Duty - 2. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evudar

Pokud to pro vás není výzva, nezmění vás to.
Haven Murphy viděla tento inspirativní citát na stěně kanceláře poradce, když se po střední hlásila na vysokou školu, a utkvěl jí v hlavě.

To bylo před osmi lety – když jí bylo pouhých osmnáct. Co se v tom citátu naučila, se teď, v jejích šestadvaceti, pro ni moc nezměnilo. Ta slova si toho dne vzala k srdci a každý další den se jich držela.

Proto každý den běhala. Osm mil. Nikdy nevynechala.
Běhala, dokud neměla pocit, že jí plíce vypadnou ven z těla; dokud neměla oblečení promočené potem; dokud už jí nohy nechtěly unést. A pak se zastavila, aby se nadechla, pokaždé na tom stejném místě, otočila se a běžela celou cestu zpátky domů do svého malého bungalovu v Brooklynu.

Tento jednoduchý inspirativní citát také právě tehdy a tam upevnil její rozhodnutí, že bez ohledu na to, co jí lidé říkali – bez ohledu na to, jak moc si táta s mámou přáli, aby cestovala nebo se věnovala své lásce k psaní, nebo doslova čemukoli jinému, než aby převzala rodinný byznys – titul z obchodu byl způsobem, jak jít. Koneckonců, bylo to to, co chtěla udělat. Ne cestovat, aby viděla svět, který se rozpadal ve švech, nebo psát desetiletí a desetiletí, jen aby jí strážci ze světa vydavatelství řekli, že není dost dobrá. Ne, nic z toho ji nelákalo.

Haven byl zodpovědná.

Chytrá.
Praktická.
A i byznys byl všemi těmito věcmi.

Vedla si v tom velice dobře – když mámě před dvěma lety selhalo zdraví a táta se potřeboval stáhnout z baru, který vedl přes čtyři desetiletí, Haven zakročila, aby pro tátu Safe Haven udržela v chodu a ziskový. On zatím pečoval o mámu.

Co v té době nevěděla?

Bar, který tak vroucně miloval, trpěl zdrcujícími dluhy – vedlejší produkt toho, že se roky snažil udržet jejich hlavy nad vodou, platit Haven vysokou a do toho pak onemocněla i jeho žena. Přála si, aby ji Neil něco řekl. Byl vždycky až příliš hrdý na to, aby požádal o pomoc. Dokonce i teď, dva roky poté, co byznys převzala a tátu vyplatila. Umožnila mu bezpečný důchod… nemluvě o tom, že zachránila Safe Haven před finančním krachem. Neil byl stále příliš hrdý na to, aby provedla několik změn, do baru nikdy nevrátil.

Za to však nevinila jeho hrdosti.

Ne, za to vinila sama sebe. Dobře, to a skutečnost, že jen velice málo bylo na malém baru stejné, jako bývalo. Místo, které bývalo kdysi známé jako tichý podnik, kde si člověk mohl dát po dlouhém dni v práci točené pivo, teď bylo proslulé díky některým z nejkrásnějších nahých tanečnic v New Yorku.

Nebo striptérek, pokud by chtěl být někdo konkrétní.

Táta věděl, že šlo to dobrý byznys s více než dobrými penězi, ale i tak se mu to stále moc nelíbilo.

Nejdřív byla jednou z těchto tanečnic – na vysoké navštěvovala lekce tance u tyče, aby se udržovala v kondici a měla před sebou novou výzvu. Vždy se snažila najít něco, co by ji posunulo na další úroveň. Fitness u taneční tyče byl rozhodně náročný a zábavný. Nakonec to pomohlo. I když teď tančit nemusela. Nebo alespoň netančila tak pravidelně, jako dřív. Upřímně to nebylo příliš potřeba.

U ústí běžecké stezky, které představovalo spojení s hlavní stezkou, se předklonila a snažila se popadnout dech. To byl její bod zlomu v běhu – každý den na stejném místě, kde se otočila a pak plnou rychlostí zamířila zpátky domů.

Obvykle odpočívala jen tak dlouho, aby se mohla napít vody, pokud ještě láhev nedopila, popadla dech a pak se znovu vydala na cestu. Dnešek byl ale trochu jiný.

