Captivated - 19. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Úspěšný zásah.“

V Joeově uchu zapraskal komunikátor, který hrozil přerušením komunikace s ostatními. Právě teď se laserově soustředil na vyčištění další chodby v domě. Odstřelovači vzadu a vpředu vyřadili všechny stráže, které měli v dohledu. Zbytek mužů vpochodoval do přízemí.

Mohl se obléknout do plné výbavy jako ostatní, ale až na kevlarovou vesty a kožené rukavice na nic víc moc nepomyslel. A dokonce i tu zatracenou vestu na něj musel hodit táta spolu s drsnými slovy: „Nehodlám tohle vysvětlovat tvé zatracené mámě, díky.“

Když se dostal k rohu chodby, na jejím konci zahlédl záblesk. Tělem se okamžitě vrhl zpátky za roh.

Paf, paf, paf.

Zemi zasypaly kulky.

Slyšel i jeden nebo dva odrazy.

Sakra, tihle chlapi si nehráli. Upřímně řečeno, byl zatraceně překvapený, že Rich Earl měl přístup k tolika vycvičeným strážcům, kolik jich měl.

Ale znovu, jak ho upozornili Marcellos, když se o tom zmínil, za správné množství hotovosti v kapse se dala koupit loajalita, čas a ochranu od kohokoli. To bylo to, co dělal zločinec bez morálky a cti.

Joe čekal, až déšť kulek ustane.

Pak čekal ještě chvilku – jen tak dlouho, aby věděl, že ten chlap pravděpodobně vykukoval zpoza rohu, aby zjistil, zda zamýšlený cíl zasáhl. Joe vystrčil za roh nejdřív zbraň za roh, teprve poté i svou tvář.

Prst už měl pevně ovinutý kolem spouště AR-15. Jakmile zahlédl toho chlapa vykouknout z jeho konce chodby, prstem bez zaváhání dvakrát rychle za sebou stiskl spoušť.

Jednou kulkou trefil jeho krk.

Druhou umístil přímo mezi jeho očima.

Muž s tváří zakrytou lyžařskou maskou klesl k zemi jako pytel shnilých brambor.

„Čisto,“ procedil.

Zatímco vešel dál do chodby, slyšel praskání, které se ozývalo z přízemí velké usedlosti. Jednomu z Richových zkurvených idiotů se podařilo trefit do dekorativní olejové lampy, která visela až příliš blízko závěsu.

Vzplál jako vysušený vánoční stromeček.

Nic, co by to zastavilo.

Nic, čemu by se dalo pomoci.

Kouř teď stoupal výš a Joe byl tak trochu nasraný, že se to vůbec stalo. Opravdu zbytečné komplikace.

Něco dalšího, s čím si musel dělat obavy.

Vešel do chodby a následovalo ho pár dalších mužů. Lucian a jeho syn John zrychlili kroky jen natolik, aby když se ocitli u schodiště, Joea míjeli. U schodiště, kdy jedno vedlo dolů, druhé nahoru a pak tam byla další chodba.

„Kurva,“ zamumlal Joe.

„Půjdeme nahoru,“ zaslechl říct Luciana.

„Začneme to čistit a procházet místnosti dole,“ řekl Dante za Joem, i když ho ve svém zatraceném uchu velice dobře slyšel.

„Vezmeme si tuhle chodbu a zkontrolujeme místnosti,“ řekl strýc Theo.

„Všichni do deseti minut pryč.“

Lucian, právě když začal stoupat po schodech. se ohlédl na svého bratra. „Dante –“

Dante se už, s Giovannim v patách, pohyboval směrem dolů. „Deset minut je to jediné, co si můžeme dovolit, Luciane. Dům je napojený na bezpečnostní službu. Hoří. Někdo se blíží – musí to tak být. Nemůžeme tu být, až sem dorazí, dobře? Deset minut.“

„Pokud ji nebudu mít, můžeš za deset minut vypadnout,“ řekl Joe, který skončil s jakýmkoliv předstíráním, že mu nebylo ukradené, že mu někdo vydával rozkazy, „ale já tady budu až do doby, než ji nenajdu.“

Protože ona byla tady.

