Captivated - 12. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Evička

„Vzbuď se,“ slyšela Liliana mumlání na pozadí svého snu. „Probuď se, Tesoro.“

Byly to jeho polibky na její nahé paži, které ji nakonec probraly, ale i tak byla stále dost odhodlaná držet oči pevně zavřené. Proč riskovat, že otevře oči a Joe ji vytáhne ven z postele, když ho místo toho mohla dostat zpátky do ní?

Tohle jí prostě připadalo jako mnohem lepší plán.

„Nemůžeš zůstat celý den v posteli.“

„Naopak, můžu přesně to udělat, Joe.“

„Tak bys neměla.“

„Říká kdo? Odpočinek od života může být přesně to, co potřebuji,“ zamumlala do polštáře. „Dokonce by ses ke mně mohl při téhle pauze připojit. Nezní to jako zábava?“

„Zní to jako něco. Vstávej.“

„Ani náhodou.“

Odmítala otevřít oči, a dokonce popadla černou přikrývku a vytáhla si ji vysoko nad hlavu. Pak mohla ignorovat skutečnost, že bylo ráno… nebo tak jako tak jemu zatraceně blízko.

„Liliano.“

Jeho hlas byl teď tlumený.

Předstírala, že neslyšela.

„Liliano.“ Uplynula pauza ticha a pak: „Řekla sis o to, donna.“

Nevěděla, o co přesně si řekla, ale doufala, že to bylo něco dobrého. Jak ho znala, tak pravděpodobně ano.

Ani náhodou.

Ne, nebylo.

Byl to on, kdo z ní strhl ty zatracené přikrývky.

Dokonce i prostěradlo!

Díky tomu zůstala na posteli nahá, prochladlá od chladného vzduchu, který dopadal na její odhalenou kůži. Z postele se na něj mračila. On se na ní z místa u čela postele prostě jen zazubil tím svým samolibým způsobem, kdy v jedné ruce držel její přikrývky.

„Jsi kretén,“ řekla.

Pokrčil jedním širokým ramenem. Až na boxerky byl celý nahý. „Jak jsem řekl, je čas vstát.“

Teprve potom si všimla, že to bylo světlo v její ložnici, které bylo zapnuté, ne obvyklé paprsky sluníčka, které by sem pronikaly oknem. Ve skutečnosti, podle toho, jak vypadala tma, která byla stíněna mírně rozhrnutými závěsy, slunce ještě ani nevyšlo na oblohu.

Bože.

Převalila se na břicho a natáhla se po budíku. Jistě, čas na něm ukazoval, jak brzy bylo. Chtělo se jí křičet. „Je pět ráno, Joe!“

„Jo – čas vstávat.“

„Zešílel jsi?“

Ze stolku u postele popadla časopis a hodila ho po něm. S pokřiveným úsměvem ho jednou rukou snadno zachytil a pak ho švihnutím zápěstí odhodil do nohou její postele, jako by to v první řadě nikdy nebyl žádný problém.

„Musím jít,“ řekl.

Zabořila se do postele. „Cože?“

„Musím vyrazit pryč a nemyslel jsem si, že bys ocenila, kdybych tě alespoň nevzbudil, abys to věděla.“

Sakra.

Pravděpodobně by nezareagovala dobře. Nedokázala se ubránit pomyšlení na představu, jak by od ní tenhle muž chtěl utéct. Pochopila, že to neměl v úmyslu, ale její jediný způsob, jak se teď chránit, bylo prostě… dobře, utéct.

„Usoudil jsem, že by ses možná chtěla rozloučit – bude to chvíli trvat, než se znovu uvidíme. Byznys, víš?“

Svraštila obočí. „Jaký byznys?“

Jen se usmál. „Dokončení nějakých věcí. To je celé.“

„Ach.“

„Takže co, vstáváš nebo jak? Protože jsem nedělal snídani jen proto, aby zatraceně vystydla, donna.“

Se zasmáním se zvedla z postele. „Když to řekneš takhle…“

Zatímco ho míjela, rukou ji silně plácl po zadečku. Z toho překvapení nenadskočila, ale cestou do koupelny na něj přes rameno malinko mrkla. Jen se usmál.

Tenhle muž…

Co to s ní dělal?

Ať to bylo cokoliv, líbilo se jí to.

