HH - 12. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Anna

Najdi si svou vlastní cestu

Probudím se, když mi teplý dech zafouká do obličeje, a otevřu oči, abych uviděla Baneův čumák, těsně předtím, než mě přivítá vlhkým psím polibkem.

„Bane.“ Se smíchem se převalím na záda a otírám si tvář, zatímco on položí obě tlapy na postel, aby mi opřel hlavu o břicho. Posadím se a masíruju mu uši, pak se podívám ke dveřím, když se objeví Calvin v černých džínách s rozepnutou košilí a drží šálek kávy.

„Chtěl jsem tě vzbudit, ale vypadá to, že mě předběhl.“ Pohledem mi přejíždí po tváři a vlasech a jeho výraz hřeje spokojeností, což je pohled, který od něj ráda vidím.

„To ano. Dokonce jsem dostala pusu.“ Vytáhnu přikrývku a zastrčím si ji pod paže, když se ke mně blíží a podává mi šálek kávy. Vezmu si ho od něj, on si položí jedno koleno na postel a zachytí mě za krk, nakloní mi hlavu, než sklopí ústa k mým. „Víc se mi líbí tvůj ranní polibek.“ Otevřu oči a ztratím se v jeho.

„To doufám.“ Usměje se, když mi přejede prsty po tváři, než mu spadnou k boku.

Usrknu kávu, pak pohlédnu na hodiny. „Vstal jsi brzy.“

„Za třicet minut musím odejít. Beru Banea na trénink, pak mám brzy schůzku.“

„Aha.“ Začnu odhrnovat přikrývky. „Připravím se a odejdu, až to uděláš.“

Zavrtí hlavou a položí mi ruku na stehno, aby mě udržel tam, kde jsem. „Zůstaň. Dám ti klíč. Můžeš prostě zamknout, až půjdeš. A večer, až skončíš v práci, tak si jím otevři.“

„Ty tady nebudeš?“ Hrůza z představy, že ho dnes večer nebudu mít u sebe, mi naplňuje hruď a já sklopím oči z jeho do klína.

„Nezapomněl jsem, že dnes je večeře s tvými rodiči, Anno.“ Jeho ruka uchopí mou a já zvednu hlavu, když mi stiskne prsty. „Na něco tak důležitého bych nezapomněl. Budu doma včas, abych tě mohl odvézt.“

„Promiň. Měla jsem vědět, že nezapomeneš. Já… jen mi bude chvíli trvat, než uvěřím, že tohle není jen příliš dobré, aby to byla pravda, že ty nejsi příliš dobrý, aby to byla pravda.“

„Nejsem dokonalý, miláčku, ani zdaleka ne. A nechci, aby sis myslela, že jsem. Dokonalost je nemožný standard, podle kterého se nedá žít.“

„Nejsi jako žádný muž, kterého jsem poznala.“ Zakryju mu prstem rty, když začne otevírat ústa, aby něco řekl. „A vím, že nejsi dokonalý, ale za tu krátkou dobu, co se známe, jsi na mě dával větší pozor než kdokoli, koho jsem kdy poznala, a já si toho vážím.“

„Kurva, přijdu pozdě.“

„Cože?“ Zeptám se.

A on mi najednou vezme šálek kávy a položí ho na postranní stolek, než použije svou váhu, aby mě strčil zpátky na postel, což znamená, že se směju, když mě políbí.

***

Vyjdu z pekárny a zamknu dveře. Když vytáhnu z tašky mobil, podívám se na obrazovku a vidím zprávu od Edie, jestli ji můžu vyzvednout s informací kde. Odepíšu jí zpátky zprávu, že jsem na cestě, a pak zamířím ke svému autu, zaparkovanému na parkovišti o blok dál. Když zastavím před malířskou dílnou, vidím venku na chodníku Edie, Pearl a Dixie, jak se smějí, když se dívají na své obrazy, které vypadají, jako by na nich byli většinou nazí muži. Stáhnu okénko u spolujezdce a zakřičím: „Edie!“ Získám její pozornost a ona mi divoce zamává.

„Anno, moje krásná, sladká holčičko,“ řekne Edie nahlas, když otevře dveře mého auta a zapadne se svým plátnem, zatímco Dixie a Pearl otevřou zadní dveře a pokusí se nastoupit současně.

