HH - 11. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Anna

Nikdy nepij alkohol

„To nemůžeš myslet vážně,“ syknu na přední sklo, když zajedu na příjezdovou cestu, napůl v pokušení pokračovat v cestě a přejet muže, který stojí vedle velmi otráveně vypadající Edie. Vypnu motor a vystoupím, vezmu si s sebou i kabelku.

„Anno.“ Lance ke mně spěchá s ustaraným výrazem ve tváři, jeho na míru šitý oblek a dokonale upravené vlasy vypadají, jako by do toho zapadlého města, do kterého jsem se zamilovala, nepatřily.

„Lanci, říkala jsem ti, ať se nejezdíš, tak nevím, proč jsi tady.“

„Já jsem mu taky řekla, ať odejde, takže nevím, proč tu pořád je,“ říká Edie a já potlačím smích.

„Říkal jsem ti to.“ Otočí se k Edie. „Potřebuju mluvit s Annou. Je to důležité.“

„Ona s tebou nechce mluvit,“ huhlá Edie a on se na ni mračí stejně, jako se mračil na mě, kdykoli jsem řekla něco, co ho rozčilovalo.

„Edie má pravdu, Lanci,“ říkám a jeho pohled se střetne s mým. „Nechci tě vidět. Nechci s tebou mluvit, opravdu. Nechci s tebou mít nic společného.“

„Jestli jde o Lucy, musíš si uvědomit, že jsi to byla ty, kdo mě opustil. Nevím, co jsi ode mě čekala.“

„Panebože.“ Nakloním se k němu a připomenu si, že se později uvidím s Calvinem, a nechci, aby to bylo kvůli tomu, že mě zatýká. „Je mi jedno, že jste s Lucy spolu.“

„Nejsem s ní.“ Obočí se mu svraští, jak se mu koutky úst stáhnou dolů.

„Dobře, spíte spolu.“ Obrátím oči v sloup.

„Nic pro mě neznamená. Miluju tebe.“

„Ty mě nemiluješ, Lanci.“

„Ale ano, miluju.“ Zamračí se. „Proč bych tě jinak žádal o ruku?“

„Protože…“ Zavrtím hlavou. „Nevím, možná kvůli penězům nebo kvůli rodině nebo…“

„Kvůli penězům? Kvůli rodině?“ Hlasitě se zasměje a odřízne mě. „Tvoje rodina už není tak mocná, jak bývala, Anno. Tvůj otec mi řekl, než jsme se začali vídat, že je jeho firma je na pokraji bankrotu.“

„To ti řekl táta?“ Začínám mít pocit, že se mi svírá žaludek. „Proč by ti to říkal?“

„Záleží na tom?“

„Ne, asi ne,“ říkám a vzdávám se, protože celý tenhle rozhovor je zbytečný. „Na tom nezáleží, protože ty a já už spolu nejsme.“

„Anno –“

„Lanci, chci, abys mě poslouchal, co ti teď řeknu. Miluju to tady. Jsem tady šťastná. Našla jsem si skvělé přátele, mám práci, kterou miluju, a vídám se s někým, kdo pro mě začal hodně znamenat. Prosím tě, jdi domů.“

„Ty se s někým vídáš?“ kňourá a pravá tvář mi cuká, jak se snažím nadechnout, ve snaze dostat se pod kontrolu. „Nemůžu uvěřit, že s někým chodíš.“

„To je všechno, co jsi slyšel? To je vážně jediná věc, kterou jsi slyšel?“

„Bydleli jsme spolu a plánovali svatbu.“

„Když jsme byli spolu, kolikrát jsi mi volal, když jsi byl pracovně pryč?“

„Já nevím. Pracoval jsem.“ Mávne nad mou otázkou, jako by to byla otravná moucha.

