OLT - 1. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Stejnou budovu jsi teď míjel už počtvrté,“ řekl Alex po Andinově levici na zadním sedadle černého Rolls-Royce.

Jsme u toho znovu, pomyslel si Andino.

Z přední části auta, kde muž při řízení odváděl svou nejlepší práci, Nate zamumlal: „Bylo mi řečeno, abych jezdil v kruzích, kreténe.“

„Musí to však být skutečné kruhy?“

Dobrý Bože.

Tihle muži ho přimějí začít brát do konce roku prášky na nervy – tím si byl jistý.

„Je v pohodě,“ řekl, čímž se zapojil do hovoru, aby ukončil hašteření mezi svým strážcem a mužem, který teď vystupoval jako jeho underboss. „Zpátky k tomu, co jste dělali – vy oba.“

Naštěstí to muži udělali.

Z většiny.

Kdyby je teď nechal začít, po zbytek dne by nezavřeli huby. Pokud měl být upřímný, tohle byla jedna z věcí, které mu nejvíc chyběla z doby, kdy pro něj pracoval Pink, který před časem přešel na Johnovu stranu jako jeho underboss. Ten muž věděl, kdy má držet hubu a nezapojovat se. Tihle dva nerozuměli ani jedné z těch věcí, ale hlavně ne jeden druhému.

Usoudil, že to, že do sebe neustále naráželi, bylo pravděpodobně dobrým znamením, že se ti dva měli rádi. Jindy by se tomu dokázal dokonce i zasmát. Ne však dnes. Byl unavený, otrávený a chtěl být kdekoli jinde a dělat cokoli jiného, než co dělal momentálně.

Byznys byl občas zvláštní.

La famiglia fungovala zábavným způsobem.

Třeba právě teď uvízl vzadu v autě a čekal na telefonát, aby potvrdil schůzku, kterou ani nechtěl, aby dobře dopadla, a jeho řidič mohl zajet do podniku jen o dva bloky dál, kde se měla odehrát. Mnohem raději by byl doma se svou ženou a třemi dcerami, ale po osmi letech, kdy byl Donem Marcello, se naučil, že bossové v mafii nedostávají dny volna.

Něco se vždy muselo stát.

Boss byl vždycky potřeba.

Nepomohlo ani to, že jako ta úplně poslední věc, kterou by rád udělal, bylo vstát dříve, než bylo nutné, jen aby mohl cestovat do města, a pak jím bezcílně projíždět, zatímco se někdo jiný rozhodoval, zda si s ním chce sednout nebo ne. Takhle to nemělo fungovat a obzvlášť nesnášel, když někdo plýtval jeho zkurveným časem.

Přesto byl také o něco shovívavější než boss, který úřadoval před ním, už jen proto, že chápal, jak život občas dokázal do byznysu zasáhnout. Takže místo toho, aby den okamžitě odpískal i spolu se schůzkou, která by měla proběhnout, zaměřil svou pozornost na svůj telefon a během čekání si s manželkou posílal textové zprávy.

To bylo to nejlepší, co mohl dělat.

Pro teď.

Schůzka v klubu proběhla v pořádku, četl v poslední zprávě od manželky.

Sám pro sebe se usmál a odpověděl prostým Skvěle, kotě.

Věděl, že bylo lepší neptat se a ani o jejím klubu nic víc neříkat. Rok poté, co se vzali, podnik převzala. V podstatě – s malou fanfárou – ho ujistila, že pokud s tímto klubem zkusí něco vtipného, jako to udělal s jejím prvním, tak mu rychle uřízne varlata. A ta se mu čirou náhodou líbilo mít přesně tam, kde byly. Byla také zatraceně dobrou majitelkou firmy a pochopil, že tak jako tak nepotřebovala, aby do jejího podniku strkal nos.

Takže se držel daleko.

Šťastná žena, šťastný život.

Tyhle sračky měl pod kontrolou.

Její další zpráva přišla stejně rychle s otázkou: Jak probíhá tvoje schůzka?

S povzdechem přemýšlel, jak na to odpovědět. Nikdy se neptala přímo k věci, ale byla ráda informována dost na to, aby se cítila v bezpečí. Obvykle jí to dopřával, protože neměl důvod to neudělat. V případě dnešního konkrétního dne si nemyslel, že to bylo zcela stejné, protože to vypadalo, že všechno stejně dopadne na hovno. Co na tom záleželo, pokud by o tom věděla? Šlo by jen o další věc, kvůli které se by se musela stresovat.

Zcela zbytečné.

Dobře, rozhodl se odpovědět.

Opravdu, odepsala, protože tvoje malá tečka v mé aplikaci stále krouží kolem stejného bloku.

Kurva.

Jo, na to zapomněl. Byl to vlastně on, kdo jí do telefonu stáhl tuhle aplikaci. Tu samou měl i on sám. Jejich nejstarší dcera, Lynn, které bylo sedm a měla mobilní telefon s před programovanými čísly, na která mohla volat, ji také měla. Jejich další dvě dívky – šestiletá Rose a Emily Cecelia, která právě před dvěma týdny oslavila čtyři roky – nosily stylové hodinky, které umožňovaly jejich rodičům pomocí stejné aplikace kontrolovat jejich polohu. Ne, že by si myslel, že se může něco stát, ale raději by byl připravený, pokud by na to opravdu došlo.

To bylo celé.

Jako obvykle, rozhodl se odepsat. Čekal na její odpověď, ale hned nic nedostal.

„Jo, ciao, tady Alex,“ řekl muž po jeho pravici.

Na okamžik odtrhl pozornost od vlastního telefonu. Umožnilo mu to vidět, jak Alex, zatímco poslouchal, co bylo řečeno na druhém konci jeho hovoru, přimhouřil oči.

„Vážně? Ne, to se teď nestane. Dej mu vědět.“

Jeho underboss bez dalšího slova telefon zavěsil a než zastrčil přístroj zpátky do kapsy, vydal drsný zvuk.

„Co?“ zeptal se Andino.

„Tvůj potenciální společník –“

„Není to potenciální společník.“

To už Andino věděl. Raději by to měli vědět i všichni ostatní. Prostě si jen dopřával tyhle kecy.

Alex se s odkašláním se opravil: „Správně. Pan Moshka na schůzku místo sebe poslal někoho jiného, aby se jí zúčastnil.“

Jo. Ne.

Bossové se nestýkali s podřízenými.

„Další šanci na schůzku se mnou už nedostane,“ řekl Andino. „Ujisti se, že to všichni vědí, Alexi.“

„Provedu.“

Směrem ke svému řidiči dodal: „Nate, vezmi mě domů.“

„Jistě, bossi.“