Unbearable - 2. kapitola

Překlad: Kerris

Tess

Před devíti a půl lety

„... No time for losers / Cause we are the champions / Of the world.”

Zpívali jsme to nahlas a hrdě. Několik mých kamarádů z fotbalového týmu vtrhlo na hřiště, aby oslavili můj vítězný gól. Náš lakrosový tým právě vyhrál mistrovství a mě, kapitánku týmu, zvedli vysoko na svá široká ramena. Teď už nás svět znal nejen jako Mighty Lions of Santa Mesa High. Teď jsme měli nálepku státních šampionů. Nebe nad námi hořelo zářivou modří. Teplota: dusných třicet pět stupňů, přesně tak, jak jsem to měla ráda. Horko. Pochodovali jsme po hřišti a z plných plic jsme si nejméně milionkrát zazpívali „We Are the Champions“. Bláto mi zašpinilo zrzavé vlasy, obličej i modrozlatý dres. Můj hlas, drsný od křiku, bylo sotva slyšet a mně to bylo jedno. Vyhráli jsme. Sezona byla těžce vybojovaná a já, pouhý junior, jsem dovedla tým k vítězství. Už jsem měla tři nabídky na plné stipendium. A nabídku částečného stipendia na tanec, mou skutečnou lásku, na malé vysoké škole přímo tady ve městě. Svět byl pro mě jako na dlani.

„Tess! Tess!“ Kdyby pan Vintage z jižní Kalifornie, který křičel moje jméno, přede mnou zběsile nemával rukama, přehlédla bych ho. To by nebylo dobré. Ten chlap byl rudý hollywoodský krasavec s vyrýsovanými rysy, opáleným obličejem, blond vlasy - a vysoký. Měla jsem ráda vysoké chlapy. Mně samotné, která měřila sto sedmdesát centimetrů, to pomáhalo.

„Tony, polož mě na zem.“ Několikrát jsem poklepala na hlavu fotbalisty, který mě držel, než se na mě podíval.

„Co je, Tess?“ Jeho hlas se rozléhal nad ostatními.

„Řekla jsem, ať mě položíš!“ Ukázala jsem na zem.

„Uděláme další kolo,“ řekl, jako by to bylo jasné.

„Tony, už jsme třikrát obkroužili hřiště.“

„Jo, ale když tě teď položím, tak tě ušlapou. Podívej se na ten dav.“

Měl pravdu. Moji spolužáci teď zaplavili rozbahněné zelené hřiště, pobíhali kolem, jásali, mnozí stále zpívali píseň Queenů. Některé z těch důlků v trávě byly moje a já se hrdě usmívala. Moje dvojče Abby poskakovalo, mávalo na mě rukama a křičelo moje jméno. Přes ten hluk jsem ji neslyšela, ale sledovala jsem, jak její rty tvoří mé jméno. Můj starší bratr stál vedle ní a rukou objímal krásnou dívku, kterou jsem nikdy předtím neviděla. I on na mě hrdě mával. Vzpomněla jsem si na sexy blonďáka, otočila jsem se, jestli tam ještě je, ale už jsem ho v tom zmatku nenašla. Sakra.

Později večer uspořádala trenérka Holly a její dva asistenti na pláži večírek. Jedna z mnoha výhod života na předměstí San Diega v Kalifornii: pláže. Další? Perfektní počasí, alespoň po většinu času. Hlavním důvodem večírku byla oslava našeho vítězství, ale zároveň to signalizovalo, že škola brzy skončí. Stěží jsem mohla uvěřit, že budu v posledním ročníku. Poslední dva roky utekly jako voda.

Vzala jsem si z chladicího boxu láhev s vodou a vydala se k oceánu pozorovat západ slunce. Byla jsem rozparáděná a potřebovala jsem trochu klidu od ječících holek a plácajících se kluků. S blížící se maturitou to znamenalo, že přijdeme o polovinu týmu. Ale byla jsem pro. Milovala jsem dobré výzvy. Ušpinit si ruce a něco udělat. V tom jsem se vyžívala. Terese Layla Sellecková se nevzdávala. Nikdy.

Vzpomínky mi zaplavily mysl, když se vlny hnaly ke břehu. Vzpomněla jsem si na svůj první týden na hodinách baletu. Bylo mi šest.

