Duty - 3. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evudar

Striptýzové kluby nebyly pro Andina jeho typickou scénou – neodsuzoval je, jen měl prostě tendenci, co se byznysu týče, upřednostňovat taková místa, kde na každém rohu nečíhalo rozptýlení. Bylo snazší dostat se přímo k těm nejhrubším, nejdrsnějším věcem, když se nemusel starat o to, že jeho společník bude rozptýlený kusem zadku, který se, celý polonahý, svou spodní polovinou brousil o kovovou tyč. To bylo vše.
Ale také musel během své drobné přestávky v New Jersey svou schůzku s bookmakerem o dva týdny odložit. Takže neměl moc co jiného na výběr, než to udělat a co nejrychleji to skončit.
Byl to striptýzový klub. Vlastně Safe Haven.

Při pohledu na blikající neonový nápis nad svou hlavou se trochu ušklíbl – Safe Haven (Bezpečné Nebe) bylo zajímavým názvem pro byznys, jako byl tento. Vsadil by se, že mezi zdmi klubu bylo určitě pár mužů, kteří našli své bezpečné nebe. Víte, do doby, než jejich manželky nezjistí, že tam byli.

Když dorazil ke vstupním dveřím, velký muž celý v černém s nápisem OCHRANKA, který měl na tričku, ustoupil stranou. Vzhledem k tomu, že nešlo o jedno z míst, kde se pravidelně vyskytoval, ochranka ho nepoznala, takže ještě předtím, než byl vpuštěn dovnitř, dovolil muži, aby ho rukama rychle prohledal. Zamumlal něco o tom, že si měl Andino nechat ruce jen sám pro sebe a pak mu popřál příjemný večer.

 Správně.
Nebyl tu kvůli holkám.

V životě udělal spoustu sraček – ale míchání byznysu a potěšení mezi ně absolutně nepatřilo. To nikdy nekončilo dobře.
Když nebyly striptýzové kluby absolutními sračkami, všechny měly tendenci vypadat stejně. Tmavé stěny, naleštěné podlahy a vyvýšené plošiny s tyčemi. Stoly, boxy i bar byly obvykle vyvedené ve stejném barevném schématu. Tlumené osvětlení.

Když zjistil, že Safe Haven nebylo ničím z toho, byl překvapený – možná dokonce potěšený. Ach, jistě, podlaha se leskla, ale nešlo o obyčejnou dlažbu nebo lesklý beton. Vlastně byla ze světlého tvrdého dřeva. Na stěnách visela umělecká díla a na neonových nápisech zářila různá jména, názvy míst a na jednom byl dokonce i napsaný název klubu Safe Haven.

Stoly a boxy byly umístěny dostatečně daleko od plošin s tanečnicemi, aby se štamgasti během tance nemohli dotknout dívky, pokud by prakticky nevylezli na pódium. Vsadil by se, že těch pět vyhazovačů, které mohl na parketu snadno spočítat, zajistilo, že ani jedna z nich nebude obtěžována.

Osvětlení nebylo příliš jasné, ale také nepůsobilo jen stíny. Chromovaná svítidla a holé žárovky. Dokonce i inverzní osvětlení nad dlouhým vestavěným barem, kdy se vzadu na jeho poličkách leskly láhve s alkoholem, poskytovalo jasné světlo.

V rohu si už populární newyorský DJ rozbalil svůj stánek a systém, a právě dokončoval píseň, kterou Andino slyšel hrát toho chlápka asi před měsícem ve velice oblíbeném nočním klubu.
Místo hromady starších mužů – ach, jistě, pár jich tu také bylo – tu byli většinou dvacátníci a třicátníci, kteří popíjeli a sledovali show. Nic tady nevytvářelo atmosféru striptýzového klubu.
Mládí.
Čerstvost.
Zábava, jistě. Nic špinavého, nechutného nebo cokoli jiného, na co by člověk pomyslel, když mu bylo řečeno, že tady tančí nahé ženy. Někdo by si dokonce mohl myslet, že tohle místo bylo prostě jen barem. Kdyby tu nebyli kvůli ženám.

Na vyvýšených platformách tančily dvě ženy – z jeho místa jedna u tyče na vzdálenějším konci a jedna blíž ke vchodu. Přejel je letmým pohledem, ale na parketu rychle vyhledal toho jediného muže, kvůli kterému přišel. Tohohle konkrétního bookmakera bylo snazší zvládnout tehdy, když si ho přišel vyhledat sám a nežádal, aby muž kvůli němu předělal své plány.

