Captivated - 14. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Liliana listovala deníkem, který našla v Joeově posteli zastrčený pod polštářem. Dům měl dvě volné ložnice – obě zařízené – a přesto se přistihla u toho, že se uvelebila spát v místnosti, o které věděla, že byla jeho.

Deník se svým matným černým koženým obalem nevypadal na povrchu nic moc. Kolem desek byla omotaná jediná šňůrka. Zjevně se nijak nesnažil udržet ho v bezpečí před slídiči – jako ona – ale usoudila, že to dávalo smysl.

Stejně jako skutečnost, že nedokázala pochopit, co bylo sakra napsáno uvnitř. Ach, jistě, uměla to naprosto v pořádku přečíst. Ale dát tomu smysl bylo něco úplně jiného.

Iniciály.

Termíny.

A pak bylo vedle informací nakresleno písmeno X nebo čára. Jako by si tak něco zaznamenával a ona nemohla tak docela přijít na to, co to bylo.

„Kde jsi to našla?“

Zvedla hlavu a v klenutém vchodu kuchyně našla stát Coryho Rossi opírat se o zeď. Většinou měla jeho mladšího bratra ráda, i když byl jeho úplným opakem. Cory byl hlasitý a Joe ne. Vypadalo to, že Cory si liboval v centru pozornosti a sama přitom nejednou sledovala Joea, jak se pozornosti vyhýbal.

A přesto, kdykoli Cory o svém bratrovi promluvil, bylo jasné, že těm dvěma na sobě navzájem hodně záleží. Vždycky mi kryje záda, řekl Cory o Joeovi.

V jistých ohledech jí to připomínalo ji a Cellu.

„Přišel jsi mě dneska zase otravovat?“ zeptala se a vrátila se k listování stránkami deníku. „Mimochodem, káva je horká.“

„Za prvé, neotravuji tě. Bože, zníš jako můj bratr.“

„Vsadím se, že jeho taky otravuješ.“

Z většiny vtipkovala.

Cory se na ni jen široce usmál, míjel ji kolem ostrůvku a zamířil ke konvici s kávou. „A Joe by řekl, že ho absolutně otravuji, ale jen pro pořádek, pokud bych to nedělal, nikdo by ho nedokázal dostat ven z tohoto domu, pokud právě nedělá svou zatracenou práci. Ten muž je jako poustevník – žil by šťastně sám po zbytek svého života a nepotřeboval by jediný lidský kontakt. Dokonce má i svého doručovatele potravin.“

Když se s šálkem černé kávy posadil na židli vedle ní, zamračila se. Velkýma rukama objímal hrnek a z horké, hořké tekutiny stoupala vzhůru pára.

Svým způsobem ji bavilo, že pokud by je někdo zachytil koutkem oka, oba bratři Rossi se navzájem tak podobali, že by je bylo téměř možné považovat za dvojčata.

Viděla rozdíl.

Byl jí zřejmý.

Ale přesto…

„Takže co, říkáš, že Joe nemá život?“ zeptala se.

„Joe má život,“ zamumlal a zvedl kávu, aby z ní upil. „Prostě jen… dává přednost tomuto životu, který je, řekněme, tichý. Vždycky byl takový.“

„Hmh.“

Opravdu nebyla překvapená. Nemyslela si, že by to bylo to správné slovo. Koneckonců, když byli spolu jen oni sami, bez nikoho kolem, získala ty nejlepší poznatky o tom, kdo Joe skutečně byl. S ostatními se téměř vždy změnil v sochu s prázdnou maskou bez názoru, emocí či čehokoli jiného.

„Takže do toho vstupuji já,“ řekl, odložil šálek a usmál se. „Dostanu ho zatraceně ven z tohoto domu, ať se mu to líbí nebo ne, a on jde, protože já jsem ten malý bratříček, kdy má pocit, že mě musí někdo hlídat. Jen pro případ, že bych sám sebe vyhodil do vzduchu nebo provedl nějakou jinou pitomou sračku.“

Zamrkala. „Ale udělal bys to?“

„Co?“

„Vyhodil sám sebe.“

Zezadu z krku mu unikl jakýsi zvuk – přemýšlel. „Chci říct, udělal jsem už pár pitomostí. Jak táta Joeovi vždycky připomíná, kdykoli se zeptá, proč na mě musí dávat pozor, na cokoli, co je možné, když přijde na mě. Prostě potřebuji mít svoje sračky, trochu času ve svých rukou a špetku inspirace. Dej mi všechno to nebo kombinaci jakékoli z těch věcí bez někoho, kdo mě udrží v lajně, a lidé si říkají o potíže. Kdo ví, co by se mohlo stát?“

Trochu se usmála.

