HH - 8. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Calvin

Nevěř tomu, co slyšíš

Prohlížím si fotky z místa činu na stole a snažím se přijít na to, co mi uniká. Místo, kde jsem vyrůstal, má svůj podíl na kriminalitě a za ta léta se v této oblasti stalo nemálo vražd. Ale žádná stopa z nich nevychladla tak rychle jako u těchto dvou případů, které mi nedávno přistály na stole.

Zvedám fotku Chrise Davise, studenta z Ohia, který tu byl se svou přítelkyní a několika kamarády z vysoké školy na dovolené. Jeho tělo bylo nalezeno nedaleko pláže s tržnými ranami kolem zápěstí a krku, ale v oblasti nebylo nalezeno žádné lano, což znamená, že ten, kdo zločin spáchal, si ho vzal s sebou, když odcházeli. Jeho přítelkyně a kamarádi řekli, že byli večer předtím venku, pařili v klubech, a kolem druhé hodiny ráno řekl své přítelkyni, že si jde ven zakouřit, ale už se nevrátil. Na místě činu nezůstal žádný jiný fyzický důkaz kvůli dešti z toho rána, kdy jeho tělo našla žena venčící psa. Bezpečnostní kamery v okolí nezachytily jeho jasný snímek a nikdo neviděl, jak přichází nebo odchází z klubu.

Položím Chrisovu fotku a zvednu tu, na které je Mike Hurl, barman, jehož tělo našel včera v noci běžec v jednom z místních parků. V oblasti, kde Chris zemřel následkem uškrcení, Mike zemřel na úder tupým předmětem do zadní části lebky a zbraň – kladivo – zůstala na místě činu. Položím Mikovu fotku a podívám se na oba muže vedle sebe. Oba byli zhruba stejně staří, atraktivní a fit a oba byli zavražděni v posledním měsíci. Ty dva případy nemají nic jiného společného, ale přesto mi můj instinkt říká, že jsou propojené. Prostě jen zatím nevím jak.

S frustrovaným povzdeche se opřu v křesle a promnu si rukama obličej. Není nic horšího, než mít otevřený případ, zvlášť, když od vás jejích blízcí očekávají odpovědi, které jim nemůžete dát.

„Cale, jsi v pohodě, chlape?“

Podívám se na Herba, který sedí o stůl dál. Muž, který si mě vzal pod svá křídla, když jsem byl zelenáč, a naučil mě všechno, co věděl, jak být dobrým detektivem.

„Jo, potřebuju kafe a trochu vzduchu.“ Vstanu, seberu odznak a připnu si ho k opasku, než zastrčím pistoli do pouzdra na boku.

„Možná by ses měl jít domů osprchovat,“ navrhne a informuje mě, aniž by skutečně vyslovil nahlas, že vypadám jako sračka.

Včera večer, dvě vteřiny poté, co jsem zastavil u Anny, mi Herb zavolal, že mě potřebuje. Takže místo toho, abych strávil noc s Annou, jak jsem doufal, strávil jsem noc na místě činu a pak dopoledne vyslícháním Mikových přátel, sousedů a hledáním stop.

„Možná se zastavím u mě doma osprchovat, ale vrátím se. Odpoledne by měl volat soudní lékař a já chci být tady, abych se s ním mohl sejít.“

„Jasně,“ zamumlá. „Tak se tu uvidíme za pár hodin. A měl bys vědět, že moje děti mi odmítají dovolit, abych ti toho psa vrátil, takže budeš muset žít ještě pár dní bez něj.“

„Rozumím.“ Usměju se, zvednu mobil a strčím si ho do kapsy. „Víš, že bys jim mohl pořídit psa.“

„Ne, díky. Jen si půjčím tvého. Tak ti ho budu moct zase vrátit,“ řekne.

Zasměju se. „Dobrá.“

„Měj se.“ Zasalutuje mi a já kývnu hlavou.

