OLT - 4. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Haven právě dokončila drhnutí svého kuchyňského dřezu, dokud nejiskřil čistotou a pak přešla do útoku na desku. Postříkala ji hustým pěnivým čističem, popadla hadr a začala ji drhnout.

Andino si od stolu na svém místě v jeho čele odkašlal. „Chceš, abych ti pomohl nebo –“

„Je v pohodě, abys byl tam, kde jsi.“

Ani neodvrátila oči od své práce. Když byly dívky ve svých postelích a den téměř skončil, potřebovala dostat všechnu svou energii a stres ven z mysli, protože jinak by nikdy neusnula. Přesně tak její mysl fungovala a za to neomlouvala. Po všech těch letech, kdy byla vdaná, věděl, jak její noci fungovaly.

„Dobře,“ zamumlal. „Jaký byl tvůj den?“

„Rušný. Moje setkání v klubu dopadlo dobře. Nové zásady prošly se všemi docela dobře, takže mám o problém méně. Dívky nedělaly tvé mámě žádné potíže a tvého tátu vyčerpaly.“

„Unikla jsi polední dopravní špičce?“

„Až jejímu samotnému konci.“

„Samozřejmě,“ zamumlal.

„Stejně jako každý jiný den. A co ty?“

Zabručel něco, čemu nerozuměla. Když zvedla oči od utírání desky, zjistila, že zíral ven z arkýřového okna jejich kuchyně. Ne, že by tam bylo cokoli zajímavého k pozorování. Tmavý dvůr – pár stromů.

Zajímavé.

Přesto musela uznat, že když seděl na židli, s rukávy košile vyhrnutými nad lokty, dvěma horními knoflíčky rozepnutými a bez kravaty, kterou odložil někde cestou, vypadal zatraceně dobře. Kravatu pravděpodobně najde někde na podlaze mezi touto místností a jednou z ložnic dívek, protože to byl on, kdo je všechny uložil do postele a četl jim jejich pohádky na dobrou noc.

Svého tátu zbožňovaly.

I Haven.

Víc, než by dokázala vysvětlit.

„Co to bylo?“ zeptala se.

S rozpačitým úsměvem – něco, co dělal jen zřídka – se na ni usmál. Přesto se jí ten pohled docela líbil. „Omlouvám se. Říkal jsem, že můj den nevyšel podle plánu, to je celé.“

„Ach?“

Pokrčil rameny. „Ale radši poslouchám, jak ty mluvíš o tom svém, i když zatímco to děláš, jsi vystresovaná úklidem.“

Usmála se.

Takový Andino byl.

Jen on ji dokázal takhle vyzvat.

„Co se děje?“ zeptal se měkkým tónem.

„No, vlastně nic.“

Zvedl obočí. Dobré znamení, že nevěřil jedinému slovu, které vyšlo ven z jejích úst, a také mu nevadilo, že jí přesně to řekl.

„Dobře, nic,“ řekla, „jako by nic nemělo být špatně, že? Podívej se na náš život, Andino. Podívej se, co všechno máme a kdo jsme a jaké máme štěstí. Proč by bylo něco špatně? Měla bych být vděčná, ne –“

„To, že máš privilegia, neznamená, že nejsi člověk, Haven.“

Těžce vydechla.

Proč musel mít pravdu?

„Co se děje?“ zeptal se znovu. „Tentokrát pravdu, ano?“

Rychle otřela desku, hadr odhodila a dlaněmi se o ni opřela. Přes místnost se dívala na svého manžela a přemýšlela o každé maličkosti, která ji tížila od okamžiku, kdy jí zavolali z kliniky detaily ohledně jejich dalšího kola IVF.

„Brzy zahájíme poslední kolo IVF – dneska mi volali.“

Jeho úsměv se ještě zvětšil. „Dobře.“

„Ale my v tom máme jasno, že? Je to naposledy, Andi. Nechci to opakovat.“

Občas bylo tak zničující, že si mohli být tak jisti, že se to stalo – že musela být těhotná – jen aby zjistili, že to nezabralo. Proč, když bylo její tělo tak zdravé a podařilo se jí zplodit tři děti – čtvrté těhotenství skončilo nuceným přerušením, protože bylo mimoděložní – bez jakéhokoli lékařského zásahu, to bylo teď tak těžké? Kvůli tomu ohledně sebe cítila spoustu věcí, které bolely. A nechtěla se s každým novým kolem stále takhle trápit.