„Kolikrát jsme šli na oběd, když jsme pracovali ve stejné budově?“ Čekám, a když neodpovídá, ptám se: „Kolikrát ses u mě zastavil jen proto, že jsem ti chyběla?“

„Bydleli jsme spolu. Viděl jsem tě každý den. Proč bys mi měla chybět?“

„O to mi jde, Lanci.“ Nakloním se k němu a ukazuju mu prstem na hruď. „Tobě stačilo, co jsme měli.“ Ukazuju na sebe. „Ale mně to nestačilo. Chtěla jsem víc.“

„Víc než prsten a peníze?“ V jeho tónu je nádech znechucení. „Buď upřímná, Anno. Dostala ses ke mně, protože jsem měl peníze.“

„Ne, Lanci, v tom se mýlíš. Dostala jsem se k tobě, protože jsem si myslela, že jsi jiný. Myslela jsem, že tě můžu milovat a že bys mě mohl udělat šťastnou. Nezůstala jsem s tebou kvůli tvým penězům.“

Udělá krok ke mně, a když přimhouří oči, narovnají se mi záda.

„Vypadni z mého pozemku!“ Edie se postaví mezi nás s rukama nad hlavou, jako by byla připravená ho zatlačit zpátky, kdyby to bylo nutné.

„Vrať se do Chicaga, Lanci.“ Unaveně si povzdechnu, když od něj Edie odtáhnu.

„Chceš vědět, proč jsem byl s tebou?“ zeptá se znechuceně a já se mu dívám zpříma do očí. „Tvůj otec mi slíbil půlku své společnosti, když ti nasadím prsten na prst.“

„Je mi líto, že nedostáváš, co jsi chtěl.“

„Ale ne, Anno. Dostanu, a až se vrátím do Chicaga, využiju všechny prostředky, které mám, abych pomohl otci koupit zbytek rozpadající se společnosti tvého otce.“

„Doufám, že tě to udělá šťastným. Jestli je to všechno, jdu dovnitř.“ Otočím se ke schodům ke svému bytu, vezmu Edie za ruku a táhnu ji s sebou, zatímco poslouchám, jak za námi Lance dupe pryč. Když dojdeme k mému bytu, slyším bouchnutí dveří a kvílení pneumatik, jak se vzdaluje.

„Nemůžu uvěřit, že sis někdy myslela, že je to hodný člověk,“ řekne Edie, když nás obě pustím k mně.

„Já vím.“ Odhodím tašku na podlahu. „Měla jsem vědět, že je jako všichni ostatní.“

„Jsi v pořádku?“

„Jo.“ Posadím se na kraj postele a odtáhnu si vlasy z obličeje. „Vím, že bych neměla být překvapená, když mi lidé z mého starého života ukážou svou skutečnou tvář. Ale stejně jsem pokaždé překvapená.“

„To proto, že by tě ani nenapadlo jim ublížit, i kdyby to mělo být jen emocionálně.“ Posadí se vedle mě a vezme mě za ruku. „Kdo je Lucy?“ zeptá se a já k ní otočím hlavu.

„Moje kamarádka.“

„Proč ji vytáhl?“ zeptá se a já jí nechci říct pravdu. Nechci, aby věděla, že jsem nikdy nedělala dobrá rozhodnutí, když jde o přátele.

„Poslala mi fotku, na které je polonahý v její posteli, a já mu ji přeposlala, protože jsem si myslela, že to bude dobrý důvod, aby mě nechal na pokoji. Asi to byla jen dobrá výmluva, aby se tady ukázal.“

„Aha.“ Znechuceně svraští nos. „Myslím, že bys ji neměla považovat za kamarádku.“

Hlasitě se zasměju a padnu zpátky na postel. „Už ne. Vážně nevím, proč jsem to kdy udělala. Nikdy nebyla moc milá.“

Poplácá mě po noze. „Ještě že jsi v Chicagu nepila alkohol. Mně to připadá jedovaté.“

„Vypadá to tak,“ přitakám, když se její oči upřely na moje.

„Jaká byla noc s Calvinem?“

„Perfektní.“ Nemůžu si pomoct s úsměvem.

