HH - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Anna

První dojem je důležitý.

To tě maminka nenaučila?

 

„Jsi šťastná?“ zeptá se moje kamarádka Lucy a já instinktivně sevřu prsty kolem mobilního telefonu, když si před sebe položím bosé nohy na dřevěné zábradlí. Většinu života jsem prožila ve městě, obklopená mrakodrapy a neustálým hlukem klábosení a dopravy, se vzduchem ucpaným pachy jídla a výfukových plynů. Teď, když sedím na zadní terase své garsonky v malém pobřežním městečku v Jižní Karolíně, oceán je jen pár metrů ode mě, slunce mě hřeje na kůži a ve vlasech mi pohrává lehký vánek, přemýšlím, jak jsem mohla, tak dlouho přežít v Chicagu.

„I když bydlíš v malé garsonce a pracuješ v pekárně?“ Mluví skepticky a já si připomínám, že to prostě nemůže nechopit. Stejně jako všichni ostatní v Chicagu nechápou, proč jsem se rozhodla přestat vydělávat přes 60 tisíc dolarů ročně, odstěhovat se z krásného podkrovního bytu, zrušit plánování svatby s dobrým mužem – který je shodou okolností také nádherný – a přestěhovat se do města, kde skoro nikoho neznám. Kde si pronajímám byt velký jako moje stará koupelna a pracuju v práci, kde za měsíc vydělám to, co jsem dřív vydělala za týden.

„I když bydlím v bytě a pracuju v pekárně,“ odpovídám neutrálním tónem, než tiše dodám: „Ale chybíš mi.“ Není to lež: Lucy je v mém životě, co si pamatuju. Naši rodiče byli přátelé, takže jsme prakticky vyrůstaly spolu.

„Pořád to nechápu,“ povzdechne si a mně se sevře srdce. Pořád doufám, že to pochopí, ale jak měsíce plynou, je čím dál jasnější, že ne. Nikdo z mých přátel ani rodiny to nechápe. Nechápou, že jsem se prostě jednoho dne jen tak nevzbudila a nerozhodla se všeho vzdát. Trvalo to celé roky, kdy jsem se každý den probouzela a dívala se na sebe do zrcadla a vůbec se mi nelíbila ta materialistická, povrchní žena, kterou jsem se stávala. Až jsem se jednoho dne rozhodla s tím něco udělat.

„Měla bych tě nechat jít. Jsem si jistá, že máš co dělat, a já slíbila jsem Edie, že s ní půjdu na bingo.“

„Bingo? Ty hraješ bingo?“ Zasměje se.

Nemůžu se ubránit úsměvu, který mi zvlní rty. „Jo, vlastně je to docela zábava.“

„Když to říkáš,“ řekne roztržitě a pak se jí o chvíli později na něco zeptá výrazný mužský hlas v pozadí a já vím, že je to Lance, můj bývalý snoubenec, který je partnerem v její firmě. „Promiň, musím jít, Anno.“

„Žádný problém,“ říkám jí a je mi špatně. „Ahoj.“ Zavěsím dřív, než stihne odpovědět, a pak si sednu dopředu a složím hlavu do dlaní, protože si vzpomenu na výraz v Lancově tváři, když jsem mu vrátila prsten a řekla mu, že je mezi konec. Neřekl jediné slovo, jen odešel pryč, ale vypadal zničeně. Nejtěžší na odchodu z Chicaga nebyl životní styl, kterého jsem se vzdávala; byl to pocit, že ho ztrácím. I když jsem do něj nebyla zamilovaná, byl to můj přítel. Pět let, co jsme spolu chodili, byl v mém životě pevný bod, někdo, na koho jsem spoléhala jako na oporu. Byl jedním z mála lidí, kteří chápali nefunkční vztah, který jsem měla s rodiči. Zároveň mě povzbuzoval, abych si od nich držela odstup, když mi svou necitlivostí ubližovali.

