Unbearable - 5. kapitola

Překlad: Kerris

Booker stál u mých dveří a měl ruku napřaženou, jako by se chystal zaklepat. Polekaně jsem sebou trhla. Bookerovy oči se mírně zúžily. Narovnala jsem se, v rozpacích ze své reakce.

„Dobré ráno, Tess,“ řekl a pomalu spustil ruku.

V kalhotách a modré košili na knoflíky vypadal stejně sexy jako vždycky. To znamenalo, že dnes u soudu nebude. V ty dny vždycky nosil bílou košili. Nesnášel kravatu. Neustále ji přetahoval a povoloval a mumlal si, že lidé by měli chodit do práce jen v džínách a tričku. Jako agent MET pracoval většinu času v utajení, což znamenalo, že ani tehdy neměl kravatu. Nechal mě nosit, co jsem chtěla, a trval na tom, že kalhotové kostýmy jsou na pohřby, když jsem se ho zeptala, jestli by byl radši, kdybych si nějaký vzala. Nemohla jsem než souhlasit.

„Chtěla jsem si zkontrolovat poštu.“

„Nesleduju tě, slibuju,“ uchechtl se a tvářil se stále napjatě. „Protože nemáš telefon, nemohl jsem ti zavolat, abych zjistil, v kolik tě mám vyzvednout, tak jsem to prostě odhadl. Vypadáš nádherně.“

„Děkuju.“ Přejela jsem si rukou po žluté sukni a uhladila si ji. Měla jsem ten outfit na sobě už mnohokrát, ale kompliment jsem brala.

Šli jsme po cestičce k zábraně poštovních schránek. Prázdná. Neměla bych se obtěžovat. Kdyby uvnitř něco bylo, byl by to účet. Ne že by mi rodina mohla něco poslat, když nikdo nevěděl, kde se nacházím. Pokušení poslat jim vzkaz jen proto, aby věděli, že jsem v bezpečí, na mě v některých dnech těžce doléhalo. Ale vzpomínky na Garenovy rozhovory s jeho šéfem, senátorem Graftem, o hackování e-mailů a telefonů mi připomněly rizika. Neodvážila jsem se.

„Vezmu si kabelku.“ Vběhla jsem zpátky dovnitř, dvakrát jsem zkontrolovala, jestli jsem všechno zamkla, a pak jsem zamířila ven a k Bookerovu autu. Když se natahoval ke dveřím, rozhlédla jsem se, jestli se něco nevymyká obvyklému.

„Tess, nevadí mi, že nemáš telefon, ale jsou chvíle, kdy tě potřebuju zastihnout.“ Dvakrát zatáhl za dveře auta, než se otevřely.

„Díky.“ Usadila jsem se a zapnula si bezpečnostní pás. „Chceš říct, že si mám pořídit telefon?“ Z toho pomyšlení se mi udělalo špatně. Když jsem v ženském útulku mapovala, kam pojedu, jedna z dalších dam mi ukázala, jak Garen celou dobu věděl, kde jsem. Nainstaloval si aplikaci „Stalk My Buddies“, která mě sledovala, kamkoli jsem šla, a zahrabal ji hluboko do mého telefonu, abych ji nenašla. Její přítel jí udělal to samé. Společně jsme vzaly kladivo a zničily si telefony, což bylo gesto, které by Garena rozzuřilo, kdyby o tom věděl. Ta vzpomínka mě rozesmála.

Booker se na mě podíval, než nastartoval auto. „Ne, určitě máš dobrý důvod, proč nechceš telefon, ale musíme vymyslet způsob, jak tě budu moct kontaktovat.“

Uvolnila jsem se na sedadle. „Vlastně jsem o tom taky přemýšlela a mám nápad, který by mohl fungovat.“

Po kontrole přes rameno se odlepil od obrubníku. „Tak si to poslechněme.“

„Víš, jak si někdy beru notebook domů, abych mohla pracovat?“ Přikývl. "Co kdybych si ho brala domů každý večer a nechala ho zapnutý. Kdybys se mnou potřeboval mluvit, mohl bys mi poslat e-mail. Zesílím hlasitost, abych slyšela zvonění, které by mi signalizovalo, že mám poštu."