Dneska čekala o něco déle než obvykle.

Posadila se na lavičku.

Čekala…

Před dvěma týdny právě na tomto místě viděla pohledného tmavovlasého zelenookého muže s tak rozložitými a širokými rameny, že vypadal, jako by hrál fotbal. Sama měřila metr padesát šest, ale ten muž musel mít hodně přes metr osmdesát pět. A přesto ve svém třídílném obleku vypadal tak, jako by mnohem spíš hodil za velký stůl v kanceláři, než aby se procházel po stezce spolu s pitbulem. Jejich setkání přerušilo vyzvánění telefonu. Jeho, ne jejího. Nezáleželo na tom, protože už tak měla trochu zpoždění a slíbila, že vyzvedne ze školky dceru své kamarádky, protože Valeria to nestíhala.
Takže nedostala příležitost se rozloučit.

Nebo… dokonce se zeptat na jméno toho nádherného muže.
To jí vadilo.

Chtěla znát jeho jméno.

A od té doby každý den běhala ve stejnou dobu – pokud to zvládla, protože občas to nešlo – jen proto, aby zjistila, zda se ten cizí muž se psem znovu nevrátí na procházku po stezkách. Zněl, jako by svého psa venčil docela často, takže si myslela… možná.
Tentokrát to možná nevyšlo.

Stejně jako každý jiný den za poslední dva týdny.
S povzdechem se z lavičky zvedla, rychle protáhla lýtka, která ji hořela, a doufala, že až později vklouzne do postele, ji nebudou tak bolet. Pak se otočila a stezkou se vydala zpátky. Cesta zpátky jí obvykle trvala o trochu déle, prostě jen proto, že byla vyčerpaná a unavená. Dneska to podle stopek na hodinkách zvládla o tři minuty rychleji.

Sakra.

Pomalu vykročila k červeně natřeným dveřím svého bungalovu a cestou vzala dovnitř malou rostlinu v hrnku, kterou Valeria postavila vedle rohožky. Její dům nebyl velký – dvě ložnice, jedna koupelna, kuchyň, obývací pokoj a malá zadní terasa, na které se dalo během horkých letních dnů sedět venku. Ve srovnání s některými domy v bloku s červenými dveřmi a béžovými obklady to nebylo nic moc. Nikdo by se za ním neotočil.

Nezáleželo jí na tom.

Tenhle dům si zaplatila.

Vydělala si na něj.

Byl její.

Nezbožňovala ho z žádného jiného důvodu.

Dobře, a také měla ještě jeden důvod.

Odemkla vchodové dveře, otevřela je a vešla do domu, aby zjistila, že Maria – pětiletá dcera její spolubydlící a nejlepší kamarádky – se před tím, než ráno do školky odešla, neobtěžovala se sebráním žádné ze svých hraček na chodbě. Haven se usmála.

Za ten rok, co s ní Valeria a malá Maria bydlely, se nikdy nenudila. Stále ji někdo budil nebo dělal nepořádek, který bylo potřeba uklidit. Ve svém domě už nikdy neměla klid, ale tak to měla ráda. Ony – a striptýzový klub – ji zaměstnaly.

Nemusela myslet na to, jak osamělý její život vypadal než do klubu jen rok poté, co převzala jeho vedení, vešla Latino Američanka, která hledala práci, i když bylo jasné, že neměla papíry. Tu noc jí stačil jediným pohledem na Valerii, aby věděla, že ta žena toho zatraceně moc neměla.

Dala jí práci. A místo, kde být.

Zbytek byla historie. Ničeho z toho nelitovala. Své tenisky Nike skopla do rohu vedle Mariiných jasně růžových gumáků a nestihla se ani dostat do kuchyně, kde na ni čekal její Medvědí dráp, který každý den po běhání brala. Zvonící telefon na stěně jí zabránil dojít pro svůj největší pamlsek.

 Možná proto, když zvedla telefon, skoro zavrčela: „Co?“
„Špatný den?“ zeptal se známý hlas.