Hodně.

„A obleč si něco na sebe, za chvíli budeš mít hosta,“ zavolal právě v okamžiku, kdy vklouzla do koupelny.

„Co, koho?“

„To není důležité.“

„Joe –“

„Vystydne ti jídlo, Liliano.“

Dobře.

V koupelně se trochu umyla a vzhledem k denní době – a skutečnosti, že někdo přicházel – si oblékla něco přiměřeného. Joea našla v kuchyni, kde už měl připravené tři talíře.

„Palačinky jsou moje oblíbené,“ řekla mu.

„Dobře – najdi si cokoli, co si na ně chceš dát.“

„Pro mě džem.“

Zazubil se. „Myslel bych si, že by sis dala šlehačku nebo tak něco.“

Přikývla. „Občas.“

Vypadal, že zatímco byla v koupelně, oblékl se i on. I když si na sebe natáhla prostě jen obyčejné tepláky a tílko, sám byl plně oblečený ve věcech, které na sobě měl předchozí noc. Včetně kožené bundy.

To pro ni bylo prvním znamením, že už se příliš dlouho nezdrží. Dalším se stalo to, že si palačinku stočil do ruličky a ukousl její konec. Pravděpodobně tedy očividně nezůstane ani tak dlouho, aby se s ní vůbec najedl.

Očividně si vědomý toho, jak ztichla, dojedl palačinku a pak se natáhl po ní. Dovolila mu, aby si ji přitáhl do svého objetí a pak jí na samotné temeno hlavy vtiskl sladký polibek.

„Věříš mi, že?“ zeptal se.

O tom ani nemusela přemýšlet.

Zaklonila se a podívala se na něj. „Jo, věřím, Joe.“

„Dobře. Slib mi, že se dneska nebudeš příliš vyptávat. Udělej prostě jen to, co ti bude řečeno – všechno je to kvůli tomu, že je to pro tebe to nejlepší, lásko. To je to, co je bezpečné. Jakmile bude všechno vyřešeno, jeden z nás ti všechno vysvětlí, protože pak už na tom nebude záležet. Dobře?“

Celou dobu, co mluvil, byla zticha. Dole v zádech se jí však vytvořil uzel. Koule napětí, která říkala, že se kolem ní dělo mnohem víc sraček, než si uvědomovala. Nebyla však hlupačkou.

„To všechno je kvůli Richovi, že?“

„Otázky, otázky,“ řekl se zvednutým obočím. „A možná taková, na kterou ti právě teď nedokážu odpovědět.“

Povzdechla si.

„Fajn,“ odpověděla, „až to všechno skončí, bude to ohledně něho?“

Vyštěkl smíchy. „Ne, tou dobou už ho budou mít všichni až nad hlavu, Liliano. Přeber si to, jak chceš, lásko.“

Nepotřebovala.

Dal jí její odpověď.

Bylo to zaklepání na dveře bytu, kvůli kterému se oba od sebe oddělili. Nicméně trvalo to jen na tak dlouho, aby si popadl další palačinku a pak jí vtiskl na rty rychlý polibek.

„Musím teď vyrazit pryč – sněz jídlo a taky si to užívej,“ zamumlal do jejích úst.

Neubránila se úsměvu. „Udělám.“

„A žádné otázky.“

Mávla rukou tak, jako by tiše řekla: Uvidíme.

Zasmál se a znovu ji políbil. „Brzy se uvidíme, Tesoro.“

Ale jak brzy?

Nezeptala se.

Odpovědi se trochu děsila.

Když se ozvalo další zaklepání na dveře bytu, opustil její bok. Nemyslela si, že by se kdokoli obtěžoval s tím, aby do jejího bytu dorazil tak brzy, nicméně řekl, že někdo dorazí. Neodvrátila se od talíře s palačinkami na pultě, a to až do doby, než ho zaslechla, jak čekajícího člověka pozdravil.

„Dobré ráno, Luciane.“

„Joe. Zavolej mi, až budeš moci.“

„Máš to mít.“

Otočila se právě včas, aby viděla, jak se Joe setkal s jejíma očima a pak zmizel ze dveří jejího bytu pryč. Teprve pak se podívala na svého tátu, který za sebou zavřel dveře.

