OLT - 9. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Když Andino zaparkoval svůj Rolls-Royce na známém parkovišti, přes Bluetooth se ozval Johnův hlas. „Trochu brzy na to, abys volal, ne? Ani jsem si nemyslel, že bys dokázal vykulit svůj zadek z postele před desátou ráno, člověče.“

Při tom se Andino ušklíbl. „Mám tři děti – mimochodem dívky, kdybys zapomněl. Dvě z nich si myslí, že musí v mé koupelně dělat co největší hluk, protože svou vlastní ani používat nebudou. Není v ní make-up jejich mámy. Jo a ta nejmladší? Myslím, že se každé ráno probouzí už za úsvitu. Před desátou. Správně. Dneska si ze mě nedělej srandu. Není to jeden z takových dnů.“

Bratranec se na druhém konci linky zasmál. To bylo pravděpodobně tím jediným důvodem, proč Andino nepřešel rovnou do svého obvyklého kreténského režimu. Věděl, že John se ho jen snaží uvolnit – byl jedním z mála lidí, kteří věděli, co byl dnešek za den a jak důležitý pro něj s Haven byl.

„Ty a Siena jste stále v pohodě s tím, že později vyzvednete dívky od mámy s tátou, že?“ zeptal se a zíral na prázdnou řadu sedadel v zadní části auta. Obvykle byly plné prázdných autosedaček, ale dneska je nechal u rodičů. „Vysadil jsem je tam asi před hodinou.“

A dal si čas na rozloučení.

Objetí a polibky pro každou ze svých dívek.

O tom se nezmínil.

„Rozhodně,“ odpověděl John. „Plánovali jsme se pro ně zastavit těsně před obědem, užít si odpoledne a odvést je domů, až budou příliš unavené na to, aby vůbec přemýšlely.“

Andino se zasmál. „To zní dobře.“

„Jo, a ehm, hele… ohledně dneška?“

„Co s tím?“

Zatímco čekal, zadíval se do svého odrazu ve zpětném zrcátku. To, co o něm mnoho lidí opravdu netušilo, bylo to, že když bylo potřeba, dokázal nasadit dobrou masku. Dnešek byl jedním z těch dnů. Usoudil, že jeho žena měla dost vlastních stresů a starostí s tím, co se dělo, že k nim opravdu nepotřebovala přidávat ještě jeho vlastní. Takže při pouhém pohledu na něj se nedalo poznat, že se mu svíral žaludek a s každým nádechem se mu těžce zvedal hrudník, ale i s tím byl v pohodě.

„Hodně štěstí, člověče,“ řekl John tiše.

Andino se ztěžka nadechl. „Jo, díky.“

Budou to potřebovat.

Jakmile hovor zavěsil, vypnul motor auta a úkosem se podíval na nápis na cihlové budově. The Haven, bylo tam psáno. Nápis, vyvedený v zářivě růžových neonových světlech, které nebyly aktuálně rozsvícené, byl jednou z mála věcí, které se jeho žena rozhodla přenést ze svého starého klubu i do nového.

Chodil sem jen zřídka.

Upřímně, moc dobře to věděl, že bylo lepší nechodit.

Nepracovala v klubu tolik nocí jako dřív – pokud se vyskytly problémy, které bylo potřeba vyřešit, nebo vyřídit nějaké papíry, dorazila sem během dne, svolala schůzky nebo cokoli jiného. Měla také dva manažery a účetní, kteří za ni vyřizovali obchody. Věděl, že někdy ji trápilo, že se tam chtěla angažovat mnohem víc, než to ve skutečnosti dělala.

Ale to se pojilo s tím, že se stala matkou.

A manželkou.

Ne, že by na tom záleželo nebo by v tom byl rozdíl. Klub byl stejně úspěšný jako její předchozí. Ne, že by přitahoval ty samé hosty – nešlo o strip klub; i když i kdyby ano, neřekl by ohledně toho jediné slovo. Přesto sem dokázala přitáhnout široký dav lidí z nejrůznějšího prostředí i věku.

Sakra.

To by nedokázal ani on.

Navzdory skutečnosti, že se jí a jejímu podniku snažil poskytnout široký prostor – pak to nikdy nevypadalo, že by její klub byl něčím jiným než jejím klubem – nemyslel si, že by jí vadilo, že tam dneska byl. Vystoupil z auta, upravil si sako a rozhlédl se po okolním parkovišti a postranní ulici.

Z většiny prázdné.

Klidný den ve městě.

Nic neobvyklého.

Ani strážci, kteří ho obvykle z bezpečné vzdálenosti hlídali, nebyli nikde k vidění, ale to z jeho vlastního rozhodnutí. Dnes je nebude následovat ani její strážce.

Šlo o soukromou věc.

Den procedury.

Když se otočil zpátky k autu, skoro otevřel zadní dveře, aby vypustil ven psa. Občas, i když byl Snaps už více než rok po smrti, takže v autě být nemohl, se přistihl u toho, že se choval, jako by byl jeho starý společník stále nablízku. Pes mu chyběl tak moc, jak si nikdy nikdo nedovedl představit.

Zejména v těchto okamžicích.

S povzdechem se rozhodl nechat auto nastartované, když zamířil do klubu. Tady by to rozhodně nikomu nevadilo – možná sem nechodil, ale to neznamenalo, že lidé nevěděli, kým byl, když se tu ukázal.

Uvnitř klubu našel místo klidné a osvětlené. Židle ležely na stolech, dřevěné podlahy pod nimi se leskly vrstvou čerstvého vosku. I všechny neonové nápisy uvnitř byly zhasnuté, stánek DJ byl zavřený a bar prázdný. Těch pár pracovníků, kteří přišli během dne uklidit, zásobit bar a cokoli jiného, si ho stěží všimli, když je míjel.

To bylo v pohodě.

Nebyl jejich šéfem.

Svou ženu brzy našel v její kanceláři. Haven listovala něčím, co vypadalo jako seznam objednávek, a když promluvila, od své práce ani nezvedla hlavu: „Nezapomeň, že tvůj manažer je tím, za kým musíš jít, pokud potřebuješ –“

„Ale já tady nepracuji, zlato.“

Přes její krásné rty se vkradl úsměv. Zvedla hlavu a pohledem přistála na něm tam, kde se opíral o dveře. Přejela po něm očima, vnímala jeho třídílný oblek i úsměv, který si pohrával na jeho ústech.

„Ahoj,“ zamumlal.

Usmála se o trochu víc. „Ahoj ty tam.“

„Máš hodně práce?“

„Není to tak u nás vždycky?“

Měla dobrou připomínku.

Napřímil se a s rukama v kapsách na svou manželku ode dveří mrkl. Pohled na ni v černé tužkové sukni, podpatcích, díky kterým vypadaly její nohy fantasticky, a volné halence, která naznačovala její dekolt, zatímco pracovala za stolem, ho nutil přejít kancelář a ukázat jí každou špatnost, která se mu právě teď odehrávala v mysli.

Ale neudělal to.

Nemohl.

„Myslel jsem, že bys mohla chtít odvézt na kliniku,“ řekl, „místo toho, abychom se sešli tam.“

Podívala se na něj. „Myslela jsem, že máš dneska práci?“

„Většinu z ní jsem zrušil. Tohle je důležitější. Beru si volno.“

„Miluji tě, Andino.“

Jo.

Také ji miloval.

Víc, než by kdy mohla vědět.