Byl alespoň upřímný.

„Tuším, že to znamená, že to myslíš vážně,“ řekla.

S úsměvem se na ni podíval. „Dá se říct, že ano.“

„Jak bys to řekl ty?“

„Řekl bych, že když tlačím na svého bratra, aby se ve všech aspektech svého života kontroloval o trochu méně, on mi připomíná, proč je také dobré být zodpovědný. Nebo něco takového. On si myslí, že díky všem těm podnikům, které společně otvíráme, mě udrží zaměstnaného a vyhýbat se tak problémům, ale pravdou je, že jsem to možná já, kdo ho nutí vypadnout ven z domu o trochu víc.“

Zasmála se.

S úsměvem pokrčil rameny. „Ale my mu to neřekneme, že?“

„Předpokládám, že ne.“

Nekonečně ji bavilo, jak si tito dva bratři zjevně rádi zahrávali s tím druhým a zároveň jednomu na druhém tak moc záleželo a starali se o sebe.

Byla ráda, že Joe Coryho má. A také sestru. Monica své velké bratry zjevně zbožňovala. To bylo ještě předtím, než se dostala k jeho rodičům, kteří také vypadali, že své děti milovali víc než moře, země a vzduch dohromady.

„Hodláš se mě na to zeptat?“

Svraštila obočí. „Hmm?“

Ukázal na deník, který zavřela, a zatímco spolu mluvili, položila ho na pult ostrůvku. „Deník. Chceš se na něj zeptat? Slídění je špatný zvyk, jak víš. Měla bys s tím skončit dřív, než najdeš něco děsivého.“

Ušklíbla se. „Mě už nic nevyděsí.“

Z většiny.

Nebo to bylo to, co si stále opakovala.

„Kromě toho,“ dodala rychle, „Když mi Joe onehdy volal, sám mi řekl, abych slídila, jak chci. Takže si myslím, že je za mě fér… rozhlédnout se kolem.“

„Ach, tak tomu říkáš?“

„Jo.“

„Chápu,“ zamumlal. „Takže co?“

„Co?“

„Hodláš se zeptat.“

Znovu zvedla deník a potěžkala ho v dlani. Otevřela jeho desky a prolistovala pár stránek. Něco na tom, jak si Joe dělal pečlivě zápisky, ji přimělo myslet si, že to možná nebyla její věc, nebo spíše… měla by se zeptat přímo u zdroje, a ne jeho bratra.

„Vlastně ne,“ řekla.

„Co přesně to znamená?“

Deník odložila. „Znamená to, že se nechci ptát na tohle, ale mám jiné otázky, na které bys mi mohl odpovědět.“

Znovu usrkl ze své kávy. „Do toho.“

„Jsem tu pár dní. Když se sem dostane on?“

„Nevím.“

Zamračila se. „Víš, co právě teď dělají?“

„Kdo jsou oni?“

„Joe, můj táta… myslím tím lidi v New Yorku.“

Odkašlal si. „Vím dost na to, abych ti řekl, že ti nemůžu nic říct, protože mi to nepřísluší a nejde o můj byznys. Jsem lehkomyslný, ne hloupý.“

To bylo fér.

„Tvůj otec –“

„Damian, ano,“ vložil se do toho.

„Je v Chicagské mafii docela vysoko postavený, že?“

„Outfit, Liliano. Nazýváme ji Chicago Outfit.“

„Vím, jak se nazývá.“

Podíval se na ni. „Pak používej správné označení.“

„Tak nedůtklivý.“ Vyplázla na něj jazyk a on udělal směrem k ní přesně to samé. Pak, než mohla ztratit nervy, se zeptala: „Takže tuším, že to znamená, že ty a Joe jste s ní pravděpodobně také spojeni, že?“

Vágně pochopila, že Joe měl svou práci v mafii, a podle toho málo informací, které ji byly dány, si vyvodila své vlastní závěry. Ale opravdu se jí nelíbilo dělat to takhle. Mnohem raději by byla, pokud by jí to bylo prostě řečeno, protože pak by to věděla jistě.

