Privilege - 6. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Renzo byl celý den na nohou. Kurva úplně hotový. I když své kanady zbožňoval, začínal si myslet, že pokud bude běhat všude možně, musí mít na nohou něco jiného. S hlavou sklopenou a rukama zastrčenýma v kapsách nevěnoval pozornost tomu, co bylo dole v bloku. Měl v úmyslu zkontrolovat své chlapy, pak se vrátit domů, aby odložil pytel sraček, který táhl přes rameno, a pak mohl jít vyzvednout Diega od toho kuřátka o pár činžovních domů dál, které souhlasilo, že ho bude na pár týdnů hlídat.

S povzdechem vytáhl ruku z kapsy, aby si promnul tvář. Bůh věděl, že Diego by šel mnohem raději do školky v útulku, ale představa, že by znovu narazil na Lucii, mu lezla na nervy. Bylo na ní něco, co mu v hlavě hlasitě chrastilo, a měl pocit, že se mu vysmívala už jen tím, že byla naživu.

Věděl, že to bylo iracionální. Nebylo její chybou, že jejich životy byly úplně jiné. Nevybrala si narodit se do své rodiny a bohatství, které jí bylo dáno, stejně jako on se nerozhodl narodit se tak, jak se narodil.

Nezáleželo na tom.

Usoudil, že nejsnazším způsobem, jak se od všech těch sraček pohnout dál, bylo umístit mezi sebe a ní co největší vzdálenost. To, naneštěstí pro Diega, zahrnovalo i hlídání dětí. I když, každý si mohl domyslet, jak dlouho to bude trvat. Dívka, která hlídala Diega, to tento týden mohla udělat jen proto, že měla čas. Příští týden už může být jiný příběh, takže buď bude muset přijít na něco jiného, nebo vzít Diega zpátky do útulku. Což by dítěti udělalo pekelnou radost.

„Vždycky se díváš do země, kdykoli někam jdeš, nebo co sakra?“

Ten zkurvený hlas.

Na ten hlas zareagoval tak niterně, že to nemohl skrýt. Jako škrábání hřebíků po tabuli, případně zkurvený bodec zaražený vší silou přímo do jeho páteře. Celý zchladl, ale zároveň byl rozpálený hněvem. Ztuhl jako prkno, ruce svíral v pěst a se zvednutou hlavou se zastavil. O cihlový obchod na rohu našel opírat se známého muže. O stejný obchod, kde se každé ráno scházel se svými kluky, než odešli do práce, a pak zase večer, když se museli hlásit.

Ve skutečnosti tam teď na něj čekali Perry, Noah a Diesel. Což ho dostalo ještě víc na hranu, když pohledem přejel mezi svými muži dole u telefonního automatu, a svým otcem, který si nemohl zvolit kurva horší načasování.

Co tady vůbec dělal?

Přísahal by, že tenhle kretén se objevil v jeho životě jen tehdy, když chtěl jednu ze dvou věcí – buď mu připomenout, z jakých sraček pocházel, nebo získat peníze. Závislý hráč, pijan a ve všech směrech násilník. Ten muž byl absolutní spodina. Nikdy se nestaral o dvě děti, které s Renzovou matkou pomohl stvořit, a kdykoli se objevil v jejich životech, způsoboval jen chaos a problémy.

Když se na toho muže díval, bylo to jako dívat se do zrcadla. Dobře, možná do staršího zrcadla s většími sračkami. Klamavý, zbytečný sráč ze zrcadla.

Tmavé vlasy, které byly již několik dní nemyté.

Červenohnědé, krví podlité oči.

Defensivní postoj.

Párátko, které viselo z koutku úst.

„Synu,“ zamumlal Charlie kolem párátka. „Slyšel jsem, že tentokrát půjdeš kolem. Myslel jsem, že bychom si měli popovídat.“

Renzo zaťal čelist tak silně, až ho bolela. „Nemáme si o čem povídat. Když jsme spolu mluvili naposledy, řekl jsi mi, ať táhnu do prdele a zůstanu tam.“

A to jediné, o co žádal, bylo místo, kde by Rose mohla zůstat poté, co se pohádala s jejich matkou. Charlie se zasmál, řekl svému synovi, aby táhl do prdele, a pak mu přímo před obličejem zabouchl dveře od bytu. To se odehrálo poté, co Renovi trvalo několik dní, než toho debila vystopoval, protože jen Bůh věděl, kde pravidelně byl.

