OLT - 6. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Evička

„Co když to poslední kolo nevyjde?“

Tichá otázka Haven způsobila, že její nejlepší kamarádka vedle ní upadla do mlčení. Dobře, jedna z jejích nejlepších kamarádek. Už strávila značnou část noci tím, že brečela Valerii, která jí slíbila, že si udělá čas na to, aby další týden přijela do New Yorku, protože potřebovaly dívčí čas, do telefonu.

Val se nemýlila.

Dneska však vedle ní seděla Catherine. Pozvaly i Sienu, ale ta nakonec skončila s tím, že vezla Luckyho do nemocnice, protože měl vysokou horečku. S dětmi to bylo pořád něco.

Catherine se natáhla a objala ji kolem ramen. Zatímco se k sobě obě naklonily blíž a sledovaly své děti, jak se proplétaly herním vybavením v parku, nic neříkala. Právě teď to bylo přesně to, co Haven potřebovala. Když se odvážila ukázat při jejich současné cestě IVF trochu zranitelnosti, obvykle to býval Andino, kdo ji utěšoval, ale ten byl někde na druhé straně města a hrál si na bosse.

Haven měla jen svou kamarádku.

Catherine nebyla tak špatná.

„Je divné,“ začala Haven, „že i když vím, že po tomto kole je pro nás správné skončit, jsem ohledně toho stále smutná?“

„No…“

„Řekni mi to přímo. Tak, jak to děláš vždycky.“

Catherine se zasmála a ramenem narazila do jejího. Obě ženy se pustily a dál seděly na lavičce s výhledem na park. „Myslím, upřímně, po Naziovi… jsme taky skončili, ale pořád jsem byla ohledně toho smutná. A pak při všech jeho poprvé jsem věděla, že to bylo naposledy, co to moje dítě kdy poprvé udělalo. Nemluvě o tom, když něco přestal dělat, víš?“

„Až na to…“

„Hmm?“

Haven se na ni podívala. „To by znamenalo, že Emily byla mým posledním dítětem – neměla být tím posledním. Nenašla jsem si čas, abych si všímala všech těch posledních prvních věcí, nebo dokonce, když –“

„Haven.“

Okamžitě přestala klevetit a nadechla se tak, až cítila, jak ji pálí plíce. Věděla, že to bylo částečně způsobené stresem z celé situace, léky, které musela brát, aby měl proces co největší šanci na úspěch, a prostě… hormony obecně Díky tomu všemu byla emocionálnější než obvykle, a ochotná se o to podělit.

Ne, že by na tom záleželo.

Nedokázala to ovládnout.

„Jsi skvělá máma,“ řekla Catherine, „a ty to víš.“

„Ale –“

„Žádná ale. Ne o tomhle.“

Své tři dívky Haven našla poblíž houpaček. Lynn, jejich nejstarší, právě pomáhala Emily vylézt na velkou skluzavku, Rose zatím stála ve svých roztomilých žlutých šatičkách vzadu. Všechny její dcery byly laskavé, ach tak sladké a dokonalé. Byly vším, co chtěla, a ještě víc. Nějak, a přestože byly ještě malé, se jí zatím podařilo vychovat dost slušné lidi.

„Pokud to nebude fungovat,“ řekla Haven a rozhodla se připustit možnost, že by to vyjít nemuselo, „budu v pořádku. Budeme v pohodě.“

Catherine s úsměvem přikývla. „Jo, taky si to myslím.“

„Ale pořád je v pořádku být smutná, že?“

„Absolutně. Nikdo ti nemůže říkat, jak se máš cítit, Haven.“

To by si měla zapamatovat.

Rozhodně.

***

Haven právě dokončila připoutání posledního ze svých dětí do autosedačky a zavřela dveře SUV, když kolem Mercedesem přešel muž. Jindy by si ho možná nevšimla – v jakýkoli den byla v parku často spousta lidí a obvykle to byla také dobrá směsice nejrůznějších druhů lidí.

Někteří měli děti.

Někteří běhali.

Byl tam dokonce i psí park.

Andino do něj rád chodil se Snapsem, ale zachráněný pitbul předloni onemocněl a díky komplikacím spojeným s věkem se z toho na konci nedokázal vylízat. Netrpěl, což byla jedna z mála věcí, za kterou byli vděční, když pes zemřel, protože všechno ostatní na tom bylo zatraceně srdcervoucí.

Pořád to tak bylo, opravdu.

Nebylo neobvyklé vidět v parku muže celého v černém – od kravaty až po nablýskané boty na nohou. Sakra, Haven potkala svého manžela v parku jako je tento, když v něm v obleku venčil svého zlomyslně vypadajícího psa.

Ale tenhle podivný muž?

Díval se přímo na ni.

Ne letmým pohledem, nebo dokonce tak, jako by její tvář viděl poprvé. Ne, díval se na ni tak, jako by věděl naprosto přesně, kým byla a že jí má co říct.

Když se přiblížil k zadní části mercedesu, kde právě zavřela své děti dozadu, přes rameno se ohlédla – kde byli její strážci? Potřebovala je vůbec?

Něco jí říkalo, že ano.

Možná to bylo aurou, která z něho vyzařovala.

Opravdu nevěděla.

Ale něco bylo špatně.

„Haven Marcello,“ řekl muž, aniž by to položil jako otázku. „Musím ti předat zprávu a pak se vydám svou cestou dál.“

Rukou zajela do tašky po svém boku a do dlaně sevřela malou pistoli, kterou měla vždy po ruce, protože Andino dal jasně najevo, že nemá na výběr. Stejně tak nedostala možnost ohledně toho, že ji budou její strážci dennodenně v těsném závěsu sledovat.

Tak kde sakra byli?

„Co chcete?“ zeptala se.

Právě pevně sevřela zbraň a chystala se ji vytáhnout.

Mužova další slova ji v tom zastavila.

„Vyřiď svému manželovi, že pan Moshka by chtěl další schůzku. Není to žádost.“

Cože?

Nedostala příležitost se zeptat.

Muž se otočil a odešel.