„To se vsadím.“ Mrkne a já zasténám. „Ale přestaň. Možná jsem stará, ale nejsem mrtvá. Chci vědět všechno.“

„Nikdy se nebudeme bavit o ničem, co se stane mezi mnou a Calvinem.“

„S tebou není žádná sranda.“

„Promiň.“ Posadím se. „Mám tě ráda, ale o těchhle věcech s tebou prostě nemůžu mluvit.“

„Fajn,“ zabručí. Pak se zeptá: „Kdy se s ním zase uvidíš?“

„Dneska večer.“ Vstanu, vezmu si z podlahy tašku a položím ji na postel. „Jen si potřebuju jiné oblečení.“

„Takže zase přespíš u něj doma?“

„Jo.“ Setkám se s jejím pohledem. „Pokud bys nechtěla něco podniknout?“

Oči se jí zaplní zlomyslností. „Chtěla jsem uklidit dole ve skříni. S tím bys mi mohla pomoct.“

„Moc vtipné.“ Usměju se, pak nakloním hlavu na stranu a zeptám se: „Co děláš zítra?“

„Já a holky jdeme odpoledne na malířskou školu, ale potom už nemám žádné plány.“

„Nechceš jít zítra večer se mnou, Calvinem a mými rodiči na večeři?“

„Tvými rodiči?“ Zvedne obočí, jak se jí oči naplní překvapením.

„Chtějí se mnou mluvit. Večeříme kolem sedmé. Calvin nám udělá rezervaci.“ Stojí, zatímco já blouzním, pak jemně vezme mou tvář do dlaní. „Nemusíš chodit,“ říkám jí tiše, když se jí dívám do očí.

„Půjdu.“ Dá mi polibek na čelo a pak mě nechá jít. „Chci být u toho, až se zeptáš táty, jestli by tomu pitomci nabídl část své firmy, aby si tě vzal.“

Na ten rozhovor se netěším. „Děkuju, Edie.“ Za posledních pár měsíců se z Edie stala matka, kterou jsem si vždycky přála, abych měla, když jsem vyrůstala, a nedokážu si představit, že bych jednala s rodiči, aniž by mi nabídla podporu.

„Nemáš zač. Teď se sbal a běž za tím svým.“ Dojde ke dveřím, pak se na mě podívá přes rameno. „Řekla bych ti, abys nedělala nic, co bych nedělala já, ale udělala bych to všechno, takže v tom nevidím smysl.“ S tím prohlášením na rozloučenou odchází, já zakloním hlavu a rozesměju se. Jakmile mám svůj smích pod kontrolou, sbalím se a zavolám Calvinovi, aby věděl, že jsem na cestě.

„Bane, chyběl jsi mi,“ říkám se smíchem, jakmile dorazím. Vyskočí na plot oběma tlapami, aby mě pozdravil, a já mu drbu hlavu, když se snaží dostat tak blízko, aby mi mohl olíznout obličej.

„Můžu s klidem říct, že jsi mu taky chyběla,“ řekne Calvin a já se na něj usměju. „Ahoj, zlato.“

„Ahoj.“ Hruď mě hřeje způsobem, který mi začíná být povědomý, a on se usměje, když zavrtí hlavou, než se nakloní přes plot, aby mě políbil. Odtáhnu se, směju se a otírám si Baneův uslintaný polibek ze strany do obličeje.

„Zmare, dolů!“ přikáže se smíchem a Bane spadne z plotu, když Calvin otevře bránu a sundá mi z ramene tašku.

„Pokročil jsi dnes nějak v řešení svých případů?“ Ptám se, když bere mou ruku, aby došel kousek ke vchodovým dveřím, a nutí mě přemýšlet, jestli si někdy zvyknu na to, jak se cítím, když jsem s ním. Doufám, že ne. Doufám, že vždycky ucítím to chvění vzrušení v břiše, když jsem v jeho přítomnosti.

„Ne.“ Slyším v jeho tónu náznak frustrace, frustrace, o které vím, že není namířena proti mně. Ráno jsme si trochu povídali o tom, na čem pracuje – ne o detailech, jen o tom, že se snaží vyřešit ty dvě vraždy, které se staly nedávno, a zatím nenarazil na nic než na slepé uličky.

