Effortless - EPILOG

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Tom znovu zatahal za rukávy své bundy a popáté si na židli poposedl. Celé tohle setkání by nemělo být velkým problémem – na tenhle okamžik čekal dobu, která mu připadala jako celá věčnost.

Byl připravený.

Přesto se vrtěl.

„Přestaň takhle poskakovat,“ řekl mu táta a aby to zdůraznil, významně se na něj podíval. Zafungovalo to jen na vteřinu a pak se znovu vrátil ke své činnosti. „Proč jsi tak nervózní, Tommaso?“

„To opravdu nevím,“ přiznal.

„Dej mu na chvíli pauzu,“ řekl Damian z druhé strany stolu, zatímco se díval do obrazovky svého telefonu. „Myslím, že vzhledem k tomu všemu je to naprosto normální. Když si musel Joe promluvit s Lucianem, zatraceně skoro prošlapal díru do země. Očividně nezáleželo na tom, kolikrát jsem mu řekl, že Lucian měl jeho hloupý zadek rád. Byl tam a dobrou hodinu či tak nějak stále přecházel tam a zpět.“

„Jo, dej mu trochu pauzy,“ souhlasil Theo. „Nikdo z nás nemůže vědět, jak se cítí. My jsme o tenhle druh věcí nikdy žádat nemuseli. Umím si představit, že to stačí, aby se člověku chtělo zvracet.“

„Dobře,“ řekl Tom, „pokud začneme mluvit o našich pocitech a vracení se zkurvenou pamětí zpět, končím.“

Ostatní muži u stolu ho naprosto ignorovali. Ne, že by ho překvapovalo, když pokračovali ve své konverzaci, jako by vůbec nic neřekl.

„Nemuseli jsme žádat jen proto, že všichni byli mrtví,“ řekl táta.

„Štěstí pro tebe, Tommasi,“ odpověděl Damian. „Moje manželství bylo domluvené, takže jsem měl na výběr buď to, nebo smrt.“

„Říkáš to, jako bys mou sestru k smrti nemiloval,“ ušklíbl se Theo.

„Ne, Lily miluji. V tomhle jsme měli štěstí. “

„Ne, tehdy jsme měli štěstí já s Alessou.“ Ze vzdáleného konce stolu po nich blýskl úsměvem Adriano. Tom byl přesvědčený o tom, že strýc přišel na tohle setkání jen proto, aby mohl sledovat, jak se tu svíjí. „A víš co, když o tom teď přemýšlím, Theo o to svým způsobem požádal. Teď nemám na mysli mého otce. Ten byl mrtvý. I když mě. Požádal mě.“

„Opravdu?“ zeptal se Theo.

„Mnohem spíš řekl než požádal, ale i tak jsem to respektoval.“

Tommas se s pokrčením ramen podíval na Toma. „Omlouvám se, synu. Očividně máš právo být nervózní. Co já kurva vím?“

Tom se zadíval do stropu a přál si, aby ho celého pohltil. S ohledem na to všechno si nemyslel, že by žádal o příliš. Správně?

„Dřív, než si to uvědomíš, bude po všem,“ řekl strýc.

„A snazší, než si myslíš,“ dodal táta.

„Prosím, držte huby,“ zamumlal Tom.

Od mužů obklopujících ho u stolu se ozval smích.

Tomovi jejich vtipkování ve skutečnosti nevadilo, i když předstíral opak. Byli to muži, pod jejichž nohama vyrostl. Byli to muži, kteří ho provedli každým mezníkem v jeho životě, a když zabloudil, zavedli ho zpátky na správné cesty.

Předpokládal, že svým způsobem dávalo smysl, že byli tady, u jeho dalšího životního milníku.

Kolem předních oken restaurace míjeli lidé, což Tomovi pro tuhle chvíli poskytlo rozptýlení. Muži u stolu se vrátili k povídání s jeho tátou, ale Tom jim nevěnoval příliš pozornosti. Byl až příliš ztracený uvnitř své vlastní hlavy, než aby se o to zajímal.

Aby se Tom konečně dostal ze svého omámení, táta se musel dotknout jeho ramene. Tommas se na něj vědoucně usmál.

„Neodmítne tě,“ řekl táta. „Ty to víš, ne?“

„Vím?“

„Co za důvod by měl, aby tě odmítl, Tommaso?“

„Stejný důvod pro odmítnutí, jako má jakýkoli otec, který má dceru, tati.“

Tommas zavrtěl hlavou. „On ví, že jsi dobrý muž. Děláš si obavy pro nic za nic, synu. Má tě rád.“

Tom se zasmál. „Takže?“

„Pravděpodobně už nějakou dobu ví, že to přijde.“

„Nejsou všichni otcové stejní?“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Tommas.

„Je pro ně těžké nechat své dcery odejít.“

„Až moc o tom přemýšlíš, synu.“

„Ona byla vždycky jeho, tati.“

„Ne, když se stala tvou, Tommaso.“

***

„Nová restaurace?“ zeptal se Calisto.

Tommas přikývl. „Vlastně ano.“

Boss Donati si potřásl rukou s Tomovým tátou. Tommas mávl k prázdným židlím, které u stolu čekaly na Calista a muže, které si s sebou přivedl. Za mužem čekali na pozdravení jeho underboss a poradce.

Cross, stále relativně nový tátův underboss, směrem k Tomovi přikývl. Wolf Puzza – Calistův poradce – držel svou pozornost na setkání bossů.

„Posaď se, Cale,“ řekl Tommas s dalším mávnutím.