„Skvělý nápad.“

„Myslím, že jsem ho dřív nebo později musela mít,“ řekla jsem a zasmála se.

„Tess, ty máš pořád skvělé nápady.“ Podíval se na mě s výrazem opravdového zmatení.

„Mám?“

"Čí to byl nápad zkřížit bankovní výkazy? Kdo vytvořil samostatný kalendář mých soudních termínů, aby se neztratily v našich každodenních schůzkách? To mi už dvakrát zachránilo krk. A nejsi ty ta, co...“

„Dobře, dobře. Jsem neuvěřitelně geniální.“

„A skromná,“ dodal a v očích mu hravě zajiskřilo.

„Zjistil jsi něco s mým autem?“ Zeptala jsem se.

„Včera večer jsme ho se Sethem odtáhli. Můj kámoš Dewey se na něj dneska podívá,“ vysvětlil a přitopil. Chvíli to prskalo, než se ventilátor rozběhl. „Nechci měnit téma, ale dneska ti to sluší. No, tobě to sluší vždycky. Jen se mi na tobě líbí ta barva.“ Odmlčel se. „Už jsem to říkal?“

Prstem jsem si prohrábla knoflíky na tyrkysové košili. „Ano, ale je příjemné to slyšet znovu. Díky.“ Usmála jsem se na rohože na podlaze a nebyla si jistá, kam jinam se dívat, protože jsem se na něj nehodlala podívat.

„Není zač.“ Zahnul doprava na hlavní ulici. „Včera jsem mluvil s Maggie. Přívěs je celý tvůj. Kdy se chceš nastěhovat?“ Zaparkoval před sněhovým valem vedle kanceláře.

„To je skvělé. Myslím, že hned, jakmile dostanu zpátky svoje auto.“ Booker otevřel své dveře a natáhl se po mých, ale já už jsem se vypařila a zamířila ke dveřím. Přechod z rozpáleného auta do zimy venku mě pokaždé zabil.

„Můžu ti pomoct,“ nabídl se a dohnal mě u hrozivého výtahu. Budova byla stará stavba, kterou předělal, ale výtah byl pořád trochu pochybný. Snažila jsem se mu vyhnout. Občas se zastavil mezi patry a jindy se dveře zasekly a neotevřely se celé. Stiskla jsem sedmičku a doufala v nejlepší. S rachotem a sténáním jsme stále pomalu stoupali vzhůru.

„Zítra přivezu do práce náklaďák a po práci tě můžeme přestěhovat, jestli ti to vyhovuje.“ Booker se opřel o stříbrné zábradlí, které obepínalo velký výtah, a vypadal uvolněně, zatímco naše hrobka pomalu a vratce stoupala do sedmého patra.

„Bookere, já toho moc nemám. Můžu to udělat, až se mi vrátí auto, ale vážím si té nabídky.“

Dveře se se skřípěním otevřely a my jsme prošli chodbou do kanceláře. Lilah a Maggie prostor pěkně vyzdobily, takže útulná místnost působila hřejivým, příjemným dojmem, aniž by to bylo na úkor profesionality.

Kožený gauč a odpovídající křesla zabíraly prostor recepce, vše dohromady ukotvoval velký konferenční stolek. Obrovská okna kolem dokola naplňovala místnost teplým, přirozeným světlem. V pravé části recepce stál krásný starožitný psací stůl z ořechového dřeva. V horním rohu stál mosazný květináč s břečťanem převislým přes okraje. Můj notebook byl umístěn uprostřed spolu s hromadou souborů, na kterých jsem dnes potřebovala pracovat. Bookerův i můj počítač se připojovaly k serveru, který zálohoval všechny naše informace.

