VOW - 2. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Haven Murphy se konečně naučila svou nejtěžší lekci. Nebo tak to cítila. Když na to přijde, nešlo o lekci, kterou by byla ochotná se naučit, nebo dokonce chtěla.

Přesto se to stalo.

Prostě to tak bylo.

Vždycky si myslela, že věci, které pro ni v životě nepředstavují výzvu, ji nezmění k lepšímu – to bylo motto, podle kterého se snažila žít celé roky. Svým způsobem stále věřila, že to byla pravda, ale také věděla, že změny ze všech výzev, kterým čelila, nebyly nutně dobré.

Někdy prostě bolely. Někdy zanechávaly na polštářích skvrny od pláče. Někdy ji zanechaly prázdnou.

A ach, tak samotnou.

Ten pocit si nikdy neuvědomovala víc, než když teď procházela svým prázdným domem. Jedna z mála věcí, které si držela tak blízko u srdce kvůli své pýše, kterou k ní cítila. Byl její – koupila ho a udržela si ho. Zde žila a milovala to tu. Vyrostla zde jako člověk. A teď se ho zbavovala.

Kdyby jen našla kupce.

Na chodbě prošla kolem hromady krabic, které bylo potřeba přelepit. Byly plné obrázků, které sundala ze stěn, a pár drobností, které bylo potřeba předtím, než je uloží do kontejneru ve skladu, zabalit do papíru.

Kdo věděl, zda se k nim vrátí?

Nebo kdy?

Ne, že by všechny tyhle věci ke svému stěhování opravdu potřebovala. Takže místo toho, aby zaplatila za jejich poslání tam, kam šla, se je rozhodla prozatím uložit do skladu. Nebo to byl možná jen její způsob myšlení... pořád tu byla šance, že se sem jednou vrátíš.

To jí srdce stále opakovalo. Její mysl křičela, v žádném případě. Byla připravena jít. Připravena odejít.

New York si mohl uchovat své zatracené vzpomínky a všechnu tu bolest. Byla by v pohodě a šťastná s tím, kdyby se konečně zbavila těch slzami potřísněných polštářů a neklidných nocí. Možná, že kdyby byla mezi ní a New Yorkem o něco větší vzdálenost, pak by její srdce a vzpomínky pustily všechny ty věci, které původně neměly být její.

Možná by pustily jeho.

Andina Marcello.

S povzdechem ze sebe setřásla ten těžký pocit. Čím déle tam bude stát a zírat na ty krabice, tím horší bude její nálada. Nemohla si dovolit, aby se to stalo – každopádně ne teď.

Stále byla zodpovědná.

Stále chytrá.

Tohle všechno bylo nejlepší.

Jediné, co zatím z nábytku nezabalila nebo nerozebrala, byly věci, které ještě možná mohla potřebovala použít. Nějaké nádobí, svou postel a kuchyni. Minulý týden odvezla do skladu dokonce i svou televizi spolu se všemi svými knihami.

Opravdu doufala v rychlý prodej. Dům dala na trh za rozumnou cenu a byl v dobrém stavu. Ne příliš starý, pokud vzala v úvahu všechny okolnosti. Od doby, co se nastěhovala, v něm udělala zatraceně mnoho vylepšení a při prodeji to zdůraznila.

Měl by rychle prodat.

Zatím žádná nabídka nepřišla.

V chodbě se objevil realitní makléř, který právě vyšel z kuchyně. Ve svém obleku šitém na míru, na kterém nebylo vidět jediné smítko špíny, a s vlasy sčesanými dozadu, měla pocit, že by se mnohem víc hodil k tomu, aby seděl někde za stolem.

I když nic nepředpokládala.

Už ne.

Andino ji naučil nepředjímat nic o nikom, s kým se během života setkala. Z podcenění toho, kdo nebo co bylo pod jejich pěkným oblečením a okouzlujícím úsměvem, nikdy nevzešlo nic dobrého.