„Tati.“

Lucian se usmál. „Dobré ráno, miláčku. Trochu brzy na nás, že?“

„To je to, co jsem mu řekla.“

Jen se zasmál.

Nemohla si nevšimnout, že se nezeptal, proč byl Joe u ní, nebo na něco takového. Na druhou stranu nikdy nebyl typem člověka, který by to svým dcerám dělal. Nechal je žít svými životy, kdy zasáhl pouze tehdy, když věci nebyly bezpečné.

„Joe ti připravil talíř,“ řekla a mávla k palačinkám vedle sebe.

Přešel k ní a s uznalým přikývnutím talíř zvedl. Pohledem zajel zpátky ke dveřím, kterými Joe před chvilkou odešel. „Mám ho rád – trochu. To je víc, než mohu říci o spoustě dalších lidech.“

Zazubila se, ale skryla to tím, že si ukousla palačinky plněnou džemem. „Co tady děláš? Myslím, že jsem tě jednou slyšela říct mámě, že když by ti někdo zavolal tak brzo ráno, že se nevyvalíš z postele před osmou ráno za méně než sto táců.“

Byla to jedna z jejích nejhezčích vzpomínek, a neměla tušení proč.

Rozkousal své sousto a potutelně se usmál. „Taky se to stalo. Bylo ti asi tak… možná šest let. A ty si na to pamatuješ?“

Pokrčila rameny. „Dobré věci si v paměti uchovávám, tati.“

Protože tam byly také ty špatné věci.

Děsivé věci.

A ty časy byly prázdnými místy – vzpomínky zamalované černým štětcem, kdy nedokázala prohlédnout skrz ně, aby si vzpomněla, co se stalo. Hodně z nich mělo souvislosti s bratrem a spirálami, kterými prošel, ale nevyčítala mu to. Prostě jen… teď potřebovala svůj prostor.

„Ano, dobře,“ řekl s povzdechem, „nevstávám z postele před osmou kvůli ničemu menšímu než sto tisíc, ale dneska je to kvůli něčemu, co je k nezaplacení. Dokonce drahocenné, vita mia.“

Povídala se na něj. Věděla, že mluvil o ní. „Ach?“

„Mmhmm.“ Kývl k ní prstem. „Kdosi mi řekl, že hraji nebezpečnou hru a měl pravdu. Teď ji udělám trochu bezpečnější.“

„Tohle je o Richovi, že?“

Tátův úsměv byl chladný a vypočítavý. Joe na její otázku ve skutečnosti neodpověděl, ale dal jí něco jiného, díky čemu si mohla doplnit prázdná místa. Přemýšlela, zda jí místo toho odpoví Lucian.

„Od okamžiku, kdy na tebe položil ruce,“ řekl, „to bylo jen otázkou času a vždycky to bylo o tom bastardovi. Budeš si muset zabalit tašku. Řekněme, že stačí jen to nejnutnější na pár dní.“

Podívala se na něj. „Cože, proč?“

„Dneska opouštíš město. Potřebuji tě na chvíli někde v bezpečí.“

Kde?

Napadlo ji se zeptat, ale…

Vzadu v mysli jí visela Joeova slova. Abych se moc neptala. Za tím vším byl důvod a pravděpodobně i za tímhle.

Na nic se nezeptala.

„Dobře, tati. Poté, co se najíme.“

Široce se usmál a mávl soustem palačinky. „Je taky zatraceně dobrý kuchař. Za to poděkuj jeho mámě. S tou ženou jsem se setkal – tohle je celá ona, věř mi.“

Poděkuj jí, řekl. Ne, pokud budeš mít příležitost. Nebo možná někdy. Ne, jen poděkuj. Jako by v duchu nepochyboval o tom, že přesně to udělá.

Hm

„No, rozhodně v něčem dobrý, jo.“

Táta se na ni ze strany podíval.

Jen se usmála.

***

Na chicagském letišti O’Hare Liliana sestoupila z eskalátoru a pohled jí okamžitě ulpěl na muži, kterého v průběhu let jednou nebo dvakrát se svým strýcem Giovannim viděla. Nebyla si zcela jistá jeho jménem – nikdy jí nebyl řádně představený a když přijel, nikdy se nezdržel na dost dlouho na to, aby se někdo zeptal.

