám pocit, jako by mě všichni sledovali jako brouka, který leze kolem nich. A čekají, že když se dostanu příliš blízko, aby mě mohli zašlápnout. Připadám si, jako bych žil v nějaké bublině či tak něco. Jako bych se měl mrknutím oka zbláznit.“

Kvůli němu to nenáviděla. „Ty nejsi blázen.“

Drsně si vydechl. „Díky.“

Dřív, než se nadála, dorazili do špinavější části města. Odvrácená část Brooklynu, o které dal táta jasně najevo, že tam nemá dovoleno chodit. Jako chytrá dívka, kterou byla, ta pravidla vždy dodržovala, protože nechtěla zjistit, co by se stalo, kdyby to neudělala.

„Co tu děláme?“ zeptala se.

„Prostě zůstaň zticha,“ odpověděl. „Mám tu nějakou práci. Věděl jsem, že sis chtěla popovídat a vidět mě, či cokoli dalšího, ale stále mám práci, kterou musím dělat. Prostě se dívej na druhou stranu, jak to táta vždycky říkal a budeme v pohodě.“

Rozhodla se, že na něco z toho reagovat nebude. „Pracovat, pracovat?“

„Lucy, já nemám jinou práci. Jsem capo, nic víc.“

Skvěle.

Svůj mercedes zaparkoval před chatrným bytovým domem. Zopakoval jí, aby zůstala zticha a dokud se nevrátí a seděla v zamčeném autě. Pak vystoupil. Sledovala, jak zmizel uvnitř budovy. Za necelých deset minut se z budovy vynořil ven. V ruce držel černou tašku. Auto odemkl a hodil tašku dozadu.

Pak, když se usadil na místě řidiče, řekl: „Jen se zeptej.“

Podívala se na zadní sedadlo „Co je v té tašce?“

„Pár věcí.“

„Jako třeba?“

„Peníze a zboží.“

„Ehm…“

„Kokain,“ objasnil. „Musím vyzvednout určité zboží a předat ho lidem, kteří ho prodají dál. Chápeš?“

„Spíš ne.“

Zavrtěl hlavou. „Tak se přestaň ptát.“

To mohla udělat.

„Než tě hodím zpátky, mám ještě pár dalších zastávek. V pořádku?“

„V perfektním, Johne.“

Vyjel z parkovacího místa. „Dobře.“

Další hodinu seděla tiše v autě, zatímco on dělal to, co dělal, ať už to bylo cokoli. Často zmizel v nějaké budově a pak zní vyklouzl ven s černou taškou v ruce, aniž by se na něj někdo, byť jen dvakrát podíval. Tři roky ve vězení evidentně skutečně neměly žádný vliv na jeho schopnost dělat svou práci.

Když projížděl něčím, co vypadalo jako nějaký park, vychutnávala si v ústech horký pohár. Všimla si party dětí, které se shlukovaly kolem nějaké samoobsluhy. Dobře, nemyslela si, že se jednalo přesně o děti. Pravděpodobně byli zhruba jejího věku, možná o trochu starší.

Zaparkoval auto a jednou zatroubil. Dvakrát blikl světly. Zmateně sledovala, jak se od skupiny oddělil starší chlapec a vydal se k jejich autu. Vzhledem k tomu, že už se začínalo stmívat, neviděla chlapcovi moc dobře do obličeje. Ale čím víc se blížil k Johnovu okénku, tím lepší výhled na něj získávala.

V mužově tváři byly vidět silné, ostré linie. Divoké černé vlasy, které vypadaly jako by se za jejich konečky tahal, mu visely do očí. Do otevřeného okénka na Johnově straně nahlédly tmavě hnědé oči. Okamžitě se podívaly po ní a na mužově tváři se objevil namyšlený úšklebek.

Okamžitě odvrátila oči.

„Ahoj, Rene,“ pozdravil ho John.

Ren.