„To je mi líto.“

„To se stává.“ Stiskne mi ruku, než ji pustí, aby otevřel dveře, a jakmile je zavře a zamkne, odnese mou tašku do ložnice a přes rameno řekne: „Koupil jsem potraviny na špagety, nebo si můžeme objednat, jestli máš náladu na něco jiného.“

„Špagety zní dobře.“ Zastavím se, když mi Bane zabrání v další cestě; pak se zasměju, když se otočí a strčí mi hlavu pod ruku, abych ho pohladila.

„Zvykne si, že tě tu má.“ Zvednu oči od Banea, abych se setkala s Calvinovým pohledem. „Dokud se to nestane, bude po tobě chtít pozornost.“

„Mně to nevadí.“ Naposledy ho pohladím za ušima, pak ho obejdu. Sundám si kabelku z ramene, když mi zazvoní mobil, pak vytáhnu telefon a zavrtím hlavou, když vidím, že volá Lucy. Nezmáčknu ignorovat, jak bych chtěla. Místo toho telefon zvednu. „Ano.“

„Snažila jsem se sehnat Lance,“ řekne kousavě. „Neodpovídá. Je s tebou?“

„Ne.“

„Aha.“ Vydechne si. „Myslela jsem…“

„Myslela sis, že se tu ukáže a já s ním spadnu do postele,“ odseknu jí. „Nejsem jako ty, Lucy.“

„Vím, že jsi naštvaná, ale nikdy jsi ho nedocenila tak jako já. Miluju ho, Anno.“

„A doufám, že jste spolu šťastní, ale pro lásku boží, oba mě nechte na pokoji.“ Zavěsím, vypnu telefon a strčím ho do tašky.

„Budu hádat, že jsi mi něco zapomněla říct?“ řekne Calvin a já se na něj soustředím. Když vidím jeho výraz, uvědomím si, že jsem mu měla říct o tom, že je Lance ve městě.

Sakra.

„Hm… Lance byl venku s Edie, když jsem se dnes večer vrátila z práce.“

„Nenapadlo tě říct mi o tom dřív?“

„O nic nešlo.“ Přimhouří oči a já stisknu rty, protože vím, že to není správná odpověď.

„Co chtěl?“

„Moc jsme se nedostali k tomu, co chtěl. Řekla jsem mu, ať odejde. Myslel si, že jsem naštvaná kvůli němu a Lucy, ale já mu řekla, že ne, a pak jsem mu řekla, ať zase odejde. Ještě jsme se trochu pohádali, a nakonec jsem taky zjistila, že mu táta nabídl půlku společnosti, když mě požádá o ruku.“

„Ježíši.“

„Mohl se zmínit o plánech na zničení tátovy společnosti.“ Zírá. „Jo, a potřebuju, abys Edie přidal do rezervace na večeři. Zítra jede s námi.“

„Nejsem si jistý, jestli je dobrý nápad, abych na večeři chodil, Anno. Podle toho, jak se teď cítím, bych tvého otce mohl zabít.“

„Taky za něj teď nejsem moc šťastná.“ To je slabé slovo.

„Navíc jsem na tebe naštvaný, že jsi mi nezavolala, když jsi přijela k sobě a byl tam Lance.“

„Bylo to v pohodě.“ Mávnutím odmávnu jeho starost. „Edie tam byla. O nic nešlo.“

„Vidím, že Edie miluješ, ale ona by nepomohla, ani kdyby se ti pokusil ublížit.“

„To by neudělal.“

„Vsadím se, že by tě ani nenapadlo, že by se vyspal s tvojí kamarádkou.“ Sakra, má pravdu. „Lidi jsou nevyzpytatelní. Dokázal, že je ochotný zajít až do krajnosti, aby upoutal tvou pozornost. Takže prosím tě, kdyby se něco takového opakovalo, zavolej mi.“

„Mohl bys mě nějak ochraňovat?“ Ptám se a snažím se zmírnit napětí, které z něj vyzařuje, ale on se ani neusměje. „Fajn,“ přitakám s povzdechem. „Zavolám ti.“

„Dobře, teď pojď sem, ať tě můžu pořádně políbit,“ přikáže.

