OLT - 13.kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Když si Andino jen pro to na zápěstí upravil zlatý manžetový knoflíček, sledoval, jak minutová ručička na jeho hodinkách míjela dvanáctku. Upřímně, nebyl zrovna typem člověka, který by se ošíval, protože si myslel, že to bylo pod jeho úroveň, ale existovaly okamžiky, kdy se tomu prostě nedokázal ubránit. Tohle byla právě jedna z těch dob.

Navzdory tomu, co ostatní rádi říkali, jeho nejhorším nepřítelem ve skutečnosti nebyl jeho postoj nebo pitomá povaha. Opravdu jím bylo to, když se nudil. Z toho žertem vinil své rodiče a jejich šílenou potřebu přiživovat cokoli, co si jako dítě přál – a teď, když byl dospělý, očekával, že všichni kolem něj budou stále dělat to samé, co dělali oni. Čím horší byla jeho nuda, tím rychleji se musel na situaci jednoduše vykašlat. A vzhledem k tomu, kým byl a tak vůbec, to většinou nepředstavovalo žádný problém.

Ne však dneska večer.

Právě teď mu nezbývalo nic jiného než v polorozpadlé restauraci čekat. I když ta už po všech těch letech nepřipomínala to, čím bývala. Rozhodně se ani nedala vydávat za podnik v rekonstrukci, ne když komukoli stačilo podívat se na rozpadající se zdi a věděl to lépe. Nicméně ten podnik v jistých aspektech jeho práce fungoval dobře, a když už u toho byl – když viděl, že ten podnik byl v jejich rodině déle než on – byl pro něčí vraždu stejně dobrým místem jako jakékoli jiné.

Správně?

Z druhé strany místnosti se ozvalo odkašlání, které ho konečně přimělo odvrátil oči od hodinek na zápěstí. Pustil také manžetový knoflíček a s rukama složenýma v klíně se vrátil do své předchozí pozice, kdy seděl na okraji toho, co bývalo stolem. Nebo kurva, možná to byl stacionární pult. Tím si nemohl být jistý – nebyly tam žádné židle, které by cokoli z toho naznačovaly, a dokonce i podlahu představovala jen změť rozbitých dlaždic, které už nebylo možné poznat.

Přes místnost se na něj díval jeden ze dvou jeho strážců, o kterých se rozhodl, že by měli zůstat uvnitř budovy. Nate stál vedle toho, co bývalo kdysi oknem, ale teď to už byla jen díra zakrytá prkny z překližky. Směrem k Andinovi kývl.

Ach, dobře.

Show už téměř začínala.

Čekalo se jen na něj.

Možná až příliš dlouho.

Dobře, pokud by byl upřímný, prostě by řekl, že na tohle čekal od okamžiku, kdy muž, který přijel až z Nového Zélandu – který byl známý a mluvilo se o něm pouze jako o panu Moshka – poslal někoho, aby doručil zprávu k jeho ženě. A díky tomu, že tam toho dne byly i jeho děti, to bylo ještě horší.

Samozřejmě, nikdy nebylo nic snadné.

Nebo jednoduché.

Andino také nebyl hlupákem. S tím, aby dal někomu lekci, nespěchal. Ne do doby, než zvážil všechny možné cesty a co by z toho mohlo nebo muselo vzejít, až bude všechno vyřčeno a uděláno. Potřeboval i plány, až bude po všem.

Takže vyčkával.

Dělal svou práci.

A nechal ostatní, aby dělali tu svou.

Teď to konečně všechno zapadlo dohromady.

Tichost ve zchátralé restauraci i před podnikem mu umožnily slyšet, jak byli jeho příchozí hosté zastaveni muži, kteří čekali u dveří, které byly také zakryté překližkou.

„Ano,“ řekl jeden z jeho strážců, „vejdeš sám.“

„S tím jsem nesouhlasil –“

„Tvůj boss buď chce, aby se tato schůzka uskutečnila, nebo nechce.“

Ubíhaly vteřiny.

Andino čekal dál.

Nic víc se však venku neřeklo. V další minutě se dveře otevřely a vstoupil jimi dovnitř muž oblečený poměrně chytře do třídílného černého obleku. Andino ho poznal na první pohled – ještě dřív, než si muž na druhé straně místnosti všiml jeho nebo jeho strážců, kteří stáli po obou stranách dveří s již vytaženými zbraněmi a namířenými na jeho spánky – stejně jako na muže, který zaujal místo pana Moshky, když mělo před měsíci dojít k jejich prvnímu setkání.

Na tom, které Andino odvolal.

Nebyl překvapený.

Pan Moshka, vynikající obchodník s lidmi, měl v úmyslu využít New York jako své osobní sběrné pole pro oběti obchodování s lidmi, protože stát jako takový představoval jak tavící kotlík nejrůznějších lidí, tak i útočiště. Bylo snadné přehlédnout ty, kteří zmizeli, když tito lidé byli buď zcela bez dokladů, nebo pocházeli z již přehlížených menšin.

