OLT - 5. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Zlato.“

„Hmm?“

Andino ze sedadla řidiče střelil po Haven úsměvem. „Jsme tady.“

Poprvé od doby, co toho rána odjeli ze svého domova, mnohem dříve, než by normálně chtěli, aby se vyhnuli dopravní zácpě a tam, kam potřebovali, dorazili s časovou rezervou, odvrátila oči od okénka spolujezdce, jako by si právě teď všimla jejich okolí. I když neviděla vysoké budovy před garáží, věděl, že musela poznat, kde byli, protože od doby, kdy začali docházet na kliniku za speciality, tu už byli tolikrát.

„Ach,“ zamumlala.

„Jsi v pořádku?“

Setkala s jeho očima a přísahal by, že v těch chvílích na něj zíraly všechny emoce, které cítila. Ne, nemyslel si, že byla stoprocentně v pořádku, ale kdo by byl, když se chystali zahájit další týdny dlouhé kolo IVF, které je zatím nezavedlo na cestu, která by skončila s miminkem.

Bylo to vyčerpávající.

Emocionálně vyčerpávající.

Dokonce i on sám to věděl.

„Jsem jen unavená,“ řekla s pokrčením rameny.

Opravdu nepotřeboval, aby to vysvětlovala. Ne, když moc dobře věděl, na co přesně myslela. Také si nemyslel, že by chtěla, aby vyjmenoval všechny důvody, proč by to mohli a měli udělat znovu, takže místo toho si rozepnul bezpečnostní pás a na svém sedadle se naklonil, aby se k ní dostal blíž. Když svou dlaní vyhledal to měkké teplo jejího krku, natočila k němu. Polštářkem palce přejížděl po barevném tetování, který vykukovalo zpod límce jejího saka. Pak se jím vrátil zpátky nahoru k písmenu A malé hvězdičce za jejím uchem.

Její drobné zachvění a sladký povzdech, které jeho dotek vyvolal, mělo za následek, že si přál, aby za poslední týden strávili v posteli o trochu víc času – ale sakra, i to bylo hlídáno a diktováno lékaři mnohem víc, než by si chtěl připustit.

„Miluji tě, Haven,“ zamumlal.

Usmála se. „A já miluju tebe.“

„Pokud to chceš odvolat –“

„Nechci.“

Uchechtl se. „Dobře, ale pokud si to kdykoli rozmyslíš, zlato, stačí říct jediné slovo. Dívky budou vždycky víc než dost.“

Nadechla se a setkala se s jeho pohledem. Pak zajela očima přes jeho rameno k výtahům. Prostřední je dostane nahoru na kliniku. Pokud nechtěli zmeškat schůzku, museli brzy vystoupit ven z auta a zamířit dovnitř. Klinika pro ty, kdo dorazili pozdě, nedělala žádné výjimky.

„Tohle je ono – ještě jednou naposledy, Andino.“

Přikývl. „Dobře, naposledy.“

***

„Dobře,“ řekl lékař a posadil se zpátky do křesla, aby ve složce otočil na další stránku. Přitom si nohy překřížil v kotnících. „A prošli jsme všechno, že, Joan?“

Sestra ze strany věnovala Andinovi a Haven soucitný úsměv. „Ano – politika, omlouvám se. Víme, že jste si tím prošli víc než jednou.“

„Ach, musíme probrat ještě něco.“

Muž poklepal prstem na papír, který ho zaujal, a pak se na ně znovu podíval. Zvedl ho, aby ho uviděla sestra. Přikývla a zamumlala s tím své potvrzení ohledně toho všeho.

Soukromá místnost byla příjemná a uklidňující. To byla jedna z věcí, kterou na ní měl Andino rád. Stejně jako většina zbytku kliniky byla včetně nábytku uvnitř ostře bílá. Zdi, stejně jako mnoho dalších na klinice, byly pokryty fotkami rodin a novorozenců. U některých byly připojené poznámky, na jiných byly vepsány poznámky přímo na fotkách. Všechny pocházely od rodin, které sem přišly pro pomoc.

Andino nemohl říci a nevěděl, zda – pokud by vůbec byli úspěšní – se fotka jeho dítěte připojí k těm řadám nebo ne. To nebylo něco, o čem by moc přemýšlel a také si nemyslel, že teď byl ten správný čas to udělat.

„A to je co?“ zeptala se Haven.

„Za prvé – zbyla nám tři vaše zmrazená embrya. Takže pokud neplánujeme provést další transfer, který ani jeden z vás nechce, po implantaci nám zbydou. Takže od vás chci potvrdit, že nechcete pokračovat v dalším kole, abychom je dál uchovávali.“

Haven se podívala na Andina.

Ne, tohle nechtěli podniknout znovu.

Kromě toho, pokud by toto kolo bylo úspěšné, zbylá embrya by zůstala ponechána k uskladnění nebo darování pro ty, kterým se nepodařilo získat své vlastní. Velmi dobře chápal, že existují lidé, kteří potřebují darovaná embrya pro své vlastní boje s neplodností, ale nemyslel si, že by to bylo něco, co by on nebo Haven byli ochotni udělat. Už o tom mluvili. Také nechtěli embrya skladovat. Nedokázali by je prostě nechat zničit, až by bylo všechno řečeno a uděláno.

„Půjdeme s tím, co máme,“ řekl Andino za svou ženu. „A nebudeme dělat další výběr, ať už bude toto kolo IVF úspěšné nebo ne.“

„Pro proceduru jsou tři stále dobrým číslem,“ ujistil je lékař. „Předtím jste nechtěli vědět pohlaví embryí, ale chcete to vědět teď?“

Toto rozhodnutí nechal Andino na Haven.

Nikdy ho to nezajímalo.

„Jistě,“ řekla tiše.

„Tentokrát jsou všechna mužská. Většina jich byla.“

Hhm.

„A ještě jedna věc,“ pokračoval lékař, ale tentokrát se při řeči díval jen na Haven. „Při vědomí, že jste sama bez zásahu prodělala tři úspěšná těhotenství a čtvrté skončilo mimoděložním – což způsobilo odstranění vašeho pravého vejcovodu – a teď tohle… S nevysvětlitelnou neplodností, pokud jste se domluvili na rozhodnutí nemít více dětí, pak byste měli vážně uvažovat o sterilizaci.“

Návrh přišel tak laskavě.

Andino také chápal, proč to lékař uvedl. Dokonce i lékař, který se staral o porody jejich ostatních a který diagnostikoval její mimoděložní těhotenství, řekl totéž. Bylo to stejně tak o zabránění tomu, aby se znovu něco nestalo, stejně jako v podstatě o převzetí kontroly nad jejich životem.

Pořád mu však to připadalo jako rána pěstí.

Haven řekla lékaři prostě: „O tomhle budeme muset přemýšlet.“