Při Jacksonově otázce se trochu uvolnila. „Ne, právě jsem se vrátila z běhání. Něco se v klubu děje?“

Co se týče personálu, Jackson se staral o spoustu klubových věcí – ať už cokoli, co dívky potřebovaly, nebo o ochranku. Udržoval jejich loď v hladkém chodu, zatímco ona vyřizovala veškeré papírování a starala se o to, aby podnik přinášel tučný zisk.
Toto uspořádání se jí líbilo. Fungovalo to.

„No, tak nějak,“ řekl. „Ta objednávka alkoholu, kterou jsi udělala minulý týden – dneska volali s tím, že s ní něco není v pořádku.“

„Na mých objednávkách není nic špatně.“

 „Řekni jim to. Víš, že se mnou nebudou mluvit.“ Mnula si místo uprostřed čela, kde začínala cítit napětí. „Dneska jsem měla mít volný den.“

Moc jich neměla.

„Omlouvám se – než večer otevřeme, koupím ti kávu a koblihu, abych to vynahradil. Můžeme zajít cestou do obchodu, který máš ráda.“

Ušklíbla se. Myslel si, že byl mazaný.

Nebyl.

„Ne jsem v pohodě.“

„No tak, Haven.“

„Tvoje záludné pokusy dostat mě na rande stále nevyjdou a už se o to snažíš dva roky. Ty sračky ti nesežeru – přestaň to po mě chtít.“

„To je… nechutné přirovnání.“

„Budiž; žádné randění se zaměstnanci. Za dvacet minut dorazím.“
Dřív, než stihl říct cokoli dalšího, zavěsila. Opravdu neměla zájem poslouchat ho, znovu, zatímco mu kurva unikala celá pointa toho, že jeho nabídku odmítla. Nebyl špatný chlap a ve srovnání s některými štamgasty, kteří každý večer chodili do klubu, aby se dívali na dívky, jak tančili, byl poměrně neškodný.

Přesto však nedokázal pochopit zatracenou narážku.

A to pro ni byl problém.

***

„Po páté,“ řekla Haven otravnému muži do telefonu, „je to patnáct lahví Patróna a deset lahví Jamesona.“

„Tak proč to říká – ach.“

Cítila, jak jí o sebe čelisti cvakaly, jak divoce je svírala. Dva roky objednávala alkohol a pokaždé to dělala kurva naprosto stejně. Stačila jen změna personálu v obchodě a její objednávky byly pokaždé nějak podělané. Začínalo to být trochu směšné. „Ach, co?“ zeptala se.

„Byl jsem… v pořádku, patnáct lahví Patróna a deset lahví-“
„Moje objednávka byla vystavena správně, že?“

Muž si odkašlal tak hlasitě, až jí reproduktor v uchu zapraskal.

„No…“
Seděla za stolem ve své malé kanceláři a třela si čelo. Bolest hlavy teď byla ještě horší a začala se chovat, jako by se mohla, pokud ji nějak rychle nezvládne, začít měnit v migrénu. Prázdně zírala na zeď s velkým obrazem panoramatu New Yorku – něco, co tu po sobě táta nechal a nikdy si nevyžádal zpět – a chtěla, aby ten muž po telefonu promluvil a ten zkurvený hovor skončil.

„Možná jsem to přečetl špatně,“ připustil muž nakonec.
„Uvědomuješ si, že jsi právě utratil hodinu mého času tím, že jsi mi tvrdil, že jsem objednávku vyplnila špatně, a možná jsem díky tomu přehlédla poplatky a daně, že?“

„Ano, byla to chyba –“

„A dokonce i poté, co jsem vás opakovaně upozorňovala, že moje objednávka byla správná a provedena tak, jako vždy, jste stále tlačili na to, že já jsem se mýlila.“

„Tak moc se omlouvám, madam.“

Pevně zavrtěla hlavou a znovu si promnula čelo. „Hele, jestli se tento problém objeví ještě jednou, budeme mít problém nebo si najdu nového distributora, od kterého budu alkohol kupovat. Pravděpodobně jsem ve vašem vědru jen kapkou vody, ale dovolím si bezpečně předpokládat a řeknu, že nejsem ani zdaleka ta jediná, koho jste v poslední době nasrali. Přeji hezký den, pane.“ Telefon zavěsila a povzdechla si.

