OLT - 3. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Když Andino dorazil domů, SUV Haven už bylo zaparkované na příjezdové cestě. Nešlo však o nic neobvyklého. Mohli být ve městě oba ve stejnou dobu a jeho žena přesto vždycky nějak dorazila domů dřív než on – a obvykle také cestou vyzvedla dívky u jeho rodičů.

„Chceš, abych nechal Rolls dneska večer na příjezdové cestě?“ zeptal se Nate zepředu.

Andino, zatímco to zvažoval, si povzdechl. Občas nechal strážce zaparkovat auto u něj doma, jindy požádal, aby s ním odjel jinam. Tak vědělo méně lidí, že byl doma a měl tak své hodiny, které si rád nechával pro sebe.

Člověk nemohl být příliš opatrný.

„Kde máš své auto?“

„No –“

Andino se uchechtl. „Vezmi si Rolls domů, ale jestli ho sem zítra vrátíš se zkurveným škrábnutím, Nate, přísahám bohu…“

„Zítra ráno na tebe bude čekat na příjezdové cestě v dokonalém stavu, bossi.“

Jo, to by raději mělo.

Nemusel to říkat nahlas.

Právě, když se chystal vystoupit z auta, přes Bluetooth mu zazvonil hovor.

„To je John,“ řekl Nate a ohlédl se dozadu.

„Přepoj mi ho do mého telefonu – neodjížděj, dokud nebudu v domě.“

„Rozumím.“

Navzdory skutečnosti, že tak často a tak moc postrádal Pinka, aby pro něj pracoval – myslel si, že někdy získá tak dobrého strážce jako byl ten muž – Nate nebyl tak špatný. A když spolu byli jen oni dva, sami, byl také mnohem snesitelnější. To pro něj bylo dobré, i když to tomu muži nebyl ochotný přiznat.

Bylo to, jak to bylo.

Neplánoval změnu.

A… dobře, Pink ve skutečnosti ani nikdy neřekl, že se mu stýskalo, i když se jejich cesty pravidelně křížily, protože ten muž teď vystupoval jako Johnův underboss. Nemyslel si, že to muselo být výslovně řečeno, když vzal v úvahu, že Pink pro Andina pracoval víc než zkurvenou dekádu.

Časy se mění.

To platilo vždycky.

„Johne,“ pozdravil Andino do telefonu, když vystoupil z Rollse. To první, co upoutalo jeho pozornost, byly všechny hračky holčiček rozházené po trávníku před domem. Haven ráda dovolovala svým dcerám vybít si přebytečnou energii z dlouhých jízd dřív, než vešly do domu, a měl podezření, že to bylo viníkem tohoto nepořádku. „Co děláš, bratranče?“

Domov je tam, kde je mé srdce.

To byla ta jediná myšlenka, která mu prolétla myslí, když si udělal čas, aby sebral pár hraček a přenesl je do cedrové truhly na přední verandě, kam je ukládali. Ve svém životě musel hrát spoustu rolí, ale jeho oblíbené se točily kolem tohoto domova a lidí v něm. Haven mu dala všechno a sám si myslel, že jí to ani zdaleka dost neříkal. V duchu si poznamenal, aby to dělal častěji.

„Jak probíhalo setkání?“ zeptal se John.

Andino se potichu zasmál a odpověděl: „Nedošlo k němu. Pan Moshka místo sebe poslal nějakého níže postaveného sráče a místo toho, aby mi zavolal, že se nechce osobně zúčastnit, mi musel zavolat ten sráč, že to bude on, s kým se mám sejít. Já tyhle hry nehraju.“

„Někdo zavolá, aby si promluvil s bossem –“

„Raději bych si promluvil se zkurveným bossem,“ zabručel Andino. „Přesně tak. Proč je to pro lidi tak těžké pochopit?“

„Nejsou Cosa Nostra?“

No…

„Máš pravdu, ale to pro mě na tom nic nemění.“

„Pokud nebudeme mít své standarty,“ zamumlal John, „tak nebudeme mít nic, ne?“

V podstatě.

Bylo to to jediné pravidlo, které se často obtěžoval dodržovat, protože jak jeho strýc Dante rád pravidelně poukazoval… porušoval každé další, které mu stálo v cestě, a to jen proto, že mohl. Nebo jej ohnul natolik, že už ho ani nebylo možné rozeznat. Andino si rád myslel, že i díky tomu byla jejich famiglia lepší.