Nechtěla jsem strávit den přemítáním o něčem, co by mě deprimovalo. Zhluboka jsem se nadechla a čekala, že vdechnu čerstvý mořský vzduch, ale nakrčím nos, protože ucítím zřetelnou vůni trávy. Otevřu oči, vstanu z lehátka a zastavím se uprostřed cesty přes terasu, když se z verandy pode mnou zvedne velký obláček kouře. Tiše dojdu k okraji a podívám se přes zábradlí a přemýšlím, jestli se někdo z pláže rozhodl schovat se u domu a zhulit se. Ale pak zavrtím hlavou, když vidím Dixie a Pearl, nejlepší kamarádky mé bytné Edie, kterým je přes sedmdesát, jak stojí u jejích zadních dveří a dělí se o něco, co vypadá jako joint: předmět, který se vzhledem k jejich babičkovskému vzhledu zdá nepatřičný. Obě ženy jsou oblečené, jako by se chystaly na golf, v pastelových polokošilích a khaki capris, celý vzhled podtrhují bílé vlasy, které jsou jako vždy upraveny do dokonalého účesu.

„Není tráva nelegální?“

Obě ženy nadskočí a Dixie, která drží joint, ho odhodí a zařve „A sakra!“, zatímco Pearl vykřikne a hledá, dokud mě nenajde na terase nahoře.

„Anno!“ řekne Pearl a zamračí se. „Vyděsila jsi mě k smrti.“

„Vyděsila,“ zahihňá se Dixie, když se otevřou zadní dveře.

„Co se to tady proboha děje?“ zeptá se Edie a vyjde ven v bílém lněném oblečku s krátkými vlasy staženými dozadu z půvabně stárnoucího obličeje.

„Anna nám chtěla přivodit infarkt,“ řekne Pearl vyčítavě a ukáže na mě a Edie zakloní hlavu a usměje se, když mě zahlédne.

Edie byla první člověk, kterého jsem potkala, když jsem se přestěhovala do Jižní Karolíny. Měla ve svém domě ceduli: byt k pronájmu, a když jsem odpověděla na inzerát, pozvala mě k sobě, abych si prohlédla prostor. Zamilovala jsem si ho, protože byl přímo na pláži, ale po hodině strávené s ní jsem ten byt chtěla také, protože by mi poskytl záminku, abych s ní mohla trávit čas. Nejdřív jsem nechápala, proč mě to k ní tak přitahuje, ale něco na tom, když jsem byla v její přítomnosti, ve mně vzbuzovalo naději. Pak se jednou večer u vína rozpovídala o své minulosti a vyprávěla mi o svém bývalém manželovi, se kterým byla více než dvacet let, než našla odvahu ho opustit. A když to udělala, našla způsob, jak být šťastná, i když si on i její rodina byli jistí, že se k němu vrátí se staženým ocasem. Myslím, že mi její příběh dal naději bojovat za své vlastní štěstí.

„Kouří trávu,“ informuji ji a mávám rukou na obě ženy.

„Mám zelený zákal.“ Pearl si dá ruce v bok.

„Opravdu?“ Ptám se a její oči se na mě vyzývavě zúží.

„Stejně už je čas, abychom šly,“ oznamuje Edie.

„Našla jsem ho!“ Dixie křičí a Pearl se mnou přetrhne pohled a otočí se ke své kamarádce, která drží jointa, jako by to byla trofej.

„Anno.“ Pohlédnu na Edie. „Sejdeme se u auta. Chci se dostat do haly binga dřív než Carol, aby nám zase neobsadila stůl.“

„Ta ženská je otravná,“ zamumlá Dixie.

„Je to taková vejtaha,“ řekne Pearl, vezme jointa od Dixie a zabalí to, co z něj zbylo, do kapesníku, který vytáhne z podprsenky. „Koho zajímá, že máš pět vnoučat, když tě ani nemají rádi?“

„Správně!“ Dixie souhlasí, zatímco otevírá Pearl dveře, aby vešla dovnitř před ní.

„Sejdeme se na příjezdové cestě,“ řekne Edie a já přimhouřím oči na její. „Cože?“

„Všimla jsem si, že neříkáš nic o tom, že kouří trávu. Kouřila jsi s nimi?“

„Dneska ne.“ Mrkne, pak zmizí uvnitř. Dívám se, jak se za ní zavírají dveře, a nejsem si jistá, jestli nežertuje. Ona, Pearl i Dixie jsou možná starší než já, ale podle toho, jak se chovají a co říkají, by to člověk nikdy nepoznal.