„Takže všechno vyřešeno?“

Vší silou se držela, aby při Jacksonově otázce nezakoulela očima. Sledoval ji opřený ve dveřích její kanceláře – očividně tam už chvíli stál a poslouchal. Opravdu si musela začít pamatovat, že má ty zatracené dveře zavírat. „Je to v pohodě,“ řekla.

 „Ach.“

Při jeho vědoucím tónu hlasu zvedla oči od svého stolu a zjistila, že se mračil, ale nedíval se přímo na ni. „Co, Jacksone?“
Modrooký blonďatý muž byl vysoký, hubený a podle všeho i pohledný, pokud byste se zeptali některé z dívek, které pracovaly u tyče. A upřímně řečeno, i spousty žen mimo klub. Ženská pozornost mu rozhodně nechyběla. Prostě jen… ji nezajímal.

Vůbec.
„Jsi na mě pořád naštvaná kvůli té kávě, co?“ zeptal se. „Omlouvám se, H. Umím přijmout ne jako odpověď, ale prostě jsem si myslel… dobře, nezáleží na tom, co jsem si myslel, že? Chápu to; už ne. Jsme v pohodě?“

Trochu změkla. „Není to tebou.“

„Nepřiživuj teď moje ego.“ Jemně se zasmála. „Vážně, není to tebou. Tohle je prostě… práce, Jacksone. Nemám zájem o nic jiného, a čím víc se ptáš, tím víc tě musím odmítat. Přestaň si stále říkat o odmítání, ano?“ Zasmál se. „No, říká se, že když nepřijde žádná bolest, nepřijde ani žádný zisk.“

Zvedla obočí. „A nejsi můj typ.“ To možná bude stačit. Hned jí to vrátil zpátky: „Takže jaký je tvůj typ?“

Vysoký.
Temný.
Tajemný.
Pohledný.
Muž, který dal před lidmi přednost svému domácímu mazlíčkovi.
Vůbec to nemělo nic, co společného s prací.

Jako ten muž, kterého potkala na stezce.

Až na to, že ani neznala jeho jméno. Rozhodla se říct: „Ty ne, Jacksone.“

„Au.“

„Jo, já vím.“

Pokrčil rameny. „Tvoje ztráta.“ Možná to tak bylo. Ale pochybovala o tom.

Jen zazvonění jejího telefonu na stole ji zachránilo před potřebou říct mu něco, co by pravděpodobně jeho city ranilo ještě víc. Natáhla se po telefonu a zároveň směrem k Jacksonovi švihla zápěstím, aby mu tak dala vědět, aby se vytratil.

„Ještě, než odejdu, volal bookmaker – říkal, že dneska večer dorazí.“
Skvěle.

Nebyla si úplně jistá, co si myslet o tom, že Jackson dal souhlas ilegálnímu bookmakerovi, aby používal jejich klub pro své… dobře, ať už to sakra dělal cokoli. Ten chlap se držel s hlavou dole – i když měl tři různé telefony, které nikdy nepřestaly vyzvánět, a také si přivedl své vlastní štamgasty, takže se od toho rozhodla prostě odvrátit tvář.

„Jo, díky a zavři za sebou dveře,“ řekla mu, když se otočil k odchodu. „Přestaň poslouchat mé rozhovory – říká se tomu soukromí.“

Zatímco za sebou zavíral dveře, věnoval jí pohled s doširoka rozevřenýma očima zbarvený falešnou nevinností. Jen zavrtěla hlavou – nad jeho nesmysly – a zvedla telefon s krátkým: „Jo, tady Haven. Co pro vás mohu udělat?“

Telefon v kanceláři byl jiný než ten, co byl v klubu jako hlavní – sloužil pro obchodní účely a pro zaměstnance. Nic víc a nic míň.

Nemusela ho zvedat s tím, aby se představila se jménem klubu, což měla ráda. A přesto si stále mohla nechat v případě potřeby přesměrovat hovory z hlavního telefonu na své číslo, pokud by to potřebovala. Všechno to fungovalo.