Podívám se mezi ně a zavrtím hlavou. „Jste opilé?“

„Trochu,“ odpoví Edie, když zápolí s bezpečnostním pásem a ty dvě na zadním sedadle konečně nastoupí a usadí se.

„Myslela jsem, že jste na malířské přednášce?“

„Byly jsme,“ odpoví Dixie, strčí svůj obraz mezi přední sedadla, abych na něj viděla, a těsně mi unikne, když mě s ním trefí do obličeje. „Dneska jsme měli živého modela. Není to fešák?“

Prohlédnu si obraz a přitisknu rty k sobě. Model mohl být fešák, ale jeho uhranuté oči, neohrabaný úsměv a příliš hranatá čelist z něj dělají něco, co byste viděli v noční můře.

„Smrdí to tady, jako byste vy dámy vypily bednu vína.“

„Měly jsme tři láhve vína, ne bednu,“ opraví mě Pearl. Pak dodá: „To je pro každou jen jedna láhev.“

„Díky, že jsi mě opravila,“ zamumlám, když vjíždím do zácpy. „Tak kam všichni jedou?“

„K Edie. Slyšely jsme, že jdeš dneska na večeři s rodiči, takže ti pomůžeme se připravit,“ řekne Pearl.

V duchu zasténám. „Jdu se připravit ke Calvinovi.“

„Zavolej mu a řekni mu, že tě může vyzvednout u Edie. Nebude mu to vadit,“ řekne Pearl.

Má pravdu; nebude, ale stejně. „Já vážně nepotřebuju pomoc s přípravou.“

„My víme, že ne, ale bude to sranda!“ Dixie zazpívá.

„Fajn,“ řeknu a vzdám se.

„Můžeš se nejdřív na chvilku zastavit?“ zeptá se Pearl.

„Jasně, kde?“ Setkám se s jejím pohledem ve zpětném zrcátku.

„V obchodě s alkoholem.“

„Myslím, že vy tři už jste dneska vypily dost alkoholu.“

„Není to pro nás. Je to pro tebe.“

„Tak dobře, nepotřebuju se napít.“

„Jasně, že potřebuješ,“ trvá na svém Pearl.

„Nepotřebuju,“ zapřu a zavrtím hlavou.

„Ale potřebuješ.“

„Nepotřebuju. Možná budu potřebovat sklenku vína, až bude po všem, ale ne dřív. Věř mi: potřebuju mít v plné pohotovosti svůj rozum, když jednám s rodiči.“

„No, to asi dává smysl,“ souhlasí a já si povzdechnu. „Ale stejně chci zastavit. Potřebuju si koupit lístek do loterie. Mám pocit štěstí.“

„To říkáš každý týden a každý týden plýtváš penězi,“ říká jí Dixie.

„Jednoho dne to rozjedu ve velkém, a až se to stane, budeš zpívat jinou písničku.“

„Jestli vyhraješ v loterii, vezmu svoje slova zpátky a poběžím ulicemi nahá.“

„Teď už opravdu potřebuju zastavit,“ říká Pearl se smíchem a já si nemůžu pomoct, ale usmívám se.

„Mně by to nevadilo. Na benzínce na rohu u domu je mají,“ říká mi Edie a já přemýšlím, jestli takhle se cítí máma, když jedná s malými dětmi. Vsadím se, že ano.

„Fajn, ale musíte být rychlé,“ říkám, když přijíždím k benzínce.

„Postarám se, aby byly rychlé,“ říká mi Dixie, když mě poplácává po ruce, než s nimi vystoupím. Sleduju je, jak vcházejí do obchodu, a o deset minut později je pozoruju, jak vycházejí s rukama plnýma nezdravého jídla a pití a vypadají jako puberťačky, které mají volnou ruku v samoobsluze.

„Tak, dámy, jste připravené jet domů, nebo chcete, abych se zastavila u Chucka E. Cheese, abyste viděly, kolik lístků si můžete vyzvednout?“ Ptám se, když couvám ze svého parkovacího místa.

„Na Chucka E. Cheese jsme už moc staré, ale klidně se zastav u Davea a Bustera,“ zavtipkuje Pearl a Edie i Dixie se zasmějí.