Upřímně řečeno, Andino by měl právo požadovat, aby bookmaker přesně to udělal, ale… Nathaniel nebyl tak spolupracující. Dovolil, aby mu to procházelo, jen proto, že Nathaniel přinášel zatraceně dobré prachy a jen zřídka působil nějaké problémy.

 Možná to bylo důvod, proč ho před dvěma týdny tak překvapilo, když se do toho musel vložit a bookmakerovi prokázat laskavost tím, že odstranil jednoho z jeho největších dlužníků. To u něj prostě nebylo běžné a sakra, každý bookmaker měl jednoho nebo dva lidi, kteří jak se to vypadalo, nikdy nesplatili své dluhy, když přišel čas. Tento bookmaker však nikdy. Tedy až na právníka.

Andino ho brzy našel sedět u malého stolu pro jednoho, který byl v jedné z mála oblastí klubu ve stínech. Vedle něho byl stůl plný dvacátníků, kteří se u svých drinků smáli a mírně pohupovali do rychlého tempa, které právě DJ nasadil. Opravdu, celý podnik byl plný lidí – každý stůl byl plně zaplněný, případně tomu byl dost blízko.
Bral to tedy tak, že Safe Haven byl populární. Dobře pro ně.

Vzhledem k tomu, že u Nathanielova stolu byla jen jedna židle, popadl si jednu volnou židli u stolu se všemi těmi lidmi. „Potřebuji ji jen to na vteřinku,“ řekl muži, který se na něj podíval. Vousatý muž v roztrhaných džínách přimhouřil oči. Andino se jen zasmál. „A své zkurvené sebevědomí si můžeš zvyšovat, až tady skončím, kreténe.“

„Hele –“

 „Jo, zkus to. Vypadáš, jako bys mi mohl zaběhnout ven pro peníze.“
Až na to, že tak nevypadal.

Vůbec.

Aniž by čekal na odpověď, otočil se k chlápkovi zády, židli postavil k malému stolu naproti Nathanielovi a s rukami opřenými o její opěradlo se na ni posadil. Bookmaker se na něj netečně podíval a vrátil se zpátky ke svému telefonátu. Jeho další dva telefony na stole stále náhodně blikaly a vibrovaly textovými zprávami.
Mezi telefony ležel na stole otevřený zápisník se jmény, čísly a dalšími informacemi, které byly načmárané na všech řádcích. Andino nikdy nedokázal pochopit, jak bookmaker zvládal nakládat se všemi těmi informacemi a čísly. Ale ten chlap to zvládal – vlastně mu to šlo docela dobře.

„Ne, ne tobě,“ řekl Nathaniel tomu, kdo byl na druhém konci hovoru, „protože pokaždé, když ti nedám odpověď, kterou chceš, si postavíš hlavu. Minimum se prostě zvýšilo na pět táců. Pět ku jedné na Maceyho – ber nebo ne. Je to na tobě.“

Hovor zavěsil a telefon hodil na stůl, jako by mu to bylo zcela ukradené. Směrem k Andinovi kývl, nicméně jeho pozornost byla upřena na měnící se světla u pódia a ať už cokoliv, co DJ právě oznamoval. Andino přesně podle svého typického stylu nevěnoval pozornost těmhle sračkám. Mnohem víc ho zajímal byznys, který v tuto chvíli potřeboval vyřešit.

„Pět ku jedné – Macey. To je ten zápas ve Vegas?“

Bookmaker přikývl. „Je.“

„Slyšel jsem, že šance jsou jedna ku pěti.“

Nathanielovi se na rtech rozlil potutelný úsměv. „Měl bys pravdu.“
„Úmyslně klameš klienta?“

„Nesnáším, když někdo plýtvá mým zkurveným časem – minimální sázka je ve skutečnosti tři sta. Věř, že zhruba za pět minut s řádnou omluvou zavolá zpět, já mu nabídnu snížení sázky na polovinu na pět set a on to vezme v kurzu, který jsem mu řekl. Prohraje a bude to pro něj dobrá lekce v tom, jak se mnou mluvit, až mi příště zavolá. A… zavolá znovu. Vždycky to dělají.“

Jo.
A právě to bylo Andinovým důvod, proč ho nechával dělat si svoje sračky. Ten chlap věděl, co dělal, a dělal to extrémně dobře.
„A nezačínej si tu nějaké sračky s tou zkurvenou omladinou tady, jo?“ řekl Nathaniel a kývl ke stolu, od kterého si Andino ukradl židli. „Vlastně se mi tenhle klub líbí, Andi. Možná se sem budu chtít vrátit.“ Zasmál. „Jo, pokusím se.“

Bookmaker si jen povzdechl.

