HH - 14. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Anna

Bojuj ze všech sil

Zaparkuju u Calvina na příjezdové cestě a podívám se na dům, než v hloubi duše začnu hledat sebemenší pochybnost o tom, že se ke Calvinovi nastěhuju. Není divu, že žádná není. Cítím jen spokojenost a vzrušení, že s ním začnu žít. Jediné skutečné obavy zmizely poté, co Calvin dnes ráno odjel a já mluvila s Edie o tom, že se odstěhuju. Byla jsem z její reakce trochu nervózní, ale nemusela jsem. Řekla mi, že nám to přeje a že bych neměla ztrácet ani vteřinu přemýšlením o jejím bytě, protože se jí na něj pořád někdo vyptává a netrápí se tím, že zůstane dlouho prázdný. Donutila mě slíbit, že k ní párkrát týdně zajdu na víno, což je slib, který ráda dodržím.

„No.“ Podívám se na Banea, který má hlavu vystrčenou z auta. „Jsi připravený jít dovnitř?“ V odpověď strhne hlavu dovnitř, já stáhnu okénko a vypnu motor. Vystoupím a poplácám se po stehně, aby se mnou vystoupil, a on se mi přilepí k boku, když si vezmu z kufru tašku na přenocování a zamířím brankou nahoru ke vchodovým dveřím. Když nás oba pustím dovnitř, odložím si věci v ložnici, pak jdu do kuchyně a začnu vařit kávu. Calvin mi řekl, že se vrátí až pozdě, a já vím, že si bude chtít odpočinout, až přijde, a doufám, že mu v tom pomůžu tím, že mu připravím dobré jídlo. Vytáhnu si nákupní aplikaci a začnu psát seznam s tím, že až návrhářka odejde, zajedu do obchodu s potravinami. Podívám se na hodiny a vidím, že mám asi třicet minut do schůzky s designérem kuchyně, takže si připravím toast a pak si ho vezmu spolu s šálkem kávy ven zadními dveřmi a Banea pustím ven. Posadím se na schod a rozhlédnu se po dvoře. Jsem nadšená z nápadu, že bych ho mohla zařídit. Se stolem, několika židlemi a několika světly to bude ideální prostor pro zábavu venku v létě, kdy u nás budou přátelé a jeho rodina, a až budeme mít děti, ještě zbude dost místa na malou houpačku a skluzavku – možná i na parádní domek na stromě.

V tu chvíli zazvoní zvonek a já donutím Banea, aby zůstal venku, aby designérku neušlapal láskou. Postavím šálek s kávou na linku, pak zamířím do chodby a vyhlédnu skleněnou tabulkou na straně dveří na ženu stojící na verandě. I když je její obraz poněkud zkreslený leptaným sklem, stále rozeznávám její velkou hřívu vlasů a celý obličej plný make-upu.

„Ahoj.“ Usměju se, když otevřu dveře, pak natáhnu ruku a snažím se umístit povědomě vyhlížející ženu, která vstupuje do domu. „Jsem Anna. Calvin se omlouvá, že je mu líto, že tu nemůže být. Má něco v práci, ale můžu vám ukázat kuchyň a provést vás našimi plány ohledně prostoru.“

„Ah.“ Tváří se trochu překvapeně. „To by bylo skvělé.“

„Skvělé,“ řeknu s úsměvem. „Kuchyň je hned na konci chodby.“ Otočím se a poslouchám, jak její podpatky klapou o tvrdé dřevo, když jde za mnou.

„Takže ty a Calvin jste spolu?“

Usměju se na ni přes rameno. „Ano.“

„Musí to být vážné, když ti přenechává rozhodování o návrhu jeho kuchyně.“

„Znáš Calvina?“ Zeptám se a snažím se, aby mě její vlezlá poznámka nerozčílila, zvlášť když je tu kvůli práci.

„Chodili jsme spolu do školy,“ řekne, když se zastavím u dřezu. „Znám ho už léta.“ Calvin se nikdy nezmínil, že návrhářka je jeho kamarádka, když mi ráno říkal o té schůzce. „Ty tady bydlíš?“ zeptá se a rozhlíží se.

„Stěhuju se sem.“ Vypláchnu šálek od kávy a cítím, jak se za mnou pohybuje.

„Proč ty?“

„Prosím?“ Otočím se k ní a všimnu si, že je mnohem blíž než předtím.

„Já to prostě nechápu.“ Vztek v jejím tónu a podivný záblesk v jejích očích mě vyburcovaly. „Byl tak uzavřený, když ho opustila jeho bývalá; pak jste se vy dva potkali a najednou se ti vrhá k nohám?“

„Nevím, proč si vybral mě,“ říkám jí tiše a doufám, že ji uklidním, když Bane, začne štěkat na zadní dveře a hrabat v nich, aby se dostal dovnitř.