„S vámi třemi jsou potíže.“

„To už nám jednou nebo dvakrát říkali,“ říká Edie. Pak dodává: „Ale až dosáhneš našeho věku, získáš právo žít život podle svých vlastních podmínek.“

„Na tom se shodneme,“ říkám, když zajedu a zaparkuju vedle Ediina auta, které má od doby, kdy jí pozastavili řidičák, přes sebe plachtu.

„Stýská se mi po tvém autě,“ povzdechne si Dixie ze zadního sedadla.

„Musím ho prodat,“ zamumlá Edie, když si rozepíná pásek.

„Prosím?“ Ptám se, když Dixie a Pearl vystupují a bouchají dveřmi.

„Moje auto – potřebuju ho prodat. Pomůžeš mi udělat pár fotek a vyvěsit ho na internet?“

Otočím se k ní na sedadle a natáhnu se, abych ji vzala za ruku. „Pořád je šance, že dostaneš řidičák zpátky.“

„Já vím…,“ souhlasí a dívá se jinam. „Ale můj zrak už není, co býval, a zpomalily se mi reflexy. Neměla bych řídit a jsem dost chytrá na to, abych věděla, kdy si mám snížit ztráty.“

„Edie,“ řeknu tiše a nenávidím porážku v jejím tónu.

„Nejsem naštvaná.“ Ještě jednou se ke mně otočí.

Prohlédnu si ji, abych zjistila, jestli mluví pravdu, a když vidím, že mluví pravdu, stisknu jí ruku. „V tom případě ti pomůžu se vším, co budeš potřebovat.“

„Děkuju.“ Pustí mě a poplácá mě po stehně. „Teď zavolej Calvinovi a uvidíme se uvnitř.“

„Bude to jen chvilka.“

„Dej si na čas.“ Vystoupí, zavře dveře, já vytáhnu z tašky mobil a zavolám Calvinovi. Když to nezvedá, nechám mu vzkaz v hlasové schránce a pak mu pošlu SMS pro případ, že by si nezkontroloval vzkazy. Vystoupím a bez zaklepání zamířím do Ediina domu a pak strávím další hodinu se třemi ženami, které mi v krátké době ukázaly, že život je jen o tom, dělat to, co dělá tvou duši šťastnou.

***

„To bude Calvin!“ Edie křičí z ložnice, když zazvoní zvonek, a já vstanu z pohovky, uhladím si sukni svých černých šatů s tílkem a na podpatcích se vydám ke vchodovým dveřím, které mě už tak zabíjejí.

Jakmile je otevřu, přemýšlím, jestli by nebylo špatné dnes večer odvolat, protože jediné, co opravdu chci, je donutit Calvina, aby mě vzal zpátky k sobě, kde můžu náležitě vyjádřit, jak nádherně vypadá v tom svém černém obleku.

Začnu otevírat ústa, abych mu řekla, že mu to sluší, ale sklapnu, když mi jeho ruka sklouzne kolem pasu a přitáhne mě k sobě. Skloní ústa k mému uchu. „Nemůžu uvěřit, že se o tebe musím dělit s tvými rodiči a Edie, když vypadáš tak, jak vypadáš teď.“

„Myslela jsem na to samé,“ vydechnu a on se zakloní, aby zachytil můj pohled a usmál se.

„I když chci, abys měla rozpuštěné vlasy. Mám je radši divoké.“ Dotkne se svými rty mých a já se automaticky dotknu svých vlasů, které jsem si stáhla do chignonu.

„Proboha,“ řekne Pearl, čímž mě přiměje nadskočit, a já se na ni ohlédnu přes rameno. „Vám dvěma to spolu tak sluší. Nehýbej se. Potřebuju si udělat fotku pro tvou mámu.“

„Kristepane, je to jako na plese,“ zamumlá Calvin a já se zasměju, když se otočí a zamíří zpátky chodbou, nejspíš aby si vzala mobil.

„Tys byl na plese?“ Zeptám se ho a on se na mě podívá.

„Jo, ty ne?“

„Ne, nikdo mě nepozval, tak jsem předstírala, že jsem moc v pohodě na to, abych šla,“ řeknu mu popravdě.

„Tebe nepozvali na ples?“ zeptá se, ale než stihnu odpovědět, vrátí se Pearl s mobilem namířeným na nás.

„Možná bys měla jít dovnitř a postavit se před krb.“

„Pearl,“ povzdechnu si.