„K tvému problému – právníkovi – uklidil jsem ho. Dalšími prostředky se mi podařilo získat sedmdesát procent jeho dluhu.“
Poprvé od okamžiku, kdy se Andino posadil, Nathanielova chladné fasáda získala trhliny. Přimhouřil oči a na rtech se mu objevilo zamračení. „Takže?“

„Jo. Zaplést se s někým, kdo nedokáže splácet své dluhy, se ti nepodobá. Co se tam stalo?“

„Tuším, že si asi vytvořil návyk.“

„Jen to?“

Nathaniel se nadechl skrz zuby. „Možná laskavost kamarádovi.“
Aha.

„To dává větší smysl,“ poznamenal Andino.

„Poučil jsem se.“

„Dohodu znáš, že?“

Bookmaker pokrčil rameny. „Pokud musíš zakročit a nezískáš sto procent dluhu, můj podíl klesne zpátky na deset procent. Jo, pochopil jsem, Andi.“

 „Děláš dobrý byznys, Nathanieli. Pokračuj v tom dál.“
Vypadalo to, že ho Nathaniel ani neslyšel – jeho pozornost se přes Andinovo rameno soustředila na něco zcela jiného. Oči měl doširoka rozevřené a pak mu ze rtů uniklo tiché zahvízdnutí, které prořízlo hluk v místnosti.

 „Zatraceně, děvče,“ zamumlal Nathaniel uznale, „zatímco jsi tančila, bylo to zatraceně sexy, že?“

Co to k čertu?

Otočit se a podívat, co bookmakera tak zaujalo, představovalo pravděpodobně Andinovu největší chybu toho večera. Nemohl si dovolit být mimo hru, ne, když dělal byznys, a to i když to bylo s někým, komu důvěřoval. Jakmile ji však uviděl tančit na platformě, přesně u toho se přistihl. Mimo rovnováhu. Ohromený. A taky naprosto hloupý.

Od toho dne, kdy byl se Snapsem v parku na procházce, tu ženu neviděl. A rozhodně ani nevypadala jako ten den.

Tehdy na sobě měla běžecké oblečení, blond vlasy s pestrobarevnými pramínky stažené do culíku a jen pramálo make-upu.
Dneska v noci si oblékla černý kožený kostým, který bylo vytvořený z překřížených proužků, které jí zakrývaly tělo od kotníků až po krk. Proužky kůže strategicky zakrývaly jakoukoli její část, kterou by někdo mohl chtít opravdu vidět – ale stále zbývalo dost toho, na co se dívat a o čem přemýšlet a zanechat jen představivosti.

Když se pomocí jedné ruky, kterou se držela kovu, rychle otočila kolem tyče, viděl, jak proužky kůže klesaly pod křivky jejího zadečku, a G-stringy, které měla pod ním. A spršku různobarevných hvězdiček, které měla vytetované na zádech a dolů po páteři. Bože.

Najednou se přistihl u toho, že ho směšně zajímalo, kolika hvězd by se mohl na jejím těle dopočítat, kdyby dostal tu šanci.
Černé lakované lodičky, které měla na nohou, musely mít minimálně třiceti centimetrový podpatek. Při každém kroku pohupovala tělem tím nejlepším možným způsobem.

Měla jemné křivky.

Tónované linie.

Krémovou pleť.

Pokrytou inkoustem.

Černé rovné vlasy, které ji sahaly až k jejímu sexy zadečku zrozenému pro ošukání.

Černé vlasy byly novinka.

 Nevěděl, co očekávat, ale pohyby, které kolem tyče prováděla, rozhodně nebyly to ono. Netřela se o ni ani svým zadečkem nevrtěla. Spíše používala směsici akrobatických pohybů a tance tak, že si stěží všiml, že si nic nesundávala. Ne, že by to s tím zatraceným outfitem – pokud se to tak dalo nazvat – který vše ukazoval, potřebovala, ale stejně.