Uzavřu vzdálenost mezi námi, a když mě obejme, opřu mu ruce o hruď. „Promiň, že jsem ti neřekla, že se ukázal Lance. Upřímně, jakmile zmizel z dohledu, zapomněla jsem na jeho existenci, dokud nezavolala Lucy.“

„Dneska už o něm nechci mluvit.“ Stiskne mě.

„Tak jo, o čem chceš mluvit?“

„Můžeš mi říct, kde přesně tě rozechvívám.“ Jeho ruce mi kloužou po zádech k zadku, zatímco se zvedám na špičkách, abych se dostala blíž k jeho ústům.

„Nebo bych ti to mohla ukázat.“ Usměju se a kousnu ho do spodního rtu.

„To se mi líbí,“ zavrčí. Zvedne mě ze země a odnese k posteli, kde si se mnou užije.

O hodinu a dva orgasmy později vejdu do kuchyně v Calvinově tričku a kalhotkách a dívám se, jak vychází ze spíže se sklenicí červené omáčky, spolu s krabicí těstovin, jen v obyčejných černých teplácích.

„S čím ti můžu pomoct?“ Zeptám se, když se zastaví, aby mě cestou k pultu políbil.

„Můžeš vzít maso z ledničky.“ Přejíždím mu prsty po břiše, když ho obcházím, pak otevřu ledničku a zamračím se, když uvnitř na poličce uvidím kytici světle oranžových růží.

„Ty jsou pro tebe.“ Paže se mi ovinou kolem pasu a on mi přitiskne polibek na krk, když vytahuju květiny a držím si je u nosu, který mě pálí.

„Proč?“ Otočím se, abych se mu podívala do očí.

„Vzpomněl jsem si na tebe, když jsem je viděl.“ Políbí mě na krk, pak se natáhne kolem mě a popadne z poličky mleté hovězí.

„Takže to nejsou růže na omluvu nebo růže ‚máš narozeniny‘; jsou jen proto, že jsi na mě myslel?“

„Jo.“

„Děkuju.“ Bráním se hloupým holčičím slzám.

„Nemám vázu, ale jsem si jistý, že v jedné z těch skříněk by ji něco nahradilo.“ Pohybuje se po pokoji.

„Nevadí, když se podívám?“ Zeptám se a znovu vdechuju vůni růží.

„Chovej se tu jako doma, miláčku,“ řekne a já otvírám a zavírám skříňky, dokud nenajdu příliš velký červený plastový kelímek s držadlem a víčkem, takový, který se dá doplnit z benzínové pumpy.

„Můžu ho použít?“ Přikývne a já ho naplním vodou, pak pečlivě odříznu stonek každé květiny, než je srovnám do kelímku. Když jsem hotová, položím je na pult a minutu je obdivuju, než jdu k místu, kde teď Calvin opéká maso na pánvi, ovinu mu paže kolem pasu a políbím ho na rameno. „Děkuju za růže. Miluju je.“

Rukou si přikryje mou na břiše a skloní hlavu ke mně. „Nemáš zač.“ Vklouznu mu pod paži a opřu se o něj, pak slyším, jak si povzdechne, když mu na pultu vedle dřezu zazvoní telefon.

„Vezmi to. Dovařím to.“ Vezmu si od něj špachtli a on mě políbí ze strany na hlavu.

„Budu rychlej.“

„Nespěchej,“ zamumlám, když zvedne telefon, vyjde z kuchyně a přiloží si ho k uchu. Dokončím opékání masa, pak zvednu sklenici s omáčkou a pokusím se otevřít víko a frustrovaně s ním bouchám o pult, když se nechce pohnout.

„Moc mě to mrzí, miláčku.“ Otočím se, když ke mně přichází Calvin, teď oblečený v džínách a flanelové košili s dlouhým rukávem a odznakem připnutým k opasku, a nese si boty. „Musím odejít.“

„Je všechno v pořádku?“

„Stala se velká nehoda. Žádají všechny, aby přišli a pomohli to uklidit. Neměl bych být pryč dlouho.“ Posadí se na jednu židli a obuje si boty. Odložím sklenici, přejdu k němu přes místnost a on mi přejede rukou po nahém stehně.