Učitelka řekla mámě, ať neplýtvá penězi, když se mě zeptala, jestli by mi pomohly soukromé hodiny. „Tahle hodina Tess stačí. Může si trochu zacvičit a pobavit se s ostatními děvčaty, ale v tanci nikdy nebude vynikat. Prostě na to nemá.“

Týden jsem brečela. Nakonec si mě táta posadil a řekl mi, že mám dvě možnosti. „Buď jít dál, nebo dokázat učitelce, že se mýlí.“ Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Rodiče mi v knihovně půjčili DVD a já jsem každou volnou chvíli trávila cvičením. O tři roky později si mě elitní baletní škola v okolí vybrala do svého souboru a o sedm let později jsem už hrála hlavní roli v Labutím jezeře. Ne. Nevzdala jsem to tehdy, nevzdala jsem to dnes a nevzdala bych to ani v příští sezoně.

Měla jsem na sobě jen džínové šortky a zelené tílko a třásla jsem se. Netrvalo dlouho a chladný mořský vánek mi na těle vyvolal husí kůži. Když oblohu zbarvily stuhy červené a oranžové barvy, třela jsem si ruce o paže ve snaze zahřát se. Nesnášela jsem chlad... Dobře, bylo asi tak sedmdesát, ale stejně.

„Nádhera,“ ozval se zezadu teplý sytý hlas. Polekaně jsem se otočila tak rychle, že jsem musela udělat krok, abych se nepřevrátila. Vysoký blonďatý bůh z dřívějška, teď oblečený v bílých kalhotách a bílé košili, vypadal tak dobře a usmíval se na mě. Vánek mu tiskl košili a odhaloval jeho široká ramena a svalnatý hrudník. Působivé.

„Ahoj,“ řekla jsem a hloupě se usmála. No tak, holka, vzpamatuj se. „A souhlasím, že západ slunce je dneska velkolepý.“ Ztuhla jsem, když se ke mně přiblížil. Přikázala jsem si, abych byla v klidu. Ten kluk byl očividně na vysoké a já nechtěla vypadat jako hloupá středoškolačka, kterou jsem technicky vzato byla.

„Ne západ slunce, i když ten je taky krásný. Myslel jsem tebe.“ Usmál se. Jeho rovné bílé zuby se leskly.

„Děkuju.“ Upravila jsem si nedbalý culík a pak si strčila ruce do kapes.

„Jmenuju se Garen. Garen Johnson. Moje sestřenice Jessie je v týmu JV,“ vysvětlil. „Zastavil jsem se, abych ji odvezl domů z večírku, a viděl jsem tě tu stát úplně samotnou. Chtěl jsem se s tebou setkat už od zápasu. Doufám, že to nevadí.“ Oči se mu rozzářily úsměvem, když dodal: „Mimochodem, skvělá hra.“

„Díky. Jmenuju se Terese Sellecková, ale říkám si Tess.“ Podívala jsem se do jeho ocelově šedých očí orámovaných tmavými hustými řasami. Pěkné. Ten kluk měl na mě taky dobrých deset centimetrů. Perfektní.

„Terese je tak hezké jméno. Myslím, že u toho zůstanu, jestli ti to nevadí.“ Znovu se usmál a mně se rozbušilo srdce. Na křestním jménu mi moc nezáleželo, proto jsem si říkala Tess, ale nehodlala jsem se s hezounem pouštět do křížku. Mohl mi říkat, jak chtěl.

„Takže Jessie mi řekla, že jsi ve třeťáku. Je to tak? Ještě nikdy jsem neslyšel, že by junior byl kapitánem univerzitního lakrosového týmu.“ V jeho tváři se zračilo zklamání, pokud to jeho zamračený výraz naznačoval. „Myslel jsem, že jsi starší.“

„Asi mám docela štěstí. S lakrosem jsem začala až v deváté třídě,“ vysvětlila jsem a rychle dodala: „Za pár měsíců mi bude osmnáct.“ Dobře, za sedm a půl.

„Pěkné.“ Přikývl.

Oba jsme jako by ztratili řeč, protože konverzace vázla.

Obrátili jsme se k oceánu. Garen zvedl rozbitou mušli a několikrát ji otočil v rukou. Odtáhl ruku a chystal se mušli hodit zpátky do oceánu. Zastavila jsem ho.