Charlie s pokrčením ramen naklonil hlavu ke straně, aby se podíval na chlapy, kteří tam čekali. „To je tvůj gang nebo…?“

„Nic z toho není tvoje věc. Co chceš?“

Bylo lepší dostat ho přímo k věci, přijít na to, co by mohl udělat, aby ten muž odešel, a skončit s tím. Nepotřeboval Charlieho problémy, ale zejména ne na ulicích, kde pracoval.

„Chtít vědět, co mám za lubem,“ odpověděl Charlie a ty tmavé, krví podlité oči, se vrátily zpátky k Renzovi. „Nemůžu se přijít podívat za svým synem? Možná jsem na tebe myslel a chtěl tě vidět.“

Párátko v jeho ústech s každým slovem poskakovalo a v Renzovi se při pohledu na něj z nějakého důvodu vařila krev. Ten muž byl tak chladný, klidný a bez starostí. Jako by tam nestál a nemluvil s jedním ze dvou dětí, které prostě kurva opustil. Renzo měl to nejzvláštnější nutkání vzít to párátko a bodnout ho otcovi do oka jen proto, že mohl, a vsadil by se, že pokud by to udělal, taky by to byl zkurveně dobrý pocit.

Nebyl typem, co měl rád násilí. Uměl být násilný, když to čas vyžadoval. Spousta jeho byznysu na ulici byla v jistých ohledech násilná. Tak se držel nahoře, ale také se ujistil, že se s ním nikdo jiný nevyjebe.

Ale nic z toho dělat nechtěl. Nechtěl se uchýlit k tomu, aby někomu rozbil obličej jen proto, že potřeboval přežít. O to však šlo – tohle byl jeho život. A přesto zjistil, že pro něj bylo extrémně snadné chtít tohoto muže před sebou naprosto zmasakrovat. Nasrat na následky, protože by to za to stálo.

Jediné, co ho zdrželo, bylo pomyšlení na sourozence. Rose by byla vyřazena ze své soukromé školy a až by někdo našel Diega samotného bez jejich matky, protože to znovu podělala, ten by se pravděpodobně dostal do systému.

„Poslouchej, pokud se chceš sejít nebo tak něco,“ začal Renzo, „tak pojďme vymyslet způsob, jak to udělat, ale dneska mám spoustu práce. Musím jít vyzvednout Diega a –“

„Jak se vlastně má ten malý bastard?“ zeptal se otec.

Renzo při té otázce pocítil bolest na hrudi. Rychle a krutě narůstala. Zcela nemilosrdně se omotala kolem jeho srdce, aby ho rozdrtila jako mrtvé závaží, které neznamenalo absolutně nic.

Jak lehkomyslný a chladný dokázal Charlie být, kdykoli se rozhodl zeptat se na malého Diega, na jediné ze tří dětí Zulla, které nebylo jeho. Vždy se rád ujistil, aby kdykoli přišel a ukázal svou nevítanou tvář, na to nikdo z nich nikdy nezapomněl. Diega obvykle otevřeně ignoroval, což chlapce mátlo, protože i když nebyl jeho otec, Carmen se mu snažila namluvit, že jím byl.

Nevěděli, kdo byl Diegovým otcem.

„Diego,“ řekl Renzo tiše, „jmenuje se Diego.“

„Jo, ten.“

Ruce zaťal podél boků tak pevně, že se nehty zařezával do dlaní. Jen ten malý šok bolesti mu zabránil přeletět chodník a o otcovu tvář si pohmoždit klouby prstů.

„Ahoj, Rene?“

Zavolání jeho jména znovu přitáhlo jeho pozornost k telefonní budce, kde se poflakovali jeho chlapi. V tichém pozdravu a potvrzení kývl bradou. Perry to opětoval.

„Vypadni, jo?“ Zavolal Ren zpátky. „Místo toho se sejdeme zítra. Přišly do toho sračky.“

Očividně.

Chlapi přikývli, ze země popadli své batohy a vydali se ulicí pryč. I když ne bez toho, aby se několikrát neohlédli. Renzo opravdu nepotřeboval, aby si lidé mysleli, že měl problémy – ať už osobní nebo jiné. To nebyl obraz, který chtěl vysílat, když vyšel do těchto ulic pracovat.

Lidé v tom viděli slabost, kterou by využili.

Tak to prostě fungovalo.