„Dá se říct, že jsme s ní spojeni,“ řekl. „Já mnohem přímočařeji než on, nebo na tom pracuji.“

„Aha. A lidé stále říkají, že on je Stín, že? Takže, co přesně to znamená?“

Zasmál se. „Jedna moje část si myslí, že by pro tebe bylo lepší neznat všechny podrobnosti o tom, co v tomhle byznysu Joe dělá, děvče. A další moje část si myslí… pravděpodobně by ti nebylo ukradené, kdybys to věděla.“

„Pravděpodobně ne,“ souhlasila.

„I tak ti to stále ale neřeknu.“

Kretén.

Otravný jako hovno.

„Máš štěstí, že tě Joe miluje,“ zamumlala svou polovičatou, prázdnou výhrůžku.

Zasmál se. „To samé bych mohl říci já o tobě.“

Až na to… že Joe jí to ještě neřekl.

***

„Přemýšlel jsem k večeři nad pizzou – ve stylu Chicaga,“ zavolal Cory z obývacího pokoje. „Jak ti to zní?“

„Zní to –“

Zastavilo ji zvuk otevření hlavních dveří domu. Vyskočila od stolu, kde si právě listovala časopisem. V tom samém okamžiku zaslechla Coryho zaklení.

„Co to sakra?“

„Liliano!“

Její strach okamžitě vyprchal.

Joe.

Setkala se s ní na chodbě, a právě tehdy se ze dveří obývacího pokoje objevil Cory.

„Ahoj, člověče,“ řekl Cory.

Joeův pohled byl jen na ní. Nebyla si zcela jistá, zda se jí to, co viděla na sebe zírat, líbilo. Vypadalo to, že chladný a vzdálený Joe byl zpět. Viděla to v jeho potemnělých rysech i ve strnulém držení těla.

Hodil po bratrovi pohled. „Zabal mi tašku a popadni i její sračky, dobře?“

Cory se ani nenamáhal s otázkami.

Nebyl jako ona.

„Máš to mít, Joe,“ řekl.

Mladší muž zamířil ke schodům a Liliana se otočila zpátky k Joeovi.

„Co se děje?“ zeptala se.

Se zavrtěním hlavy sebral z háčku u dveří její bundu. „Na, obleč si ji. Musíme tě znovu přesunout.“

Ne, nehodlala nikam jít. Alespoň ne teď. Vůbec se jí nelíbilo, že se najednou objevil ve svém domě s ničím než s požadavkem, aby odešla. Pravděpodobně odešla s ním, jistě, ale i tak.

Něco bylo špatně.

Mimo.

„Co se děje?“ zeptala se.

Natáhl její bundu směrem k ní.

Odmítla si ji vzít.

S drsným povzdechem řekl: „Prostě jen… potřebuji, abys mě hned teď poslechla, Liliano. Na nic se mě neptej ani nic jiného. Prostě jen poslouchej.“

„A já se nepohnu, dokud mi neřekneš, co se sakra děje, Joe.“

Nebyla si úplně jistá, kolik času uběhlo, kdy na sebe oba zírali a nutili toho druhého, aby se pohnul nebo něco řekl. Pár vteřin, ale možná i víc. Dost dlouho na to, aby slyšela, jak se Cory pohyboval nahoře.

Rozhodně nebyl jako jeho bratr.

Nikdy by se nezjistila, že Joe byl někde poblíž, pokud by nechtěl, aby to věděla. Vypadalo to, že Corymu bylo ukradené, kdo ho slyšel.

„Kde máš svůj telefon?“ zeptal se místo toho.

Z kapsy vytáhla přístroj, který ji Theo zajistil. Joe jí ho okamžitě vytrhl z ruky. Aniž by od ní odvrátil pohled, rozmáchl se a praštil jím o zeď. Telefon se změnil na neužitečnou hromádku kousků.