„Počkej.“ Natáhla jsem k němu ruku a on do ní mušli vsunul a otřel se mi prsty o dlaň. „Podívej. Na téhle straně jsou barevné vlny, jako duha.“ Usmála jsem se mu do očí.

„Kdyby byla dokonalá, stálo by za to ji zachránit. Takhle je to jen rozsekaná kaše.“ Obočí se mu stáhlo do zamračeného výrazu.

„S tím nesouhlasím. Něco nemusí být dokonalé, aby to bylo krásné. Můžu si ji nechat? Myslím, že je krásná.“ Přejela jsem prstem po roztříštěné duze.

„Jen do toho, ale jak jsem řekl, nemá to žádnou cenu.“ Odklonil se zpátky k západu slunce. „Takže jsi zázračná hráčka lakrosu a máš ráda mořské odpadky.“ Zasmál se. „Pověz mi o sobě víc.“

„Jsem tanečnice, hlavně baletní. Vlastně doufám, že po vysoké škole budu cestovat s baletním souborem.“ Souhlasně přikývl a já pokračovala. „Umím střílet z pušky a s pistolí jsem taky zatraceně dobrá.“

„Pistole? Nejsem příznivcem zbraní.“ Znovu se zamračil.

Skvělé. Pátrala jsem v hlavě, co říct, abych na něj udělala dojem. „Moje máma je taky nesnáší. Když nás táta vezme na cvičení na terč, nejde s námi. Vlastně v životě ani nevystřelila ze zbraně. A když jsou ve zbrani náboje, odmítá ji vzít do ruky.“

„Věřím, že tvoje matka je velmi inteligentní žena.“ Pokud byl Garen stále zděšen mou láskou ke zbraním, skryl to za další vítězný úsměv.

Jessie se k nám hnala po písku, zatímco jsem blábolila o své lásce k surfování.

„Garene!“ Skočila mu do náruče.

„Ahoj, skrčku. Špiníš mi kalhoty.“ Položil ji na zem a smetl z těla několik zrnek písku. Bylo příjemné vidět kluka, kterému záleží na tom, jak vypadá. Tak odlišný od kluků, kterými jsem byla obklopená ve škole. „Tvůj táta mě požádal, abych tě vyzvedl. Jsi připravená?“

„Jasně. Potřebuješ svézt, Tess?“ Jessie na mě naléhala. „Elise odjela se Shanem asi před deseti minutami. Přijela jsi s ní, že?“

„Uf. Už zase.“ Elise byla moje nejlepší kamarádka, přestože byla nekontrolovatelně bláznivá do kluků. Nebylo to poprvé, co jsme někam šly a já si musela najít vlastní cestu domů, protože se sešla s nějakým klukem.

„Svezu tě,“ nabídl mi Garen nenuceně.

No jo. Perfektní. Může být tenhle den ještě lepší?

Celý víkend jsme byli s Garenem nerozluční. Dozvěděla jsem se, že studuje na Harvardu, obor politologie. „Jednou budu prezidentem,“ ujistil mě. „Mám všechno naplánované. Říkám tomu můj životní plán. Teď chodím na Harvard, a to celoročně. Plánuji, že za další tři roky, ve třiadvaceti, dokončím magisterské studium. Pak mám v plánu oženit se s nejkrásnější ženou planety.“ Pohladil mě po tváři. „Pak budu pracovat pro prestižního politika a v osmadvaceti budu kandidovat do Kongresu.“

„To je působivý plán,“ řekla jsem.

„Počkej, ještě jsem neskončil. Dvě volební období budu poslancem a pak se stanu senátorem. Až mi bude jednačtyřicet, stanu se nejmladším prezidentem v historii, čímž o rok překonám Theodora Roosevelta.“ Rozzářil se od ucha k uchu. „Málem bych zapomněl. Až mi bude třicet, narodí se nám s mojí dokonalou ženou dítě.“

Nemohla jsem si pomoct, ale rozesmála jsem se. „Ty to máš opravdu všechno naplánované.“

„Jistěže. A stane se to. Možná budu muset plán tu a tam drobně upravit, ale stane se to,“ řekl sebevědomě. „Musíš to dost chtít a musíš být ochotná udělat cokoli, abys toho dosáhla. Pak se to stane.“

„Přesně to si myslím.“ Chlap, který věděl, co chce. Jaká příjemná změna oproti poslednímu klukovi, se kterým jsem chodila a jehož největší ambicí bylo postoupit na další úroveň v nějaké hloupé videohře, kterou byl posedlý.