Zavrtí hlavou a odtrhne ode mě oči, aby se rozhlédla. „Já to taky nechápu. Snažila jsem se upoutat jeho pozornost, ale sotva se na mě podíval, kdykoliv jsme byli na stejném místě.“ Otočí se zpátky ke mně. „Víš, že to tak nemá být. Každý ví, že když vidíš osobu, která je pro tebe určena…“ Odmlčí se a vyčkávavě se na mě podívá. Nejsem si jistá, co ode mě očekává, tak prostě přikývnu. „Ty to víš; prostě to víš. Věděla jsem, že má být můj, už když jsme se poprvé potkali. Jen jsem potřebovala počkat, až si mě všimne.“ Přejede prsty po okraji pultu. „Nevšiml; nikdy to neudělal.“

„Omlouvám se…“ Bože, proč jsem se jí nezeptala na jméno, když jsem ji pustila do domu?

„Sandy,“ řekne a já od ní o krok ustoupím, když se přiblíží. To není jméno návrhářky, které mi Calvin řekl.

„Promiň, Sandy, ale možná by ses měla vrátit, až bude Calvin doma, a promluvit si s ním o tom.“

„Už je pozdě.“ Začne přecházet sem a tam, jak se jí po tvářích rozlévá růžová. „Už je pozdě mu říct, co cítím. Už jsem toho udělala příliš. Nechtěla jsem… Jen jsem chtěla jeho pozornost a myslela si, že kdyby měl důvod se mnou trávit čas, konečně by pocítil to, co cítím já. Teď už mě nikdy milovat nebude. Teď už mě milovat nebude, ale to je v pořádku. To je v pořádku – máme další život na to, abychom to napravili.“ Podívá se mi do očí. „Tak to funguje, víš.“

„Jak funguje co?“ Ptám se a hlas se mi třese, když zahlédnu telefon na pultu přes kuchyň a přiblížím se k němu, jak Baneovo štěkání sílí.

„Spřízněné duše – potkáváš se s nimi v každém životě, pořád dokola a dokola a dokola. Jen je musíš umět poznat. Tentokrát mě nepoznal, ale příště se o to postarám… Postarám se o to.“

Bože, ona je blázen.

„Sandy, myslím…“ Nervózně si olíznu rty. „Myslím, že bys měla odejít a vrátit se, až bude Calvin doma, a všechno mu to vysvětlit.“

„Bude tady,“ řekne, sundá si z ramene kabelku a něco z ní vytáhne, než upustí tašku na podlahu. „Je to dobrý polda. Zjistí, že jsem to byla já, zajde ke mně domů a podívá se na můj vzkaz. Bude tady.“ Zamračí se na zadní dveře. „Při tom štěkání nemůžu přemýšlet.“

„Co to děláš?“ Rozběhnu se k ní, když jde k zadním dveřím, ale pak se otočí a zvedne ruku, a v tu chvíli zahlédnu pistoli. Je tak malá, že skoro vypadá jako napodobenina, ale vím, že není. Je to stejný typ pistole, jakou nosila Lucy v kabelce.

„Nepřibližuj se,“ žádá mě a každý centimetr ve mně ztuhne strachy.

„Dobře. Je to v pořádku.“ Zvednu ruce před sebe. „Nehnu se, slibuju. Nehnu se, ale neotvírej ty dveře. Bane je ještě štěně a je nadšený, že je tu někdo a chce nás přijít pozdravit. Nic lepšího nezná.“ Hlas se mi zadrhne, jak mi slzy zacpou hrdlo.

„Řekni mu, ať drží hubu.“ Zvedne pistoli výš a zamíří mi doprostřed hrudi.

Zavřu oči, když mi po tváři stéká slza; pak se modlím, aby mě Bane, poslechl. „Bane!“ Zakřičím, jak nejhlasitěji umím, a on přestane štěkat při zvuku mého hlasu. „Ticho a na místo,“ přikážu a on musí poslechnout, protože štěkání nezačne znovu. Nadechnu se a připomenu si, že má pravdu v jedné věci: Calvin je dobrý polda, takže tu brzy bude.

„Calvin je moje spřízněná duše,“ řekne najednou a já otevřu oči a dívám se, jak si rukou prohrabuje vlasy.

„Já vím,“ zašeptám souhlasně, když vidím, jak prstem nepatrně tiskne spoušť.

„Nechci to dělat, ale potřebuju být s ním. Měla bych být s ním já, ne ty.“ Začíná se jí třást ruka a srdce mi buší. „Nerada ubližuju lidem.“

„Nemusíš nikomu ubližovat.“ Můj hlas sotva přesahuje šepot, když hledím do hlavně pistole namířené na mě. „Calvin by nechtěl, abys někomu ubližovala. Nikdy by nechtěl, abys někomu ubližovala.“

„Já vím.“ Brada se jí zakymácí; pak jí oči a ruka držící pistoli odlétnou stranou, když zazvoní zvonek. „Kdo je to?“

„Já… Já nevím.“ Otírám si slzy na tvářích, jak se pokouším dýchat.