„Dodělám večeři. Najíme se, až se vrátíš.“

„Děkuju.“ Vstane a rychle mě políbí, pak se podívá dolů na Banea, který čeká, až zjistí, co se děje. „Postarej se o Annu,“ přikáže, a pak, než stihnu mrknout, je pryč.

Podívám se dolů na Banea, když slyším, jak se zavírají přední dveře, a on padne na břicho a se zaúpěním si opře hlavu o tlapy.

Vrátím se k pultu, vezmu sklenici s omáčkou a zasténám, když se mi ji nedaří otevřít, ať se snažím sebevíc. Rozžvýkám si vnitřek tváře, pak se jdu do spíže podívat, co má, a vyjdu ven se spoustou fazolí, jednou cibulí, plechovkou nasekaných rajčat a rajčatovou pastou. Do misky dám už osmažené maso, pak nakrájím cibuli a přidám ji, rajčata, trochu rajčatové pasty a pár koření na pánev. Všechno to uvařím, než přidám fazole k masu. Ochutnám to, když jsem hotová, a usměju se. Nejsou to špagety, ale jsou výborné. Jen doufám, že Calvin má rád chilli. Nastavím ho, aby se povařilo, a uklidím kuchyň; pak, když už nemám, co na práci, jdu do obývacího pokoje a hledám ovladač od televize. Když ho nenajdu, sednu si na pohovku, Bane se ke mně v klidu přidá a oba nakonec usneme.

Zamrkám, když Bane začne štěkat, a pak se posadím a odhrnu si vlasy z obličeje. „Bane, pojď sem,“ zavolám a on vběhne do pokoje, zaštěká na mě a vyběhne ven, když zazvoní zvonek. Odsunu se z gauče a jdu ke vchodovým dveřím, abych se podívala ven z vyleptaného skla a uviděla na verandě něco, co vypadá jako mladá žena.

Vnitřnosti se mi kroutí neznámou žárlivostí. S Calvinem jsme se zrovna začali vídat a jsem si jistá, že muž, který je stejně přitažlivý jako on, randil hodně. Pořád ještě může randit, protože jsme neprobrali, jestli jsme exkluzivní, což je teď něco hloupého, o čem musím přemýšlet, zvlášť když jsme měli sex už vícekrát. Otevřu dveře a vidím, že to není žena, ale dívka, která vypadá tak na patnáct nebo šestnáct.

„Anna?“ Usměje se, když se držím dveří, abych udržela Banea uvnitř.

„Ano.“

„Jsem Sam, Herbova dcera. Calvin volal mámě. Říkal, že se tě snaží sehnat, ale ty jsi neodpovídala. Požádal ji, aby mě poslala, abych tě zkontrolovala.“

„Sakra, mám vypnutý telefon. Prosím, pojď dál.“ Spěchám do ložnice, natáhnu si z tašky tepláky a pak vytáhnu mobil z kabelky. Když zapnu obrazovku, vidím, že mám přes deset zmeškaných hovorů, tři hlasové zprávy a několik zpráv. Vracím se do chodby a vidím, jak si Sam lehá na podlahu s Banem, který ji očividně dobře zná. „Jen mu rychle zavolám zpátky.“

„Jasně.“ Usměje se na mě, zatímco si Bane odpočívá plně na jejím klíně.

Vytočím jeho číslo a přiložím si telefon k uchu.

„Snažil jsem se tě sehnat,“ řekne jako pozdrav.

„Moc mě to mrzí. Usnula jsem na gauči a telefon jsem měla vypnutý. Je všechno v pořádku?“

„Kromě toho, že jsem se o tebe bál? Jo, všechno je v pořádku. Už končíme. Právě odešli hasiči, takže bych měl být doma tak do hodiny.“

„Neměl ses o mě bát. Jsem v pořádku,“ říkám mu, když jdu chodbou do kuchyně zkontrolovat večeři.