Z omámení se dostal až v okamžiku, kdy se Nathaniel během pohybu, kdy se otočila kolem tyče hlavou dolů a držela se jen pomocí zatracených kotníků a chodidel, které měla zaháknuté jedno přes druhé, aby se na tyči udržela, rozhodl znovu zopakovat to zatracené zapískání.

Andina do břicha tvrdě, rychle a zcela nečekaně zasáhl horký výstřel něčeho. Podíval se na bookmakera a vyštěkl: „Chtěl bys kurva ránu?“

Nathaniel vytřeštil oči. „Co – víš, jak často ona tančí? Nikdy, Andi. Už ne. Starej se o své věci a nech mě, ať si tu show užiju.“
Měl sto chutí praštit Nathaniela přímo do huby, ale místo toho se ohlédl přes rameno. Žena už byla zpátky na nohou a přes rameno mrkla, jako by právě nestrávila dobrých dvacet vteřin hlavou dolů a pohupováním se kolem tyče.

Na straně krku měla vytetované třešňové květy.

Přímo uprostřed hrudi korunu.

Vlny na pažích.

A ještě mnohem víc.

Sakra, byla nádherná. Pohledem pomalu přejížděla po lidech. Pak jím konečně přistála na něm, na místu vedle Nathaniela. Neuniklo mu, jak se jí mírné rozšířily oči, ani to, jak při dalším kroku zaváhala.

Přesto se stále pohybovala. Dál tančila. A stále se po něm dívala.

Dobře, kurva.

***

Když se ochranka otočila zády – i když si byl dost jistý, že ho ten chlap stejně viděl – Andino vklouzl do zadní chodby. Ne, že by ten chlap mohl přehlédnout, jak sledoval ženu, která sestoupila z platformy a zamířila dozadu.

 Právě zahlédl černé vlasy, které vklouzly do místnosti na druhém konci chodby, a pak zaslechl, jak za sebou zavřela dveře. Sakra. Co to bylo – šatna nebo co?

Hodlal to zjistit.

Ne, že tu měl co dělat – nebo by měl. Protože odpověď na obojí bylo velké, tlusté ne. Nezáleželo na tom; stále si s tou ženou hodlal promluvit, protože chtěl, a zatraceně nebyl moc dobrý v odpírání si věcí, které chtěl.

Za to vinil skutečnost, že byl jedináček, kterému bylo vždycky dáno cokoli, o co kdy kurva žádal. Nebo šlo o výmluvu, kterou se rozhodl použít, pokud by se ho někdo zeptal.

Rychle si uvědomil, že tato chodba nevedla do šaten ani k ničemu podobnému. Minul skladiště a nouzový východ, který vedl do zadní uličky. Nakonec našel dveře, do kterých viděl vklouznout ženu v okamžiku, kdy se dostal do chodby. Ani o tom nepřemýšlel – prostě jen zaklepal. „Jen vteřinu,“ zavolal sladký, známý hlas. Zaslechl klapot podpatků, které se blížily ke dveřím, a ty se pak otevřely. Bylo to kurva jako pokaždé, když zahlédl tuhle ženu. Něco se změnilo. Něco ho přimělo zamrkat, umlčelo ho to a musel si ji znovu celou prohlédnout.

 Černé vlasy z doby, kdy tančila na pódiu, byly pryč. Znovu tu byla blondýnka s modrozelenými a fialovými pruhy ve vlasech, kterou viděl na běžecké stezce. Přes koženou soupravu si přehodila hedvábný župan, nicméně i tak stále nedokázal ovládnout svůj zatracený pohled, kterým se toulal po celém jejím těle. Bože. Co to s ním bylo?

„Myslela jsem si, že mě budeš následovat sem dozadu,“ řekla tiše.

Očima vyjel nahoru, aby se setkal s jejím pohledem. „Jak jsi věděla, že jsem následoval tebe? Možná jsem se přišel zeptat po manažerovi… nebo majiteli.“ Jo, to fungovalo.