Jediné, co to znamenalo, bylo to, že jste je pak ani neviděli přicházet pro vaše srdce a když vám ho rozbili na kusy, když jste to nečekali, zcela vám chyběli...

A Bůh věděl…

Bůh věděl, že přesně to teď všechno cítila.

Legrační, jak to fungovalo.

Ta lekce, kterou se naučila... byla jednoduchá. Jediná osoba může změnit váš život, a ne nutně k lepšímu. Stačila jediná duše, aby utrhla tu vaši a navždy si ji uchovala pro sebe. Jediný okamžik v čase vás dokázal postavit na stejnou cestu jako někoho jiného a pak jste byli úplně zničeni.

Nedostali jste na výběr.

Láska takhle nefungovala.

Tohle nebyla lekce, kterou se chtěla naučit.

Každopádně ne zatím.

„Stále pevně trváš na své ceně?“ zeptal se muž.

Založila si ruce na hrudi. „Cokoli méně a odmítnu to. Tohle neberu.“

„Pokud bys to zlevnila o deset tisíc, prodal by se rychleji.“

Ne, potřebovala peníze.

To mu však neřekla.

„Trh je právě teď, co se týče startovacích domů, dost drsný, což víš –“

„V podstatě to tak je, ano,“ řekla. „Já vím, ale tohle je mé konečné rozhodnutí. Je to cena, kterou chci. Buď ber nebo nech být.“

Realitní makléř přikývl. „Mimochodem, jak se má tvoje máma?“

Skryla zamračení, které hrozilo, že se jí objeví na rtech. S celou tou věcí, jak se udržet pohromadě, se jí vedlo docela dobře, i když to jediné, co chtěla udělat, bylo někde se před zbytkem světa schovat.

Na to byla příliš silná.

Teď nebylo nic, co by jí stahovalo dolů.

„Dobře – minulý týden zahájila první kolo chemoterapie,“ řekla.

„Modlím se za ni.“

„Díky.“

Přála si – sakra, tak moc si přála – aby když přijela na návštěvu, jí rodiče řekli o mámině zdraví pravdu. Místo toho se prostě rozhodli soustředit na skutečnost, že tam byla a na čas, který spolu trávili. Ani je nenapadlo zmínit se jí o tom, že máma jen pár dní před jejím příjezdem dostala zprávu, že se rakovina vrátila a byla agresivnější než předtím.

Nechtěli, aby se přestěhoval na Floridu, aby jim pomohla. Chtěli, aby i nadále žila svůj život a řešila své vlastní věci. Je to tvůj život a tvůj čas, stále ji opakovali. O nic z toho se nestarala. Měla před sebou ještě celé roky; a pokud by chemoterapie nezabrala, máma před sebou mohla mít jen pár měsíců.

Haven už tady na ničem nezáleželo. Stačil jediný muž, aby ji převrátil celý zatracený život vzhůru nohama a připomněl jí, že nebyla dost dobrá, aby si ji vybral... a upřímně, to jí řeklo všechno, co potřebovala vědět.

Vůbec tu nepotřebovala být.

Bylo jí jedno, zda tu byla.

Realitního makléře vyprovodila ke dveřím, aby se rozloučila. Muž sebral z podlahy hračku – panenku, která ji musela uniknout, když se snažila posbírat věci, které jí při balení vypadly. Byla to jedna z těch panenek s velkými hlavami, legračně barevnými vlasy a obrovskýma očima, které Maria zbožňovala nejvíc.

„Máš neteř nebo jak?“ zeptal se muž. „Nemyslel jsem si, že máš děti.“

„Nemám,“ odpověděla a vzala si od něj panenku. „Byla to hračka dcery mé spolubydlící. Zapomněla ji tu.“

Stejně jako všechno ostatní v jejím životě teď bylo pryč i něco jiného.

Valeria a Maria.