„Je poslední,“ souhlasil. „Cokoli chceš, jak jsem ti řekl.“

Pomalu vydechla, ale zůstala zticha.

Neuniklo mu to.

„To není to, co je špatně, že?“

„Ne,“ přiznala. „Předpokládám, že jde asi o jednu část toho všeho.“

Vyčkával.

Cítila se hloupě.

„Dostávám se do toho prostoru, kdy mám pocit, že nedokážu mluvit o IVF ani o čemkoli jiném,“ řekla.

„Proč?“

Jak jednoduchá ta otázka byla. Odpověď byla cokoli jiného než jednoduchá. Vracela se přesně k tomu, co už řekla.

„Protože se podívej na náš život, Andino. Máme tři děti. Jsou lidé, kteří nemají ani jedno dítě. Lidé, kteří roky bojovali. Kteří dělali to, co děláme my, mnohem déle. A já prostě jen… někdy mě napadá, jestli se na nás lidé dívají a myslí si, že bychom měli být vděční za to, co máme.“

Po tom, co to rychle vychrlila, zmlkla. To se jejímu manželovi očividně nelíbilo, protože se od stolu zvedl, pomalu a elegantně, i když byl tak obrovský. Zvedl svou sklenici, teď již prázdnou, odnesl ji ke dřezu, položil dovnitř a pak přešel k ní. Dokonale pasoval k jejím zádům, tvrdé linie jeho hrudi se přizpůsobily jejím měkčím. Svými ústy vyhledal zadní část jejího krku; políbil tetování, které zbarvovalo její kůži. To nejnovější pod jejím pravým uchem, které představovalo jen prosté písmo A.

Za něj.

Protože si ho samozřejmě trvale otiskla do svého těla. Už byl celým jejím srdcem a duší. Co záleželo na troše inkoustu na její kůži?

„Chtěli jsme více dětí, ne?“ zamumlal do její kůže.

„Ano.“

„A po Emily jsme bojovali, abychom to dokázali bez pomoci, jo?“

„Jo, ale –“

„Máme prostředky na to, abychom měli další dítě, a víc než dost lásky, o kterou se podělit, Haven. Chceme další dítě a děláme, co musíme, abychom to dítě měli. Nikdo tě nemůže nutit cítit se kvůli tomu provinile.“

Roztřeseně vydechla.

Do její kůže se usmál.

„Teď mi dovol, abych tě vzal do postele.“

„Jsi příšerný.“

„Tím nejlepším způsobem,“ souhlasil.

Srdce jí bušilo. „Tak mě vezmi do postele.“

Udělal, co chtěla. Držel ji v náručí a s lehkostí ji nesl nahoru po schodech a chodbou do jejich hlavní ložnice. Nezbožňovala nic víc než pohled na manžela, jak ji svlékal rukama, očima a myslí. Jako by při tom v jeho očích viděla všechny ty nádherné, hříšné věci, které jí plánoval udělat hned, jak ji bude mít v jejich posteli nahou a pod sebou.

Její další oblíbenou věcí bylo sledovat, jak se svlékal, zatímco měla doširoka rozevřená stehna a ukazovala mu každičký svůj centimetr, který byl jen jeho. Dokázal ji udělat mokrou jen pouhou svou přítomností. Když se k ní dostal trochu blíž, aby viděl, jak svými prsty zajela do své štěrbinky, celá se s povzdechem rozechvěla. Jeho potěšené mumlání, když klečel mezi jejími roztaženýma nohama a svým tvrdým penisem a rychlými tahy ruky ji nutil doslova vibrovat potřebou.

Nejdříve ji pojídal.

Hladově.

Bláznivě.

Dokud se nedostala vysoko.

A pak ji šukal tak, jak zbožňovala nejvíc – na jejích kolenou, kdy měla tvář a hrudník přitisknuté jeho rukama k posteli, zatímco do ní zezadu tvrdě bušil, až kňučela dalším orgasmem a měla pocit, že nemohla dýchat.

Když byli takhle, na ničem nezáleželo.

Vůbec na ničem.