„Fajn, tam, kde jsi, to půjde. Usměj se.“ Nakloním se ke Calvinovi a položím mu ruku na hruď, zatímco mě stočí hlouběji do boku, a rozsvítí se záblesk na telefonu, který mě skoro oslepí. „To je dokonalé.“ Pearl odchází a dívá se na telefon, zatímco Edie přichází zpoza rohu.

„Jsem připravená.“

„Vypadáš úchvatně, Edie.“ Její dvoudílný krémový kostým mi připomíná něco, co by nosila moje máma, jenomže Edie ho nosí líp, protože má námořnicky modrý tank zastrčený do kalhot místo ušmudlané blůzy a odvážný safírový náhrdelník, který je očividně bižuterie, ale přesto neobyčejný.

„Vám dvěma to spolu sluší.“ Usměje se na nás a já jí úsměv oplatím, pak se soustředím na Pearl a Dixie, když přijdou chodbou s taškami.

„Potřebujete svézt?“ Ptám se, protože vím, že sem ani jeden z nich nejela autem.

„Jedeme s vámi do restaurace,“ informuje nás Dixie s úsměvem.

Obočí se mi svraští. „Cože?“

„Ne, nejedete,“ upřesní Calvin.

„Nesedneme si s vámi, dokud Annini rodiče neodjedou. Až se to stane, všichni spolu povečeříme.“

„Jdeme na večeři s mými rodiči.“ Řeknu jim něco, co už vědí.

„Sejdeš se se svými rodiči. Budu v šoku, jestli s nimi budeš večeřet, zvlášť když tam s tebou budou Edie a Calvin,“ řekne Pearl.

„Co to znamená?“

„Znamená to, že lidé ve tvém životě, kterým na tobě záleží, se nesmíří s tím, že ti rodiče ubližují. Takže až to zkusí – což podle mého odhadu nebude trvat dlouho poté, co si sedneš – buď Calvin nebo Edie řeknou něco, co se jim nebude líbit, a odjedou.“

Sakra, možná má pravdu. Ani Calvin, ani Edie nebudou sedět opodál a nenechají mé rodiče říct něco, co by mi mohlo ublížit.

„Stejně na večeři nejdete,“ řekne Calvin a já vzhlédnu a uvidím, jak přimhouří oči na Dixie a Pearl.

„Jdete do veřejné restaurace. My náhodou jdeme do té samé. Ani nás neuvidíš, dokud Annini rodiče neodejdou.“

„Věděla jsi o tom?“ Calvin se zeptá Edie, které se na rtech objevuje lehký úsměv.

„Neměla jsem tušení, ale musím říct, že se mi tenhle plán líbí.“

„Nemáme čas se o tom hádat,“ skočím mu do řeči. „Za deset minut máme být v restauraci a je to nejmíň patnáct minut odsud.“

„Fajn. Všichni se naložte do mého náklaďáku. Ale jen abyste věděly, dámy, nebudu mít problém kohokoli z vás zatknout, jestli mě naštvete.“

„Potřebuju víno,“ řekne Edie, ignoruje Calvinovo prohlášení a projde kolem nás, zatímco Pearl a Dixie s ní souhlasí, když míří k jeho náklaďáku.

„Jak ses spřátelila se Zlatými dívkami?“ zeptá se, když se otočím, abych je následovala.

„Nevím, jak se to stalo; prostě se to tak nějak stalo.“ Pokrčím rameny.

Jeho oči se zaměří na moje. „Víš, že s těmi třemi jsou potíže, že?“

„Jo.“ Vystoupím s ním ven a zamknu Edie přední dveře. „Pořád je miluju.“

„To proto, že jsi stejný blázen jako ony.“

„Možná,“ přitakám, když mě doprovodí ke dveřím spolujezdce, otevře je a pak mi pomůže dovnitř.

Jakmile usedne za volant, vezme mou ruku a položí si ji na klín, já začnu poskakovat kolenem a poprvé za dnešek pocítím úzkost.

„Bude to v pořádku,“ řekne a já se otočím, abych se na něj podívala, když mi zakryje ruku a proplete prsty těmi mými.