Bookerova kancelář byla menší než moje. Dokonale se hodila k jeho osobnosti: vřelá a přátelská, se starožitným třešňovým stolem a koženým křeslem. Na stěnách visely různé obrázky a vrchní část jeho kartotéky vyplňovaly četné výlety, které se svými přáteli v průběhu let podnikl. Některé byly z rybářských výletů, jiné z dovolených. Na všech byl Seth, Cole nebo oba. Podle mě to ukazovalo, jak moc pro něj byli důležití.

Dopoledne jsme strávili přípravou smlouvy pro dvojici starších pánů, dva staré přátele Bookerova dědečka Samuela Gatta.

„Harry a John jsou nejstarší přátelé mého dědečka,“ vysvětloval Booker, když jsme dokument tiskli. „Znám je od dětství. Vzpomínám si...“

Bookera přerušil hlasitý šramot. Otočila jsem se ke dveřím, srdce mi bušilo jako o závod a prsty jsem pevně objala okraj tiskárny.

„To je v pořádku, Tess.“ Booker mi položil ruku na rameno a jemně ji stiskl. „To je jen Harry. Viděl jsem ho vcházet do budovy.“

Obličej mi zalilo horko. Mlčky jsem spěchala ke svému stolu. Musela jsem přestat přehnaně reagovat na nečekané zvuky a lidi.

Booker otevřel dveře kanceláře a do kanceláře se vplížil malý plešatý muž v kostkovaných kalhotách a s bambusovou holí.

„Sammy, chlapče.“ Objal Bookera a při řeči ho poplácal po hlavě. „Pořád nemůžu uvěřit, jak jsi vysoký. Tvůj dědeček byl stejný skrček jako já.“

Uchechtl jsem se sám pro sebe. Věděl jsem, že Samuel je Bookerovo křestní jméno, protože bylo vytištěno na hlavičkovém papíře našich dopisních papírů a on ho používal při podepisování jakýchkoli právních dokumentů. Ale Sammy bylo nové.

„Když jsem vyrůstal, jedl jsem všechnu zeleninu jako správný kluk, Harry,“ řekl Booker a otočil se na chodbu. O několik vteřin později vstoupil druhý starší muž s bílými vlasy a téměř stejnými kostkovanými kalhotami, který se držel chodítka s tenisovými míčky ukotvenými k nohám.

„Malý Sammy Gatto, podívej se na sebe,“ zvolal muž a poklepal Bookerovi na tvář.

„Pojď dál, Johne. Rád tě vidím. Máme připravenou smlouvu. Stačí ji jen podepsat.“ Booker oba muže pomalu vedl k pohovce. Položil smlouvy na stolek, aby si je muži mohli prohlédnout.

„Je to přesně tak, jak jsme o tom mluvili. Harry, prodáváš Johnovi svou stodolu a pět akrů za tuto částku.“ Booker ukázal na řádek ve smlouvě.

„Za mých časů by stačilo podání ruky. Teď musíme mít právníky a poplatky za podání a kdovíco ještě. To vyhání cenu do nebeských výšin,“ stěžoval si Harry při podpisu.

„Ano, ale když jsme oba jednou nohou v hrobě, je pro vnoučata lepší mít právně závazný dokument,“ řekl John, když přišel na řadu s podpisem.

„A proč nás zajímá, co na to řeknou vnoučata? Já říkám, ať si to vyříkají, až budeme mrtví,“ řekl Harry a zrudl.

John se zasmál. „To se mi líbí.“ Podal Bookerovi pero.

„Tess, podepsala bys to jako svědek, prosím?“ Booker mi podal pero.

„Jistě.“ Když mě Booker najal, řekl, že budu muset občas podepsat právní dokumenty. Nejdřív jsem zpanikařila, protože jsem používala falešné jméno Bennettová, když jsem byla legálně Sellecková. Bála jsem se, že by to mohlo způsobit právní problémy, kdyby vyšla najevo pravda. Pak jsem si uvědomila, že když napíšu své jméno nečitelně, mohu používat své skutečné příjmení. Vzala jsem pero a podepsala dokument, přičemž jsem přidala křivé L jako svou druhou iniciálu.