V duchu se poplácal po zádech, že se mu podařilo nevypadat a neznít jako úplný zkurvený cafone. Rozhodně si nemyslel, že by ocenila, kdyby řekl, že ano, že ji sledoval, protože… dobře, vlastně ani nevěděl proč. Chtěl to. To bylo ono.

Svým způsobem by zněl jako podlézač. Nehonil se za ženami.

To nebyl jeho styl.

Přesto byl tady.

Žena mu nabídla šibalský úsměv. Rudě namalované rty se jí zvedly v tom nejsvůdnějším způsobu, na místě se dvakrát zatočila, znovu se k němu postavila čelem, natáhla ruku, jako by si jí s ním chtěla potřást, a přitom vyzývavě zvedla obočí.

„Ráda tě poznávám. Jsem Haven. Haven Murphy. Majitelka.“
Zamrkal.
A pak znovu. Přesně jako zkurvený cafone.  Skvělá práce, kreténe.

Nějak se mu podařilo zachránit, aby nevypadal jako ještě větší osel. I když si nebyl úplně jistý, jak. Upřímnost byla nejlepší politikou. Nebo tak se to alespoň tradovalo.

„Omlouvám se,“ zamumlal, „ve skutečnosti jsem si s tebou šel promluvit.“

Haven – název klubu teď dával větší smysl – přikývla. „Jak jsem řekla, myslela jsem si to.“

 „Vidět tě… tam nahoře, myslím, mě vyvedlo z míry.“

„Chceš říct striptýz?“

Sám pro sebe cosi zamumlal a pak jedním širokým ramenem pokrčil. „Vlastně ses ale ve skutečnosti nesvlékala, že? Neviděl jsem, že by sis něco sundala nebo… svlékla.“ Znovu se na něj usmála svým škádlivým způsobem. „Jo, ale to ani opravdu taky nemusím.“

Stáhlo se mu hrdlo. Stejně jako zkurvené kalhoty.

„Ne, tuším, že ne, Haven.“

V místě, kde se jí župan otevřel, si dala ruku na oblinu boku a mírně naklonila hlavu ke straně. Nedokázal si pomoci a pohledem musel přejet po jejím obnaženém pevném bříšku až k prsům a pak na barevné tetování, které měla dole kolem krku.

„Potřeboval jsi něco?“ zeptala se. Pohledem se vrátil k jejím očím. Usmívala se.

Jako by věděla, že se díval. Sakra, opravdu to potřeboval dostat pod kontrolou.

„Možná,“ řekl. „Opravdu ti toto místo patří?“

 „Ano. Proč, je to překvapivé?“

 „Ne. Jen jsem byl zvědavý.“

„Bývalo mého táty. Když máma onemocněla – a pak se jí začalo dařit lépe – jsem ho od něj koupila. S mámou se přestěhoval na Floridu, takže oba mohli odejít do důchodu. Už se sem nevrátil.“

 S odkašláním se zasmál. „Možná proto, že jeho dcera tančí na platformě, zatímco má na sobě… toto?“

Otevřenou rukou na ni ukázal.

„Možná.“
„Nemůžu tedy říct, že bych mu to měl za zlé.“ Zašklebila se. „Nikdy jsem neřekla, že bych měla.“

Ano, stále byla chytrá. Stále trochu divoká. Stejně jako ten první den. Moc se mu to líbilo.

„Ten rozhovor na stezce jsme nikdy nedokončili,“ řekl. „Vypařila ses.“

„A co, myslel sis, že teď na to bude ten správný čas?“
„Po těch stezkách moc často nechodím. Ten den šlo o náhodu. Snaps se rozhodl jít jinou cestou a já ho prostě následuji.“ Krátce přikývla. „Všimla jsem si.“

 Ztichl.
Všimla si toho?

 A jak si toho vůbec mohla všimla, pokud se nevrátila k… počkat, vrátila se ho tam hledat? „Co to znamená?“ zeptal se.

Své pěkně modré oči od něj odvrátila, dveře sevřela trochu pevněji. „Na tom nezáleží. Takže, hele, nebrala jsem tě jako ten typ – je to jako tvoje věc nebo jak? Nelegální hazard, který ti pomůže zbavit se stresu z každodenní práce od devíti do pěti v kanceláři? Myslím, že třídílný oblek pak dává víc smyslu. Nech mě hádat… pracuješ na nějaké vyšší pozici ve společnosti; pravděpodobně vysoce postavené. Rohová kancelář?“  Vteřinu mu to trvalo.