Když se dostanu ke svému náklaďáku, zamířím přes město ke Sweet Spot a počítám, že zabiju dvě mouchy jednou ranou, když si dám kafe a pořádnou dávku Anny. Zaparkuju o blok dál od pekárny, a když si všimnu davu shromážděného u dveří, obejdu všechny, ignoruju komentáře a reptání a zamířím dovnitř. Je tu narváno: každý stůl je obsazený zákazníky a stojí tu fronta lidí čekajících, až na ně přijde řada. Zahlédnu u pokladny Chrissie a podle jejího výrazu poznám, že ji rozčiluje to, co říká žena před ní.

„Prosím tě, řekni mi, že jsi přišel pomoct.“

Podívám se doprava a vidím, jak Gaston sklízí ze stolu. „Co se to sakra děje?“

„Tvoje žena je populární a všichni se tu snaží zahlédnout tu milionářku, co pracuje v místní pekárně.“

„Ježíši.“ Rozhlédnu se a všimnu si, že většina zákazníků má ve tváři stejný výraz, jaký mají lidé, když procházejí kolem místa nehody, jako by se snažili nahlédnout do krveprolití, které tu zůstalo.

„Chtějí, aby se jim podepsala, udělala fotku, nebo obojí.“ Potřese hlavou. „Nechápu to, ale zdá se, že si všichni myslí, že je slavná. Zvlášť potom, co její bývalý mluvil s médii a řekl, že ji miluje, dával jí pouze čas, aby se našla, a že čeká, až se vrátí domů, aby mohli dokončit plánování svatby a začít společný život.“

„Ona si ho nevezme,“ řeknu s větší silou, než je nutné.

„Já vím, chlapáku, ale on to říká a média mu to žerou.“

Jasně, ten zasranej čurák. Fakt, že sem nepřišel ve chvíli, kdy odešla a neodtáhl ji zpátky domů, dokazuje, jak velký idiot to je.

„Ahoj, Calvine.“ Chrissie se na mě unaveně usměje, když jdu za Gastonem dozadu za pult.

„Jsi v pohodě, zlato?“ Zeptá se jí Gaston a zastaví se, aby ji políbil ze strany na hlavu.

„Jsem v pohodě.“ Poplácá ho po tváři, pak se na mě podívá. „Anna je vzadu.“

„Přijde sem?“ zeptá se žena vpředu řady a zní to úzkostlivě, a já se k ní otočím. „Chtěla bych, aby se mi podepsala.“ Položí ho na pult a já vidím fotku Anny v přiléhavých šatech pod paží dobře vypadajícího muže se samolibým úsměvem, který má na sobě smoking. Titulek zní S CHLADNÝMA NOHAMA NEBO S CHLADNÝM SRDCEM?

„Jak už jsem vám říkala, madam, ona sem nepřijde.“

„Proč ne?“ Položí si ruce na široké boky. „Jela jsem přes hodinu, jen abych ji viděla.“

„Tak můžeš jet hodinu zpátky domů,“ říkám jí a položím si ruku v pase k odznaku, a ona vykulí oči, když se k němu skloní. „Užijte si sušenky a hezký den.“

Nos se jí svraští, něco si zamumlá pod vousy, pak se otočí a odchází.

„Díky.“ Chrissie zavrtí hlavou, usměje se na dalšího zákazníka ve frontě a zvedne prst v gestu „jen chviličku“. „Většina lidí byla v pohodě, že ji neuvidí, ale pár takových jako ona bylo vytrvalých.“

„Je v pořádku?“ Podívám se na dveře, které vedou do kuchyně, a i když vím, že je tam vzadu, není vidět.

„Ta pozornost ji štve, ale je v pořádku. Určitě by byla ráda, že tě uvidí.“

„Můžu jít za ní dozadu?“

„Samozřejmě,“ řekne vesele a já vidím, jak její manžel obrací oči v sloup.