„Já vím,“ řeknu tiše. „Jen doufám, že to není obrovská chyba, že s nimi sejdu, a nepomáhá mi, že nevím, co chtějí.“

„Slíbila jsi jim večeři, a když večeře skončí, oni se vrátí do hotelu nebo zpátky do Chicaga, nic jiného jim nedlužíš.“

„Máš pravdu,“ přitakám a on nepatrně zvedne bradu. Pak jedeme zbytek cesty do restaurace mlčky a moje mysl si přehrává všechny možnosti, jak by se dnešní večer mohl zvrtnout.

***

„Neuvěřitelné.“ Můj otec sedí, třepe ubrouskem do vzduchu, než si ho položí do klína. „Neviděli jsme tě měsíce a na večeři si s sebou přivedeš cizí lidi.“

„Jak jsem ti říkala, nejsou to cizí lidi. Calvin a já spolu chodíme a Edie je moje kamarádka.“ Vyslovuji každé slovo jasně, když to, co chci doopravdy dělat, je křičet a vybuchnout. Od chvíle, kdy jsem Calvina a Edie představila rodičům před restaurací, je můj otec nepříjemnější, než bývá normálně, což o něčem něco vypovídá, a máma se chová, jako by neměla ponětí, co se děje.

„Musíš uznat, miláčku, že bylo velmi nezdvořilé, že jsi nám nedala vědět, že si přivedeš hosty,“ zamračí se máma, když zvedne vidličku a prohlíží si ji.

„Víš, co je podle mě nezdvořilé?“ zeptá se Edie, zvedne sklenici vína a usrkne. „Myslím, že vy dva jste nezdvořilí.“

„Kdo jsi, kromě „kamarádky“ mé dcery?“ Táta používá slova kamarádka v uvozovkách. „Jsi dost stará.“

„Ona není stará a já bydlím v jejím domě,“ řeknu na její obranu a Edie mě poplácá po noze.

„Takže jí dáváš peníze.“ Táta protočí oči. „To se dalo čekat.“

„To jsi právě neřekl,“ zasyčím a Calvin mi zakryje ruku, když se začínám zvedat od stolu. „Omluv se Edie.“

„Neříkej tátovi, co má dělat, mladá dámo,“ řekne máma a konečně se na mě podívá.

„Nejsem dítě, mami. Můžu si dělat, co se mi sakra zlíbí.“

Táta najednou vstane, nakloní se ke mně přes stůl a přiloží mi prst k obličeji.

Vytřeštím oči, a pak jsem najednou dojatá, protože Calvin stojí přede mnou, brání mi ve výhledu, a jeho hlas duní místností. „Už nikdy nevstupuj do jejího prostoru.“

„Neříkej mi, co mám dělat, a dej ze mě tu ruku pryč,“ zavrčí táta.

Pokouším se nakouknout kolem Calvina, ale ze své pozice nic nevidím.

„Sedni si, nebo tě vezmu na stanici a zapíšu si tě za to, že jsi to posral.“

„Zapomněl jsem, že jsi policejní důstojník. Bylo by zajímavé sledovat, co by se mohlo stát, kdybych si párkrát zavolal, když jsem tady ve městě.“

„Mě nevyděsíš.“ Calvin se lehce pohne a táta vydá zvuk, zatímco máma fňuká. „Ale měl by ses bát.“

„Víš, kolik lidí je svědkem toho, jak mě obtěžuješ?“ Táta se zeptá a zní to, jako by ho to trochu bolelo.

„Nejsi v Chicagu. Tohle nejsou tvoji lidé. Jsou moji,“ informuje ho Calvin. „Tvoje jméno by tam mohlo mít nějakou váhu, ale tady nemáš žádnou kontrolu.“

„Nemůžu uvěřit, že trávíš čas s chlapem, jako je on, Anno,“ zašeptá máma zděšeně a já jsem si jistá, že kdybych viděla její tvář, vypadala by pokřiveně.

„A já nemůžu uvěřit, že vy dva jste její rodiče,“ řekne Edie a pak se na mě podívá. „Možná tě vyměnili při narození. Myslím, že by sis měla nechat udělat test DNA.“

„Ty ses vzdala života, abys mohla trávit čas s takovými lidmi?“ Táta se zeptá znechuceně.

