Yool - 9. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Brooke

„Hotovo.“ Když jsme opouštěli velitelské středisko a nechávali za sebou pípající pulty a statický šum příchozího vysílání, vyměnila jsem si s Emily ulehčený pohled. Zbytek základny ve Valoxu byl možná ve svátečním duchu, ale zavěšené papírové sněhové vločky a šňůry bílých světel se nedostaly do spoře osvětleného středu zaplněného pulty a hvězdnými mapami, které současně blikaly a cinkaly.

„Nemyslíš si, že bychom si měli dělat starosti, že ne?“ Emily si zhluboka povzdechla, když jsme se trochu vzdálili od rušného prostoru, který byl tak v rozporu se slavnostní atmosférou zbytku podzemní základny.

Nepotřebovala svou otázku rozvádět, abych věděla, co tím myslí, ale kradmo jsem se podívala na blondýnčin ztrhaný výraz a utěšeně se na ni usmála. „Kvůli několika anomáliím na celé základně a poruchám systému? Vůbec ne.“

I když jsme obě hlásily, že jsme nenašly žádné známky toho, že by Zagrathové zasahovali na jejich starém území nebo se pokoušeli získat zpět některou z planet, které kdysi obývali – a já jsem důrazně vynechala jakoukoli zmínku o tom, že bych do karetní hry zatáhla mimozemského pašeráka, abych ho mohla připravit o všechno, co měl, a donutit ho, aby předstíral, že je můj přítel – náš velitel chtěl znát náš názor na nějaké podivné události na základně.

„Víš, že odboj byl sestaven pomocí vrakových lodí a zachráněného vybavení, že?“

„Asi ano.“ Moje kolegyně pilotka pootočila rty na stranu. „Nestudovala jsem historii odboje, než jsem se připojila, ale hádám, že rebelové jsou málokdy dobře financováni.“

„Přesně tak,“ řekla jsem, když jsme kráčeli chodbami pod nerovným baldachýnem zvětralých papírových sněhových vloček, které se kývaly v umělém vánku od stropních větracích otvorů. „Celá tahle základna byla postavena tak, že pohřbili obří opuštěnou bitevní loď do země, a tehdy to nebyla špičková technologie. Určitě to bude mít problémy.“

Emily přikývla, zřejmě uklidněná mou úvahou. I když to, co jsem říkala, byla pravda – základna Valoxu byla vratká a neustále potřebovala vylepšení a záplaty –, nebyla jsem vůči velitelovým odhalením tak přezíravá, jak jsem líčila. Anomálie a poruchy, které se objevovaly se zvýšenou pravidelností, nepatřily k věcem, které by byly důsledkem normálního opotřebení. Viděla jsem dost stárnoucích lodí, abych to věděla.

Také se zdálo, že se odehrávají jen v určitých systémech základny – obrana, komunikace, podpora života. Přesné oblasti, na které by se každý nepřítel chtěl zaměřit. Vyřadit naši obranu, odstranit naši schopnost volat o pomoc a pak nás všechny uvěznit v podzemí bez vzduchu. Už při pouhém pomyšlení na to se mi žaludek nepříjemně obracel.

Setřásla jsem ze sebe myšlenky na soudný den a připomněla si, že tohle dělám vždycky. Měla jsem zlozvyk brát zrnko problému a představovat si ten nejhorší možný scénář a vyděsit se přitom k smrti. Dani tvrdila, že to dělám jako formu sebeobrany. Živě jsem si představovala to nejhorší, co se může stát, co se nikdy nestane, takže realita byla vždycky úleva.

I když jsem si z jejího hodnocení v křesle dělala legraci a měsíc jsem jí říkala „Cvokařko“, měla pravdu. Když jsem svou mysl nutila k té nejděsivější možnosti, bylo pro mě snazší vyrovnat se se svou často nebezpečnou realitou. Dělala jsem to od té doby, co jsem se musela potloukat po galaxii se svým nevyzpytatelným otcem gamblerem, na kterého se nikdy nedalo spolehnout. Ztráta matky byla původně můj nejhorší možný scénář, ale přežila jsem to, což znamenalo, že přežiju všechno.