„Díky.“ Projdu otevřenými dveřmi a zastavím se, abych se podíval na Annu, jak mlátí válečkem do velké hroudy těsta na kovovém stole. „To je to tak zlé?“

Vyskočí po mé otázce a otočí se ke mně. V tu chvíli si všimnu, že brečí. „Ahoj, jak to včera šlo v práci?“ zeptá se a utírá si rukávem košile slzy z tváří.

„Proč pláčeš?“

„Nepláču.“ Spustí ruce k bokům. „To jen ta mouka vyvolává moje alergie.“

„Jsou lidi vlastně alergičtí na mouku?“

„Ano, neslyšel jsi o alergii na lepek?“

Usměju se; nemůžu si pomoct. „Musí to pro tebe být těžké, pracovat v pekárně a být alergická na mouku.“

Pokrčí rameny a já uzavřu vzdálenost mezi námi a natáhnu ruce.

Chvíli vypadá nejistě, ale pak se jí obličej uvolní a položí mi čelo na hruď, obejme mě a pevně se mě drží. „Lance byl včera ve zprávách a zařídil, aby to vypadalo, že si jen potřebuju odpočinout, ale jsme pořád spolu.“ Zakloní hlavu, aby se mi podívala do očí. „Věřil bys tomu?“

„Ano,“ řeknu klidně, i když se mi nelíbí představa, že by si na ni dělal nárok. „Nejspíš si uvědomuje, že byl idiot, když tě nechal jít.“

Setřu jí poslední zbytky vlhkosti z tváří a její výraz změkne; pak se jí roztomile svraští nos. „Do Chicaga se nevrátím a nevrátím se k němu.“

„Snažíš se přesvědčit mě, nebo sebe?“

„Musím přesvědčit já tebe?“ zeptá se, studuje mě a já zavrtím hlavou. „Tak to prostě řeknu nahlas.“

To je dobré vědět. Nejsem si jistý, jak bych se vypořádal, kdyby mi řekla, že si to s bývalým rozmyslela. „Mluvila jsi s ním dneska?“

„Ne, ale volal, stejně jako moji rodiče a pár mých přátel.“ Ustoupí a zhluboka se nadechne. „Nevím, co mám dělat. Nikdy by mě nenapadlo, že budu řešit takovou situaci, a teď se s ní vypořádává i Chrissie.“

„Myslím, že ji nerozčiluje, že má platící zákazníky.“

„Obchod nepotřebuje moje drama.“ Opře se o stůl za sebou.

„Nebude šťastná, když to použiješ jako záminku, abys mohla utéct,“ varuju ji.

Vzdychne. „Jen říkám, že nevím, co mám dělat, abych tuhle problém ukončila.“

„Možná bys měla udělat prohlášení pro tisk.“ Ta poznámka přichází ode dveří a oba se díváme na Gastona, jak vchází do kuchyně. „Zopakuju, co říkal Calvin, a řeknu ti teď, že budu naštvaný – a Chrissie taky – když se sebereš a odejdeš. Po tom všem chápu, proč je tahle situace stresující. Ale myslím, že když veřejně řekneš, že se nevrátíš do svého starého života a že jsi šťastná tam, kde jsi, lidé to nechají být, včetně tvého bývalého.“

„Já neuteču. To bych Chrissie neudělala,“ řekne Anna tiše a podrží Gastonův pohled. „Ale nepůjdu do médií. Vím, že by to jen rozdmýchalo větší zájem, a nakonec by to způsobilo další problémy.“

„Tak jaký máš plán?“ Zeptám se.

„Potřebuju mluvit s Lancem.“ Kouše se do vnitřní strany tváře. „Nevím, proč to teď dělá, ale potřebuju, aby pochopil, že musí přestat a že není šance, abychom se k sobě vrátili.“

„Hádám, že to všechno dělá proto, aby si zachoval tvář. Právě teď,“ řeknu a ona se podívá jinam. „Nejde o tebe; jde o ochranu jeho image. Proto o vás dvou mluvil do médií.“

„Má pravdu, Anno,“ souhlasí Gaston, zvedne plech s řadami sušenek ze stojanu a zamíří s ním ke dveřím. „Ať se rozhodneš udělat cokoliv, víš, že ti všichni kryjeme záda.“

„Díky.“

„Kdykoliv.“ Usměje se na ni, pak zmizí.

