ABS - 33. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Ethan

Byl jsem zraněný, naštvaný a smutný. Pohltil mě vztek, a jakmile jsem dorazil domů, popadl jsem láhev skotské, skleničku a odkvačil do ložnice. Rychlostí blesku jsem vyprázdnil dvě skleničky a podíval se na křeslo stojící v rohu, na kterém se nachází pečlivě složené její šaty. Nemůžu uvěřit, co mi řekla ohledně Sophie, ale nejvíc ze všeho, jak byla naštvaná z toho, co jsem udělal. Možná jsem si s ní o tom měl nejdříve promluvit, ale nemyslel jsem si, že je vůbec schopná reagovat tak, jak to udělala. Možná jsem ji vůbec neznal, ale jednu zkurvenou věc vím jistě a to, že nikdy nechtěla vrátit svůj zrak zpět, nemůžu pochopit proč.

Následujících pár dní nedokážu kontrolovat svůj hněv a moji zaměstnanci ví, že se ode mě mají držet dál. Mrknutím oka jsem opět tou osobou, kterou nenávidím nejvíc. Polevil jsem v ostražitosti a nechal své pocity vyplout na povrch a kvůli čemu? Jen abych byl znovu zničen.

Zavolám si taxi do ordinace doktorky Perry. Tam musím chvíli čekat, protože má jiného pacienta.

„Pojďte dovnitř, Ethane.“ Usměje se. „Váš telefonát zněl naléhavě. O co jde?“

Strčím si ruce do kapes a rázuju po místnosti.

„Rozešli jsme se s Aubrey.“

„Proč?“

„Udělal jsem něco, co se jí nelíbilo a ona řekla něco, co se nelíbilo mně.“

„Dobře, proč se neposadíte a nepromluvíme si o tom.“

„Rád chodím.“

„Co jste udělal?“

„Našel jsem a promluvil si s doktorem, který by byl schopný vrátit Aubrey zrak. Řekl jsem jí o tom a ona začala šílet. Řekla mi, že je šťastná taková jaká je a já že jsem to udělal jen kvůli svým sobeckým důvodům.“

„To, že jste našel doktora, jste jí řekl před nebo po.“

„Poté, co jsem se s ním sešel. Řekla, že jsem na to neměl právo a že je to její život.“

„Udělal jste to z vlastních sobeckých důvodů?“

„Ne, samozřejmě, že ne. Chci, aby Aubrey znovu viděla. Chci, aby byla schopná vidět věci, které před nehodou neviděla.“

„Včetně vás?“

„Samozřejmě, kdo by to nechtěl, doktorko Perry? Ale to nebyl hlavní důvod, proč jsem zkontaktoval doktora Marchettiho.“

„Doktora Marchettiho z Bostonu?“

„Ano, vy ho znáte?“

„Ano, už roky. Je jedním z nejlepších očních specialistů na světě.“

Konečně přestanu přecházet a sednu si do křesla.

„Myslel jsem si, že pro ni dělám něco dobrého.“ Zabořím tvář do rukou.

„Taky ano. Musí existovat nějaké psychologické vysvětlení, proč se Aubrey nechce s doktorem Marchettim sejít. Řekl jste, že vám řekla něco, co se vám nelíbilo. Co řekla?“

„Řekla, že není Sophia, nepotřebuje zachránit a že ji nemůžu zachránit, stejně, jako jsem nemohl zachránit Sophii.“

„Chápu.“

„Řekl jsem jí, že je to podpásovka a že jsme skončili a odešel jsem.“

„Od té doby jste s ní nemluvil?“

„Ne. Nemůžu spát, nemám chuť k jídlu a jsem zase tou osobou, kterou jsem byl, než jsem jí poznal.“

„Chybí vám?“

„Samozřejmě. Miluju ji víc, než cokoli na světě, ale to, co mi řekla, ukázalo, jaká ve skutečnosti je.“

„To není pravda, Ethane. Lidé v hněvu říkají věci, které nemyslí vážně. Byla zraněná a naštvaná, že jste mluvil s doktorem Marchettim, aniž byste se jí nejprve zeptal, takže vám řekla to jediné, o čem věděla, že vám ublíží nejvíc.“

„No tak to byla z její strany blbost. Stále ale nechápu proč se tomu tak bránila.“

„Jak jsem řekla, musí to mít psychologické vysvětlení. Možná se cítí vinná, že přišla o zrak při autonehodě, zatímco dva lidi, které milovala nejvíc, při ní umřeli.“

„To nedává smysl.“ Povzdechnu si.