„To zní, jako bychom byli spřízněné duše.“ Garen mě šťouchl ramenem. Místo toho, aby mi připadal nafoukaný, jsem v něm viděla jen sebedůvěru a odhodlání. Líbilo se mi to.

V neděli pozdě večer se vrátil do Massachusetts. Rodiče byli nadšeni, když odjel. „Je na vysoké, Tess,“ zavrčel táta. „Měla bys chodit s klukama svého věku. Kromě toho na něm něco je. Nedokážu to pojmenovat, ale nevěřím mu.“

Otcovo varování nepadlo na úrodnou půdu. Garen mě fascinoval. Byl výřečný, bystrý, ambiciózní. Jeho touha uspět byla nakažlivá. Z úcty k rodičům jsme si až do maturity psali jen textové zprávy a telefonovali. Garen přijel na mou promoci a potom mě a mé rodiče vzal na večeři.

„Prosím tě, na nic nespěchej,“ řekla mi máma, když jsem se ten večer chystala do postele. Celý večer byl okouzlující a zdvořilý, ale přesto si mé rodiče nezískal.

„Mami, já jdu na státní univerzitu v Santa Mesa. On je v Massachusetts. Myslím, že si nemusíš dělat starosti,“ ujistila jsem ji. „Už jsem ti říkala, že taky není příznivcem zbraní?“ Doufala jsem, že to, že má s Garenem něco společného, jí bude sympatické.

Políbila mě na tvář. „No, to je hezké. A teď už do postele.“ Nebyla to nadšená odpověď, v jakou jsem doufala, ale byl to začátek.

O dva měsíce později přiletěl Garen na prodloužený víkend z Harvardu, aby mi pomohl nastěhovat se na koleje SMSU. Odmítla jsem mnoho nabídek na stipendium v lakrosu, včetně jedné na USC, kvůli částečnému stipendiu v tanci na SMSU. Byla to malá škola a nemohla si dovolit plná stipendia jako velké univerzity. Ale mně to bylo jedno. Snila jsem o tom, že si jednoho dne založím vlastní taneční studio poté, co budu cestovat po světě a vystupovat s baletním souborem. Garen se mě usilovně snažil přesvědčit, že studium tanečního oboru není chytrý tah, zvlášť když jsem měla v úmyslu mít jednou vlastní studio. Chápala jsem, že má pravdu, a tak jsem se rozhodla pro kompromis v podobě dvojího oboru. Tanec a obchod. Nebylo to to, co měl na mysli, ale netlačil na mě... no, ne příliš často. Také nebyl nadšený z toho, že jsem zůstala v San Diegu na vysoké škole.

„Harvard má skvělou obchodní školu,“ trval na svém Garen. „Nechceš být vedle mě?“

„Nesnáším zimu. Oprava, pohrdám jí. A ty máš osmnáctihodinovou pracovní zátěž. Stejně bych tě nikdy neviděla.“ Na ničem z toho nezáleželo. Na rozdíl od něj nebyli moji rodiče bohatí. Táta byl učitel a peněz bylo většinou málo. Vzdát se částečného stipendia nebyl luxus, který bych si mohla dovolit.

„To je trochu dětinský důvod, Tereso,“ postěžoval si a položil poslední krabici do mého pokoje na koleji. „Co když budu jednou senátorem v New Yorku nebo Massachusetts? Chceš mi říct, že kvůli troše sněhu nebudeš součástí mého života?“

Naznačil snad právě manželství? Ohromená jsem nejdřív nevěděla, co říct. Garen, který nebyl zrovna demonstrativní typ, mě málokdy políbil. Jediný důvod, proč jsem věděla, že mě miluje, byl ten, že mi k narozeninám poslal tucet růží se vzkazem, že ano. „Samozřejmě že chci být součástí tvého života, ať už skončíš kdekoli,“ řekla jsem a odhrnula si z tváře zbloudilé vlasy. „Přestěhuju se, pokud ti tvoje práce bude diktovat, že budeme žít v zasněženém podnebí.“

„Děkuju.“ Políbil mě na čelo a zatahal mě za culík. „Uvažovala jsi někdy o tom, že by sis ostříhala vlasy? Třeba nějaký kultivovanější účes. Teď jsi na vysoké škole, a až budu prezidentem, chceš přece vypadat dokonale, ne?“

„Tobě se nelíbí moje vlasy?“ Snažila jsem se, aby to neznělo dotčeně.