Když odejde, zaměří se na mě a zamračeně se na mě podívá od hlavy až k patě. „Byl jsi doma od té doby, co jsi mě včera vysadil?“

„Ne, mířil jsem tam, ale nejdřív jsem se zastavil za tebou.“

Oči má teplé a hlas tichý, když se zeptá: „Už jsi obědval?“

„Nemám hlad.“

Vidím v jejím pohledu pochopení. „Dáš si tedy kávu?“

„Jestli to znamená, že půjdeš ven, tak ne. Stavím se a cestou domů si pro ni skočím.“

Přikývne. „Pracuješ dnes večer?“

„Mám teď na stole dva otevřené případy. Dokud je neuzavřu, budu pracovat.“

„Rozumím.“ Nesnaží se skrýt zklamání v hlase.

„Pořád musím jíst a nevadilo by mi, kdybys mi při tom dělala společnost.“

„Dobře.“

„Odpoledne se musím vrátit na pár hodin do práce, ale než skončíš, měl bych být doma. Co kdybys přišla ke mně, a já uvařím večeři?“

„Nebo můžu něco uvařit já. Jsem si jistá, že to poslední, co bys chtěl dělat, když jsi celý den v práci, je vařit.“

„Umíš vařit?“

„Myslím, že ano. Myslím, že na to přijdeš.“ Usměje se.

Udělám krok k ní, pak se nakloním a dotknu se svými rty jejích. „Budeš tady v pohodě?“

„Jo.“ Odmítne mou starost. „Tohle taky přejde.“

„Věřím tomu, uvidíme se večer.“

„Uvidíme se večer,“ zašeptá mi na rty, ještě jednou ji políbím. Když poodstoupím, zaculím se při tom omámeném výrazu v její tváři a ona protočí oči, čímž mě rozesměje.

Vyrazím do obchodu a zastavím se vedle Chrissie a Gastona u pokladny, než vytáhnu jednu ze svých vizitek a podám ji Gastonovi. „Kdyby se to tady vymklo z rukou, stačí zavolat a já přijedu s několika svými muži, abychom dav uklidnili.“

„Díky, chlape.“ Natáhne ke mně ruku a jednou si potřeseme.

„Později.“

„Jo, později.“ Chrissie se na mě usměje a Gaston skloní bradu.

Odcházím z obchodu a zastavím se, když o blok dál od pekárny uvidím novinový stánek se třemi policemi plnými místních novin. Koupím je všechny, pak je všechny až na jednu vyhodím do koše na tříděný odpad a ignoruju pohledy, které se mi naskytnou.

Jakmile jsem ve svém náklaďáku, otevřu noviny a zaseknu se na pohledu v Anniných očích, na pohledu, který velmi jasně říká, že je jí to nepříjemné. Ne že by si toho muž vedle ní všiml, nebo mu to možná bylo jedno. Hodím noviny na sedadlo spolujezdce a ani se neobtěžuju si článek přečíst. Než stihnu odjet, zazvoní mi telefon a na obrazovce se rozsvítí mámino jméno.

„Mami,“ odpovím, když vyjíždím do zácpy.

„Calvine,“ řekne ustaraně nebo nervózně. Nedokážu říct, co z toho.

„Je všechno v pořádku?“ Zeptám se jí, když neřekne víc.

„Ach… Nevím, jak ti to mám říct, zvlášť po tom, co jsi včera strávil s Annou.“

Zamračím se. „Cože?“

„Anna, miláčku. Zrovna jsem se doslechla, že je zasnoubená a vrací se ke svému bývalému.“

„Ona se ke svému bývalému nevrátí, mami,“ povzdechnu si. Měl jsem vědět, že se doslechne o tomhle posledním dramatu a skočí na ty kecy, jako všichni ostatní.