Usoudila, že to byl pravděpodobně on, kdo na ni čekal, ale v tom utvrzení ji pomohla cedule, kterou držel v rukou.

Bylo tam jednoduše napsáno L. Marcello.

Ten muž byl pohledný – svým stárnoucím způsobem – ale odhadovala, že věkově se musel pohybovat kolem věku jejího táty. Světle hnědé vlasy měl sčesané dozadu, jako by je občas prohrábl prsty. Hnědým pohledem projížděl dav, ale nehledal nic konkrétního.

Ve svém třídílném obleku a nablýskaných botách vypadal úplně jinak než ostatní čekající lidé, kteří byli z větší části oblečení spíše neformálně. I když opravdu ne, že by se o to staral.

„Stále se snažíš přijít na to, kdo jsem?“ zeptal se muž.

Usmála se.

Ani se na ni nepodíval.

„Trochu,“ řekla.

„Theo DeLuca,“ nabídl.

Přikývla, stále si ještě nebyla zcela jistá, proč on byl vybraný jako člověk, který ji měl po přistání na letišti vyzvednout. Nemluvě o skutečnosti, že nevěděla, co za druh byznysu tady v Chicagu dělal, ale usoudila, že na tom nezáleželo.

„Liliana Marcello,“ odpověděla.

Otočil se, aby se na ni podíval, a ve tváři se mu objevil mazaný úsměv. „Ach, každý ví, kdo jsou Marcello principessas, srdíčko. Bez obav. Máš na pásu nějakou tašku k vyzvednutí?“

„Jen jednu.“

„Tak mě následuj – vyzvedneme ji a pak vyrazíme.“

„Kam?“

Znovu se na ni jen usmál a natáhl k ní ruku. Přijala ji. Sebevědomým krokem, který říkal, že velice dobře znal letiště i jeho rozložení, ji vedl dál.

„Tvůj otec chce, abys mu dneska večer, až se ubytuješ, zavolala,“ řekl.

Přikývla. „Dobře, ale nemám telefon.“

Odkašlal si. „To ne, umím si představit, že ti ho vzali, aby zabránili možnosti, že podle něj budeš vystopována, že?“

Tehdy si uvědomila, že tento muž toho věděl o všem, co se dělo, docela dost. Očividně mnohem víc než ona sama, kdy všechny její znalosti byly založeny jen na dohadech a domněnkách.

„Jo, to mi bylo řečeno,“ odpověděla nakonec.

„Bez obav,“ řekl a mávl rukou, jako by chtěl rozptýlit její obavy. „Vyzvednu ti předplacený telefon, ale v domě je i pevná linka, kterou můžeš použít.“

Podívala se na něj. „Dům?“

„Ano, tam budeš bydlet. Dům v Melrose, abych byl přesný.“

„Tvůj dům?“

Ne, že by Theo DeLuca nevypadal jako milý muž – a byla si jistá, že jím byl – ale nebyla si zcela jistá, jak by se cítila, pokud by byla nucena zůstat s někým, koho osobně neznala. Mnohem raději by skončila zavřená v hotelu nebo tak něco.

Zasmál se. „I když mě má můj synovec rád, vlastně mi dal jasně najevo, kde zůstaneš.“

„Cože?“

„Ach, jsme tady. Dívej se po své tašce – občas kolují docela rychle. Když mi ji ukážeš, vezmu ji, Liliano. Nemusíš ji nosit.“

Na okamžik odvedly její pozornost tašky, které se rychle pohybovaly na zavazadlovém karuselu. Její modrá kožená cestovní taška skončila někde uprostřed toho všeho bordelu.

Theo ji snadno zachytil, zatímco pár dalších lidí kolem nich svou možnost s vyzvednutím vlastních zavazadel promeškali. Mlčky vytáhl rukojeť tašky a její kolečka s hlasitým cvaknutím dopadla na keramickou dlažba letištní podlahy.

„Připravena?“ zeptal se.