S vytřeštěnýma očima zaletěla zpátky k Joeovi. „Co to sakra je, Joe?“

„Možná ho někdo sleduje. Museli jsme se ho zbavit.“

„Je to jen předplacený telefon, Joe. Není to ani můj skutečný telefon!“

Jen pokrčil rameny.

„Dobře, teď mi opravdu musíš říct, co se sakra děje.“

„Liliano –“

„Prosím, prostě mi to řekni, Joe,“ řekla. „Sedím v tomto domě celé dny a přemýšlím o tom, proč jsem vůbec tady a co se děje. Nikdo mi nic neřekne. Nelíbí se mi ten pocit, že jsem sama a bojím se, jo? A myslím si, že zatím jsem si ohledně toho vedla velice dobře a snažila se nebýt za mrchu. Opravdu jsem nic požadovala ani cokoliv jiného. Takže, prosím, prostě mi to řekni. Jde o mě, že jo. Musí to tak být, takže si myslím, že si přinejmenším zasloužím něco vědět.“

Zaťal pěst.

Hrdlo se mu sevřelo.

Nakonec promluvil: „Rich Earl zmizel z radaru.“

Ztuhla.

Chladný bodec strachu, který jí vrážel do páteře, se dokázal vyrovnat jen těžké tíze hrůzy, která se jí zabořila hluboko do žaludku. Pocit tak silný a drsný, až se jí žluč ze žaludku dostala až dozadu do krku. Prakticky ji cítila na jazyku, až jí z ní bylo špatně.

Chutnalo to jako peklo a strach.

Jako stará pachuť krev v ústech.

Jako rozdrcená oční kost a rozbitá ústa. Jako oči zmalované do černa a modřiny po celém těle. Jako pálení ve vlasech, kdy jí byly vytrhávány vlasy, a zvonění v uších, které trvalo skoro dva týdny, než konečně začalo mizet. Jako bolest ve stehnech v místech, kde byla násilím rozevřena a škrábance na zádech, které vznikly v okamžiku, kdy z auta prakticky vypadla na chodník, aby se dostala pryč.

Prostě jen tak, jak na ni dopadla jeho slova, byla vržena zpátky do komnaty vzpomínek a děsu. Ani jedno z toho si nepřála ani nepotřebovala.

A přesto se to stalo.

„Hej, je to v pořádku,“ zamumlal.

Přišel k ní blíž a objal ji. Těsně, bezpečně a pevně. Horko a bezpečí. Jeho chlad se vytratil. Pár vteřin ji hladil palci po tváři, rty přejížděl po temenu její hlavy. Zaklonil jí hlavu a prsty se zapletl do jejích vlasů.

„Je to v pořádku,“ zašeptal, „jen tě přemístíme, než ho znovu nedostaneme na oči a nedokončíme ten nesmysl.“

„Proč jste ho vůbec sledovali? A co se dokončí, Joe?“

Tenkrát ztuhl.

Neuniklo jí to.

„Opravdu potřebuji vědět, co se děje,“ řekla.

„Já vím, že ano, ale –“

„Žádná ale. Žádné výmluvy. Prostě mi to řekni.“

„Víš, že jsem byl najatý tvým tátou… nebo tvými strýci… každopádně co na tom záleží.“

Zamračila se na něj. „Jo, abys mě hlídal.“

Rty sevřel do tenké, ponuré linky, a poté jemně zavrtěl hlavou. „Nejdřív ne. Ne, to přišlo až později, když byl muž, který tě už nějakou dobu sledoval, nalezený u sebe doma mrtvý – tvůj táta ti to neřekl, protože nechtěl, aby sis dělala starosti. Blížila se ti premiéra a on chtěl jen, aby ses soustředila –“

„Přestaň s klevetěním blbostí, Joe.“

„Nechci tě vyděsit.“

Do žil jí vklouzl led.

A spolu s ním i děs.

Potlačovala to, jak jen mohla. Právě teď měla něco jiného, co potřebovala zvládnout. Potřebovala to vědět všechno, dřív, než se tím nechá zcela pohltit.

„Vyděsit mě čím?“

„Mnou,“ řekl tiše.