„V její hlavě ano. Teď neříkám, že je to její problém. Říkám jen, že existuje hluboce zakořeněný problém, se kterým se nechce vypořádat. Dejte jí trochu prostoru a uvidíte, co se stane. Byla šokovaná tím, co jste jí řekl. Možná, že vidět znovu ji děsí. Nechte ji, ať si na svých problémech zapracuje sama.“

„To dělám.“

„Dokázal byste s ní mít celoživotní vztah, kdyby se rozhodla, že se nechce pokusit o navrácení zraku?“

„Samozřejmě, doktorko. Miluju ji.“

„Tohle je něco, co jí musíte říct.“

***

Aubrey

Posledních pár dnů bylo nejtěžších v mém životě. Brečela jsem každé ráno, odučila hodiny, pak jsem přišla domů, do prázdného bytu a probrečela se do spánku. Ian s Penelope mě viděli v tom nejhorším a já se cítila špatně, protože se mi tak moc snažili pomoct. Myslela jsem si, že je Ethan jiný a očividně jsem se mýlila. Byla jsem si tak jistá, že by mě mohl milovat takovou, jaká jsem.

 

Právě skončila moje poslední hodina a Ian měl schůzku s rodiči, tak jsem se posadila za stůl a dělala práci na počítači, dokud neskončí. Pak uslyším tiché zaklepání na dveře.

„Vstupte.“

Dveře se otevřou a já uslyším ženský hlas, který se ke mně blíží.

„Slečna Callahanová?“ Ozve se jemný hlas.

„Ano.“ Vstanu od stolu.

„Jen jsem se chtěla zastavit a pozdravit vás. Jsem doktorka Perry. Máme společného přítele: Ethana Kleina.“

„Zdravím doktorko Perry.“ Natáhnu k ní ruku. „Ráda vás poznávám.“

„A já vás. Byla jsem hostujícím řečníkem na hodinách psychologie a vzpomněla jsem si, že Ethan říkal, že tu učíte, tak mě napadlo, že se zastavím a pozdravím.“

„To je od vás milé. Děkuju, Ethan o vás moc hezky mluvil.“

„Tak jak se Ethan má? Už jsem ho nějakou dobu neviděla.“

„Já nevím, už se nevídáme.“ Posadím se zpět do židle.

„To je mi líto. Nechci být troufalá, ale vidím, že jste rozrušená. Kdybyste si o tom chtěla promluvit, ráda vás vyslechnu.“

„Děkuju doktorko Perry, ale nechci ztrácet váš čas. Jsem si jistá, že jste velmi zaneprázdněná.“

„Vlastně nejsem. Dnešní přednášky byli jediné, co jsem si na dnešní den naplánovala a nevracím se zpět do ordinace.“

Nevím, jestli mluvit s ní je správná věc. Strávila jsem tolik času za posledních pár dní hovorem sama se sebou, s Penelope a Ianem, že už mě nebaví znovu prožívat to, co se stalo mezi mnou a Ethanem, ale je profesionálka a možná by mi mohla dát nějakou radu, jak se přestat cítit tak, jak se cítím.

„Ethan se se mnou rozešel po jedné hádce. Udělal něco, co mě opravdu zranilo a přimělo mě to vidět, že není tím mužem, kterým jsem si myslela, že je.“

„Co udělal?“

„Kontaktoval doktora, který by mi možná mohl vrátit zrak. Udělal to, aniž by mi to vůbec řekl a pak přišel domů a hodil to na mě. Bylo to úskočné, podrývající a velmi mě to naštvalo.“

„Proč vás tak naštvalo to, co udělal?“

„Protože na to neměl právo.“ Skloním hlavu. „Tohle je můj život, ne jeho. Nedokáže mě takto milovat. Proto vyhledal toho doktora. Chce, aby se mi vrátil zrak. Řekl, že chce, abych ho viděla.“

„Je to tak špatné?“

„Asi ne, svým způsobem to chápu, ale neměl právo udělat to, co udělal. Jestli se mnou nemůže být, s takovou jaká jsem, tak nemá smysl abychom byli spolu.“

„Dovolte mi se na něco zeptat. Chcete znovu vidět?“

„Několikrát už jsem na to myslela, ale ztratit zrak byl můj osud. Je to můj trest a něco, s čím jsem se před mnoha lety smířila.“

„Omlouvám se, ale nechápu, proč si myslíte, že je to váš trest.“

Srdce se mi rozbuší z pomyšlení, že doktorce řeknu o nehodě.