Živě si pamatovala na noc, kdy se vrátila domů, a kamarádka byla pryč. Žádný vzkaz, nic. Valeria si vzala jen pár věcí, skoro všechno tu nechala. Haven se jí pokusila volat, ale nedostala žádnou odpověď.

Valeria kdysi řekla, že jednou může odejít, a nic neříct. Haven přijala, že se to stalo, protože Val možná cítila, že bylo na čas jít dál, nebo se možná bála, že ji znovu dožene její minulost.

Kdo to měl vědět?

Haven nevěděla.

Nikoho nenapadlo jí to říct.

Nikoho nenapadlo dělat si o ni obavy.

Tohle byl teď její zatracený život.

***

Jakmile Haven dorazila do klubu na schůzku, Jackson se zvedl ze svého místa na baru. Už mohla vidět, jak se směrem k ní dívky, které tančily a obsluhovaly nebo pracovaly za barem, ostražitě dívaly – nejisté, co se dělo.

Předpokládala, že to byla její chyba.

Vlastně jim vůbec nic neřekla.

Možná na to nebyla připravená.

A pak, před pár dny se v klubu pár hodin před otevřením objevil realitní makléř, nafotil interiér i exteriér a na přední stranu klubu hodil ceduli NA PRODEJ. Nebylo možné skrýt, co se bude dít. Její zaměstnanci měli otázky a Haven se na ně snažila co nejlépe odpovědět.

Aniž by to bylo příliš osobní.

Doufejme.

Nikdy nebylo nic tak jednoduché.

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ řekla a přešla po parketu. „Provoz byl příšerný.“

Jackson přikývl a vzal její kabát a tašku, které si odložila na barovou desku, než se posadila. „Všichni jsou tady a čekají. Takže žádný strach.“

Jo.

Žádný strach.

To byl zatracený vtip.

Nečekala, že její dívky budou mít radost z věcí, které musela říct, ale byla připravena na jejich hněv. Tohle bylo něco. Cokoli bylo lepší než vůbec nic.

Posadila se na jednu z barových židlí a otočila se tváří k čekajícím dívkám, které se rozptýlily na různá místa v klubu. Ani se neobtěžovala počkat, až se jí někdo zeptá a prostě začala mluvit.

Předpokládala, že bude lepší dostat to všechno ven a pak, až se budou lidé ptát, to zkusit vysvětlit.

„Jak jste si mohli všimnout – nebo jste slyšeli, pokud jste tu noc nepracovali – byl zde realitní makléř, který přišel nafotit klub, a jsem si jistá, že mnozí z vás si všimli cedule před domem. Den po návštěvě makléře byl klub uveden na trh na prodej.“

Jedna z dívek otevřela ústa, aby promluvila, ale Haven zvedla ruku, aby ji utišila, a řekla: „Nech mě domluvit, prosím. Prodej Safe Haven je ta úplně poslední věc, kterou jsem kdy chtěla udělat – v tomto klubu jsem vyrostla, i když tehdy vypadal trochu jinak, než jak vypadá teď. Jde o to, že toto místo miluji a je mým domovem, stejně jako vaším. Ale o to v životě jde, že? Ne vždy dostaneme to, co chceme, a někdy se nám věci prostě vymknou zpod kontroly.“

Dívala se do svých rukou, ale mluvila dál. „Neprodávám klub proto, že by se mu nedařilo. Neprodávám ho proto, že jsem unavená nebo proto, že už mě to nebaví. Prodávám ho, protože mám jiné důležité povinnosti, o které se musím starat, a už tu nebudu, abych tenhle podnik zvládla. A nechci ho řídit na dálku – nechci doufat, že ať už jeho řízení přenechám komukoli, tak ho nesrazí na kolena, zatímco k němu budu stále, bez ohledu na to, jak daleko budu, zatímco se to bude dít, připoutaná.