„Nemyslíš, že ty anomálie jsou nebezpečné?“ zeptala se vážně Emily a připomněla mi, že je mladší a novější v nebezpečí létání pro odboj než já.

„Ne nebezpečnější než ta bojová přistání, která tak ráda děláš.“

Na tvářích měla bledě růžové skvrny. „Nikdy nevíš, kdy budeš muset v bitvě něco takového udělat.“

„Kdybychom měli bitevní lodě, ve kterých bychom přistáli.“

Zasmála se. „Správně. To by asi pomohlo.“

Když jsme pokračovali chodbami k osobním ubikacím, zachytila jsem známé vůně a byla jsem vděčná za snadný úvod, který změnil téma na něco méně děsivého. „Začali už péct sušenky bez nás?“

Emily se zhluboka nadechla a z tváře jí zmizely obavy. „To doufám, protože jsem mizerná kuchařka.“

„Nemusíš být dobrá kuchařka, abys mohla péct vánoční sušenky.“ Popadla jsem ji za ruku a táhla ji dopředu, vzrušení mě hnalo kupředu.

Pečení sušenek s matkou byla jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek z dětství. Milovala na svátcích všechno a vždycky se snažila, aby byly výjimečné, i když jsme jich moc neměli. Vzpomínala jsem si, jak dychtivě jsme šetřili cukr a koření, protože jsme neměli žádné dezerty celé měsíce, než jsme začali péct. Pak jsme strávili celý den pečením sušenek a koláčů, náš malý domeček byl plný vůní skořice a zázvoru. Dýchání těch vůní mě teď vrátilo přímo k tomu pocitu, že jsme šťastní a milovaní.

Jak jsme se přibližovali, vůně byly stále pronikavější a zvuky smíchu a klapání sílily. Nemohla jsem se ubránit úsměvu, protože jsem věděla, že najdu své oblíbené lidi tvrdě pracující při pečení jídla, které jsem přirovnala k nejšťastnějším chvílím svého života.

„Nemůžu uvěřit, že jste začali beze mě,“ řekla jsem nahlas, když jsme došli ke dveřím.

Zevnitř na mě zíraly usměvavé tváře, jak míchaly těsto a lžičkou ho nakládaly na ocelové pečicí plechy. Ale z jedné tváře mi srdce poskočilo v hrudi. Co tady dělal Yool? Nenechala jsem ho snad ve své kajutě, jak se sprchuje?

„Ahoj, zlato!“ Vesele se na mě usmál a zamával lžičkou pokrytou tlustým těstem na sušenky.

Beze slova jsem na něj zamrkala. Nevěděla jsem, jak zpracovat, že je v mém dokonalém svátečním scénáři, i když jsem asi neměla koho vinit, že jsem ho přivedla na základnu. Opravdu jsem si myslela, že ho dokážu odradit od svých speciálních prázdninových kamarádských aktivit a vypustit ho ven, jen když ho budu potřebovat?

Ano. Ano, myslela.

Mariah na mě šibalsky mrkla, když na mě naklonila svou fuchsiovou kudrnatou hlavu. „Neřekla jsi nám, že máš přítele, který umí vařit. Máš štěstí, že ti ho neukradnu.“

Potlačila jsem nutkání říct jí, že ho může mít, až skončí prázdninový večírek, ale tahle myšlenka mě neudělala o nic šťastnější, a tak jsem se místo toho přinutila k úsměvu. „Je plný překvapení.“

Yool podal svou lžičku jedné z validianských dvojčat, která byla odborníky na munici, a přešel ke mně, aby mě objal kolem pasu. „Naučil jsem se dělat něco, čemu se říká vaječné sušenky. Chceš pomoct?“

Zírala jsem na něj, úplně vyvedená z míry, když jsem uviděla drsného mimozemského pašeráka v zástěře, jehož stříbrný obličej byl posetý kousky mouky. Co mě vyvedlo z míry ještě víc, byl udivený pohled v jeho očích. Tohle nebyla přetvářka. On se skutečně bavil.

„Můžu si tě na chvíli ukrást?“ Popadla jsem ho za ruku a vytrhla ho z kuchyně, nevšímajíc si houkání, které nás následovalo, když jsem ho odváděla zpátky do své kajuty.