Pokrčila rameny. „Vlastně nemám moc na výběr, co?“

Zasmál se. „Ach, pokud bych měl hádat, myslím, že si pobyt v Chicagu užiješ. Jistě, je to tu trochu jiné než v New Yorku a neznáš tu příliš mnoho lidí, ale to tak jako tak není skutečný důvod toho, proč tu jsi, že?“

„Ne, myslím, že ne.“

„A kromě toho,“ řekl, vydal se kupředu a kývl na ni, aby ho následovala. „Myslím, že potkáš pár lidí, kteří jsou… dobře, na tebe zvědaví.“

„Proč by na mě byli lidé zvědaví?“

Usmál se. „Uvidíš.“

Než Theo zahnul svým černým Rolls-Roycem na krátkou příjezdovou cestu ke středně velkému domu v Melrose, uplynulo nějakých dvacet až třicet minut. Bílý, dvoupatrový dům s garáží pro tři vozidla vypadal tmavě a možná prázdně. Nezdálo se, že by byl uvnitř nějaký život, a přesto… stále se tu cítila zvláštně vítaná.

I v tomhle měl pravdu.

Vypadalo to, že se Chicago od New Yorku v mnoha ohledech až tak nelišilo. Jasně, jeho přízvuk byl trochu jiný a neznala zdejší ulice. Z auta vystoupila na černou asfaltovou příjezdovou cestu, a i když vítr zesílil, vůbec necítila chlad.

„Vezmu tě dovnitř,“ řekl, „ale pak se musím zpátky za svou ženou, než si začne myslet, že jsem zapomněl na její dnešní show.“

Otočila se k němu. „Její show?“

„Má galerii. Rád tam chodím.“

„Ach. Omlouvám se, že jsem tě od ní odvedla.“

Zasmál se. „Bez obav. Tohle je občas součást práce. Eve to ví mnohem lépe než kdokoli jiný.“

Společně vyšli po předních schodech, kde jí předal klíč.

„Pro tebe na dobu tvého pobytu,“ řekl.

„Není to můj dům.“

Jeho výraz se nezměnil. „Dokud jsi tady, máš volný vstup. Chtěl, aby ses cítila příjemně.“

„Můj táta?“

„Nejsi ani blízko. Otevři dveře.“

Co to s těmi zvláštními muži občas bylo?

Se zavrtěním hlavy se pustila do odemykání dveří. Jakmile je otevřela a oba se ocitli uvnitř, hodil obě její tašky do kouta.

Dala si chvilku na to, aby se rozhlédla se po chodbě a několika pověšených obrazech na zdech vymalovaných zemitými tóny barev. Podlahy z třešňového tvrdého dřeva se leskly a na malém dekorativním stolku ležela miska plná drobností, žvýkaček, a dokonce i sada klíčů.

Jako by člověk, který tady žil, očekával, že se krátce poté, co odešel, vrátí, nebo tak něco.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se.

Podívala se na něj, ale zaujal ji pohled na fotku nad vysokou rostlinou, která byla v květináči na malém koberečku. Na fotce byl muž a další muž se mu držel na zádech jako zatracená opice. Musela se usmát. Nedalo se popřít, že oba muži byli nějakým způsobem příbuzní – pravděpodobně bratři. Oba na sobě měli třídílné obleky, široké úsměvy a v pozadí byly vidět připravené bílé židle.

Možná svatba?

Každopádně konečně přišla na to, kdo tady bydlel. A samozřejmě i na to, proč jí tenhle dům připadal tak příjemný na pouhý pohled, i když o něm nic nevěděla a nikdy dřív ho neviděla.

„Tohle místo patří Joeovi,“ řekla.

Přikývl. „Vítej v Chicagu, Liliano.“

***

„Ťuk, ťuk! Je někdo doma?“

Liliana nadskočila od knížek, které si na polici prohlížela. Zároveň jí vystříkla i káva, kterou držela v druhé ruce. „Sakra.“

Naštěstí nebyla tak horká, aby ji popálila.

„Bože, Cory, přestaň se chovat tak hloupě,“ ozval se mužský hlas.

„Nevím, proč se obtěžuješ,“ následoval ženský hlas.

„Někdo mu to musí občas říct.“

„Pro Coryho už je příliš pozdě.“

„Hej, tady je.“

Otočila a ve dveřích Joeova obývacího pokoje našla stát muže – rozhodně mladšího než ona sama. Stačil jí jediný pohled do jeho tváře, aby věděla přesně, kdo to byl. Cory Rossi – stejný muž, kterého viděla na několika fotkách v domě. Joeův mladší bratr.

„Máš hodně práce, děvče?“ zeptal se.