To nebyla odpověď, kterou očekávala.

Vůbec ne.

„Pokračuj,“ řekla chraplavě.

„Nedostal jsem podrobnosti ohledně toho, proč jsem byl najatý, abych eliminoval George Earla a Martina Abrahama. Dostal jsem spis ohledně cílů a dostal jsem je.“

„Odstranil je.“

Jen na ni zíral.

Stěží mrkla.

„Odstranil je,“ zopakovala chraplavě.

„To je to, co dělám. Odstraňuji lidi a problémy. To je to, v čem jsem dobrý, takže mě přivedli, abych to udělal.“

„Proč ale tito dva muži?“

Pohledem mu problesklo cosi, co pro ni bylo těžké rozpoznat. „Protože po tom, co ti udělali a co udělal Rich, dal tvůj táta slib – a Lucian opravdu nevypadá jako typ člověka, který by své sliby nesplnil, že? Protože oni to věděli, Liliano. Protože zakryli to, co ti udělal. Proto museli jít.“

„A ty jsi to udělal,“ řekla. „Zabil jsi je.“

Nebyla si úplně jistá, jak se ohledně toho cítila.

Znepokojeně.

Vystrašeně.

Ohromeně.

Potěšeně.

Nevěděla, jak se s tím vypořádat.

„Udělal jsem to,“ řekl, „a postaral bych se i o Riche, ale právě teď si musím dělat obavy o tebe. Takže mi to, prosím, ulehči a dovol mi, abych tě odsud dostal pryč. Nemáme důvod věřit, že ví, že jsi tady, takže můžeme bezpečně předpokládat, že tím, že tě znovu přesuneme, tě dostaneme ještě dál z jeho cesty.“

Při tom, co neříkal, se jí sevřelo hrdlo.

Ale nebyla hloupá.

„Myslíš si, že si pro mě jde,“ zašeptala.

To bylo důvodem, proč se k ní Rich znovu začal přibližovat? Dát o sobě v jejím životě znovu vědět? Terorizovat ji tak, jak to dělal?

Protože se vracel pro víc?

„Nevím nic kromě toho, jak tě udržet v bezpečí,“ řekl, „takže to hodlám udělat, pokud mi to dovolíš.“

Nevypadalo to, že by měla na výběr. Ne, že by si vybrala něco jiného, pokud by měla tu možnost.

„Všechno je připraveno,“ řekl Cory, když se postavil vedle nich a na zem vedle Joea položil tašky. „Potřebuješ, abych jel taky?“

Joe od ní neodvrátil oči.

Stále byla v jeho náručí.

Stále v bezpečí, přestože věděla, co byl zač.

Kdo byl.

„Ne, kvůli tomuhle ne,“ řekl, a i když mluvil, nespustil z ní oči. „Jen tady dávej na cokoli pozor, Cory. Víš, jak se se mnou spojit, pokud bys musel.“

„Cokoliv potřebuješ, Joe.“

***

„Jsi v pořádku?“

Poprvé za ty dvě hodiny, co vyrazili na cestu, Liliana odtáhla pohled od zrcátka na straně spolujezdce. „Jo, Joe.“

„Jsi si jistá?“

„Proč bych nebyla?“

„Protože od doby, co jsme odjeli, jsi neřekla ani slovo.“

Právě teď bylo snazší zírat na ubíhající krajinu než na něho. Stále se snažila spojit si muže, který se jí dotýkal těmi nejsladšíma rukama a zacházel s ní jako s něčím drahocenným, s mužem, o kterém teď věděla, že za peníze zabíjel lidi.

Jistě, nic to neměnilo na tom, kým byl.

Mohl by být obojím.

Prostě jen… na chvíli ji to umlčelo. Provázelo to celou řadou odhalení o jejím životě a lidé v něm. Samozřejmě, že věděla, že její rodina byla plná zločinců. Samozřejmě, že věděla, že táta – muž, kterého milovala a zbožňovala – mohl být někým úplně jiným, když odešel z domova a rodiny, kterou tam měl.

Stále v sobě měla zvláštní, malou část, která neustále přemýšlela… i když jsem nikdy jsem nečekala, že se zamiluji do jednoho z nich.

Protože to udělala.