„No, dnešek by měl být zajímavý,“ povzdechnu si pro sebe, než vejdu do svého bytu a zavřu dveře. Projdu mezi postelí a otevřenou kuchyní ke skříni a vklouznu nohama do žabek, než popadnu kostkovanou košili na knoflíky a uvážu si ji kolem pasu. Když mě Edie poprvé táhla do binga haly, dozvěděla jsem se, že udržují pokoj o stupeň nad bodem mrazu – což by nebylo špatné, kdybych se neoblékla na vedro a vlhko venku. Zastavím se, popadnu klíče i s kabelkou, pak zamknu, než sejdu po schodech k příjezdové cestě, kde čekají Edie, Dixie a Pearl.

„Budu řídit.“ Zvednu klíče od své Fordky a všichni se otočí mým směrem.

„Kde máš zbytek kalhot?“ zeptá se Pearl a já se podívám na své džínové šortky, které jsou krátké, ale ne o nic kratší než ty, co dnes nosí holky. Přesto jsou kratší než všechno, co bych nosila před rokem.

„Ale přestaň. Kdybys měla nohy jako ona, taky bys je předvedla,“ kárá jí Edie a já vzhlédnu a přistihnu ji, jak vrtí hlavou na kamarádku, než se podívá na mě. „Anno, řídíš jako stará dáma. Nastup.“ Stiskne tlačítko na klíčích a dveře se odemknou.

„Já neřídím jako stará dáma,“ říkám, abych se bránila, když otevírám dveře jejího červeného kabrioletu BMW a posouvám sedadlo dopředu, aby si Pearl a Dixie mohly sednout dozadu.

„Když jsem s tebou jela naposledy, jela jsi třicítkou v padesátce.“

„Byla to stavební zóna. Řídila jsem se pravidly.“

„Bylo po osmé večer. Ani nepracovali.“

„To je fuk.“ Zastrčím sedadlo zpátky na místo a nasednu. Sáhnu po bezpečnostním pásu, když nastartuje motor a spustí střechu. Jakmile je střecha dole, vycouvá z příjezdové cesty a já se natahuju po klice na dveřích, když slyším její smích.

„Uklidni se, dítě. Nikdy jsem neměla nehodu.“

„Vážně?“ Rychle na ni pohlédnu, nechci spustit oči ze silnice, i když nejsem ta, kdo řídí.

„No… možná bych měla říct, že jsem nikdy neměla nehodu, za kterou bych mohla já.“

„To zní trochu uvěřitelněji,“ odpovím, pak se prudce nadechnu, když zatáčí na nájezd na dálnici a přitiskne nohu pevněji na plyn. Zadržím dech v okamžiku, kdy se zařadí do provozu, a pak zavřu oči, jakmile se rozhodne, že projede před návěsem. Za chvíli cítím, jak auto začíná zpomalovat, a tak otevírám oči. Vypouštím dech, který jsem zadržovala, protože jsme vyjeli na další výjezd a zastavili na červenou. Když se rozsvítí zelená, moje prsty se sevřou na klice dveří, zbělají mi klouby, jakmile zatočí doprava a znovu sešlápne plyn. Začnu se modlit, protože se nebezpečně přibližuje k nárazníku auta před námi. Nakonec mi srdce klesne až do žaludku, protože uslyším charakteristický zvuk policejních sirén.

„A sakra,“ ozve se ze zadního sedadla, když Edie zastaví a zaparkuje auto na krajnici. Ohlédnu se přes rameno a sleduju, jak si Pearl sahá do košile, vytáhne bílý kapesník a strčí ho pod sedadlo před sebou.

Ach můj bože. „To byl tvůj joint?“ Zařvu a Pearl se na mě zamračí.

„Hlavně buď v klidu. Vždyť o nic nejde.“ Edie mi ovine ruku kolem stehna a já se na ni soustředím a přikyvuju, ale vůbec se necítím v klidu. Nohou začnu podupávat, když čekáme, až policista vystoupí z auta, a než se dostane k Edieninu okénku, už poskakuje jako blázen.