Musela být.

V jídelně viděl večeři pro dva a vedle téměř snědeného talíře s lososem sklenici od vody, se skvrnou od rtěnky. Krátce poté, co vtrhli do domu, našli speciálně zřízené studio pro baletku.

Zatraceně tady byla.

Někde.

Jen ji musel najít.

Skupina se rozdělila na tři menší a zamířila do svých oblastí. Nikdo se nerozloučil, ale v komunikátor v jeho uchu občas zabzučel, když někdo něco zamumlal svému partnerovi.

„Začnu na téhle straně,“ řekl Damian.

Theo zamířil kolem dvou mužů chodbou dál. „Pustím se do toho od konce.“

Joe už ustoupil a kopnul nohou do nejbližších dveří na místo těsně pod klikou. Nemyslel si, že by potřebovali zkurvené aktuální informace o tom, co dělal.

Vypadalo to samozřejmé, že?

Dívala se na něj prázdná koupelna.

Kurva.

Postoupil dál.

Vedle byla kancelář.

Pak úplně prázdný pokoj.

Nikam se kurva nedostával. A podle zvuků, které slyšel v uchu, byli všichni ostatní ve zhruba stejné situaci. Zatímco se před muži objevovali další prázdné místnosti, pokračovalo mezi nimi narůstající rozrušení.

Joe byl postupně víc a víc nasraný. Takže když se dostal před další dveře, kdy očekával, že i ta místnost bude prázdná, kopl do nich o trochu silněji, než bylo k jejich otevření nutné.

A celý jeho svět se zastavil.

Protože tam byla ona.

Při pohledu na to, co měl před sebou, nejdřív zamrkal. Povolil sevření své zbraně a díval se na Lilianino vzlykající tělo. Obličej měla celý pohmožděný, poškrábaný a zakrvácený, šaty potrhané a od krve a na nohou obuté špičky. Vypadala, že si ani nevšimla otevřených dveří ani toho, že stál přímo tam.

Připravený zachránit ji.

Pohledem vnímal i muže na zemi. S páskem těsně sevřeným kolem krku a zadní stranou lebky, kterou měl rozbitou zničenou lampou vedle sebe.

Očividně nepotřebovala, aby ji zachránil.

Zatraceně se zachránila sama.

„Liliano,“ řekl.

Pro něj to bylo jen zamumlání.

Pro všechny ostatní, kteří byli díky komunikátorům propojeni, muselo jít o výkřik, protože najednou všichni ztichli. Jako by tam vůbec ani nebyli.

Nebo to možná byl jen jeho svět, který se právě naklonil zpátky na svou správnou osu.

Kým byl, aby to řekl?

„Liliano.“

Odložil zbraň a vřítil se do místnosti. Pak se na něj konečně podívala – s těmi pohmožděnýma očima a zakrvácenými rty. Natáhl se po ní, ale už se po něm natahovala i ona. Držela se ho tak, jako by na tom závisel celý její život – v těch okamžicích ani nemohl dýchat, jak zuřivě ho objímala, kdy konečně pochopil, co to doopravdy znamenalo.

Ale měl to.

A bylo to v pořádku.

Protože i on ji tak svíral.

„Promiň, omlouvám se,“ zamumlal do její pohmožděné tváře a pak ji na to samé místo políbil jemnými polibky. „Promiň, že to trvalo tak dlouho; omlouvám se, že se to vůbec stalo. Je mi to tak líto, Tesoro.“

Jen vrtěla hlavou.

Opravdu se celá chvěla.

Rukama našel na její čelisti a krku šrámy ve stejném tvaru, jako byl široký opasek, který byl teď stočený kolem Richova mrtvého krku. Ten muž měl zkurvené štěstí.

Štěstí, že byl mrtvý.

Štěstí, že to udělala Liliana.