Zamrkala. „Cože?“

„Máš… hodně… práce… teď.“

Starší pán s podobnými rysy a laskavýma očima vklouzl na místo vedle mladého muže, a aniž z ní spustil oči, zezadu uštědřil Corymu pohlavek. Stejný muž, kterého tehdy viděla v usedlosti Marcello, když poprvé potkala Joea, nicméně nezůstal dost dlouho, aby si dal s ostatními večeři.

„To stačilo, Cory.“

„Au, tati. Sakra.“

Táta.

Joeův otec?

Takže to muselo znamenat, že se žena se širokým úsměvem, která se s jídlem v rukou protlačila mezi oba muže, byla Joeova…

„Lily Rossi,“ pozdravila žena, „a ty musíš být Liliana.“

Liliana se usmála. „To ano.“

„Na to, abych se s tebou seznámila, jsem čekala dost dlouho.“

Jedna její část se chtěla cítit trapně, ale jak by mohla, když se na ni tahle sladká blondýna s hnědýma očima usmívala tak, jako by byly staré kamarádky?

„Proč?“ zeptala se.

Zatímco Lily mluvila, Liliana si o kalhoty otřela ruku, aby se zbavila pozůstatků kávy, kterou na sebe vylila.

Lily střelila pohledem po svém mladším synovi a řekla: „Někdo neví, jak držet ústa zavřená. To je celé.“

„Ne úplně zavřená,“ zabručel Cory.

Lily se s pokrčením ramen usmála. „A když Joe včera volal, aby vysvětlil nějaké věci, možná jsem od něj hodně vyzvídala.“

„A přijela jsi sem?“

„Kdo by chtěl snídat ve velkém domě sám?“ zeptal se starší muž.

„Jak řekl Damian,“ dodala Lily, „chtěli jsme tě jen pozdravit a možná se společně najíst, aby ses cítila vítaně.“

Ale proč?

„To je ona? Pohněte se.“

Mezi lidmi se protlačila malá dívka – možná ji mohlo být deset nebo jedenáct – s máminýma očima a tátovými vlasy, která vypadala zatraceně hodně jako ženská verze Joea a Coryho. Na sobě měla nadměrně velký růžový svetr a černé legíny. Tenisky Nike byly také růžovo černé a tmavé vlasy měla stočené do dokonalých prstýnků.

Se zvědavýma očima se dívala na Lilianu.

„Je to ona, že?“ zeptala se Lily.

„Jo, Moniko,“ řekl Cory.

Aha.

Joeova malá sestřička.

Monica se na Lilianu široce usmála. „Můj bratr říká, že na tebe musíme být hodní, Liliano. Takže ti máma udělala jídlo, táta tě vezme ven, aby sis sehnala cokoli, co chceš, a Cory nebude sračka. Většinou.“

„Mon!“ zakřičela Lily. „Pozor na jazyk.“

Dobře, teď to všechno dávalo zatraceně mnohem větší smysl. Liliana si myslela, že bylo strašně sladké, že Joea napadlo požádat svou rodinu, aby se tu během svého pobytu cítila vítána, takže tu nebude tak sama. A upřímně, dá jí to šanci poznat lidi, ze kterých pocházel.

Opravdu se jí zvětšilo srdce.

Začalo jí bit silně a rychleji.

Tohle pro ni udělal jen on. Jen on to mohl udělat, aniž by tam byl. Uvědomění si toho všeho na ní pro tu chvíli dopadlo trochu děsivě, ale zároveň to vůbec děsivé nebylo.

Bude muset ještě chvíli počkat, než mu řekne, co teď věděla. I když doufala, že to nebude trvat dlouho.

Nedokázala potlačit úsměv, i kdyby se o to pokusila. Sklonila se, aby se mohla alespoň trochu ocitnout v úrovni očí Moniky a se zeptala: „To řekl Joe?“

„Jo.“

„A proč by to říkal?“

Monica si trochu poskočila. „Asi proto, že jsi jeho člověk, víš? Říkal, že tě budeme zbožňovat.“

Liliana ztuhla. „Ano?“

Dívka se široce usmála. „Tuším, že jo.“

Místnost ztichla.

Nebo to možná byla jen ona.

Jeho člověk.

Jeho. Člověk.

Hm.