„Co znamená to L?“ John se zeptal. „Třeba Laskavá lady?“ Svou otázku doplnil mrknutím.

Booker se uchechtl, zatímco očima skenoval dokumenty a ujišťoval se, že je vše v pořádku.

„Layla. Můj táta je velkým fanouškem Erica Claptona.“ Nedokázala jsem spočítat, kolikrát mě zvedl na ramena nebo mě nechal šlapat mu na nohy, když si při promenádě po dvoře zpíval „Laylu“. Takové vzpomínky mi dodávaly sílu pokračovat v těžkých dnech.

Johnův drásavý hlas přerušil mé snění. „Tvůj dědeček by na tebe byl pyšný, synku. Vyrostl jsi dobře." Roztřesenou rukou sevřel Bookerovi zátylek.

„Děkuji vám, pane. Vážím si toho.“ Booker zasunul pero zpátky do mosazného kalíšku na mém stole, zatímco Harry si smlouvu ještě jednou prohlédl.

„Řekni mi, Sammy. Jak jsi chytrý?“ Harry se zeptal a stále se na mě díval.

„Maturoval jsem jako nejlepší ze třídy. Proč?“ Bookerův tón byl opatrný.

„Jen mě zajímá, jestli jsi dost chytrý na to, abys chodil s touhle hezkou mladou dívkou, protože jestli ne, tak ji možná sám pozvu na rande.“ Harry na mě povytáhl své huňaté šedivé obočí. Sklonila jsem hlavu a ušklíbla se.

„Je ženatý, ty starý blázne.“ John práskl zadníma nohama svého chodítka o zem a zavrtěl hlavou.

„Jsem rozvedený,“ opravil ho Booker.

„To mě mrzí, synu. Příliš mnoho lidí si dnes myslí, že manželství je na jedno použití." Harry zavrtěl hlavou. „Je to škoda.“

„Staříku, měl bys přestat žvanit. Jeho bývalá je ve vězení, pamatuješ?“ John procedil skrz sevřené rty.

„No jo. Já zapomněl. Omlouvám se," řekl Harry s úsečným přikývnutím, když ho John odstrčil ke dveřím. „Děkuju ti za pomoc, Sammy,“ dodal a vyšel ze dveří za Johnem.

Booker si zastrčil ruce do kapes a usmál se. „Ti dva jsou něco.“

„To rozhodně jsou, Sammy.“ Uložila jsem dokumenty do složky se jmény těch mužů. Posbírala jsem malý štos složek a přešla ke kartotéce. Booker se usadil na rohu mého stolu, zatímco jsem všechno skládala.

„Teď už víš všechno o mém druhém jménu, tak mi řekni, odkud pochází jméno Booker?“ Když jsem skončila, posadila jsem se na židli a Booker se ke mně otočil čelem.

„To je dlouhý příběh,“ řekl s ostychem.

„A podle tvé neochoty se o to podělit soudím, že je to trochu trapné, Samíku?“ Škádlila jsem ho. Byla jsem si celkem jistá, že ho můžu škádlit, ale po Garenovi už jsem nic nebrala jako samozřejmost.

Booker se opřel a zasmál se. „Miluju, když vtipkuješ.“ Hravě mě zatahal za pramen vlasů. „Když jsem poprvé vstoupil do armády, Sethův táta byl můj velící důstojník.“

„Byl jsi policajt?“ Zeptala jsem se.

Přikývl. „Vojenská policie. A hodně zelený. Nikdy jsem sám nezatýkal. Vždycky jsem měl parťáka a ten si vzal na starost... zásluhy. Vysloužilost,“ vysvětlil. "Když jsem poprvé zatýkal sám, důchodce, který kradl v obchodě, byl jsem docela nadšený. Pořád jsem se ptal svého nadřízeného, jestli ji můžu dát do vazby."

„Seniorku?“ Povytáhla jsem obočí.