„Myslím, že máš krásné vlasy, ale nosíš je, jako bys byla ještě středoškolačka. Myslím, že bys vypadala úžasně, kdybys je měla krátké a sofistikované.“ Nabral mě do náruče, zatočil se se mnou a hravě mě okusoval na krku. „Žádný nátlak, Tereso. Jen takový postřeh.“

„Budu o tom přemýšlet,“ řekla jsem, když mě položil na zem. Nikdy předtím jsem neuvažovala o tom, že bych se ostříhala nakrátko. Měla jsem je ráda dlouhé. Stejně mi visely jen po ramínko podprsenky. Nebylo to tak, že by mi sahaly až na záda.

Milovala jsem Garena. Jeho elán, jeho nadšení pro život bylo nakažlivé. Když jsem byla v jeho blízkosti, měla jsem pocit, že my dva můžeme dobýt svět. Nic by nám nestálo v cestě. Ale někdy mě jeho poznámky zraňovaly, hraničily s urážkami a já si připadala, jako by mi bylo čtrnáct a já byla zase v tanečních u paní Liddyové. Trvala na tom, že její baletky musí být štíhlé, a abych se jí zavděčila, hladověla jsem. Jednoho dne jsem ve škole omdlela a museli mě odvézt do nemocnice, kde mi dali kapačku. Táta byl vzteky bez sebe a zakázal mi, abych ještě někdy tančila. Máma, která byla rozumná a sama tančila, mi navrhla, abych se místo toho stala vegetariánkou. „Nebude muset hladovět, aby zůstala štíhlá. Vlastně bude jíst zdravěji než ty, drahoušku.“ Táta, závislák na nezdravém jídle, by s tím těžko mohl polemizovat.

Po propuštění mě rodiče posadili k jídelnímu stolu. „Zlatíčko, uvědomuji si, že paní Liddyová je diktátorka...“ Táta začal, než do něj máma šťouchla. Podíval se na ni. „No, je.“ Máma se zamračila. „Každopádně,“ zavrčel, „tvoje zdraví je pro nás důležité. Chápeme, že tanec je tvůj život. Jako tvoji rodiče však nemůžeme přihlížet tomu, jak si ničíš tělo tím, že ho necháváš hladovět. Takže jestli chceš dál tančit, máme pár podmínek.“

„Podmínky?“ Sklopila jsem oči a zkřížila ruce.

„Ano. Kromě tance bychom chtěli, aby sis našla i jiné vyžití. Tvoje matka na střední škole běhala atletiku, a jak víš, nijak jí to neubíralo na taneční aktivitě, naopak jí to pomáhalo zvyšovat vytrvalost.“ Opatrně jsem přikývla. Pokračoval. „Nemusí to být zrovna atletika. Střední škola má vynikající softbalový tým.“ Můj otec hrál míč na vysoké škole. Jeho nepříliš jemná narážka mi neunikla.

„Nebo lakros je báječný sport,“ vložila se do toho máma.

„Ano, no, to je ono.“ Jeho obočí se zkroutilo do oblouku. „Tess, potřebuješ něco jiného než tanec. Klidně se můžeš věnovat šití, to je nám jedno. Jen chceme, aby ses trochu rozšířila. A taky už nebudeš hladovět. Jestli chceš, můžeš zkusit ty bláznivé veganské věci,“ máma do něj znovu šťouchla, „ale budeš jíst zdravá vyvážená jídla, mladá dámo.“

Když jsem si prohlédla své možnosti, vybrala jsem si lakros. Ale tanec byl stále mou první láskou, ke Garenovu zděšení. Pokud chtěl být součástí mého života, musel si na to zvyknout.