A pak dvě.

Myslela tím Nathaniela.

Protože seděl s bookmakerem. „Ne,“ řekl. Bouřkově modrýma očima se k němu vrátila. „Prosím?“

„Bookmaker – on pracuje pro mě, ne naopak. Nepracuji v kanceláři. To není důvod, proč nosím třídílný oblek. Ani zdaleka.“
„Ach.“ Obočí svraštila tím nejroztomilejším způsobem, v přímém rozporu toho, jak v tom zatraceném oblečení vypadala – jako hřích oděný do kůže. „Co za práci máš, že jsi šéfem ilegálního bookmakera?“

„Trochu toho, trochu onoho,“ řekl s mávnutím ruky a ďábelským úsměvem. „Nic, co by tě mohlo zajímat, slibuji. Ale hele, líbí se mi, když přemýšlíš.“

Sladká růžová barva se jí vyšplhala vysoko po krku a zbarvila i její tváře. „Nepřemýšlela jsem se –“

„To je v pohodě. Proč si myslíš, že jsem přišel sem dozadu? Taky jsem o tobě přemýšlel, donna. Mimochodem, jmenuji se Andino.“
Zamrkala a pak ty dlouhé tmavé řasy rámovaly její oči, zatímco se na něj dívala. Na ženu byla vysoká – i když on sám nad ní měl stále dobrých deset centimetrů navrch. Ve srovnání s jeho velkou, svalnatou postavou, vypadala malá.

A přesto měla v očích oheň.

Taky zvědavost.

Líbilo se mu, že ho vůbec neznala. Že o něm mohla věci jen tušit a měl tak možnost to potvrdit, popřít nebo úplně lhát. Nestávalo se často, že by někdo nepoznal jeho tvář. To bylo vedlejším produktem toho, že byl Marcello v New Yorku. Ale tato žena… Vůbec ho neznala. Ne to, že byl Marcello – mafián; mafiánský capo a teď zkurvený budoucí boss Cosa Nostra, protože někdo usoudil, že pro tuhle práci je tím správným sráčem. Neznala jeho rodinu ani zdrcující tíhu, která mu momentálně ležela na ramenou. O ničem z toho nevěděla. To se mu líbilo.

I když se k ní přiblížil ve dveřích blíž, stále se na něj dívala. Zeptal se: „Mimochodem, kolik hvězdiček máš na těle? Dopočítal jsem se ke dvaceti.“ Navlhčila si rty.

Usmál se.  Věnovala mu ten ohnivý pohled. Při něm mu ztvrdl penis.

„Abys jich napočítal tolik, musel ses dívat neskutečně pozorně,“ zamumlala.

„Myslím si, že některé by mohly být zakryté… dokonce i tímto oblečením. Takže, kolik? Dovolíš mi někdy, abych je spočítal?“
Dokonce si teď nehrál. Chtěl se dostat do toho zkurveného bodu.

 Se zavrtěním hlavy si skousla spodní ret. Jak mohla vypadat, tak nevinně, když na sobě měla zrovna takový kostým, který měla, to kurva netušil. Ale fungovalo jí to a jemu se to pro své vlastní dobro až příliš líbilo. „Ty jsi něco zcela jiného, Andino.“

 „Jsem rád, že –“

Před tím, aby řekl něco víc, ho zastavil telefon na stole, který začal zvonit. Omluvně se na něj podívala, nechala ho stát ve dveřích a zamířila zvednout hovor. I když mu neřekla, aby šel, takže zůstal tam, kde byl.

„Jo, tady Haven.“ Uplynula pauza ticha a pak pronesla další slova, zabarvená obavami: „Ach, ne, vážně? Myslela jsem, že jsi říkala, že se Marie daří lépe?!

S hlavou nakloněnou ke straně svým pohledem přejížděl po křivkách jejích stehen. Župan se jí vyhrnul tak vysoko, že mírně vystavil i obliny jejího zadečku. Unikly mu dvě hvězdičky – jejich cípy vykukovaly těsně pod řemínky černé kůže, které měla těsně pod jeho spodní částí. Takže dvaadvacet.

 Zatím.
„Horečka je pořád tak vysoká?“ zeptala se. Svou pozorností byl okamžitě zpátky u ní.