Stojím a do někoho vrazím, ale nedívám se, kdo je za mnou. „Jestli myslíš starostlivý, ohleduplný, loajální a přijímající, tak jo, tati, vzdala. I když jsem neměla moc života, kterého bych se mohla vzdát, a upřímně bych nevyměnila to, co mám teď, za žádnou sumu peněz, protože štěstí se nedá ocenit.“

„Dám ti pět milionů, když se vrátíš domů.“

Odfrknu si. „Tys mě neslyšel? Nemůžeš mi dát žádnou sumu peněz, která by mě přiměla změnit názor.“

„Řekni jí to.“

Otočím se, znám hlas za sebou, a když vidím Lance, zvedá se mi ze vzteku žaludek.

„Proč jsi tady?“ Zasyčím a zamračím se na něj.

„Myslíš si, že jsem tě nemiloval, Anno, ale měla bys vědět, že miloval,“ říká Lance a vypadá zničeně a mně se zvedá žaludek z jiného důvodu.

„Lanci.“

„Lhal jsem. Byl jsem naštvaný a raněný. To, co jsem říkal o důvodech, proč jsem tě požádal o ruku, nebyla pravda, ale byl jsem tak naštvaný, že jsem si po svém odchodu párkrát zavolal a zjistil jsem –“

„Drž hubu!“ Táta křičí, přeruší ho a já se otočím, abych viděla, že je rudý.

Calvin položí tátovi ruku do obličeje, pak se otočí k Lanceovi. „Řekni, co potřebuješ říct.“

„Kdo jsi?“ Lance se zeptá Calvina.

„Mladý muži, teď není čas na soutěž v nasírání. Jestli chceš něco říct, tak to řekni,“ povzdechne si Edie.

„Je tady všechno v pořádku?“

Podívám se na Gastona a všimnu si, že s ním je i Tyler, spolu s Chrissie a Leah, které stojí kousek za svými muži.

Tváře mě pálí rozpaky a přemýšlím, jestli bychom se nemohli stát ještě větší podívanou. Pak znám odpověď, když se Pearl a Dixie připojí ke všem ostatním stojícím kolem stolu.

„To je směšné.“ Táta hodí ubrousek na stůl, pak se podívá na mámu. „Odcházíme.“

„Vlastníš sedmdesát procent akcií McAlister Corp. Tvůj dědeček je přepsal na tvoje jméno, když ses narodila, protože nevěřil tvému otci, že neprodá společnost,“ řekne Lance.

„Cože?“ Moje otázka je sotva slyšitelná.

„Proto mi řekl, že mi dá půlku společnosti, až se vezmeme. Byla tam klauzule, která říkala, že když se vdáš, tvůj manžel, pak nakonec tvoje děti, dostanou stejný podíl ve společnosti. Proto se s mým otcem dali dohromady a vymysleli plán, jak nás dát dohromady.“

„Ježíši,“ zavrčí Calvin.

Polknu, když se podívám na svého otce. „Nikdy jsem s tvou firmou nechtěla mít nic společného. Kdybys mě o to požádal, přepsala bych ji celou zpátky na tebe.“

„To proto, že jsi idiot.“ Chřípí se mu zachvělo. „Ty nechápeš hodnotu peněz.“

„Ne.“ Zavrtím hlavou. „Já chápu hodnotu peněz. Jen vím, že peníze tě neudělají šťastným.“

„V tom se mýlíš.“

Srdce mi pokleslo. „Je mi vás líto. Vás obou.“ Pohlédnu mezi něj a mámu. „Štve mě, že tomu věříte.“ Pohlédnu na Lance. „Děkuju, že jsi ke mně upřímný.“

„Můžeme si promluvit?“ zeptá se. Zastrčí ruce do kapes a vypadá stejně nervózně jako poprvé, když mě pozval na rande.

„Ne,“ řekne Calvin, než stihnu odpovědět, a já slyším ženy, mladé i staré, vybuchnout smíchy.

Chci se usmát, ale zadržím to a zavrtím hlavou. „Myslím, že nemáme o čem mluvit, ale opravdu ti přeju jen to nejlepší.“

„Měl jsem to nejlepší, Anno, a mrzí mě, že jsem se tím nezabýval. Měl jsem se podívat, proč mi tu nabídku dal.“

„Na tom už nezáleží. Mezi námi to už skončilo,“ řeknu já a on přikývne, podívá se na mé rodiče s odporem, který má jasně vepsaný ve tváři, a pak odejde.

„Odcházíme,“ řekne otec, když pomáhá mámě ze židle.