V našem vztahu na dálku jsme pokračovali ještě dva roky, dokud Garen neodmaturoval a nedostal práci u senátora v Texasu. „Vezmi si mě, Tereso. Jsem do tebe bláznivě zamilovaný,“ žadonil, když jsem za ním v létě po druhém ročníku přiletěla. Bylo mu právě třiadvacet. Přesně podle jeho životního plánu.

„Ale mně je sotva dvacet. To je moc málo,“ trvala jsem na svém. „A co můj titul?“

„Titul můžeš získat v Texasu. V Dallasu je několik skvělých škol. Stejně to není tak, že by SMSU byla nějaká škola z Ivy League. Co na tom záleží, jestli si titul doděláš v Texasu?“ Nebylo to poprvé, co Garen naznačoval, že moje škola je druhořadá a že vzdělání, které získal on, je mnohem lepší. Už na začátku našeho vztahu jsem zjistila, že Garen je školní snob. Snažila jsem se, aby mě to netrápilo. Připomínala jsem si, že je to cílevědomý chlap a že dokonalý člověk neexistuje. Každý měl chyby. A to, že je školní snob, bylo, co se týče chyb, docela zanedbatelné. Dalo se s tím žít.

„Prosím, odstěhuj se, Tereso. Nemiluješ mě, nebo sis našla někoho jiného?“ Jeho šedé oči se zúžily.

„Samozřejmě, že jsem si nenašla nikoho jiného.“ Zabalila jsem si ruce do jeho košile a přitulila se k němu. „Jsi strašně roztomilý, když žárlíš.“ Usmála jsem se. „Budu o tom přemýšlet.“

Následující dva týdny na mě Garen naléhal na každém kroku. Jednou z něj bude skvělý politik. Moji rodiče nebyli z Garenova návrhu nadšení, měli pocit, že jeho taktika je trochu přehnaná. Varovali mě, že nemám brát manželství na lehkou váhu. „Nemělo by se do něj skákat bezstarostně, Tess,“ radil mi táta. Nakonec jsem Garenovu nabídku přijala. Milovala jsem ho a věděla jsem, že je vším, co si dívka může od manžela přát.

Rodiče mi dopřáli svatbu mých snů. Jak si ji mohli dovolit z tátova učitelského platu, mi bylo záhadou. Dělala jsem, co jsem mohla, abych ušetřila. Šaty jsem si místo koupě půjčila a hostinu jsme uspořádali na zahradě mé nejlepší kamarádky Marty. Její táta byl právník a měli krásný dům s nádherně upravenou zahradou. S výzdobou mi pomáhal můj bratr Craig a jeho snoubenka Michelle spolu s mým dvojčetem Abby. Rozvěsily jsme metry a metry tylu a blikajících světýlek. Moje sestra a její smysl pro zdobení mě přesvědčily, abych použila pytlovinu. Když mi poprvé popsala své nápady, myslela jsem si, že je blázen. „Pytlovina? Jsi si jistá? To zní trochu jako Vidláci z Beverly.“ Mýlila jsem se. Bylo to něco jiného. Když jsme všechno dokončili, kromě květin, jejichž doručení bylo naplánováno na ráno, nemohla jsem tomu uvěřit. Měla jsem pohádkovou svatbu, o jaké jsem vždycky snila. A zítra si vezmu svého prince.

Garen byl celý den podivně zamlklý, stejně jako jeho rodiče. Moc jsem se s nimi nestýkala, ale poznala jsem, že jim na mně nezáleží. Během obřadu jsem se bála, že mě nechá stát u oltáře. Tancovali jsme jen třikrát a on si vybíral jídlo. Fotograf se s ním musel prát, aby ho vyfotil. Po hostině mě odvezl do krásného letoviska na pláži. Byla jsem nadšená a zároveň nervózní. Garen chtěl počkat, až se spolu vyspíme, a protože jsem to dělala poprvé, bála jsem se, že ho zklamu.

„Garene, tohle místo je dokonalé. Máme výhled na oceán a soukromou vířivku hned za zadními dveřmi,“ řekla jsem a spolkla knedlík v krku.

„Určitě je to lepší než venkovská buranská veselka, že?“ Pečlivě si pověsil smokingové sako na věšák a rozvázal si motýlka.