Štěstí, že se nikdy nemusel setkat s ním, když měl zkurvenou inspiraci a zatraceně dobrý důvod, proč zabít.

Ach, růženec, který měl kolem svého krku, mu nikdy nepřipadal tak lehký jako právě teď. Za tohle by se dokonce ani neomlouval nebo nezpovídal. To by nebylo potřebné.

„Sundej je,“ zamumlala mu do krku. „Prosím, sundej je.“

Nevěděl, o čem mluvila, ale rukama tápala mezi nimi a nohama kopala do jeho tělo. Přišel na to, když se rozvzlykala a házela nohama tak, jako by se ty zatracené špičky snažila dostat dolů.

„Dostaň je pryč!“

„Dobře, dobře,“ zašeptal.

Rychle odstranil saténové stuhy, které měla uvázané kolem lýtek a kotníků. Pak jí boty stáhl pryč z nohou. Jakmile byli pryč, zhluboka a trhaně se nadechla.

Znělo to jako svoboda.

„Musíme jít.“

Křičelo mu to do ucha.

Ozývalo se to také ode dveří.

Teď mu ani nevadilo, že spěchali.

Dostal to, pro co přišel.

***

„Proberme to znovu, slečno Marcello.“

„Není co probírat,“ slyšel Joe zavrčet Lucianova právníka.

Reproduktor na židli před Joem a Lucianem z hlasitého právníkova podráždění zapraskal. V Lilianině nemocničním pokoji byl umístěn jednoduchý drát, díky kterému mohli Joe s Lucianem odposlouchávat hovor z nedaleké místnosti, zatímco detektivové prováděli svá kolečka.

„To je v pořádku,“ řekla Liliana.

Joe sebou trhl.

Lucian vedle něj ztuhl.

Hlas měla slabý – bylo to tak už od okamžiku, co ji vytáhl z toho pokoje. Nechtěla mluvit, a pokud to udělala, bylo to, jako by tam vůbec nebyla. Absorbovat to, co se stalo, a přizpůsobit se tomu, jí bude nějakou dobu trvat.

Nebo to bylo to, co mu lidé stále opakovali.

Těm lidem chtěl říct, aby si nasrali.

„Říkáte, že si nevzpomínáte na domov Riche Earla, který zakoupil ve Vermontu – nemáte žádnou vzpomínku na to, že jste tam byla nebo jak jste se odtamtud dostala?“

Joe musel dát detektivovi opravdu uznání. Stále se držel této linie dotazování, jako by ho to mělo dostat někam dál. A možná, že ženu, která by nebyla Lilianou – takovou, která nevyrůstala v tomto životě – by dokázal oklamat, aby řekla něco užitečného.

I když ona nebyla tak hloupá.

Neskočila mu na to.

„To poslední, na co si vzpomínám, je to, že jsem otevřela oči a nad hlavou viděla nápis pohotovosti,“ řekla, čímž zopakovala tu jedinou linii svého příběhu, kterou – protože nemohla – neměnila. „Je mi líto, že nemám odpovědi, které chcete.“

Stačilo pár dokumentů a pořádně se rozhlédnout po usedlosti ve Vermontu, aby měla policie podezření, že tam s Richem a jeho muži byl někdo další. Našli tam dámské oblečení a všechny ostatní věci, které pro Lilianu připravil. Našli papíry, které ho pojili k tomu místu a pak také informace, které o ni sbíral.

Nebylo potřeba géniů, aby na to přišli.

V nemocnici se objevila tu samou noc, kdy byla Richova usedlost napadená a částečně spálená. Dorazila do ní potlučená a zlomená.

Dali si dvě a dvě dohromady.

Byly z toho čtyři.

Také to způsobilo zkurvený mediální cirkus a pro zbytek z nich sračkoidní show.

„Myslím si, že pokud byste se možná trochu víc snažila,“ začal detektiv.