„Zlato, tvůj bývalý je ve městě. Co jsem tě potkal, nemáš nic než drama. Nechci nic riskovat.“

„Nebylo to samé drama,“ lžu; od té doby, co jsme se potkali, je to naprosté drama.

„Anno,“ povzdechne si.

„No nic. Jsem v pořádku a uvidíme se, až se vrátíš domů.“

„Uvidíme se, až přijdu domů, a vyřiď Sam, že děkuju, že tě přišla zkontrolovat, i když jsem si jistý, že byla ráda, že má důvod řídit, když právě dostala řidičák.“

Zasměju se, vzpomenu si na pocit svobody, který jsem cítila, když jsem dostala řidičák poprvé. „Řeknu jí to.“

„Později, zlato.“

„Ahoj.“ Zavěsím a jdu zpátky chodbou, a Bane odvede svou pozornost od Sam a jde ke mně. „Je mi moc líto, že jsi musela přijít,“ řeknu a promnu mu temeno hlavy, když se zvedá ze země.

„Je to v pohodě.“ Usměje se, pak nakloní hlavu na stranu. „Takže ty a Calvin spolu chodíte?“

„Jo.“ Nemůžu si pomoct s úsměvem, který mi šplouchá na rty.

„Úžasný, to znamená, že se ještě uvidíme, když budeš pořád tady,“ řekne a pak jí zazvoní telefon a ona ho vytáhne z kapsy, zasténá a zvrátí hlavu zpátky ke stropu, než si ho přiloží k uchu. „Ahoj, mami. Ano, je tady. Spala a telefon měla vypnutý. Já vím… Já vím… ano, mami, já vím…“ Znovu zasténá. „Brzy budu doma… Mami, nejsem idiot. Vím, že nemám brát stopaře. Ahoj, mami.“ Zavěsí, podívá se na mě a smích, který jsem se snažila ovládnout, jí unikne a ona se směje spolu se mnou. „Moje máma je blázen.“

„Miluje tě.“

„Já vím, ale vážně, je blázen. Jako, kde mám ve městě vůbec vidět stopaře?“

„Nikdy nemůžeš být dost v bezpečí.“

„Asi jo,“ zamumlá a pak se podívá na Banea. „Myslíš, že by si Calvin všiml, kdybych si ho vzala s sebou domů?“

„Nejspíš.“ Usměju se, když k ní Bane jde, jako by věděl, co řekla.

„Promiň, chlapáku, musíš zůstat tady.“ Pohladí ho po temeni hlavy, pak se podívá na mě. „Ráda jsem tě poznala, Anno. Určitě se ještě uvidíme.“

„To doufám,“ řeknu a myslím to vážně.

Otočí se ke dveřím, otevře je a přes rameno zavolá: „Později, Anno.“

„Dojeď v pořádku domů, Sam, a prosím tě, nesbírej žádné stopaře!“

Její smích zaplní dům, když odchází, a Bane kňučí u dveří, zatímco je ohmatává. „Promiň, kamaráde. Prozatím jsi tu se mnou,“ řeknu mu a pak se vrátím do kuchyně. „Potřebuješ jít ven?“ Zeptám se a on začne poskakovat, jako by byl maličké štěně místo obrovského psa.

Otevřu zadní dveře a vyjdu s ním ven, ovinu si ruce kolem pasu a dívám se, jak pobíhá kolem, než se zastaví uprostřed dvorku a zvedne nohu. Když skončí, vrátí se ke mně a já se začnu vracet po schodech k domu, ale on se zase rozeběhne. „Bane, pojď. Je čas jít dovnitř,“ řeknu a on se rozběhne zpátky s míčkem v puse, pak mi ho pustí k nohám. „Aha, ty si chceš hrát.“ Zvednu žlutý tenisák a jednou ho vyhodím do vzduchu a on zakňučí. „Sedni si,“ přikážu a on poslechne. „Zůstaň.“ Sleduje mou ruku, a jakmile zvednu ruku, abych ji hodila, vyskočí na nohy. Pustím ji a dívám se, jak startuje, a dívám se, jak poskakuje po dvoře. Přinese mi ho zpátky a zase upustí, takže ho zvednu zpátky a ztratím se v prostém hraní aportu.