Moje máma je nemocná,“ řekla a odmítla v tomto ohledu zacházet do dalších podrobností, „takže musím být tam, kde jsem potřeba. Vím, že můžete mít pocit, že vás všechny nechávám na holičkách, nebo že mě nezajímá, co se s vámi stane, až odejdu, ale není tomu tak. Detaily při prodeji budou vůči kupujícímu jasné – klub má zůstat tak, jak je, se stejným názvem a stejným byznysem. Všichni budete mít stále své zaměstnání, pokud se budete i nadále chovat jako zaměstnanci, které jsem najala. Jackson tu také zůstane, protože má tuhle práci rád. Ale kromě toho už nemůžu nic jiného udělat. A je mi to líto. Nějaké otázky?“

Čekala minutu a pak dvě. Dívky byly potichu, ale to očekávala. Usoudila, že se snažily vstřebat informace, které jim poskytla, a jak s nimi teď chtěly naložit nebo zareagovat.

Všichni byli dospělí.

Jistě, občas měla pocit, jako by tu tvořili malou rodinu. Dohlížela na dívky, stejně jako ochranka, a dokonce i na Jacksona. I oni dohlíželi na ni. Tento klub byl pro ni svým způsobem jejím šťastným místem. A nerada se ho vzdávala... ale co jiného měla na výběr?

Kvůli mámě musela jít.

Potřebovala čas pro sebe.

„Doufám, že se tvoje máma brzy uzdraví,“ řekla nakonec jedna z dívek.

Haven našla dotyčnou a usmála se. „Jo, to i já.“

Pomalu přicházel stejný druh kondolence. Několik žen mělo otázky a Haven se snažila všechny zodpovědět, jak nejlépe uměla. Setkání trvalo asi hodinu nebo tak, a když byli všichni spokojeni, rozloučila se.

Dneska měla volno.

Jeden z mála volných dnů.

Pokaždé, když teď odcházela z klubu, cítila v hrudi ten nejzvláštnější pocit. Jako by se jí tam usadila těžká tíha a uvelebila se tam jako doma. Jako by jí mysl a tělo zas a znovu připomínaly, že se loučila.

A brzy bude to rozloučení trvalé.

Na rozdíl od svého domu nečekala, že Safe Haven zůstane na trhu dlouho. Už teď, i když byl na prodej jen pár dní, dostala tři nabídky. Všechny byly nižší než jí požadovaná prodejní cena, ale věděla, co to znamenalo. Někdo jiný by možná přijal rychlý prodej, nicméně pokud se rozhodne počkat na toho pravého, cena bude stát za námahu a čas.

Právě vyšla z klubu a ucítila, jak ji studený vzduch štípal do kůže, když se její ulicí prohnala sanitka. Se zapnutou sirénou a světly. Hned poté ji následovala dvě policejní auta.

Přitáhla si kabát blíž k tělu a sledovala jejich průjezd.

Její první myšlenka byla Andino, i když neměla žádný důvod předpokládat to. Přesto pokaždé, když teď něco viděla... myslela na něj. Koneckonců ve své kanceláři sledovala zprávy a vypadalo se, že organizovanému zločinu se v New Yorku dostávalo zatraceně velké pozornosti.

Na ulicích bylo očividně nebezpečno.

Takže jo, myslela na něj.

A právě v tu chvíli cítila chlad.

***

Haven svou tašku odložila na podlahu vedle kuchyňského ostrůvku. Přímo na tom samém místě si zula i boty. Už neviděla smysl v tom, aby si je sundala u dveří – dokonce i ta zatracená rohožka teď byla pryč. Pohledem zabloudila mezi láhev whisky, kterou nechala předchozí noc na pultu, a sklenicí s instantní kávou, která byla zastrčená v rohu vedle rychlovarné konvice a lednice.

Po večeru, jako byl ten, který právě měla, potřebovala pořádného panáka whisky. Ne, že by zaměstnanci v jejím klubu byli ohledně prodeje tak špatní nebo dokonce příšerní. Nebyli. Do toho měli opravdu hodně daleko. Přestože byli smutní z toho, že už nebude jejich šéfkou, chápali její postavení a důvod, proč se rozhodla udělat to, co udělala.