„Haven, kurva. Moc se omlouvám.“

Při Valeriině unaveném, smutném hlasu, který zněl z druhého konce, se zamračila. Tohle nečekala a její obavy nabraly na síle. „Hele, neměla bys teď spát? Dneska večer máš speciál.“
„Jo… ohledně toho, amiga.“ Ach ne.

Věděla, co přijde, a také věděla, že když šlo o dívky, občas to bylo nevyhnutelné. Stávaly se různé věci – nečekané sračky.
Přesto to působilo drsnou noc.

„Volali ze školky – Maria najednou dostala horečku,“ řekla Valeria, „a pak, než jsem tam vůbec stihla dorazit, pozvracela poradce. Stále zvracela, takže jsem si ji rozhodla vzít na kliniku.“
Haven se kousla do spodního rtu. „Na kterou?“

„Tu v Queens, víš.“ Jo. Ta bezpečná.

Vzali by si od Valerie peníze, ošetřili její dceru a neřekli nic o tom, že kromě jasně falešného řidičáku neměla žádné doklady pro dceru ani pro sebe. O situaci kamarádky toho moc nevěděla, ale to, co věděla, stačilo k tomu, aby věděla, že to nemohlo být dobré. O svém pobytu v Mexiku ani o tom, co ji přivedlo k útěku do Států, nemluvila. Neřekla nic víc než to, že svou dceru měla v době, kdy jí bylo sedmnáct, a teď, když jí bylo dvaadvacet, chtěla udělat to jediné. Pokusit se dát Marii trochu normálnosti.

Svou kamarádku Haven zbožňovala.

I Mariu.

Nevyptávala se, protože je milovala.

„Lo siento,“ omlouvala se kamarádka. „Vím, že jsi celý týden inzerovala reklamy na můj speciál a pro klub to má být velká noc. Nemyslím si, že se z kliniky dostanu v dohledné době ven.“
A i kdyby se dostala včas ven, aby mohla pracovat, co by se stalo s Mariou? Jistě, o holčičku by se mohla postarat sama a ráda by to udělala – dělala to večer často, když byla doma, a Valeria tančila. Ale ne, když byla holčička nemocná. To byla mateřská věc; Valeria by nechtěla opustit svou dceru a Haven se nemusela ptát, aby věděla, že to tak bylo.

„Na tom nezáleží – zvládnu to. Vždycky to zvládnu. Žádný strach, Val.“ Kamarádka tiše vydechla úlevou. „Tak moc se omlouvám.“

„Jen se ujisti, že je Maria v pořádku. To je jediné, na čem záleží.“
„Dobře.“

„Chceš, abych přinesla domů něco mastného a horkého?“
Valeria se zasmála. „Jsi můj strážný anděl, Haven.“

Odfrkla si. „K andělovi nemám ani blízko.“

Po rychlém rozloučení Haven zavěsila. Zírala na leták – jeden z mnoha mezi online a fyzickými reklamami – které byly zajištěny pro tenhle večer s Valeriiným speciálem. Za dvě hodiny dorazí do klubu známý, populární newyorský DJ, aby se připravil večer. Haven s ním domluvila pro Valerii pět tanců v choreografii na hudbu, kterou vytvořil speciálně pro tuto událost. Teď neměla žádnou tanečnici. Velice drahého DJ. A brzy klub plný naštvaných hostů. Skvěle.
Dnešek nemohl být horší.

Jistě, každá dívka se mohla zvednout a odvést svůj tanec, zatímco DJ zahraje jakoukoli hudbu, o kterou by dívka požádala, ale takhle ta noc propagována nebyla. Valeria pracovala celý týden noc co noc na pódiu při jediném tanci a zbytek času se starala o bar a pomáhala na parketu.

Takže tohle měla být velká noc. Někdo musel tančit. Někoho, kdo netancoval často a koho by dav zbožňoval jednoduše proto, že jim tancoval. Zůstal jediný člověk.

 Ona.
Podívala se na černou paruku, kterou nosila při tancování – svým způsobem šlo o její podpis. Černé vlasy, krémová kůže pokrytá tetováním a kožený kostým. Už to bylo nějakou dobu, co tančila.

Koho to zajímalo?

Byl to ten nejlepší způsob, jak se zbavit bolesti hlavy.
Výhra ve všech směrech.