„Takže co –“

Otočil se zpátky k otci dřív, než muž stačil větu dokončit. „Co kurva chceš?“

Charlieho oči se na okamžik rozšířily. Pak se mírně ušklíbl. Možná v tom bylo i ocenění.

Renzovi to bylo ukradené. S tím mužem i jakýmikoli hry, které chtěl Charlie hrát, skončil. Měl na práci lepší sračky a musel se starat o důležitější lidi – bylo to takhle jednoduché.

„Vlastně tvoje matka,“ zamumlal Charlie kolem párátka.

„Co?“

Co by kurva chtěl s Carmen? Ti dva spolu nikdy nepromluvili, a dokonce se ani nepoflakovali ve stejných kruzích feťáků. To svým způsobem považoval za dobrou věc, protože tak měl o jednu starost méně.

Svým způsobem.

Charlie vytáhl párátko ze rtů a mrštil s ním na zem. Pak se znovu podíval na svého syna. „Tvoje matka – dluží lidem peníze, Rene.“

Ne, že by už nevěděl za co, ale přesto se zeptal: „Za co dluží?“

„Pravděpodobně za cokoli, co v poslední době vykouřila nebo si píchla do těla, ale o to nejde. Jdou za mnou, protože vědí, že v jistém okamžiku jsem se o ni postaral. Vědí, že vytlačila pár mých dětí, takže si myslí, že jsem pořád…“ Jednou rukou gestikuloval, jako by chtěl mávnout a řekl: „Přicházím a starám se o vás všechny, pokud chápeš, co tím myslím.“

„Tak to je pro ně pravděpodobně smůla,“ řekl Renzo a rozhodl se, že s konverzací skončil. Otočil se na patě a zamířil po chodníku pryč. Otce nechal za sebou. „Hodně štěstí, Charlie.“

K tomu muži se pravděpodobně neměl otočit zády – pravděpodobně by to v žádný jiný den neudělal, ale dnešek byl jen jedním z nich… Byl unavený, pořádně mu to nemyslelo a měl na práci lepší sračky, než tam jen tak stát a klábosit s debilem, jako byl Charlie.

Ne, že by se na něj otec snažil něco pokusit. S tím přestal, když Renzo dosáhl patnácti let. Tehdy u něj nastal zkurvený růstový skok a poté, co se Charlie jednoho dne objevil, vyspal se na jejich gauči a pak nazval Rose děvkou, protože měla sukni, která se mu nelíbila, rozmlátil otci obličej o kuchyňský stůl.

Ale ten muž možná mohl být tak hloupý, aby to zkusil.

„Rene.“

Otcovo zavolání bylo přerušeno kroky. O vteřinu později mu na rameno tvrdě dopadla ruka. Kurva.

Už jen to, že se ho tento muž dotkl – i když to nebylo násilným způsobem – stačilo k tomu, aby Renzova zuřivost vystoupala tak vysoko, jak jen to šlo. Nebyl nikdo, kdo by ho nutil jít ven a cítit se jako zločinec, jak to dokázal udělal Charlie pokaždé, když se jeho pitomá tvář kvůli té či oné věci objevila.

Renzo se rychle na ulici otočil a zvednutýma rukama otce za hruď odstrčil. Charlie ten pohyb nečekal, ne, pokud bylo nějakým náznakem to, jak zaklopýtal o pár kroků zpět, aby udržel rovnováhu. Renzo z toho pocítil trochu uspokojení.

„Drž ty zkurvený ruce ode mě pryč,“ varoval ho.

Charlie s povzdechem zavrtěl hlavou a narovnal se. „Máš v sobě zlomyslnost své matky, ale všechen ten hněv jsem já, Rene.“

„Nejsem v ničem jako ty.“

Otec naklonil hlavu ke straně, jako by o jeho slovech uvažoval. „To může být pravda, synu.“

„Co potřebuješ, co?“ zeptal se Renzo. „Kolik peněz tě ode mě na chvíli dostane pryč?“

„Tohle není pro mě. Ty, kdo hledají tvoji matku, chceš udržet dál také od svého malého bratra a sestry, že? Přestaň se chovat jako kretén, Rene, a použij hlavu. Víš, co ty děláš, když ti někdo dluží, že? Dobře, ona někomu dluží. Jsem tím prvním místem, kam přišli. Ke komu myslíš, že přijdou dál?“

Byl to otcův podělaný způsob, jak se o ně svým způsobem mimochodem postarat, nebo to byl jen jeho další trik? To bylo to, o co šlo – bylo kurva téměř nemožné poznat rozdíl.