„Ano vrací, Calvine. Bylo to v novinách a Jana říkala, že o tom příběhu dokonce slyšela v nějakém podcastu, který poslouchá.“

„Jana, ať je to kdokoli, neví, o čem mluví. Zrovna jsem byl u Anny v pekárně a dnes večer přijde ke mně na večeři.“

„Cože?“

„Nemám teď čas ti to vysvětlovat, mami. Jediné, co ti můžu říct, je, abys nevěřila tomu, co čteš, a prosím tě, neposlouchala, co kdo říká.“

„Víš to jistě, Calvine? V tom příběhu se psalo, že je tady ve městě, protože dostala strach a potřebovala čas, aby si urovnala priority.“

„Ona nedostala strach. Nebyla s ním šťastná a ukončila to.“

„Proč by proboha lhal?“ Zní to, jako by byla vyvedená z míry.

„Proč ji sakra vůbec nechal jít, mami? Hádám, že ten chlap je idiot.“

„Je… je Anna v pořádku?“

„Je naštvaná, že se to všechno odehrává v médiích, ale jinak je v pořádku,“ ujišťuju ji.

„A vy dva se pořád vídáte?“

„Jo, pořád se vídáme.“ Usměju se, když odbočím do své ulice.

„Nevěřila jsem tomu, co jsem slyšela, ale pak jsem uviděla noviny a po tom, co se stalo mezi tebou a Vickie –“

„Všechno je v pořádku, mami.“ Ukončil jsem její větu, nechtěl jsem, aby začala mluvit o mé bývalé, ne když jsem na ni v posledním čase ani nepomyslel. Bývaly doby, kdy se mi to, co se mezi námi stalo, přehrávalo v hlavě skoro denně. Dřív jsem si říkal, jestli bychom spolu ještě byli, kdybych některé věci udělal jinak. Teď vím, že jsme si prostě nebyli souzeni. „Zrovna jsem přijel domů, takže se osprchuju, než se vrátím na stanici. Zítra ti zavolám.“

„Tak jo. Mám tě ráda a vyřiď Anně, že ji pozdravuju a že se může kdykoli zastavit u nás doma. Vždycky je vítaná.“

Zasměju se. „Vyřídím. Později, mami.“

„Ahoj, zlato.“ Zavěsí a já hodím mobil do držáku na kelímky. Doufám, že Anna je dost silná, aby s tímhle bordelem vypořádala, a pokud ne, doufám, že mi věří, že tu pro ni budu. Tohle město je malé a většina lidí věří tomu, co slyší, takže vím, že to pro ni nebude snadné.

Vypnu motor náklaďáku, pak vystoupím a dojdu na konec příjezdové cesty, a když projíždí kolem, zamávám Sandy. Popadnu poštu a cestou dovnitř ji roztřídím, pak přidám pár obálek na stále rostoucí hromádku na jídelním stole, než odnesu odpadky do kuchyňské popelnice. Protože vím, že tu Anna dnes večer bude, uklidím kuchyň a obývací pokoj, pak vyměním povlečení na posteli a hodím nějaké prádlo do pračky, než skočím do sprchy.

Oblečený a se skoro vypitým šálkem kávy o hodinu později zvednu mobil, když na něm objeví číslo od patologa.

„Jo.“

„Calvine, tady Frank.“ To je hlavní soudní lékař. „Právě jsem skončil s pitvou.“

„Prosím tě, řekni mi, že pro mě něco máš.“

„Možná. Máš čas se tu zastavit?“

„Jo, dej mi třicet minut.“

„Tak zatím.“ Zavěsí a já dopiju zbytek kávy, než vyrazím, a cestou volám Herbovi, abych mu dal vědět, že se tam sejdeme.