Vrátil na dvorek pro další kolo hraček a všiml si, že Nate stále ještě musel vycouvat a odjet z příjezdové cesty – přesně tak, jak mu bylo řečeno; boss ještě nebyl v domě. „Předal jsem zprávu, že další šance na setkání už nebude. S tím rozhodnutím jsem v pohodě. Nesnáším lidi, kteří plýtvají mým časem.“

Byl neskutečně nasraný.

„Nebo bys mohl předložit jméno a tu příležitost Dantemu – zjistit jeho názor na situaci a zda si nemyslí, že by stálo za to udělat výjimku,“ navrhl John. „Není špatné, když si na tyto věci občas necháš říct i názor někoho jiného.“

„Johne –“

„Jen to říkám.“

Andino si povzdechl. „Co kdybys ty řešil svou stranu města a já se postarám o tu svou?“

Bratranec se uchechtl. „Fajn.“

Nabídl Johnovi ten respekt.

Teď.

Od něj očekával to samé.

„Dělej si, co chceš, člověče,“ řekl John.

Andino se usmál. „To dělám vždy.“

„Andino!“

Při zavolání svého jména odvrátil pozornost od cedrové truhly, kam vyhodil poslední náruč hraček sesbíraných ze dvora. Krabice byla v podstatě směsí růžových míčků, fialových a žlutých švihadel, několika panenek, které zažily mnohem lepší časy, a dalších hraček, které jeho dívky upřímně milovaly.

Přes silnici stál u chodníku, kde zaléval řadu malých živých plotů, jeden z jeho nejbližších sousedů. A tím blízkým nemyslel přátele. Mužův čtyřpatrový dům se jednoduše nacházel přes silnici od Andinovy brány, která vedla k jeho velkému pozemku a vile.

„Maxwelle,“ pozdravil ho mávnutím ruky.

To bylo asi tak všechno, jak hodlal sousedovi odpovědět. Ne, že by se snažil být ve svém luxusním předměstí aktivní. Měl rád to místo pro bezpečí, které nabízelo jeho dětem, klidnou povahu komunity a skutečnosti, že vzhledem k tomu, kým byl a tak vůbec, sem zapadal.

Neměl v úmyslu se přátelit.

„Dostaneš někdy chlapce? Z těch holčičích věcí tam musíš některé dny určitě bláznit,“ zavolal soused.

Vlastně tak hlasitě, že to v telefonu slyšel i John.

Poprvé po delší době, než si chtěl přiznat, na to neměl co říct. Nerad to říkal, ale nebylo to ani po desáté, co někdo pronesl ignorantskou poznámku ohledně toho, že má tři dcery a žádného syna.

Nikdy mu to nevadilo.

Nikdy o tom nepřemýšlel. Sakra, pokud by chtěl jen chlapce, když přišlo na děti, s Haven by skončili po druhé dívce, ale rozhodně po třetí. Prostě to nebylo něco, o čem by přemýšlel. A když lidé poukazovali na skutečnost, že má jen dívky, nutilo ho to myslet si, že předpokládali, že jeho dívky nemají takovou cenu, nebo že je nemiluje tak, jak by měl, protože to nejsou chlapci.

Nemohli se více mýlit.

„Andi,“ začal John.

Andino se na místě, kde na dvorku stál, otočil k sousedovi zády a ani se mu nesnažil odpovědět. Obvykle to nedělal, když došlo na takovéto nesmysly. „Haven a dívky na mě čekají – zítra si popovídáme, ano?“

John těžce vydechl. „Je to jen další kretén, člověče.“

„Jo, já vím.“

Neznamenalo to však, že ho za to nedostane.

Jednoho dne.

Dnešek tím dnem nebyl.

Místo toho, aby si s tím dělal starosti, zavěsil a zamířil do domu. Jakmile otevřel vstupní dveře, do cesty mu vběhly tři páry nohou. Jeho dívky křičely tati. Dokonce si ani nezul boty a už se kolem něj pevně omotaly troje malé ručičky.

Nevadilo mu to.

Ve skutečnosti to miloval.

Každou ze svých dívek – Lynn, Rose a Emily – pozdravil objetím a polibkem na temeno jejich kudrnatých hlaviček. Ujistil se, aby se jich vyptal na jejich den a na všechno – každou vteřinu – která mu unikla, zatímco byl pryč od nich. Stejně jako jakýkoli jiný den. Jeho malé principessas. Dokonalé ve všech zkurvených směrech. Napůl on a napůl jejich matka. Tyto dívky byly po boku své matky celým jeho světem.

„Stýskalo se mi, tati.“

„Miluji tě, tati.“

Jo, tohle byla rozhodně nejlepší část jeho dne.