„S každým slovem se přibližujete k obtěžování,“ varoval ho právník, „a vy to víte.“

„Snažíme se dát dohromady jednotlivé kousky toto vyšetřování, pane.“

Právník se ušklíbl. „To je ta linie, kterou se mnou hodláte hrát?“

„Prosím?“

„Podívejte se na ni.“

Joe si odkašlal a odvrátil pohled od reproduktoru. Nemusel být v místnosti – nemohl být nikde poblíž někoho, kdo by mohl vidět jeho tvář a spojit ho s čímkoli, co se stalo – aby věděl, co tím právník myslel.

Liliana byla zraněná.

Ošklivě.

Nebyla jen zmlácena, ne.

Byla zbitá jako pes.

„Kolik ran do hlavy musí dostat, než uvěříte, že si nemůže vzpomenout na to, co se stalo, detektive?“ zeptal se právník. „Kolik drog musí mít v těle, než si uvědomíte, že nebyla spolupachatelkou, ale obětí toho všeho? Kolik modřin a řezných ran musí lékaři popsat, abyste pochopil, že byla přeživší přes muže, se kterým má násilnou minulost?“

„Já –“

„Proč se snažíte ze zločince udělat oběť, pane?“ zamumlal právník.

Lucian se opřel do židle a díval se do stropu. Joe na okamžik zauvažoval, zda se muž nemodlil, protože to vypadalo, že šlo u rodiny Marcello o oblíbenou věc. Rodina a Bůh.

Jedno vždy předcházelo před druhým.

Opravdu to respektoval.

„Kdyby to prostě vyřešili poprvé,“ zamumlal Lucian sám pro sebe, „pak by tohle nemusela dělat celé znovu. Nemusela by zdůvodňovat, proč je obětí. Tohle se vůbec nemuselo stát.“

Jo, Joe to věděl.

Taky to chápal.

„I když je po všem,“ řekl. „Ten bastard se už nevrátí.“

Lucian zavrtěl hlavou. „Ale ona to ví. Vždycky to bude vědět, Joe. Lidé ji nechránili – systém pro ni selhal.“

„Nebo jí to udělá úžasnější,“ odpověděl Joe s pokrčením ramen.

Jeho společník se na něj podíval. „Myslíš?“

„Jak by nemohla být?“

Joe nevěděl, co se teď stane. Nevěděl, co měla Liliana v plánu se svým životem nebo pro ně dva.

Bude pokračovat v tanci?

Bude tak živá?

Bude ho milovat?

Tyto odpovědi neměl – navzdory tomu, že je chtěl a potřeboval jako nic jiného – ale i to bylo v pořádku. Nepotřeboval mít odpovědi na tyto otázky. Nebyli to jeho odpovědi, a tohle nebylo o něm.

Nikdy to nebylo o něm.

Tohle byl její život a její rozhodnutí teď mohla odrážet jen to, co chtěla a potřebovala nejvíc. Hodlal tam být – nebo ne, pokud by nechtěla, aby tam byl – aby ji podporoval v čemkoli, co sakra chtěla dělat.

A i to bylo v pořádku.

To ho naučila láska.

I když ji to stále nestihl říct.

„Moje žena chtěla, abych ti poděkoval,“ řekl Lucian tiše.

Joe přikývl. „Opravdu nemusíš.“

„Taky by tě chtěla pozvat na večeři, ale…“

Ano, média.

Jeho tvář.

Takříkajíc odluka církve a státu.

Musel se držet mimo, aby se do toho nedostalo jeho jméno. Musel se vrátit do svého života a předstírat, že ho nikdy nezanechal. Musel nechat tohle peklo, které vytvořil, aby se přehnalo dál, vychladlo a případ byl uzavřený. Nebo jak jen mohl být, s ohledem na všechny věci.

Jak dlouho to bude trvat?

Nevěděl.

„Možná jednou,“ řekl mu.

Lucian se slabě usmál. „Jednou se to rozhodně stane, Joe.“

***

Když Joe konečně vklouzl do jejího nemocničního pokoje, Liliana spala. Hodiny na stěně ukazovaly těsně po jedné ráno, ale tohle byl nejbezpečnější čas. Sestřičky se soustředily na svou práci, detektivové byli pryč a odešly i rodiny ostatních pacientů.