„Edie.“

Pozdraví nás hluboký hlas a já otočím hlavu, nejdřív si všimnu dlouhých, mužských prstů omotaných kolem vrchní části dveří, pak tmavých džínů, černého pásku s připevněným odznakem a přiléhavé modré košili na knoflíky, která je zastrčená, takže je jasné, že ten chlap je fit. Pomalu zvednu hlavu, jak si prohlížím jeho široká ramena, a srdce mi začne bušit z jiného důvodu, když se dostanu k jeho obličeji. Panebože, i když má oči zakryté stříbrnými slunečními brýlemi, které na něm vypadají úžasně, je srdceryvně nádherný. Zírám na něj a nejsem si jistá, jestli mě uchvátily jeho tmavé vlasy, ostrá čelist nebo plné rty. Vím jen, že je dobře, že má ty brýle. Myslím, že bych nezvládla vidět ho najednou celého.

„Calvine, jak se má máma?“ zeptá se sladce Pearl ze zadního sedadla a on jen lehce otočí hlavu, aby se na ni podíval, zatímco já z něj nespustím oči. Calvin – to jméno mu sedí. Připomíná mi to ty staré reklamy Calvina Kleina s Markym Markem, nad kterými jsme s kamarádkami slintaly.

„Má se dobře.“

„Řekni jí, že ji pozdravuju.“

„Vyřídím.“ Skloní bradu, než obrátí pozornost zpátky k Edie. „Víš, proč jsem tě zastavil?“

„Nemám ponětí,“ odpoví Edie. Pak se zeptá: „Jela jsem rychle?“

„Nejela jsi rychle. Ale sledoval jsem tě na dálnici a trochu mě znepokojuje, že nedáváš blinkry a že máš tendenci zkoušet hranice svých brzd, když jedeš za někým.“

„Moje auto má skvělé brzdy,“ informuje ho s úsměvem.

„To je možné, ale pochybuji, že by ses tak cítila, kdyby ten, koho jsi tak těsně sledovala, musel zabrzdit a ty jsi zase narazila do něj.“

„Máš naprostou pravdu.“ Položí si ruku na hruď a tváří se překvapeně. „To mě nikdy nenapadlo.“

„Jsem si jistý.“ Čelist mu cuká, až se mi prsty, stále ještě na klice, sevřou. „Jestli tě ještě jednou uvidím takhle řídit, Edie, dám ti pokutu. A oba víme, že už nemůžeš mít na řidičáku žádné další body.“

Body? Ona už má body na řidičáku?

„Kolik pokut jsi dostala?“ Vyhrknu a všechny oči spočinou na mně, včetně páru očí schovanými za stříbrnými brýlemi.

„Pořád mám řidičák,“ říká mi Edie.

„Ještě jeden přestupek a nebudeš,“ dodává Calvin.

„Ještě jeden přestupek.“ znamená, že jich pár dostala? „Věděla jsem, že jsem měla ignorovat svou potřebu respektovat přání starší a trvat na tom, že budu řídit. Nejdřív Pearl a Dixie kouří –“

„Prosím?“ Calvin zaburácí, utne slovo joint a já vytřeštím oči. A sakra. Vyschne mi v ústech. Mávnu rukou směrem k němu, a ještě jednou zavrtím hlavou. „Kouřily cigaretu. I ve svém věku by měly vědět, že tyhle věci zabíjejí.“ Nevidím mu do očí, ale pořád cítím, jak se zavrtávají do mých. Posunu se na sedadle, ale snažím se zachovat neutrální výraz. „Postarám se, aby byla Edie opatrnější, až bude sedět za volantem.“

Se zabručením potvrdí mou výpověď a narovná se, což mě nutí zaklonit hlavu. „Tohle je poslední varování.“ Zaklepe na Ediiny dveře, než se vrátí ke svému autu. Otočím se, abych ho pozorovala, a myslím i zezadu, že jeho široká ramena a štíhlý pas jsou přitažlivé.

„Nemůžu uvěřit, že jsi mu chtěla říct, že jsme kouřily jointa,“ sykne Pearl.

„Neřekla a kryla nás,“ zamumlá Dixie. „Nevyčítám jí, že se chová divně. Je hezký, a to se stává, když mluvíš s hezkým mužem.“

„Myslíš, že je hezký?“ Edie se mě zeptá a já se na ni podívám a všimnu si vypočítavého výrazu v jejích očích.