„Zbav se jich,“ sykne a já strachy zakňourám, když otočí pistoli zpátky mým směrem. „Hned.“

Vyskočím a zvednu ruce. „Dobře… jen s tím na mě, prosím tě, nemiř,“ zapřísahám ji a ona si ji skloní k boku, pak se na mě zamračí, když znovu zazvoní zvonek u dveří, a Bane začne znovu štěkat.

Kráčím chodbou s bušícím srdcem, cítím ji hned za sebou, pak se zastavím, když mi přitiskne pistoli do beder a přiloží mi ústa k uchu. „Nebuď hloupá.“ Kývnu, neschopná slova, a pak vydechnu, když o krok ustoupí, zadržuju dech.

Třesoucí se rukou otevřu dveře a pokouším se usmát na ženu v tmavomodrém kalhotovém kostýmu s aktovkou v ruce, jejíž oči se upínají na moje. „Mů… můžu ti pomoct?“

„Jsem Amanda z Custom Designs a mám naplánovanou schůzku s…“ Pohlédne na iPad v rukou. „Calvin Miller.“

„Není doma.“

„Aha.“ Obočí se jí svraští. „Víš, kdy se vrátí?“ Snad brzy, pomyslím si, ale neříkej to, když zavrtím hlavou v negativním pohybu, a ona se na mě podívá, jako bych byla blázen. „Jen mu dej vědět, že si to potřebuje v kanceláři přehodit.“

„Dám mu vědět.“

„Díky.“ Otočí se k odchodu a já čekám, až bude dost daleko, aby byla v bezpečí, než za sebou strčím všechnu váhu do dveří. Sandy zabručí, když do ní vrazí. S vědomím, že tohle je moje jediná šance, jak se dostat pryč, se rozběhnu přes verandu a dolů po schodech, pak vykřiknu, když se ozve výstřel z pistole a po boku mi vyzařuje bolest.

Pode mnou mi povolí nohy, dopadnu na zem a uvidím Amandiny doširoka vystrašené oči, když se otočí, aby se na mě podívala. „Utíkej!“ Vykřiknu a její oči se rozšíří ještě víc; pak se rozeběhne. Bojuju s bolestí a přinutím se vstát, pak slyším další výstřel a další, bolest neregistruju. Místo toho se soustředím na zvuk sirén, které jako by se přibližovaly, než všechno potemní.

***

Probouzí mě pípání. Unavené oči se pomalu otevírají a nevidím nic povědomého, když se rozhlížím po řídce vyzdobeném pokoji. Pokusím se posadit, ale bolest v boku a v zádech mi téměř znemožňuje se pohnout; pak se mi na rameno přitiskne tíha těžké ruky a já se střetnu s Calvinovým ustaraným pohledem.

„Nehýbej se, miláčku,“ říká nevrle a přitiskne mi rty na čelo, když se nade mě natahuje. „Bolí tě to?“ Přikývnu a jeho výraz změkne. „Promiň,“ zašeptá; pak, než mu stihnu říct, že to není jeho chyba, se nade mnou plíží tma a já znovu usnu.

***

„Je to naše dcera; nemůžeš nás od ní držet!“ Slyším, jak otec křičí, a mrknu očima, abych otevřela oči při tiché dunivé odpovědi, které nerozumím, a zvuku šoupání. Chci se posadit, abych se podívala, co se děje, pak se zastavím, když mě chytí ruka. Otočím hlavu na stranu. Vidím Edie a sleduju, jak se její oči plní úlevou, když se upnou na moje.

„Vítej zpátky, miláčku.“

Vítej zpátky? Zavřu oči a všechno, co se stalo, mi probleskne myslí jako blesk. Slzy mi ucpou hrdlo a já dýchám nosem, snažím se dostat své emoce pod kontrolu. „Calvine.“ Zafňukám, jeho jméno, potřebuju ho víc, než potřebuju další nádech.

Ruka mi odhrne vlasy z obličeje, rty se dotknou mého čela a teplo zaplní mé smysly, když Calvin šeptá: „Jsem přímo tady, miláčku.“

Je tady, přímo tady, se mnou, tam, kde má být. Zvednu ruce, sevřu paže kolem jeho silných ramen a držím se ho, přísahám, že ho nikdy nepustím. „Sandy.“

„Je pryč; nemůže ti ublížit.“

„Pryč?“

„Mrtvá,“ zašeptá Calvin a slzy, které jsem se snažila zadržet, mi proklouznou mezi řasami, zatímco mi hrudí vyzařuje bolest. Vím, že nebyla dobrý člověk, ale nebylo jí dobře a lidská část mě nenávidí, že zemřela dřív, než mohla dostat pomoc.

„Ššššš.“ Odtáhne se a já zamžikám, když mi stírá slzy z tváří. „Miluju tě.“ Položí své čelo na mé.

„Já tebe taky,“ řeknu, když mi začnou těžknout víčka.

„Spi, zlato. Až se probudíš, začneme spolu navždy.“

Než mu stihnu říct, že se na to těším, zmocní se mě tma, ale já s úsměvem znovu usínám.