Dobře, z většiny.

„Přemýšlel jsem, kdy se sem hodláš vplížit,“ zamumlal Lucian v rohu.

Joe pokrčil rameny. „Musím být opatrný.“

„Oceňuji tvou snahu, Joe.“

Jeho žena spala vedle svého manžela, přikrytá jeho sakem. Joe se pohyboval tam a sem – i když si dával pozor, že zůstane z dohledu – mezi nemocnicí a jejími pozemky, aby mohl sledovat, jak za Lilianou celý den přicházeli lidé a zase odcházeli pryč.

Její sestry.

Bratr.

Bratranec a sestřenice.

Tety a strýcové.

Také prarodiče.

Dokonce i přátelé a majitel baletní společnosti.

Měla stálý přísun hostů a její pokoj přetékal všemi květinami, kartičkami a balónky plněnými héliem, které byly v jednom rohu. Rozhodně nezůstala bez pozornosti a návštěvníků, díky čemuž se nějak cítil o trochu lépe.

A úplně osamělý.

Protože on tam nebyl.

Byl si jistý, že si toho všimla.

„Jordyn,“ zamumlal Lucian a opatrně probudil svou ženu ze spánku.

„C-co?“

Žena zamrkala na svého manžela ospalýma očima, ale nevypadala, že by si nevšimla Joea, který stál hned za zavřenými dveřmi.

„Pojďme na chvíli pryč, Jord.“

„Proč bychom –“

Když pohledem přistála na Joeovi, její slova se vytratila.

„Ach,“ řekla tiše. „Už bylo na čase, abys ukázal svou tvář, nemyslíš?“

Trochu se usmál. „Omlouvám se.“

„Ptala se po tobě.“

Přikývl. „Myslel jsem, že se bude ptát.“

Nic dalšího neřekla, ale dovolila svému manželovi, aby jí pomohl z toho, co vypadalo jako to nejnepříjemnější místo na spaní, které kdy viděl. Ale znovu, pokud byl někdo tak vyčerpaný, že mu to bylo jedno, pravděpodobně mu to připadalo jako matrace za padesát tisíc dolarů.

Kým byl, aby to mohl říct?

Lucian a Jordyn kolem něj tiše prošli, ale ještě předtím se žena natáhla a jemným dotekem ho poplácala po tváři.

Mateřský dotek.

Poznal to, protože přesně ten používala jeho vlastní máma.

Nebyl typem člověka, který by dovolil, aby se ho někdo dotýkal – rozhodně ne někdo, koho velice dobře neznal a na osobní úrovni s ním nestrávil příliš mnoho času.

A přesto byl dotek její mámy cítit povědomě.

Dokonce v pohodě.

„Děkuji,“ zašeptala.

„Neděkuj mi, prosím.“

Opravdu toho moc neudělal.

Tak jako tak nic, co by si zasloužilo chválu nebo díky.

S úsměvem zavrtěla hlavou. „Přeji příjemnou návštěvu, Joe. Jsem si jistá, že jich uvidíme víc.“

Podíval se na něj Lucian. „Někdy.“

„Jo, jednoho dne,“ zopakoval Joe.

Až když oba opustili místnost a dveře se za syčením zavřely, znovu se pohnul. Od stěny odtáhl křeslo a přitáhl si ho blízko k její posteli. Její oční víčka ani nemrkla, že by si uvědomovala, že tam byl. Netrhla jediným svalem. Bylo mu řečeno, že byla pod léky – pravděpodobně pod morfiem – které ji donutily odpočívat, ať už chtěla nebo ne.

Svým způsobem za to byl vděčný.

Potřebovala si odpočinout a on ji nechtěl budit jen kvůli své sobeckosti.

Svým způsobem ji chtěl vidět.

Promluvit s ní.

Říct ji to.

Říct jí všechno.

