OLT -10. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Tady, dovol mi, abych pomohla –“

„Mám to,“ zašeptala Haven.

Sestra se na ni mírně usmála, ale stejně přikývla a ustoupila, aby mohla Haven na nepohodlný stůl vyšplhat sama. Stůl s připravenými třmeny pro její nohy a se zrcadlovou stěnu přímo naproti její aktuální poloze. Ta zrcadla však byla lež, protože věděla, že jsou okny do místnosti pro lékaře a další personál, který bude dneska zapojený.

„Prošli jsme kontrolní seznam, takže víš o všem, co se teď stane,“ řekla sestra, „ale lékař chtěl potvrdit pár věcí, o kterých jsme mluvili na tvé poslední schůzce.“

Haven se položila zády na stůl – nebo to považovali za postel? – a zadívala se do stropu nad hlavou. „Teď?“

„Můžeme počkat až poté, pokud chceš.“

No…

„Ať to máme za sebou,“ odpověděla.

Pak by se do toho vložil její manžel.

Mohli s tím začít teď.

„Jsi si jistá, že tohle je poslední kolo, že?“

Haven roztřeseně vydechla. „Ano.“

„Byla jsi informována, že embrya, která dnes implantujeme, jsou –“

„Ano.“

Sestra se na ni podívala – Haven to koutkem oka zachytila, ale neobtěžovala se otočit a podívat se přímo na ženu. Co na tom záleželo?

Tohle už dělali.

Mnohokrát.

Byla unavená ze stejných zkurvených otázek. Vyčerpaná z nedostatku výsledků. Z dnešního dne byla vystresovaná na maximum, protože to bylo naposledy. Ať jí omluví, že nechtěla procházet dalším kolečkem otázek a odpovědí, které již byly položeny a zodpovězeny.

„Chtěla bys, aby sem teď přišel tvůj manžel?“ zeptala se sestra mírnějším tónem.

Haven přikývla, ale nic neřekla.

„Dobře. Dojdu pro něj.“

„Děkuji.“

Netrvalo dlouho a Andino se posadil na stoličku vedle postele. Bradou se opřel o její paži, svými prsty vyhledal její a pevně je sevřel. Natočila hlavu a zachytila jeho pohled. Jeho malý úsměv ji přiměl, aby na něj odpověděla svým vlastním.

„Ahoj,“ zašeptala.

Jeho pohled – vždy tak intenzivní a plný lásky, když se na ni díval – ji přenesl na úplně jiné místo. Za to ho milovala.

Víc, než by dokázala vysvětlit.

„Ahoj,“ odpověděl.

„Ještě jednou naposledy, že?“

Přikývl. „Ještě jednou naposledy, zlato. Přemýšlel jsem…“

„Děláš to často?“

S vyceněnými zuby zamumlal: „Chytračko.“

To byla.

A taky to miloval.

„O čem jsi přemýšlel?“

„Giovanni Andino,“ řekl. „Jako jméno.“

Správně.

Protože pokud by to vyšlo, měli by zaručeně chlapce. Nebylo to to, co jim lékař řekl na jejich poslední schůzce? Všechna zbývající embrya byla podle genetiky mužská.

„Líbí se mi to,“ řekla. „Možná víc než to.“

Její manžel se zasmál. „Takže Giovanni jako první.“

Srdcem ji projela vlna obav. „Ale co když –“

„Žádná ale. Žádná co kdyby. Nic z toho.“

Ztěžka vydechla.

Naklonil se k ní a políbil ji na tvář. To stačilo k utišení zuřivé války emocí, která probíhala v jejím srdci. Lidé, pokud neprocházeli stejnou věcí jako ona, to nemohli vědět, ale tohle nebylo snadné.

Ne duševně.

Ne fyzicky.

Ani v srdci.

Na neplodnosti nebylo nic snadného.

„Giovanni Andino,“ řekl jí. „Bez ohledu na cokoli.“

Přikývla. „Bez ohledu na cokoli.“

Takové by bylo jeho jméno.