***

„Takže nic nemáme,“ říká Herb, když vycházíme z budovy, kde sídlí úřad soudního lékaře.

„Něco máme.“ Nadechnu se čerstvého vzduchu, snažím se zbavit zápachu smrti a balzamovací tekutiny, která posledních třicet minut naplňovala mé smysly. „Našel vlasy a kůži pod nehty oběti. A teď víme, že byl mrtvý necelé tři hodiny předtím, než bylo nalezeno jeho tělo.“

„Potřebujeme podezřelého, který by se shodoval s těmi vlasy, a jeho sousedé a přátelé říkali, že se náhodně stýkal s ženami a muži a nikoho neinformoval o tom, kam jde nebo co dělá. Právě teď jsme pořád na začátku.“

Kurva, štve mě, že má pravdu. „Tak co dál?“ Ptám se a doufám, že má nápad na nový směr, kudy se budeme ubírat ve vyšetřování.

„Měl bys jít domů, odpočinout si a zítra se do toho znovu pustit.“ Zvedne ruku, když se s ním začnu hádat. „Nespal jsi a mně ani nikomu jinému nebudeš k ničemu, když omdlíš vyčerpáním. Vrátím se zpátky na stanici a vyřídím pár telefonátů.“ Prohrábnu si prsty vlasy, pak si povzdechnu. „Jestli něco zjistím, zavolám ti.“ Poplácá mě po ruce. „Odpočiň si, chlape. Zítra je nový den.“ Vím, že má pravdu. V tuhle chvíli jedu na už na rezervu. Přesto nesnáším, když nechávám věci nedodělané, zvlášť když rodiny obětí nenajdou klid, dokud jim nenajdeme vraha.

„Jo.“ Vydechnu, pak zamířím ke svému náklaďáku na druhé straně parkoviště, a jakmile jsem uvnitř, vytáhnu mobil a pošlu Anně zprávu s pokyny k mému domu. Nastartuju motor a vteřinu nato mi zabzučí telefon. I když mě ty sračky tíží na mysli, usmívám se, když si představím její otrávený pohled, který se jí často objevuje na tváři, když přečtu její zprávu.

 

Pokusila jsem se zajít do obchodu pro něco k večeři, ale když mě zastavila třetí osoba a zeptala se, jestli jsem ta holka z novin, odešla jsem. Doufám, že máš rád grilovaný sýr a rajskou polévku, protože nic jiného doma nemám.

 

Poplácávám si telefon o stehno a přemýšlím, jestli by to, že ji požádám, aby se mnou zůstala přes noc, nebylo moc rychlé. Podle všech znamení, která mi dala, je v tom stejně hluboko jako já. Vytočím její číslo a doufám, že se nemýlím.

„Ahoj,“ odpoví a zní to stejně unaveně, jako se cítím já.

„Nech ten grilovaný sýr a polévku v lednici. Jen si vezmi věci na přespání,“ říkám, když zastavím na červenou.

„Cože?“

„Jsem zatraceně vyčerpaný. Objednáváme si čínu, budeme se poflakovat u mě v posteli a koukat na filmy.“

„Víš…“ Slyším v jejím hlase úsměv, jak pokračuje. „Měla bych se hádat a říct, že se s tebou nebudu poflakovat v posteli.“

Zašklebím se. „Měla bys, ale nebudeš?“

„Ne.“ Zhluboka se nadechne. „Vlastně mi to zní jako nejlepší nápad, jaký jsem za celý den slyšela.“

„Dobře, za dvacet minut budu doma.“ Zapnu blinkr, abych odbočil na parkoviště u obchodu s alkoholem, kde mám v plánu popadnout láhev vína a basu piva.

„Přijedu, až si sbalím věci.“

„Brzy se uvidíme, zlato.“

„Brzy se uvidíme.“ Zavěsí, a i když mi v hlavě víří starosti v práci, těším se domů.