Ne, že by ji to překvapilo.

Přesto to všechno bylo stresující.

Celá tato věc představovala samotnou definici slova stres.

Rozhodla se, že si místo whisky dá kávu. Až se nají, měla v plánu zavolat tátovi, a nemyslela si, že by ocenil, kdyby ji uslyšel připitou. Ne, že by s máminou nemocí potřeboval další věci, se kterými si dělat obavy.

Jakmile měla v ruce hrnek s horkou kávou, upila z něj, a přitom si pohrávala s knoflíky na malém rádiu v kuchyni, aby naladila stanici, kterou měla nejraději. Od doby, kdy odvezla televizi do skladiště, rádio zůstalo tou jedinou věcí, která ji v nočních chvílích klidu udržovala při smyslech.

Hudba byla dobrá pro duši. Čím blíže se dostala k mozku, tím lépe. Každopádně co se jí týče.

Jakmile naladila stanici, z reproduktorů se ozvala píseň, kterou neměla zas až tak ráda. Proto ztlumila hlasitost a pokusila se soustředit na pití kávy a uvolnění napětí, které jí tížilo v ramenou. V poslední době to téměř nefungovalo a tohle nebyla žádná zatracená výjimka.

Bohužel.

Teprve, když se v rádiu znovu ozval moderátor, aby oznámil nadcházející skladby, se vymanila ze své zóny a znovu zesílila jeho hlasitost. Vyslechla několik reklam – půjčky za nízký úrok a prodejci aut s přísliby skvělých obchodů. Už ho skoro znovu vypnula, když moderátor začal mluvit o dnešních zprávách.

Různých věcech, které se odehrávaly ve městě.

Velké nahromadění aut na výjezdu, díky kterému byl v Brooklynu příšerné provoz – ne že by mohla říct, že by jí to překvapilo. Loupežné přepadení v Hell's Kitchen, které skončilo tím, že majitel obchodu zastřelil potenciálního zloděje. Střelba za jízdy v Brooklynu – když se z reproduktorů začaly nést podrobnosti o střelbě z jedoucího auta v Brooklynu, trhla hlavou ke straně; místo střelby nebylo tak daleko od jejího klubu, což ji překvapilo nejvíc. Měla ráda umístění svého klubu, protože nešlo o čtvrť, která měla problém s násilím. Taková střelba tam nebyla vůbec běžná.

Moderátor mluvil monotónně, což jí prozradilo, že zprávu četl pravděpodobně z papíru a neříkal ji z paměti. Koneckonců nebyl zpravodajcem ani novinářem.

„Na místě bylo hlášeno jedno střelné zranění,“ uvedl reportér. „Podle policie je oběť ve slušném stavu a byla převezena do traumatologického centra v Brooklynu. Policií byla identifikována jako Andino Marcello – domnívají se, že střelba souvisí s nechvalně známou rodinou Marcellos a nejedná se jen o náhodnou událost.“

Zamrkala.

Slyšela jeho jméno, že je v pořádku, a přesto... pořád jí to připadalo jako ozvěna šepotu, který jí bzučel myslí. Ozvěna zatracené bolesti a strachu. Za něj i za sebe. Za její srdce.

Trvalo jí až příliš dlouho, než si zároveň uvědomila, že policie zřejmě neměla problém s tím, aby veřejnosti zveřejnila Andinovo jméno jako oběti zapletené do střelby. Nemluvě o tom, že do toho mixu přidala jméno jeho rodiny a jejich historie, jako by to mělo být doplnit to, proč byl postřelený.

Jako by to bylo tím jediným důvodem proč.

Bylo to šokující.

A nesnesitelné.

I když její hněv byl jen kapkou v tom všem.

Mnohem přítomnější byl její strach.