OLT - 2. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Haven svým velkým SUV zajela na příjezdovou cestu předměstského domu své tchyně, který byl těsně za hranicemi města, a auto zaparkovala. Při pohledu na přední část domu se jí rty zvedly v úsměvu, protože nepochybovala, že její dcery si užívaly čas svého života se svou babi Kim. Dům byl v tuto chvíli pravděpodobně velice hlasitý a živý. Kim opravdu nemilovala nic víc, než svá vnoučata.

Když nebyly tři dívky ve škole, a Haven potřebovala kvůli pracovním schůzkám hlídání, spoustu času je hlídala právě Andinova máma. Ne, že by s tím měla velký problém – být majitelkou firmy a šéfkou v jedné osobě znamenalo, že si mohla vytvořit jakýkoli rozvrh, který potřebovala, aby vyhovoval jejím vlastním potřebám. A toho se snažila využívat ve svůj prospěch.

Dnešek byl jedním z těch dnů, kterým se prostě nedalo ubránit. Potřebovala mít schůzku v klubu, a když se odehrávala později odpoledne, když se všichni po pozdní noci solidně vyspali, mělo tendenci se objevit více lidí. Kim si rychle vzala dívky – s úsměvem a se vším všudy.

Nikdy neřekla ne.

Takové štěstí Haven měla.

Na telefonu, který když odešla z klubu, odhodila na sedadlo spolujezdce, blikala nezodpovězená zpráva, která přišla, když řídila. Natáhla se, popadla svou kabelku a telefon, na sedadle se znovu narovnala a telefon zkontrolovala.

Mířím domů, psal Andino. Uvidíme se tam, zlato. Ti amo.

Usmála se, ale s odpovědí se neobtěžovala. Brzy ho uvidí – jakmile naloží všechny tři jejich dcery do SUV a vyrazí. Navzdory skutečnosti, že zprávu odeslal téměř před půl hodinou, pravděpodobně stejně stihne dorazit domů dříve než on.

Jízda ve městě byla na hovno.

Příšerná.

Telefon si strčila do kabelky, vystoupila a zamířila k domu. Se zaklepáním na dveře se neobtěžovala. Když to udělala naposledy – před lety – Kim se ujistila, že dobře pochopila, že byli vítání kdykoli a dveře byly vždy odemčené. Haven si stále myslela, že by přesto měla pravděpodobně zaklepat, ale nebyl to její dům.

A ani se nemýlila.

Dům byl hlasitý a živý. Stěží zahlédla svou nejmladší dceru, jak se vrhla mezi dveře ve vstupní chodbě a pak dívka zcela zmizela z dohledu. Za ní šla Kim, která se smála stejně hlasitě jako dívky.

To tady nebylo nic neobvyklého.

Když pak z obývacího pokoje vyšla její nejstarší dcera s tabletem v ruce, Lynn, náhodou spatřila stát svou mámu přímo u vchodových dveří. Dívka – ve svých sedmi letech – se široce usmála, čímž připomněla Haven její mladší já. Přesto toho hodně zdědila i po svém tátovi. Stejně jako Andino měla tmavé vlasy, tvar jeho rtů a dokonce i barvu jeho očí.

„Ahoj, mami!“ zavolala Lynn vzrušeně.

Haven stěží stihla upustit kabelku a její dítě už letělo chodbou, s doširoka rozevřenýma rukama, aby jí pozdravilo. Sevřela Lynn v objetí, které, jak doufala, vyjadřovalo, jak moc se jí stýskalo po své nejstarší, když od ní byla celý den pryč. Netrvalo dlouho a za rohem se objevily zbylé dvě dívky, aby ji pozdravily i ony.

Spousta objetí a polibků.

Všechno to zbožňovala.

Haven měla spoustu tváří – některé dny byla prostě sama sebou; potetovanou třicátnicí, která si ráda barvila vlasy bláznivými barvami a po večerech provozovala striptýz. Jindy to všechno musela odložit stranou, aby mohla být ženou, která stála vedle svého manžela, zločineckého bosse. Byla přítelkyní, dcerou a spoustou dalších věcí.

I když její nejoblíbenější tvář byla máma.

„Stýskalo se mi, mami,“ řekla její nejmladší, Emily Cecelia, svým holčičím hláskem, který stále ještě zcela neopustilo dětského blábolení. Vždycky ji to rozesmálo. „Mám tě láda.“

Haven se usmála. „Taky tě miluji. Bavila ses s babi?“

„No,“ ozval se z chodby známý hlas, „Giovanni právě usnul nahoře asi deset minut předtím, než jsi dorazila, pokud ti to něco říká o tom, jak probíhal náš den.“

Haven se se smíchem zvedla, aby pozdravila svou tchyni. S Kim si vyměnila objetí, dívky se jim zatím stále dál motaly pod nohama. I když Rose, její prostřední, jí nohy nepustila.

„Uhrály ho, že?“ zeptala se.

Kim pokrčila rameny. „Gio si stále myslí, že může dělat všechno, co dělal dříve – víš, neupozorňujeme ho na to, že nemůže.“

Aha.

Jo.

„Ještě jednou díky, že jste se o ně dneska postarali – vím, že je jich plný dům.“

Kim pokrčila rameny a na své vnučky, které – aniž by jim to muselo být řečeno – si už oblékaly bundy a boty, se usmála. Lépe řečeno, Lynn pomáhala Emily a Rose si obouvala boty na špatné nohy.

Děti.

Byla to nikdy nekončící práce.

I když Haven to však zbožňovala.

„Ach, nikdy si nebudu stěžovat na to, že je mám. Ne poté, co jsem roky pronásledovala Andina s tím, aby mi dal vnoučata.“

Ano, její největší přání.

Pak se Kim na Haven pohled. Bylo vidět, jak pečlivě volila slova, když se zeptala: „Slyšela jsi něco o svém dalším kole?

A prostě jen tak se nálada Haven trochu zhoršila. Dávala si pozor, aby to nedala najevo. Všichni byli extra opatrní, aby se děvčat nedotkly problémy dospělých, ale občas to nevyšlo. Ne však v poslední době.

„Dneska volali z kanceláře,“ odpověděla. „Brzy na to půjdeme.“

„Ach, to je tedy dobré. To je poslední?“

Haven si povzdechla.

„Je.“

Jejich poslední kolo IVF.

Jejich poslední šance na další dítě.

Předtím to vypadalo, že jí jen stačilo skočit s Andinem do postele a nějak byla znovu těhotná. A pak uběhlo pár let po narození Emily Cecelie, kdy se nestalo nic. Chvíli to zkoušeli sami a pak zamířili na odbornou konzultaci. Na první pohled vše vypadalo normálně, ale ať už z jakéhokoli důvodu se její vaječníky jednoduše rozhodly, že už nechtějí uvolňovat vajíčka, i když je v pořádku produkovaly. Nabízela se více než jedna možnost – vyzkoušeli všechny z nich, ale bez úspěchu a zatím bez dítěte.

Teď byli tady.

IVF.

Naposledy.

„Popřát hodně štěstí mi nepřijde vhodné,“ zamumlala Kim.

Haven přejela dlaní po tmavých kadeřích na hlavičce svého prostředního dítěte a potichu se zasmála. „Víš co, je to dobré jako cokoliv jiného, Kim.“

„Dobře, tak hodně štěstí.“

Jo.

Potřebovali ho.