Zaznamenala mužovo jméno. Riskla po něm další pohled. Už se na ni nedíval. Místo toho se soustředil na Johna.

„Skipe,“ řekl Ren.

„Máš pro mě dneska něco?“

„Vždycky, bossi.“

Renova ruka zmizela uvnitř kabátu a vytáhla z něj bílou obálku, která zmizela v Johnově ruce. Ten ji otevřel, rychle spočítal peníze, které byly uvnitř, a pak je srovnal. Následně ji hodil na zadní sedadlo.

„Můžeš jít za Tuckerem,“ řekl John. „Příští týden ti dá vše, co potřebuješ.“

„Udělám, Skipe.“

Renova ruka zmizela. Dřív, než se otočil, ještě jednou střelil pohledem po ní. Na svém sedadle se ošívala. Bratr ten pohled, který mezi nimi dvěma probíhal, zaznamenal.

„Rene,“ vyštěkl.

Bylo zřejmé, že bratr neměl dneska náladu na žádné hrátky. Když došlo na muže, kteří se pohybovali kolem ní, to tak bylo vždy.
„Omlouvám se, Skipe,“ řekl. „Už jdu. Příští týden?“

„Jo. Už běž, chlapče.“

John vytáhl okénko nahoru dřív, než se Ren stihl pohnout.

Jakmile znovu pokračovali v cestě, Lucii přemohla zvědavost, která ji sžírala.

„Johne?“

„Co?“ zeptal se.

„Kdo to byl?“

„Renzo?“

Italské jméno by poznala kdekoli.

„Jo, on,“ řekla.

„Dítě ulice,“ informoval ji, jako by to nic nebylo. „Voják, který to pravděpodobně nedotáhne nikam dál, než je. Stojí to za hovno, ale je to tak, jak to funguje.“

Prohlížela si své pěstěné nehty. Stále byla zvědavá. „Proč?“

„Protože to je to, co jeho otec dělal pro našeho otce a jeho dědeček pro našeho dědečka. Je to kruh, Lucio. Začarovaný kruh. Je to způsob života, ze kterého se nemůžou dostat, i když se zatraceně tvrdě snaží. Co na tom záleží?“

Skutečně nevěděla.

„Prostě jsem se zeptala,“ řekla vyhýbavě.

Než znovu promluvil, střelil po ní pohledem. „Jen jsem uvažoval. Nic víc.“

„Cože?“

„Lucio, drž se od mužů jako Renzo dál.“

„Neřekla jsem ani –“

„Ber to jako radu do budoucna,“ přerušil ji. „Pamatuj si to.“

Měla by to zkusit.

Ale…

Marcellos nebyli moc dobří v dodržování pravidel. Na to byli až příliš špinaví.

John se natáhl a zapnul rádio. Při jízdě poklepával prsty do volantu. Dívala se na něho, vypadal tak šťastně a zdánlivě bezstarostně. Nemohla si vzpomenout, kdy naposledy ho viděla přesně tak, jako vypadal právě teď.

„Co se s tebou děje?“ zeptala se.

Střelil po ní úsměvem. „Co?“

„Jsi šťastný.“

„Proč bych neměl být?“

Potřásla hlavou. „Nic.“

Zasmál se. „To, co tě mate, je moje štěstí, že jo?“

„Ne, ale obvykle nejsi ohledně toho tak… otevřený,“ usadila ho.

„To máš pravdu.“

„Tak co se stalo?“

Prsty stále bubnoval do volantu do rytmu hudby. „Nic, Lucy. Prostě si myslím, že příštích pár měsíců bude v téhle rodině velice zajímavých. Něco je cítit jinak. Něco se začíná dít. Těším se na změny.“

Neměla tušení, o čem mluvil, ale byl šťastný. Rozhodla se, že bylo jedno, proč to bylo, a rozhodla se ho nechat na pokoji.

„Když to říkáš, Johne.“