HH - EPILOG

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Anna

Se zavřenýma očima naslouchám zvuku vody šplouchající o břeh a sladkému smíchu manžela a dcery, kteří si hrají o pár metrů dál v písku. Už je to pět let, co jsem opustila svůj život v Chicagu, aniž bych tušila, jestli dělám správnou věc, pouze jsem doufala, že ano. Zřejmě to dopadlo přesně tak, jak mělo a lépe, než jsem si, kdy představovala. Od té doby, co jsem udělala ten zásadní krok v životě, jsem si našla pár opravdu skvělých přátel, potkala jsem muže svých snů, narodila se mi holčička a teď jsem těhotná s malým chlapcem. Můj život je plný lásky, štěstí, skvělých přátelství a naštěstí jen velmi malého dramatu.

Přepsala jsem všechny akcie firmy na svého otce, protože jsem si myslela, že až se tak stane, už o něm ani o mámě neuslyším. Překvapivě tomu tak nebylo. Ne že bychom si byli blízcí, ale občas si povídáme a oni kontrolují svou vnučku Kennedy a posílají jí pohlednice a dárky o svátcích a o narozeninách. S Edie, které Kennedy říká Babča, jsem si pořád velmi blízká a pořád s ní, Pearl a Dixie chodím každý týden na návštěvy, abych si s ní pokecala nebo si šla zahrát bingo. Ale normálně se Edie dá zastihnout u mě doma, jak tráví čas se „svými holčičkami“.

„Mami!“ Opřu se o loket, abych se podívala na své dítě, které každým dnem roste, a usmívám se, když jde ke mně. „Můžeme jít cestou domů do pekárny pro dortíky?“

„Myslím, že to zvládneme.“ Její úsměv vypadá přesně jako úsměv jejího táty. K Calvinovu velkému zklamání nepodědila moje vlasy ani barvu očí, ale jeho tmavé vlasy a modré oči, které miluju.

„Zlato, když půjdeme do obchodu, tak nebudeš pracovat,“ řekne Calvin a já se na něj podívám a lehce přimhouřím oči.

„Nikdy jsem neřekla, že budu.“

„Já vím, že ne, ale já tě znám.“ Chtěla bych protočit oči, ale má pravdu. I když bych neměla pracovat v pekárně, tak pracuju v pekárně, ale to proto, že mi před pěti lety Chrissie nabídla příležitost stát se pekařkou, a já ji využila. Líbí se mi, že mi moje práce nikdy nepřipadá jako práce; prostě je to pro mě čas, který trávím děláním něčeho zábavného s lidmi, které mám ráda.

„Nebudu pracovat,“ říkám, když neupustí od pohledu, který na mě vrhá.

„Miluju tě.“ Intenzita v jeho výrazu mi říká, jak moc.

„Já vím.“ Nadechnu se a pomalu vydechnu, dívám se mezi dva lidi, kteří pro mě znamenají víc než cokoliv jiného na světě… tedy dokud se k nám za pár měsíců nepřidá náš syn. Jak se mi pohybuje v břiše, přemýšlím, jestli by měl být jeden člověk někdy takhle šťastný, pak si říkám, že na tom nezáleží, protože tak to prostě je.

 

Konec 3. Dílu… a celé série