„Kolik?“ dožadoval se Renzo se zaťatými zuby.

„Právě teď jde o dva tácy,“ odpověděl.

Kurva.

Jistě, měl je. Nacpané v krabici, kterou měl schovanou v mrazáku v bytě. Na tom jediném místě, kam se jeho matka nikdy nepodívala, protože neuměla uvařit ani hovno a místo konzumace jídla si do těla jen pumpovala další drogy. Ale ty malé peníze byly jedinými úspory, které skutečně měl. Byla to jeho záloha, pokud by se něco objevilo nebo cokoli se stalo. Pokud z toho vezme dva tisíce, moc mu toho nezbude.

„Nejsou to milí lidé,“ dodal otec tišeji, „řekl bych, že se hodně podobají lidem, pro které pracuješ ty.“

Renzo ztuhl.

Tím byla dohoda uzavřena. Opravdu.

„Fajn. Mám je v bytě. Už sklapni, Charlie.“

To bylo to jediné, co řekl, než se otočil a zamířil pryč. Přesto stále dbal na to, aby mezi ním a otcem zůstalo dobrých deset kroků mezery.

Nechtěl s tím mužem sdílet ani stejný vzduch.

Přál si, aby těch pár bloků, které mu trvalo, než se dostal do bytu, uběhlo rychleji, než tomu bylo. Místo toho měl pocit, jako by se celou cestu plazili. Celou tu dobu si otec za ním mluvil, jako by to Renzo poslouchal. Nebo mu to bylo ukradené.

Nic z toho, co dělal, ho nezajímalo.

Když Renzo vystoupal po vstupních schodech do zchátralého činžovního domu, Charlie zmenšil vzdálenost mezi nimi. Možná to bylo kvůli lidem, kteří seděli na schodech a sledovali Charlieho, ne Renza. Od doby, kdy si tenhle konkrétní byt pronajal, ho Charlie nikdy nenavštívil, takže nikdo, kdo se obvykle před domem potuloval, nepoznal jeho tvář.

Nové tváře tu obvykle znamenaly potíže.

„Jo, Rene!“

Renzo, který právě popadl kliku na dveřích, se zaklonil, aby viděl, kdo na něj z okna výš zakřičel. Muž, který se vykláněl z okna, mezi konečky prstů svíral nedopalek cigarety, od které stoupal bílý kouř výš, na něj přikývl.

„Před chvílí se po tobě ptala nějaká dívka – to je její auto, jo? Hezká věcička, ale neměla by tu být, víš?“

Ach, proboha, prosím, neříkej mi to – Renzo ani nestačil dokončit svou myšlenku, protože se otočil, aby se podíval, o kterém autě ten muž mluvil, a ano, stálo tam. Luciin černý Mercedes, pevně zamčený. Ani nemusel přemýšlet, jak došlo k tomu, že když ho míjel, mu to auto uniklo. Jeho mysl se zabývala jinými věcmi – jako jak dostat svého otce kurva ze svého zadku.

Kurva.

Charlie tiše hvízdl. „To je pěkné auto. A znáš to kuřátko, která ho řídí, že?“

Dnešek nemohl být horší.

„Hleď si svého,“ vyštěkl na něj.

Charlie jen pokrčil rameny. „Jen říkám –“

„A zůstaň tady. Peníze ti přinesu ven.“

Prostě jen očekával, že ho otec poslechne a bude se řídit jeho pokyny, protože Charlie neměl žádný důvod následovat ho dovnitř. Doufal v příliš mnoho, protože otec přesto tak jako tak vešel dovnitř a věnoval mu pohled, kterým ho vyzýval, ať se mu to pokusí zopakovat znovu.

„Tak zůstaň na chodbě,“ řekl.

„Budu o tom přemýšlet.“

Kretén.

Renzo si přál, aby mohl říct, že když se dostal nahoru, tak mu pohled na Luciu ve svém bytě, jak se stará o jeho matku, která byla mimo, přišel snadný… ale nebylo to tak. Ani ho neviděla stát tam ve dveřích bytu. Nevšimla si ho, jak sledoval, jak matce otírala obličej mokrým hadrem.

Vůbec nevěděla, že tam byl.