„Ta nehoda byla moje vina a důvod, proč moji rodiče zemřeli. Byli jsme na cestě na pláž a já se nemohla dočkat, až tam budeme. Byla sobota a táta se rozhodnul, že půjde nejdřív do kanceláře. Přišel domů později, než řekl, takže jsme jeli pozdě. Pamatuju si, že jsem kvůli tomu na něj byla naštvaná a jak jsme vyrazili na cestu, začalo pršet, když předtím bylo slunečno a krásně. Řekl, že to není k ničemu a chystal se to otočit. Měla jsem zlomené srdce, protože mi celý týden slibovali, že půjdeme na pláž. Bylo to vše, na co jsem se těšila. Začala jsem na něj ze zadní sedačky křičet a brečela jsem a řekla mu, že je to jeho chyba, protože vždycky dává práci před svoji rodinu. Máma mi řekla, abych se uklidnila a že půjdeme jindy. Já to nepřijala a dál brečela. Táta se otočil, podíval se na mě a řekl, abych přestala, jinak. Nikdy nezapomenu na hněv v jeho tváři. Přejel do druhého pruhu a máma na něj zakřičela, ať se kouká na cestu. Uhnul, ale už bylo pozdě. Měla jsem ruku na bezpečnostním pásu a při nárazu se musel uvolnit a já vylétla z auta. Probudila jsem se v nemocnici do světa plného temnoty. Lékaři řekli mé tetě, že mě záchranáři našli ležet na zemi pár metrů od auta. Že jsem byla sotva naživu, ale podařilo se jim mě zachránit.“

„To je mi líto, Aubrey.“

„Takže vidíte, doktorko, ta nehoda byla moje vina. Kdybych přijala fakt, že ten den nemůžeme jet na pláž, vše by bylo jiné. Rodiče by byli naživu a já bych neztratila zrak.“

„Byla jste dítě. Ta nehoda nebyla vaše vina.“

„Ale byla a ztráta zraku je něco s čím musím žít po zbytek života. Je to můj trest. Nic mi nepřivede rodiče zpět, tak proč bych měla znovu vidět?“ Z oka mi skane slza.

„A naštvala jste se na Ethana, že vám chce ten trest vzít?“

„Ano, žiju svůj život způsobem, jakým mám.“

„Och Aubrey, přála bych si, abyste se tak necítila. Ta nehoda nebyla vaše chyba, stejně jako Sophiina smrt Ethanova. Neřekla jste mu, že to nebyla jeho chyba?“

„Ano.“

„A v čem je to tedy jiné? Ethan věřil, že jeho činy tu noc popohnali Sophii do toho oceánu, stejně jako vy věříte, že ty vaše způsobily nehodu. Tak jak můžete říct, že Ethan za to nebyl zodpovědný? Není rozdíl mezi tím, jak se cítíte vy a jak se cítil on.“

„Ale je.“

„Ne zlatíčko, není. Kdybyste mu řekla o té nehodě, řekl by vám, že to nebyla vaše chyba, stejně jako vy jste mu řekla, že to nebyla jeho vina. Více, jak polovinu života jste žila jako zrakově postižená a teď s dnešní technologií existuje někdo, kdo by vám mohl pomoct znovu vidět. Je načase nechat ten trest být, Aubrey. Pokud vám tenhle doktor může pomoct, nechte ho.“

Uslyším, jak se otevřou dveře a Ianův hlas.

„Och, omlouvám se. Nevěděl jsem, že máš společnost.“

„Iane, tohle je doktorka Perry, toto je můj kamarád Ian.“

„Ráda vás poznávám, Iane. Už půjdu. Přemýšlejte, o čem jsme spolu mluvili, a kdybyste cokoli potřebovala, zavolejte mi.“

„Děkuju.“

„Ráda jsem vás poznala, Aubrey. Doufám, že si spolu zase brzy promluvíme.“ Vyjde z mé třídy.