OLT - 8. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„A ten krásný malý jednorožec odletěl…“

Haven s hlavou opřenou o zárubeň dveří jejich hlavní ložnice poslouchala, jak manžel v pokoji dál na chodbě četl Rose další pohádku na dobrou noc, protože jejich prostřední dítě prostě nechtělo spát. Ne, že by měla noční můry, a protože dítě ani nevědělo, co se ten den stalo, nemohlo se jednat ani o úzkost z toho.

Rozhodně ne to, co právě cítila její matka.

Ne, dívku prostě nešlo uložit do postele. Dokonce i když byla mladší, Haven by přísahala, že Rose bude střídat dny a noci z týdne na týden. Jako batole si jen zřídkakdy pořádně zdřímla, což často vedlo k přilnavé, nevrlé holčičce, kterou bez ohledu na to, co se dělo, stále milovali.

A pak tu byl Andino…

Rose svého tátu milovala. Stačilo, aby jí věnoval pět minut své pozornosti, jako když jí četl noční pohádku, a dívka začala oddechovat spíš dřív než později.

Jinou noc by Haven ráda poslouchal, jak jedné z jejich dcer čte. Byl to nejrychlejší způsob, jak jí rozbušit srdce všemi možnými emocemi, které byly dobré, skvělé a úžasné. Všechna láska v jejich domě byla vším, o čem snila, a její dívky měly toho nejlepšího tátu.

Až na to, že teď nic z toho necítila.

Jak by mohla, když byla vyděšená?

Větším problémem bylo, že netušila, jak mu to vysvětlit, a také nedokázala být jako on. Nebyla schopná být v jednom okamžiku mámou, předstírat, že všechno bylo naprosto v pořádku, a pak přepnout, aby byla ženou, která při něčem podobném, co se stalo, ani nemrkne.

To nedokázala.

A ani se za to neomlouvala.

Ne, že by ji o to někdy žádal.

Zavrtěla hlavou, ale nedokázala se zbavit tíhy, která ji tížila jako nic jiného. Začala se připravovat na noc. Nepochybovala, že jakmile u Rose skončí, nebudou muset po zbytek noci znovu za jednou z dívek běžet. Převlékla se do jedné z jeho košil, které na ní byly obrovské, a pak se posadila ke svému toaletnímu stolku, aby ze své tváře začala odstraňovat make-up a ostatní zbytky tohoto bohem zapomenutého dne.

Ani poté, co skončila svou večerní rutinu, se od stolku nezvedla. Místo toho se rukama objala kolem středu těla a kolen, nohy měla zvednuté nahoře ke kraji židle. Zírala na svůj odraz v zrcadle, své myšlenky nechala toulat myslí jednu za druhou. Bojovaly v její hlavě o svůj prostor a pozornost. Nedělala nic jiného, než že tu bitvu sledovala ve svých očích. Brzy se za ní v zrcadle objevila známá postava.

„Neslyšela jsi telefon?“ zeptal se.

Bradou se opřela o paži. „Zvonil?“

„Jo, byla to tvá máma. Říkala, že si koupili letenky, aby sem za pár měsíců dorazili.“

V dlouhém povzdechu opustil její rty pomalý, stálý proud vzduchu.

Klekl si před ní, ruce si položil na její židli. Na zátylek jí věnoval jemný polibek, přitom mumlal všechna slova, která potřebovala slyšet – slova, která ho ráda slyšela říkat. Ne, že by šlo o něco jiného než věci, které jí vyprávěl celý den, nebo dokonce ty sračky, které říkal dole… Napraví to. Bylo mu to tak líto. Už se to nikdy nestane.

Nepochybovala o tom.

Věděla také velice dobře, že se to může stát znovu – zas a znovu, vlastně během celého jejich společného života. Protože o to šlo. Tohle byl jejich život. Ten, který se rozhodla strávit s ním. Znalost všech těch věcí a vyrovnání se s tou skutečností však nezměnilo nic na tom, že se na tyhle dny nikdy nemohla připravit.

„Já prostě jen…“

Když se její slova vytratila, svými rty na té jemné, citlivé pokožce za jejím uchem zaváhal. Zvedl oči, aby se setkal s jejím pohledem v zrcadle a se zvednutým obočím ji mlčky vyzýval, aby pokračovala. Chvíli jí to trvalo, ale udělala to. Nějak.

„Nevím, jak být tím člověkem, kterému se stanou takové okamžiky a nemrkne u toho ani řasou, a pak se dokáže otočit a být mámou, majitelkou firmy a manželkou. Je toho trochu moc. Vždycky to v něčem podělám, že?“

„Ty?“ zeptal se.

„Andino –“

„Nejsem si jistý, co tady ode mě chceš slyšet, Haven.“

„Jak to, že ty jsi v tom tak dobrým mužem – jak mám být i já vždycky tou ženou?“

„Na to nemám odpověď.“

„Vůbec nebo právě teď?“ vrátila mu.

„Prostě to dělám – prostě takový jsem.“

„Ale proč?“

„Já nevím.“

Nakonec jí odpověď dá. Věděla to – prostě to může jen nějakou dobu trvat.

Naklonila hlavu mírně ke straně, dovolila mu, aby se vrátil k tomu, aby miloval její krk jemnými polibky, ze kterých se jí ve střevech zvedal chtíč a to horko putovalo přímo dolů do místečka mezi jejími stehny. Právě teď potřebovala i tohle.

Jeho.

Blízkost.

Je.

I to jí dal.

Stejně jako všechno ostatní.

Občas však musela být dost trpělivá, aby na to počkala.