A možná, že to tak bylo nejlepší. Těch prvních pár vteřin mu umožnilo prožít všechny ty emoce, o kterých nechtěl, aby věděla, že cítil. Všechnu tu hanba a rozpaky, které byly téměř vždy konstantní, kdykoli do toho byla zapojena jeho matka. Hněv, že… Bože, proč tu znovu byla? Bylo by pro ni mnohem lepší, pokud by zůstala na své straně města a nesnažila se zapadnout do jeho. A kupodivu zjistil, že cítil i vděčnost.

Protože o to, co Lucia v těch chvílích pro Carmen dělala, se sám už ani neobtěžoval snažit se. Ke své matce už dávno ztratil veškerou empatii. Jeho schopnost dělat si o ni obavy a milovat ji, stejně jako všechen jeho respekt k ní, zmizely pryč. Každé předávkování… pokaždé, když musel posbírat kousky Diega… všechny ty zasrané sračky, které jim udělala, znamenaly, že už si to prostě nemohl dovolit.

Lucia však o těchto věcech nevěděla.

Očividně byla přesně ten typ, který se staral.

Jak sladké.

„Jak ses dostala do mého bytu?“ dožadoval se Renzo.

Lucia zvedla hlavu a svými pronikavými oříškovými očima v mžiku našla jeho. V jejím pohledu viděl odrážet se znepokojení a jemnost, ale právě teď to nemohl řešit, aby se s tím teď vypořádal.

Neměla by tu být.

Potřeboval, aby z více důvodů, než by kdy byla schopna pochopit, odešla. Protože nechtěl, aby viděla, jaký byl jeho život. Protože jeho otec a matka si ani nezasloužili vědět, kým tahle mladá žena byla, nemluvě o jejím jméně. Protože během těch pár vteřin si uvědomil, že Lucia Marcello by mohla být přesně taková, jakou si myslel, že byla – lepší než on.

Ne kvůli penězům.

Nebo svému postavení.

Nebo něčemu podobného.

Ne, protože ona měla obavy a péči.

S tím přestal už dávno.

„Pronajímatel procházel domem,“ vysvětlila. „Říkal, že je to tvoje máma a že je taková… dost často. Pustil nás dovnitř a já ji umyla. Omlouvám se, nechtěla jsem –“

„Proč jsi vůbec tady?“

Zamrkala. V rysech se jí objevilo ublížení. Přál si, aby když viděl vodu, která lemovala její řasy, ho to tak neovlivnilo, ale stejně ho to trápilo. Nechtěl na ni být zlý, ale Bože, oba byli dvěma úplně odlišnými lidmi ze světů, které se nikdy nesměli smísit. Na konci dne mohla být stále sladká a laskavá, jak chtěla, ale on sám bude stále stejným debilem v kožené bundě a kanadách.

Musel být.

Nevěděl, jak jinak přežít.

„Ach, o Carmen si nedělej starosti, krásko,“ řekl Charlie a ve dveřích prošel kolem něj. Neuniklo mu ani to, jak otec po Lucii pošilhával. Ten žhavý výstřel vzteku, který ho pálil v útrobách, nebyl nový, ale byl zatraceně silnější než ten, co cítil dříve. Teď ji opravdu chtěl jen dostat z očí svého otce. „Vždycky je mimo, opilá… nebo směsicí obojího. Nech ji na pokoji.“

Charlie se přiblížil k Lucii, která neustále přejížděla pohledem mezi otcem a ním. „A teď, kdo jsi ty?“

„Je čas odejít,“ řekl jí Renzo.

Pevně.

Temně.

Chladně.

Ne nebral jako odpověď. Potřeboval ji pryč. A bylo by jim oběma ku prospěchu, pokud by se kurva pryč držela.

Nevěděl, jak se to stalo. Mohlo to být tím, co řekl, nebo tím, jak po ní jeho otec stále pošilhával, ale zvedla se. Popadla svou tašku a kolem něj zamířila na chodbu. Po jeho matce se ani neohlédla. Když ho míjela, zpomalila.

Jen tolik, aby zašeptala: „Chtěla jsem jen zkontrolovat tebe a Diega. Nebyl jsi nikde poblíž – měla jsem strach. Chtěla jsem se ujistit, že jste oba v pořádku.“

Jo, milé.

Svým způsobem.

Hezké.

Všechno, co si opravdu nezasloužil nebo nepotřeboval.

„Připadá ti můj život v pořádku?“ zeptal se.

Když odpověděla, ani na okamžik s ním nepřerušila pohled. „Nemluvila jsem o tvém životě. Řekla jsem ty.“

„To je jedno a to samé.“

„Ale je to tak, Renzo?“

Nedala mu příležitost si to promyslet nebo odpovědět. Už byla pryč.