Nebyl by prvním obchodníkem s lidmi, který si za ty roky myslel, že s ním bude moci dělat byznys, a pochyboval, že by byl posledním. Byl však jedním z nejotravnějších, protože očividně nechápal, že Andino nemá zájem.

Někteří lidé by za to byli ochotni zaprodat vlastní duši.

On nebyl jedním z nich.

Ne, že by byl svatý – ani to nepředstíral. Celá říše Marcello byla vybudována na zádech lidí, kteří by se absolutně dali považovat za oběti. Velkou část svých peněz vydělali úplatkářstvím, vydíráním, nelegálním prodejem látek, trochou pašování mezi Státy a Kanadou a letmým dotekem do obchodů se zbraněmi. Byli zločinci. Absolutně.

Nedotýkali se kůže.

Neprodával by lidi.

To nedělali nikdy.

Každý měl své hranice – tohle byly hranice Marcellos.

Neměl v úmyslu obchodovat s panem Moshkou – ale byl ochotný pobavit se s tím mužem na první schůzce jen proto, aby mu mohl říct, aby se při své práci kurva držel mimo území Marcello.

Ale byli tady.

A nic z toho se nestalo.

Stále se nestalo.

„Danieli Delwalsh, že?“ zeptal se Andino ze svého místa nahoře.

Mužův pohled konečně projel temnotou prostoru a přistál na Andinovi. Bylo to ve stejném okamžiku, kdy zbraně namířené z obou stran na jeho hlavu byly natažené a připravené k výstřelu. Přes tenké, rozpadající se zdi se ven donesla dvě tlumená prásknutí. Následující rány byly dost morbidní, aby nejbližšímu muži pana Moshky – který také zjevně vedl většinu jeho jednání s ostatními lidmi, takže tam nemusel být osobně – řekli, že muži, kteří ho doprovázeli, jsou teď na zemi mrtví.

„Brzy je budeš následovat,“ řekl Andino a vyjádřil to, o čem si byl jistý, že byly mužovy vnitřní myšlenky a obavy. Dobře. Chtěl, aby byl vyděšený. „Bude to velice dobře zasloužená zpráva pro tvého bosse, kterému, jak jsem si jistý, nebudeš příliš chybět. Zvládne tě nahradit ještě dřív, než skončí tento týden, že? Nicméně až tebe a tvé muže doručím před jeho práh, moje zpráva bude přijata tak, jak jsem zamýšlel – víš, zjistit jeho adresu mi nějakou dobu trvalo.“

„Kopeš si vlastní hrob…“

Andino seskočil z pultu. Jeho první pohyb muže okamžitě umlčel. „Vlastně nedělám chyby. V tom případě mám až příliš co ztratit. Tvůj nešťastný konec nebude považovaný za akt agrese vůči tvému bossovi, protože jsem mu dal tolikrát jasně najevo, že nebudeme dělat byznys – tímhle se to prostě jednou provždy vyřeší. Ohledně lidí, které vnímám jako hrozbu, vždycky provádím svůj vlastní výzkum, rozumíš? Vím naprosto přesně, s kým mám v případě tebe a tvého bosse co do činění a ani jeden z vás mě neděsí.“

Každým slovem, které pronesl, se k muži, který byl lapen mezi dvěma strážci a jejich zbraněmi, dostával o krok blíž. Ne, že by oni nebo jejich zbraně byli potřeba.

Ne, když měl Andino svou vlastní.

Jen stopu od Daniela vytáhl zpod saka svou vlastní zbraň – svůj oblíbený Eagle. Jakmile se jí dotkl mužova čela, odjistil pojistku, natáhl kohoutek a stiskl spoušť. Sprška krve a hmoty byla… nešťastná.

Ušpinilo mu to sako.

To bylo v pohodě.

„Mám v autě další sako, bossi,“ řekl Nate tiše.

Andino zíral na mrtvého muže na podlaze. „Dobře, to oceňuji.“

Nate přikývl, ale nic víc neřekl.

„Ujistěte se, že pan Moshka dostane hovor na svou osobní linku, aby věděl, co brzy dorazí k jeho dveřím – nechceme, aby se jednalo o překvapení. Také mu dejte vědět, že tím končíme všechen možný byznys mezi námi dvěma, a pokud by se znovu pokusil vstoupit do mého státu, neuplyne ani dvacet čtyři hodin a potká ho stejný osud.“

„Máš to mít, bossi.“

S povzdechem zastrčil teplou zbraň zpátky na své místo. „Jsem připravený jít domů. Musím odpovědět na otázky své ženu.“

„Jakmile budeš chtít. Auto je připravené a nastartované,“ řekl Nate.

„Jsem připravený, Nate.“

Připravený už byl nějakou dobu.