„Buranská veselka?“ Vyprskla jsem, když z mého těla vyprchala úzkost a nahradila ji rozmrzelost. „Ta recepce byla nádherná.“

„Ne, Tereso, nebyla.“ Pečlivě si rozvázal boty, uložil je do skříně a dokonale je sladil se sakem. „Květiny byly ubohé a napůl mrtvé. Výzdoba byla laciná a podomácku vyrobená. Vážně, kdo vůbec používá mísy s plovoucími svíčkami? A pytlovina? To byla ostuda. Jak mám ty fotky použít, až budu za pár let dělat kampaň? Nikdo mě nebude brát vážně. Budou si myslet, že jsem nějaký nevzdělaný pitomec místo absolventa Ivy League.“

„Jsi zlý, Garene. Ne každý má na dosah ruky nekonečný přísun peněz.“ Strhla jsem si závoj z vlasů a hodila ho na stůl v místnosti.

„Pověs to Hned,“ požadoval a ukázal na můj závoj.

„Pověsím ho, až budu chtít.“ Založila jsem si ruce a snažila se potlačit vztek. Byl to můj manžel, ne otec, a nemohl mi říkat, co mám dělat.

Garen ztišil hlas. „Pověs. Ten. Závoj. Hned,“ zavrčel tiše. Na zlomek vteřiny jsem si myslela, že mě udeří.

Ustoupila jsem, když se přiblížil, a pak jsem se rychle pokárala za přehnanou reakci. „Řekla jsem, že ho pověsím, až budu připravená.“ Hlas se mi jen trochu třásl, ale stála jsem si za svým.

Nečekala jsem, že to přijde, ale ucítila jsem bodnutí na tváři, když mě zezadu udeřil do obličeje. Chytil mě za ramena a strčil mě k závěsu, jeho prsty se mi zakously do kůže. Cítila jsem, jak se mi pod jeho sevřením tvoří modřiny. Silně se mnou zatřásl, až mi zachrastily zuby.

„Řekl jsem hned.“

„Přestaň, ubližuješ mi!“ Vytrhla jsem se mu, když mi po tváři stekla slza. Přistoupil ke mně blíž a já ucukla a zakryla si obličej. Z hrdla se mi vydral slabý výkřik.

„Tereso.“ Garen si mě přitáhl k hrudi a pohladil mě po vlasech. „Ach, Tereso. Je mi to tak líto. Prosím, odpusť mi.“ Vytáhl z kapsy kapesník a otřel mi tvář. Když se odtáhl, uviděla jsem na ní skvrnu krve. Opatrně kapesník složil a vrátil ho do kapsy.

„Už se to nikdy nestane. Přísahám,“ slíbil. „Jen mě to vytočilo, když jsi se mnou mluvila tak hrubě. Musím si uvědomit, že každý pocházíme z jiného prostředí.“

„Z jiného prostředí?“ Opřela jsem se. „Jestli naznačuješ, že když pocházíš z peněz, je v pořádku mě bít, tak se šeredně pleteš. Už se to nestane. Nebudu snášet týrání. Rozumíš?“

„Ano, naprosto,“ řekl zkroušeně. Poodstoupil a zhluboka se nadechl. „Je mi to líto, Tereso. Byl to dlouhý den. Vylil jsem si na tobě zklamání z prostého obřadu. To bylo nefér. Už se to nebude opakovat.“ Posadil se na kraj postele a zabořil obličej do dlaní. „Ještě nikdy jsem nikoho neuhodil. Nevím, co se stalo. Strašně se stydím.“

Podíval se na mě; oči mu lemovaly slzy. „Garene.“ Sedla jsem si vedle něj a položila mu ruku na rameno, jak mi změklo srdce. „Byl to pro nás oba dlouhý den. Zapomeňme, že se to vůbec stalo.“ Prohrábla jsem mu prsty zlatavé blond vlasy.

„Děkuji ti, Tereso. Nezasloužím si tě.“ Stále mě ještě pálící tvář políbil tak něžně. „Slibuju, že už nikdy víc.“

Přikývla jsem. „Je to minulost. Teď se pojďme věnovat líbánkám.“ Svůdně jsem se usmála a doufala, že jsem neudělala velkou chybu, když jsem si dnes Garena vzala.