Tak trochu doufal, že to tak zůstane.

Ale také přemýšlel, zda se možná vrátí.

Nasrat na celý můj život.

• • •

„Rene, kde je máma?“

Renzo si poklekl a přes Diegovo drobné tělo znovu přetáhl modrou přikrývku. Byla to jediná ložnice v celém bytě a vždy se ujistil, že tím jediným, kdo v ní mohl spát, byl on. Byl to jeho prostor – bezpečný před čímkoli, co se dělo venku.

Diego tam toho moc neměl. Jen svou postel, omlácenou komodu plnou oblečení, které bylo buď zakoupené v sekáčích nebo poděděné od někoho jiného, a pár hraček. Nejvíc si vážil svých knih a modelu autíčka, které mu Renzo koupil loni o Vánocích a pak kousek po kousku strávil sedmnáct hodin skládáním té zatracené věci.

„Ehm, máma je… venku,“ zalhal.

Krátce poté, co Lucia odešla, se Carmen začala dusit zvratky a musela být zavolána záchranka. Díky čemuž Renzo dorazil vyzvednout Diega k chůvě pozdě, a to kuřátko na něj dobrou minutu křičelo, aby se ujistili, že příště ho vyzvedne včas nebo jinak…

Nasrat na to všechno.

Později by možná mohl zavolat na pohotovost, kam věděl, že Carmen odvezli, a zeptat se, zda byla vzhůru a při vědomí. To však byla pravděpodobně ta jediná věc, kterou hodlal udělat. Největším přínosem by pro ni bylo, pokud by ji lékaři prohlásili tím, čím byla – závislákem, který potřeboval pomoc – a donutili ji nastoupit ústavní odvykací kůru.

Ale to bylo nepravděpodobné.

Takhle systém nefungoval.

„Dobře,“ řekl Diego a pevně se držel knihy, kterou Renzo právě dočetl. „Dobrou noc, Rene.“

Renzo se naklonil nad postel a vtiskl bratrovi rychlý polibek na čelo. Pak se zvedl a z ložnice odešel. Neobtěžoval se se zavřením dveří. Diego se v noci často probouzel a toulal se po bytě, aby našel svého bratra.

Jen zřídka kdy se nejdřív podíval do koupelny, kde bylo možné najít Renza vždy, když padla noc, a on mohl konečně jít spát.

Otevřel malou skříň na chodbě a vytáhl polštář, který tam měl schovaný. Vzhledem k tomu, že v bytě byla jen jedna ložnice a ta patřila Diegovi, do chlapcovy malé postele by se nevešel. Také nespal na zemi. Bůh věděl, že už tolikrát spal na zemi.

Nevzal si ani gauč, protože za prvé jej používala matka, když byla poblíž, ale právě teď stále smrděl po směsí bělidla a zvratků. Bylo potřeba ho znovu vyčistit. Nebo prostě úplně vyhodit.

To byla ta pravděpodobnější varianta.

Ale musel by sehnat další.

Takže ano, žádná ložnice, žádná podlaha a rozhodně žádný gauč. Skutečně mu tak zbývala jediná možnost, a to vana.

Za svůj život spal ve více vanách, než si chtěl připustit, ale ze všech věcí v jeho životě to byla ta jediná věc, za kterou se příliš nestyděl. Připadalo mu to uklidňující…

Zalezl do rozpraskaného porcelánu, hlavu si podložil polštářem a z kapes vylovil všechny sračky, které přes celý den nasbíral. Smotek malých bankovek, mlýnek na bylinky, malý balíček s trávou a papírky, které měl celé dny jako byl dnešek po ruce, zapalovač, krabičku cigaret a pistoli, kterou měl zastrčenou vzadu za kalhoty. Všechny ty věci odložil na okraj vany, zastrčil si ruce za hlavu a zíral do žlutě vymalovaného stropu.

Měl by si zapálit jointa a v koupelně ho vykouřit.

Měl by jít spát.

Měl by si dělat obavy se zítřkem.

Měl by udělat spoustu věcí.

Místo toho, když zavřel oči, myslel jen na boty s červenou podrážkou, oříškové oči a dívku, která mu položila otázku, na kterou opravdu nebyl připravený odpovědět.

Byl i jeho život tím, kým byl?

Dělal jeho?

Vždycky si myslel, že ano.

Řekla to tak, jako by odpověď byla ne.