neděle 8. září 2024

ABS - 24. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Ethan

Sejdu dolů ze schodů a vůně belgických vaflí mě dostane do napůl slušné nálady. Vážně nemám čas si sednout a sníst snídani, ale dnes udělám výjimku.

„Dobré ráno, Ingrid.“ Řeknu, když vejdu do kuchyně a jdu si nalít kávu.

„Dobré ráno. Je dnes bezpečné to říct?“

„Jo, ale jen proto, že jsem cítil tvé vafle až nahoru.“ Zakřením se.

„Ach, ráda vidím, že máš lepší náladu.“

„No, moc ne, ale pracuju na tom.“

Položí přede mě talíř s vaflemi a já se do nich okamžitě pustím. Vychutnávám si každé sousto, když mi zazvoní telefon. Je to máma.

„Ahoj.“

„Dobré ráno, synu. Jak se máš?“

„Dobře mami a ty?“

„Dobře. Poslouchej, dnes přijedu do města kvůli nějakým nákupům. Co kdybys vzal svou matku na oběd?“

„To bych rád. Kdy?“

„To mi řekni ty. Ty jsi ten, kdo má hektický rozvrh.“

„Proč nepřijdeš do mé kanceláře kolem půl jedné a zajdeme do té malé francouzské restaurace, kterou tak miluješ.“

„Uvidíme se tedy o půl jedné.“

„Ahoj mami.“

Sním poslední sousto vaflí a odsunu talíř dopředu.

„Bereš mámu na oběd?“ Zeptá se Ingrid s úsměvem.

„Jo.“

„A jak se má Aubrey?“

I když jsem Ingrid nikdy neřekl, co se mezi námi stalo, vycítila to a byla dost odvážná, aby se zeptala.

„Aubrey mi řekla, že už mě nikdy nechce vidět. Chce zapomenout, že mě poznala.“ Povzdechnu si.

„Och chlapče. Ani se nebudu ptát.“

„Dobře, protože o tom vážně nechci mluvit. Pracuju na tom, Ingrid.“

Podívá se na mě a její tvář zdobí malý úsměv.

„To ráda slyším.“

„Musím se dostat do kanceláře. Promluvíme si později.“

„Hezký oběd s mámou a pozdravuj ji ode mě.“

„Budu.“

Vlezu do limuzíny a zabouchnu za sebou dveře. Harry na mě zmateně hledí.

„Co?“

„Dneska jsi s těmi dveřmi netřísknul, což je dobré znamení.“

„Prostě jeď.“ Povzdechnu si.

Uchechtne se a rozjede se. Když přijedu do kanceláře, všimnu si, že Holly není u svého stolu.

„Lucy –“

„Koupelna,“ promluví, aniž by mě nechala dokončit větu.

Otočím se, zamířím na záchody a otevřu dveře.

„Holly, jsi v pořádku?“

„Budu, pane Kleine. Hned budu u svého stolu. Omlouvám se.“

„Nespěchej.“

Vrátím se do kanceláře, kde najdu Charlese sedět u stolu.

„Dobré ráno. Teď už pronásleduješ své zaměstnance na záchodky?“ Zakření se.

„Velmi vtipné. Vypadni z mé židle.“ Odložím si brašnu.

„Neměl bys být v práci?“

„Dnes jsem měl schůzku, tak jsem si myslel, že se za tebou zastavím, než se vrátím do kanceláře.“

„V kolik jsi tu schůzku měl?“ Podívám se na hodinky. „Je jen osm.“

„V šest. To byl jediný čas, kdy nový a velmi bohatý klient mohl. Tak co se s tebou děje?“

„Co tím myslíš?“ Posadím se a opřu se.

„V poslední době ses moc neozýval.“

„Měl jsem práci.“ Řeknu a přerovnám nějaké papíry na stole.

„Moc práce, abys řekl svému nejlepšímu kamarádovi, co se děje ve tvém životě? Ale no tak, Ethane, jak to vypadá s Aubrey?“

„Nesnáší mě. Řekla mi, abych jí už nevolal. Konec příběhu.“

„Chápu, nic nového. Tohle ti říká spousta žen dost často, ale tentokrát tě to trápí.“

„Ani ne.“

„No tak, Ethane, prokrista, jsem to já, s kým mluvíš. Co se ti sakra odehrává v hlavě?“

„Ztrácím kontrolu.“ Procedím skrz zatnuté zuby. „Začínám k ní něco cítit a nejde to zastavit.“

„Brácho,“ promluví tiše. „To je v pořádku. Jsi jenom člověk, na tom není nic špatného.“

„Nejsem na city, ty to víš.“

„Býval jsi, ale po Sophii ses před všemi uzavřel. Zpočátku jsem to chápal a myslel si, že to překonáš, ale jak léta plynula, zhoršoval ses. Tvá společnost se stala tvojí posedlostí. Je vším, pro co žiješ a to není zdravé.“

„Tak se mi to líbí.“

„Už ti tyhle kraviny nežeru. A ani ty sám ne. Protože kdyby jo, nebyl bys v tak špatné náladě 24/7 kvůli holce, kterou sotva znáš. Teď,“ vstane ze židle, „víš, že tě mám rád jako bráchu. Společně jsme si prošli vážnými věcmi, ale nemůžu tě vystát, když se takhle chováš. Je načase nechat minulost minulostí. Není nic, co bys s ní mohl udělat a jestli to nedokážeš přijmout, tak už tě nadále nebudu omlouvat. Vytvořil jsi obrázek sám sebe. Vážně se ti líbí, když ti lidé říkají 'Ledový muž'? Zatraceně, nemůžeš nechat jednu osobu zničit celý tvůj život a změnit muže, kterým jsi kdysi býval. Musím jít.“ Zavrtí hlavou a vyjde ze dveří.

Zvednu pero a hodím ho přes stůl.

„Promiňte, pane Kleine,“ řekne Holly tiše a protáhne hlavu dveřmi.

„Pojď dovnitř, Holly.“

„Umm –“ Podívá se na složky ve svých rukách.

Povzdechnu si. „Prostě řekni, co potřebuješ.“

„Zítra ráno mám vyšetření u doktora. Vážně jsem se snažila to domluvit na později, ale měli plný rozvrh. Takže jsem se chtěla zeptat, jestli by vám nevadilo, kdybych zítra dorazila trochu později. Jestli ano, pochopím to.“

Sedím a sleduju tu holku, jak se přede mnou třese od hlavy až k patě. Je ze mě vystrašená k smrti a já ji neviním, soudě podle toho, jak jsem se k ní poslední dva roky choval.

„To je v pořádku, Holly, přijď, až budeš moct.“

„Vážně?“ Zvedne hlavu.

„Samozřejmě, prohlídky u doktora jsou důležité. Chápu to.“

„Děkuju, pane Kleine.“ Usměje se. „Slibuju, že hned po prohlídce přijdu. Nemělo by to trvat moc dlouho.“ Promluví nadšeně.

„Nemáš zač.“

Otočí se a zamíří ke dveřím. „Ještě jednou děkuju.“

„A mimochodem, jestli s manželem stále plánujete tu dovolenou na Hawaii, dostaneš volno.“

Její tvář rozzáří široký úsměv.

„Pane Kleine, jste si jistý?“

„Jo, měla bys oslavit své první výročí na Hawaii. Doufejme, že tehdy už budeš mít po ranních nevolnostech.“

„Nevím, co mám říct, kromě toho, že moc děkuju. Nemáte ponětí, jak moc to pro mě znamená.“

„Nemáš zač.“ Usměju se. „Běž zavolat manželovi a sděl mu dobré zprávy.“