Sakra.

„Samozřejmě, že si myslí, že je přitažlivý. Je to ženská,“ řekne Pearl ze zadního sedadla.

„No?“ zeptá se Edie.

„Ehm…“ Pod jejím pohledem se pohnu. „Je v pohodě.“

„V pohodě?“ Dixie si odfrkne. „Ten muž není jen v pohodě, miláčku, a jestli si to myslíš, musíš se nechat vyšetřit doktorem, aby ti potvrdil, že máš skutečně puls.“

„To je fuk. Neměly bychom jet? Nejsi to ty, kdo nechtěl přijít pozdě na bingo?“

„Fajn, tohle jsi vyhrála,“ řekne Edie po dlouhé chvíli a pak zařadí rychlost, zapne blinkr a zkontroluje zrcátko. V okamžiku, kdy se začne rozjíždět od krajnice do provozu, auto se prudce stočí doprava a vzduch vyplní zvuky kovového křupání a škrábání.

S vytřeštěnýma očima a bušícím srdcem se otočím a potkám pár hypnotizujících modrých očí, které patří Calvinovi. Svatá dobroto, právě jsme narazily do policajta! Odtrhnu oči od jeho a soustředím se na Edie. „Jsi v pořádku?“

„Jsem v pořádku. A ty?“ Očima mě přejíždí od hlavy až k patě.

„Jsem v pořádku.“ Ohlédnu se přes rameno a vidím, jak Calvin couvá za námi, pak se podívám na dvě vykulené ženy na zadním sedadle. „Jste vy dvě v pořádku?“

„Jsem v pořádku,“ odpoví Pearl roztřeseně.

„Jen jsem trochu otřesená, ale jsem v pořádku,“ odpoví Dixie.

„Jdu se ujistit, že je Calvin v pořádku.“ Rozepnu si pás a otevřu dveře.

S roztřesenýma nohama obejdu auto zezadu, ale zarazím se, když vidím Calvina sehnutého a nahlížejícího do otevřeného kufru svého vozu. Aniž by se na mě, byť jen podíval, zaburácí: „Vrať se zpátky do vozidla.“

„Ale –“

„Zpátky do vozidla.“ Nepohne se, jen otočí hlavu, a jeho oči se stočí ke mně. „Tady v provozu to pro tebe není bezpečné.“

„Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku,“ říkám mu, a on se otočí a pomalu kráčí ke mně.

Měla bych odejít. Chtěla bych se pohnout, ale zůstanu na místě, dokud se nenatáhne a neobejme mi ruku kolem nadloktí.

„Co to děláš?“ Podívám se, kde mě drží, a automaticky se snažím vyprostit, ale on mě nepustí. Místo toho začne jít a nutí mě, abych šla s ním. Když dojdeme k místu spolujezdce, otevře dveře a nutí mě, abych se posadila.

„Zůstaň,“ přikáže a já nevěřícně mrknu nahoru.

„Nejsem pes, kterému můžeš jen tak něco přikázat,“ zasyčím a zastrčím nohy do auta.

„Jo, já vím. Můj pes skutečně poslouchá.“ Zabouchne dveře a odchází pryč, přičemž mě nechává vzteklou.

Calvin

Vypnu počítač, opřu se v židli a protírám si oči. Byl to dlouhý den, dlouhý měsíc, a ještě delší rok. Potřebuju dovolenou, pokud možno u jezera, kde budu moci trávit dny pitím piva, rybařením a sledováním západu slunce, nejlépe všechno dohromady.

Unaveně si povzdechnu, odsunu židli a začnu vstávat, když mi zazvoní mobil. Když vidím na obrazovce jméno své matky, povzdechnu si z úplně jiného důvodu. Aniž bych odpověděl, vím, že volá kvůli tomu, co se stalo Zlatým děvčatům a jejich nejnovější rekrutce Anně. Anna Belle McAlisterová, žena s vlasy, které mi připomínají teplou whisky, očima barvy věčně zeleného lesa a pletí, která vypadá, jako by ji políbilo slunce. Žádná krásná žena – nádherná, kvůli které jsem celý zatracený den myslel na vášnivou noc, kdy naše spocená těla budou propletená v mojí posteli.