„Ano, a nesuď mě.“ Uchechtl se. „Nejdřív si oddělení nebylo jisté, jestli má vznést obvinění proti starší ženě. Po třech hodinách, které jsem s ní strávil ve výslechové místnosti, a po mém neustálém dotazování, jestli už ji můžu obvinit, jsem nakonec dostal povolení.“ Třel si rukou čelist. „Tak jsem ji zapsal a umístil do cely pro ženy. Byl jsem tak pyšný.“ Vstal a přešel k mému stolu.

„A?“ Zatlačila jsem na něj.

Zabořil ruce do kapes a tiše se uchechtl. Zkroutilo mi to břicho... v dobrém slova smyslu.

„O půl hodiny později se ze zadržovací nádrže ozvaly výkřiky. Několik z nás vběhlo dovnitř a našlo mou důchodkyni, jak stojí před záchodem... no, jak čůrá." Zavrtěl hlavou. „Ukázalo se, že můj pachatel byl muž, ne žena.“

„Jak to, že ti to uniklo?“

„Byl to nevinný omyl. Ona... neměl u sebe žádný průkaz a jmenoval se Kelly. Předpokládal jsem, že je to holka, protože měl na sobě dětsky modré tepláky a růžovou mikinu s pytlem, takže jsem ve formuláři bez ptaní zaškrtl kolonku žena. K tomu se přidal fakt, že to byl velký muž s impozantním párem mužských prsou,“ vysvětlil. „Tu chybu mohl udělat kdokoli.“

Když jsem ho sledovala, jak vypráví tu historku, jeho komické výrazy a způsob, jakým dramaticky mával rukama ve vzduchu, mě rozesmály. Booker stiskl rty a bojoval s úsměvem.

„Každopádně druhý den nám seržant na ranní poradě rozdával úkoly. Na moje jméno si nevzpomněl a ve frustraci mě oslovil 'Ty, Book Her[1]'. No, netrvalo dlouho a všichni v jednotce to pochopili. Během pár hodin se to změnilo na Booker. Jak jsem řekl, Sethův táta byl můj velitel, a protože jsem s nimi bydlel, přirozeně považoval za svou povinnost říkat mi Booker v celém domě. Můj dědeček Samuel, který se vždycky rád zasmál, se přidal. Jak se říká, zbytek je historie.“

Nemohla jsem se přestat usmívat a sklopila jsem hlavu ve snaze skrýt obličej.

„Tess,“ řekl, “miluju tvůj úsměv, neskrývej ho.“ Jeho ruka mi vklouzla pod bradu a přitáhl si můj obličej k sobě. „Je nakažlivý, sexy jako sra-blázen,“ opravil se s mrknutím a úsměvem. Tvrdě pracoval na tom, aby omezil své nadávky. Nevzpomínala jsem si, že bych ho někdy slyšela nadávat, ale sem tam jsem z jeho kanceláře zaslechla zvuk cinkání peněz o sklo.

„Dneska jsem ještě neklel,“ řekl a stále mě držel za bradu. Jemně ji pohladil palcem.

„Je teprve jedenáct patnáct,“ škádlila jsem ho.

„Co na to říct? Jsem ve vývoji.“ Dál mě palcem hladil po čelisti, když sklonil obličej k mému.

Nebyla jsem si jistá, co mám dělat. Část mého já, velká část, tančila v očekávání. Snila jsem o tom, že Bookera políbím. Byl to první muž, který ve mně vzbudil zájem od chvíle, kdy jsem utekla. Jiná část mě chtěla utéct a schovat se. Po Garenovi jsem si nedovolila žádný blízký vztah s mužem, ani s nikým jiným. Ale chyběl mi lidský kontakt. Pocházím z bouřlivé, milující irské katolické rodiny, smáli jsme se, škádlili, objímali. To všechno Garen nesnášel. A já po tom všem zase toužila.

Když Booker zmenšil vzdálenost mezi námi, zatajila jsem dech.

---

[1] Book = „rezervovat“; her = „ji“