„Můj právník bude v kontaktu,“ řeknu jeho ustupujícím zádům, ale on se nezastaví, aby odpověděl. Oba s mámou odcházejí, aniž by se na mě podívali podruhé.

„Bože, myslela jsem, že nikdy neodejdou,“ řekne Pearl a pak se podívá na Gastona, Tylera, Chrissie a Leah. „Nechcete se k nám připojit na večeři a na skleničku?“

Chrissie a Leah se podívají jedna na druhou, pak na mě.

„Prosím, přidejte se k nám,“ řeknu jim.

„Jdu si promluvit s vedoucím, ať nám někdo urovná stoly,“ řekne Gaston a políbí Chrissie na tvář.

„Nevím, jestli to bude tak snadné, Gusi,“ řekne mu Chrissie a rozhlédne se po přeplněné restauraci.

„Znám majitele,“ odpoví a pak se podívá na mě. „Štěstí není založeno na penězích. Je založeno na tom, koho znáš.“ Mrkne a já se zasměju.

„Jsi v pořádku, zlato?“ zeptá se Calvin, všechny odstíní a obejme mě kolem pasu.

Vzhlédnu mu do očí a skloním čelo k jeho hrudi. „Nevím, co to znamená. Nevím, jak se cítím kvůli tomu, co se právě stalo,“ přiznávám tiše a jeho ruka mě pohladí po zádech.

„To chápu.“

„Díky, že jsi tady,“ řeknu a on mi přejede rukou po zátylku a prsty mi zvrátí hlavu dozadu.

„Nikde jinde bych nechtěl být, jen tady s tebou.“

„I s tím, co se stalo, a všichni se k nám přidají na večeři?“

„I s tím,“ řekne tiše a skloní hlavu, aby se otřel o moje rty.

„Nejsou tak zatraceně roztomilí?“ Slyším, jak říká Pearl, a rozhlédnu se přes jeho záda právě ve chvíli, kdy se rozsvítí blesk na jejím telefonu. „Jé, to miluju!“ vykřikne, když mrkám.

„Ukaž,“ řekne Chrissie a natáhne ruku, aby se podívala na fotku. Pak zaječí: „Je to dokonalé!“

„Myslíš, že by si všimli, kdybychom odešli?“ zeptá se Calvin a já k němu s úsměvem zvrátím hlavu. Očima mi přejíždí po tváři; pak vzdychne a otočí se, přidrží mi židli, dokud se neposadím.

„Jsi v pořádku?“ Zeptá se Edie a já se na ni soustředím.

„Jo,“ odpovím a ona si mě chvíli prohlíží, pak mě poplácá po ruce a zvedne skleničku s vínem.

O minutu později se Gaston vrátí ke stolu se dvěma servírkami a mužem, který vypadá, jako by mu to tu patřilo, a zeptá se, jestli ho můžeme následovat. Zavede nás do zadní místnosti, která je skoro prázdná, a než se vůbec posadíme, servírka nám objedná pití, pak se vrátí s košíky plnými teplého chleba a čerstvého másla.

Když dorazí naše pití, Edie zaklepe vidličkou na prázdnou sklenici, čímž přeruší konverzaci všech. „Ráda bych pronesla přípitek.“ Zvedne sklenici naplněnou vínem a všichni ji následují. „Na nečekanou lásku, nečekaná přátelství a nečekané dobré časy s dobrými lidmi.“ Rozhlédne se. „Na zdraví.“

„Na zdraví,“ zašeptám a cítím, jak mě Calvinova ruka pevně drží, když se rozhlížím kolem stolu, plného lidí, kteří pro mě hodně znamenají. To, co jsem řekla otci, je pravda: nevyměnila bych všechny peníze na světě za to, co mám. Vím, jaké to je mít peníze. Vím, jaké to je, když si můžu dovolit cokoliv, po čem mé srdce touží. Ale s jistotou vím, že peníze nenasytí tvou duši tak, jako láska a opravdové přátelství. A pokud mám být upřímná sama k sobě, štve mě, že moji rodiče nikdy předtím nezažili opravdové štěstí, že nikdy nepoznají rozdíl mezi těmi, kteří jsou kolem člověka, protože si myslí, že jim může něco přinést. A lidmi, kteří jsou kolem člověka, protože jim na něm opravdu záleží. Myslím, že mám svým způsobem štěstí, protože teď si vážím toho, co mám, víc než kdy dřív.