Kurva.

Popadnu mobil, přejedu prstem po obrazovce a přiložím si ho k uchu. „Mami.“

„Calvine, před chvílí jsem dotelefonovala s Pearl a já… já jen… dobrý Bože, Calvine. Mluvil jsi opravdu se ženou, jako by byla pes, a pak jsi jí řekl, že tvůj Bane, se chová lépe než ona, protože poslouchá?“

Věděl jsem to.

„Mami, už jsem ti říkal, že se musíš přestat stýkat s tou ženskou a její bandu.“

„Takže ty jsi ty věci neříkal?“

Zakloním hlavu ke stropu a zavrtím hlavou. „Ta žena, o které mluvíš, měla právě autonehodu. Požádal jsem ji, aby se vrátila do auta, aby se jí nic nestalo. Když mě neposlouchala, doprovodil jsem ji k vozidlu.“

„A pak?“ zeptá se.

„A pak jsem dělal svou práci.“

„Vynecháváš tu část o tom, jak jsi mluvil se ženou – která je podle toho, co říká Pearl, milá – jako by byla pes.“ Poslouchám, jak se zhluboka nadechla. „Chlapče, ty mi dáváš zabrat.“

„To říkáš pořád, co si pamatuju.“

„Vím, že jsem tě vychovala líp, Calvine Millere. A říkám ti teď, že se té holce musíš omluvit.“

„Mami, nebudu se omlouvat za to, že dělám svou práci.“

„Ne, ty se omluvíš za to, že jsi na ni byl hrubý.“

„Hned se do toho pustím.“

„Myslím to vážně, Calvine Drakeu Millere. Radši se rychle omluv.“ Nekřičí, ale podle tónu jejího hlasu pořád vím, že to myslí vážně.

„Fajn. Skončili jsme?“ Vstanu, seberu odznak, připnu si ho zpátky k opasku a pak popadnu klíče.

„Ano. Takže, přijdeš zítra na večeři?“

„Budu tam,“ potvrdím, když vyjdu do hlavní místnosti stanice a cestou k východu kývnu na pozdrav několika dalším strážníkům, které míjím.

„Dobře. Uvidíme se v šest. Možná bys mohl pozvat Annu. Mimochodem, tak se jmenuje. Pearl říkala, že se právě přistěhovala do města a pracuje ve Sweet Spot. Možná by ses tam mohl zítra zastavit a pozvat ji na večeři.“

„Na večeři ji nepozvu.“

„Proč proboha ne?“

„Uvidíme se zítra,“ opáčím a její otázku ignoruju.

„Pozvi ji na večeři.“

„Musím jít, mami.“

„Fajn, mám tě ráda. Promluvíme si zítra.“ Zavěsí, já si zastrčím mobil do zadní kapsy, pak vyjdu z budovy směrem ke svému náklaďáku, zaparkovanému na ulici. Nastoupím, nastartuju a vydám se městem.

Když dojedu ke svému domu, vystoupím, projdu brankou a jdu cestou k domu. Slyším, jak Bane štěká, když se blížím k hlavním dveřím. Štěkání ustane, jakmile strčím klíč do zámku a pak, jako vždycky, když přijdu domů, Bane mě přivítá, krouží kolem mých nohou, zatímco zavírám dveře a rozsvítím světlo.

„Ahoj, chlapče.“ Podrbu ho na hlavě a sednu si, abych si mohl sundat boty. Ještě jednou ho pohladím, než vstanu a zamířím do kuchyně. Jdu do spíže pro jídlo a naplním mu misku, pak jdu k ledničce, vezmu si pivo, rychle se napiju, než se podívám po něčem, co by se dalo ohřát k večeři. A jako každý večer posledních pět let, od té doby, co žena, o které jsem si myslel, že si ji vezmu, odešla, protože nebyla schopná zvládnout mou práci policisty, jím při sledování televize. Nakonec jdu do postele sám a společnost mi dělá jen můj pes. Ale poprvé za pět let si říkám, jestli už kurva není načase znovu začít žít.