Joea milovala.

Úplně.

„Proč jsi mě poslal do Chicaga?“ zeptala se. „A ne prostě jen do Chicaga, Joe, ale i do svého domova a ke tvé rodině?“

Očima zajel od dlouhého úseku dálnice před nimi směrem k ní. „Opravdu na tohle potřebuješ odpověď, lásko?“

„Možná bych ráda slyšela, jak to říkáš.“

„Chtěl jsem, aby se s tebou setkali.“

„Tvoje rodina,“ tlačila.

Přikývl a svou pozornost zaměřil zpátky do čelního skla. „A tuším, aby ses s nimi seznámila. Taky jsi potřebovala na chvíli vypadnout pryč z New Yorku. Dá se říct, že to byla výhra pro obě strany.“

Hmm.

„Kam jedeme?“

Pokrčil rameny. „Dost daleko na to, abychom se zastavili na noc, než budeme pokračovat dál.“

„A co budeme dělat, až se tam dostaneme?“

„To asi zjistíme.“

Odvrátila od něj pohled a spatřila ceduli, která označovala blížící se exit, a za ní byla ještě větší cedule s označením nedalekého hotelu. „Chci zavolat tátovi.“

„Jakmile se usadíme, můžeš to udělat.“

„Dobře.“

Co jiného mohla říct?

Ani nevěděla, jak se cítit.

Netrvalo dlouho a Joe je dostal z dálnice, aby je na noc ubytoval v hotelu Illinois. I když upřímně řečeno, lepším označením by byl motel.

Nechtěla být snobem.

Nebo vybíravou.

Prostě jen… potřebovala přemýšlet.

Taky se vyspat.

Zatímco jim rezervoval pokoj, zůstala v SUV, aby byla mimo dohled. Nevadilo jí to.

„Tady,“ zamumlal a podal jí telefon. „Stiskni dvojku a podrž ji – číslo tvého táty je přednastavené na rychlé volbě. Je to telefon, který mi dali, abych je mohl během práce kontaktovat. Zvedne to.“

V mírným úsměvem telefon přijala. „Díky.“

„Budeme tu jen přes noc a pak budeme pokračovat dál.“

„Dobře.“

S přikývnutím vklouzl do malé koupelny spojené se stejně malinkou ložnicí. To bylo opravdu to jediné, co bylo v místnosti k vidění. Starý nábytek – věci, které jistě potřebovaly vyměnit – a koberec, který opravdu potřeboval být vyrvaný a nahrazený novým. Dokonce i rolety na oknech jistě zažily lepší časy.

Ale fungovalo to.

Předpokládala…

Na telefonu stiskla číslici dvě a když začal vyzvánět, přiložila si ho k uchu. Táta to zvedl v okamžiku, kdy se Joe vrátil z koupelny, ale sotva se na ni podíval. Ve skutečnosti mezi nimi udržoval co největší vzdálenost, aby ji nechal její prostor.

Nevěděla, zda ohledně toho měla být smutná, nebo za to být vděčná.

Co vůbec chtěla?

„Haló?“

„Tati, ahoj,“ řekla.

Soustředila se na telefonát, ale oči upírala na Joea. Na noční stolek rozložil nějaké mapy a pak rozsvítil lampu.

„Liliano.“ Úleva v tátově hlase byla hmatatelná. Srdce se jí sevřelo. „Beru to tak, že když právě používáš jeho telefon, Joe se k tobě dostal.“

„Jo, dalo by se to tak říct.“

„Dobře. Nechtěl jsem tě vyděsit.“

Slabě se zasmála. „Vypadá to, že jsi udělal spoustu věcí se záměrem nevyděsit mě, tati.“

„A co to znamená?“

„Já prostě jen… víš, že tě miluji, že?“

Přísahala by, že když promluvil, viděla jeho úsměv: „To jsem věděl vždycky, mia principessa.“

A věděla, že ji miloval.

Proto udělal to, co udělal.

Proč teď dělal to, co dělal.

Pohledem sklouzla k Joeovi.

Přemýšlela, zda i pro něj platila ta samá věc.

Nebyla připravená se zeptat.

Stále se snažila všechno zpracovat, myslet a cítit.