„Ty jsi Dělala chilli?“

Vyskočím a otočím se ke Calvinovi a Bane zaštěká, když běží přes dvůr, aby ho přivítal.

„Nedokázala jsem otevřít sklenici špagetové omáčky,“ přiznávám a on se usmívá, když schází po schodech ke mně. „Vážně, museli víčko přilepit. Dokonce jsem zkusila trik s boucháním o pult, ale nefungovalo to.“

„Měl jsem ji otevřít, než jsem odešel.“ Obejme mě a já se k němu přitulím.

„To je v pořádku. Jen doufám, že máš rád chilli.“

„Nenávidím ho,“ řekne.

Vzhlédnu k němu a pátrám mu v očích. „Děláš si legraci, že?“

„Ne.“ Zasměje se. „Máma to dělávala pořád, když jsem byl malý. Nenáviděl jsem to. Jsem si docela jistý, že to, co jsi našla ve spíži, zbylo z doby, kdy naposledy šla pro mě nakupovat.“

Zahihňám se a opřu mu čelo o hruď. „Omlouvám se. Nevěděla jsem to.“

„Udělám si sendvič.“

Jeho prsty se mi obtočí kolem krku a já nasáknu pocitem, že jsem v jeho náručí, že jsem v bezpečí a spokojená. Roky jsem hledala pocit spokojenosti, ale až když jsem se vzdala všeho, co jsem považovala za důležité, tak jsem ho skutečně našla. Obejmu ruce a přála jsem si, abych mohla přesně vyjádřit, co pro mě znamená.

„Najíme se a půjdeme do postele. Určitě jsi po tom dni, který jsi měla, unavená.“

„Kromě toho, že se ukázal Lance, to byl skvělý den.“ Nakloním hlavu zpátky k němu. „Děkuju.“

„Anno,“ zašeptá a dívá se mi do očí, zatímco mi prsty přejíždí po čelisti.

„Je to zvláštní, protože se neznáme moc dlouho, ale chci, abys věděl, že se mi to líbí, a jsem s tebou ráda. Líbí se mi, jak se s tebou cítím. Líbí se mi, že mi ukazuješ, že se staráš, aniž bys použil slova.“ Nakloním se a dotknu se svými rty jeho. „Mám tě ráda.“

„Zlato, musíš vědět, že se cítím stejně,“ řekne mi něžně do rtů a já se usměju.

„Jsem ráda, že tě máma přiměla, aby ses přišel omluvit.“ Zasměju se, když zaúpí.

„Necháš to někdy být?“

„Ne,“ řeknu, když mě pustí a otevře dveře. „Kde by potom byla zábava?“ Zeptám se a on mě plácne do zadku, až mě rozesměje. Otočím se k němu, a když vidím výraz v jeho očích a on se ke mně začne přibližovat, zvednu ruce. „Co to děláš?“

„Nic.“ Udělá krok ke mně a já o krok ustoupím. „Co se děje, Anno?“

„Proč se na mě tak díváš?“

„Jako co?“

„Nevím, jako kdybys byl velký zlý vlk a já jedno z těch nevinných prasátek, která chceš sníst.“

„To jsi vystihla přesně. Chci tě sníst.“ Jeho oči po mně těkají od vlasů až po prsty na nohou.

Dech se mi zadrhává, prostor mezi nohama mě brní a bradavky mi tvrdnou. „Calvine.“

„Jsem přímo tady, Anno.“

„Myslela jsem… Myslela jsem, že máš hlad.“

„Mám.“ Znovu ke mně vykročí, ale já jsem v jeho očích příliš ztracená, než abych ustoupila. „Mám na tebe pořád hlad, Anno. Od chvíle, kdy jsme se potkali, jsi ve mně vyvolala hlad, který je neukojitelný. Bez ohledu na to, kolikrát jsem tě měl, chci víc. Nemůžu se tě nabažit.“

Nakloním se k němu, když mě chytí za bradu. Oči se mi zavírají a modlím se, abych tohle nikdy neztratila.