Usadil se na židli a do paměti si vrýval její obraz. Její pohmožděný obličej a obvazy, kterými byly pečlivě ovázány všechny rány, které prosekly její kůže. Každá z těch známek byla příčinou toho, že v srdci cítil větší tíhu. Každá modřina zanechala v jeho vzteku hnisat něco příšerného. Kromě chodidla neutrpěla žádné zlomeniny – očividně měla zlomené dva prsty a kost ze strany chodidla. Nebo to mu bylo řečeno. Dva až tři měsíce na zotavení a absolutně žádný tanec.

Ale skočilo to.

Bylo po všem.

Vklouzl svou rukou do její, kterou měla podél ostře bílé nemocniční přikrývky. Propletl si s ní prsty a palcem ji hladil po straně ruky. Po jediném místě na její zatracené ruce, které nebylo pohmožděné.

Bože.

„Vypadáš smutně,“ zaslechl její zašeptání.

Zvedl pohled a zjistil, že ho sledovala svýma nádhernýma oříškově hnědýma očima, i když v nich měla stále trochu ospalosti. „Ahoj, Tesoro.“

Podařilo se jí na něj usmát. „Ahoj.“

„Nejsem smutný, Liliano.“

„Ne?“

„Ne,“ slíbil, „ne teď.“

„Tak proč to zamračení?“

Zasmál se. „Nemračím se vždycky?“

„Ne takhle.“

Jo, no…

„Omlouvám se, že jsem dneska nemohl přijít,“ řekl a natáhl se, aby vzal do dlaně její tvář. „Děje se toho až moc a já musím na chvíli zůstat pod radarem.“

Její úsměv pohasl. „Co to znamená?“

Teď nebo nikdy.

„Dokud neutichne všechen ten cirkus s médii a policajty, musím pryč. Zpátky do Chicaga a ujistit se, že jsem tam viděn a všechno ostatní.“

„Ty… nezůstaneš?“ zeptala se.

Tak slabě.

To ho zabíjelo.

„Omlouvám se,“ bylo to jediné, co dokázal říct.

Žádná omluva by nebyla dost dobrá.

Nic by to nezlepšilo.

„Omlouvám se, Liliano. Takhle to mělo být, než ty a já… jo,“ řekl chabě. „A všechno ostatní to ještě zhoršilo. I když na ničem z toho však nezáleží, protože ty jsi v pořádku a jsi tady. Správně?“

„Záleží na tom mě, Joe.“

Jo, to by se vsadil.

I jemu na tom záleželo.

„Co když ti dám slib,“ nabídl.

Popotáhla. „Jaký slib?“

„Že se vrátím. A můžeme tohle všechno začít znovu, pokud chceš. Příště to můžeme udělat jinak – udělat lépe, pokud chceš. Můžeme být Joe a Liliana bez byznysu a všeho ostatního. Protože, jakmile to půjde, já se vrátím. Pokud chceš, zavolám a vymyslíme i tyhle sračky.“

Na dlouhou dobu zůstala zticha.

Ani on neřekl jediné slovo.

Nakonec prolomila ticho jako první. „Telefonáty by byly fajn.“

Se zasmáním se naklonil se, aby jí na rty vtiskl rychlý polibek. „Každý den, slibuji.“

„Zůstaneš, dokud se nedostanu ven z nemocnice?“

Ne.

„Ráno odlétám,“ řekl.

„Ach.“

„Omlouvám se.“

Smutně zašeptala: „Nechceš mě milovat, Joe? Ty mě nemiluješ? Já tě miluji.“

Zamrkal.

Slova mu selhala.

Srdce ho bolelo.

Jak by to mohla nevědět?

Jak mohla nevědět, že pro něj byla vším?

„Miluji tě víc než cokoli jiného,“ řekl jí. „Vždycky tě budu milovat, Liliano. Nedovolíš mi to ukázat ti to?“

„Kdy?“ zeptala se.

O tom ani nemusel přemýšlet. „Navždy.“