„Dobře, ne… nepropadej panice, přijedu ti pomoci. Prostě se to musí zlomit… ne, vím, že nemůžete jít na pohotovost bez papírů a… jo, budu tam. Zkus se uklidnit, ano? Dej mi dvacet minut. Sbohem.“

Zavěsila a když si popadla džíny a svetr, které měla pohozené na židli vedle zdi, ani se na něj nepodívala. Bleskově se oblékla a z háčku vedle dveří si popadla tašku. Teprve pak na něj znovu promluvila. A jen strohé: „Omlouvám se, musím běžet. Možná se někdy uvidíme, Andino.“

 Sakra.

Proč měl v poslední době štěstí tak na hovno?

***

„V lednici bys měl mít krabici se zbytky,“ zabručel Andino, zatímco míjel svého bratrance kolem místa, kde byl John natažený na pohovce. Snaps šel hned za ním, ale ještě rychle zaběhl pozdravit Johna, který už měl pro štěně připravený kousek kůrky.

„Nechal jsem ti tři kousky, kreténe,“ odpověděl John. „Chováš se, jako bych na tebe vždycky zapomínal.“

Andino sám pro sebe zabručel. „Dobře.“

Zamířil do kuchyně a John dál zůstal na pohovce – pravděpodobně sledoval show, kterou měl tak rád a která byla plná draků, ohně a šíleností. Přesně tak, jak si myslel. Zbytek pizzy našel na talíři, a ne v krabici od pizzy. To byl typický John. Nesnesl, aby byly věci špinavé nebo neuspořádané.

Talíř hodil do mikrovlnné trouby a čekal, až se pizza ohřeje. Než se to to stalo a dostal se za bratrancem zpátky do obýváků, v televizi začaly reklamy. John už svůj díl dojedl.

„Dorazil jsi pozdě,“ poznamenal bratranec.

Andino s povzdechem zapadl do křesla. „Byl jsem venku.“
„Famiglia byznys?“

„Svým způsobem a… vlastně ne.“

John zvedl obočí. „Vážně, ty… Andino, který vždy jen pracuje a nikdy nedělá nic jiného… ty jsi dělal něco jiného, než jen pracoval?“

„Dělám i jiné věci, chlape.“

„Zřídka.“

„Hleď si svých vlastních věci, Johne.“

Ten se z nakloněné pozice jen zazubil a hodil si paži za hlavu. „Vážně, co jsi dělal?“

„Musel jsem si popovídat s bookmakerem.“ Bratranec na něj ukázal prstem. „Vidíš, říkal jsem ti, že jsi nebyl venku kvůli sobě. Vždycky je to o práci, Andi. Jsi předvídatelný.“
„A pak jsem někoho potkal.“

John na pohovce ztuhl. „Počkej, jako že potkal ženu?“

„Něco takového.“

„Hele, buď to žena je nebo není. A musíš mě seznámit s novinkami ohledně svých preferencí, protože jsem nevěděl, že se něco takového může změnit.“

Andino se bez přemýšlení natáhl se po malém ozdobném polštářku, který měl za zády a praštil s ním Johna přímo do obličeje. „Tady je ta tvoje zkurvená novinka, kreténe.“

 John polštář jen odsunul a zasmál se. „Takže co, potkal jsi někoho?“

„Možná. To není věc Marcello. Prostě jen… něco.“ „Chápu.“
A možná to potřeboval někomu říct.

Pro to byl John dobrý.

Podíval na bratrance. „Víš, myslím si, že mi možná bude chybět vracet se domů, když nebudu každý den vidět tvůj zadek natažený na mém gauči.“

„Nebuď takový. Těším se, až se zítra přestěhuji do svého nového bytu.“
„Jo, já vím, že jo.“ John vypadal, jako by čekal, až Andino něco řekne – stejně jako to vždycky všichni ostatní dělali jemu. Lidé vyjadřovali své obavy nebo ho kurva zatraceně obtěžovali, jen aby se ujistili, že dělal vše, co musel dělat. Jako by nevěděl, jak se o sebe postarat nebo tak nějak. Andino nebyl jedním z těch lidí. Bratranci kryl záda.

Vždycky.
„Potřebuješ zítra pomoc?“ zeptal se Andino. John přikývl. „Další pár rukou by se hodil.“ „Takže tam budu.“