Jakmile všichni znovu seděli za stolem, Calisto se podíval na Toma. „Dneska je u stolu velice mladý Capo. Je pro to nějaký konkrétní důvod?“

Tomův táta se sám pro sebe zasmál a teprve poté odpověděl: „Ten titul je teď u Tommasa věcí sémantiky. Zjistil jsem, že můj syn pro tu pozici není úplně tak vhodný. Nejlepší práci pro mě odvádí jinde.“

Calisto s vědoucím přikývnutím zajel pohledem ke Crossovi. „Ano, mají své způsoby, jak nás překvapovat, že?“

„Vypadá to tak.“ Tommas s mávnutím ruky dodal: „Kromě toho, Tommaso souhlasil, že začne stínovat Damiana. Což je jedním z důvodů, proč tady při dnešním setkání syndikátů sedí i on.“

„Už mentorovaný tvým underbossem,“ řekl Calisto tónem hlasu, který neříkal nic ohledně toho, co cítil.

„Myslíš si, že je na to příliš mladý?“

Calisto ukázal na svého vlastního syna. „Myslím, že někteří muži jsou prostě pro danou pozici lepší a to bez ohledu na jejich věk.“

„To i já,“ souhlasil Tommas. „Takže jdeme k byznysu?“

Mezi bossi proběhlo přikývnutí; byznys byl vždy na prvním místě. Alespoň jedna překážka dnešního setkání byla překonána. Tom mohl ještě jednou poděkovat Bohu za jeho malé zázraky. Pokud by byla Tomova přítomnost na schůzce Calistovi nepříjemná, pak měl plné právo požádat Tommase, aby jeho syn odešel.

Od Tommase to byla jistým způsobem forma zkoušky. Podle toho, co Tom věděl, táta testoval vody u ostatních syndikátů ohledně daleko mladšího underbosse, který se připravoval na svou roli v Chicagské mafii. Politika mafie byla tím, čím byla. Jistě, Tom ji většinu času nenáviděl, ale tak či tak byla na konci dne stále potřeba.

Zatímco se probírala obchodní pouta mezi Donati Cosa Nostra a Chicagskou mafií, Tom se držel zticha, přesně tak, jak ho táta instruoval. Šlo o všechny standardní, obvyklé věci, které udržovaly mír mezi jejich organizacemi. Některé připravované obchody představovaly peníze pro obě rodiny. Víc politiky, ale Tom zjistil, že tohle mu zas až tak nevadilo.

Nemusel tu prokazovat svoji hodnotu.

Tu už měl.

Setkání zanedlouho skončilo a muži Donati se zvedli k odchodu. Koneckonců, nikdy nebylo pro dvě organizace dobré zůstat na příliš dlouho shromážděné na jednom místě. Federálové by si toho všimli a nikdo nechtěl, aby v kanceláři nějakého panáka v obleku visela na korkové nástěnce jejich společná fotka.

Tomovy nervy se znovu, s jediným pohledem od táty, pustily do svých rychlo otáček.

Teď nebo nikdy.

„Nemyslím si, že je tady něco dalšího k probírání, že?“ zeptal se Calisto.

„Věřím, že Tommaso má něco, o co požádat,“ řekl Tommas a podíval se na Toma. Všechny oči se stočily k němu.

Tomovi vyschlo v ústech.

Kurva.

„O co jde?“ zeptal se Calisto.

Tom promluvil, i když měl pocit, že mu srdce bušilo v krku tak tvrdě, až se mu chtělo zvracet. „Camilla.“

„A co s mojí dcerou?“

Byl si akutně vědom všech ostatních mužů, kteří na něj v tomhle okamžiku zírali. Žádný z nich, kromě Donatiho underbosse, mu nebyl neznámý, ale i tak to stále cítil. Začínal si myslet, že to měl udělal to v mnohem soukromějším prostředí.

„Tommaso,“ tlačil na něj Calisto, „co s Cam?“

Prostě to ze sebe vyplivni, člověče.

Tom to prostě udělal. „Chci požádat Camillu o ruku, a opravdu rád bych k tomu měl tvé požehnání.“

Řekl to. Teď to už bylo venku. Nemohl to vzít zpět. Jeho nervozita začala trochu povolovat. Ale ne moc. Koneckonců, stále od Calista nezískal odpověď.

Zatímco na sebe Calisto a Tom dál pokračovali v zírání, ticho se protahovalo. Někdo si odkašlal a Calisto se nakonec rozhlédl kolem stolu a rozbil tak napětí.

„Nemusíš mě o to žádat, Tommaso,“ řekl.

„Ale chtěl jsem,“ odpověděl Tom.

„To, co jsem řekl, stále platí.“

„Cale,“ řekl Tomův táta, „to jediné, o co žádá, je -“

„Vím, o co žádá,“ vložil se do toho Calisto a ostrým pohledem Tommase přerušil. „Nemusí o to vůbec žádat.“

„Protože mu nedáš své požehnání, nebo...?“

Calisto se ještě jedno podíval zpátky na Toma. „Tom si myslí, že nevím o spoustě věcí. Myslí si, že nevím o tom, co udělal muži v kanceláři klubu, když ten muž moji dceru urazil. Dokonce ani o její obraně nepřemýšlel – zda to nebylo špatně nebo zda to vůbec bylo na jeho místě – prostě to udělal. V té době Tom Camillu stěží vůbec znal. I tak to udělal. A zatímco by se na něj někteří muži mohli možná zlobit, že zabil muže, a nepřišel s tou informací za mnou, udělal to, co mu řekl můj syn. Což je něco dalšího, co oceňuji z až příliš mnoha důvodů, než abych je tu teď chtěl vyjmenovávat.“

Tom se s tichou otázkou v očích podíval Crosse. Nevěděl, že se jeho kamarád rozhodl o tyhle informace podělit s Calistem. Cross jen pokrčil rameny.

„Myslí si, že nevím,“ řekl Calisto a podíval se znovu na Tomova tátu, „jaká dokáže Camilla být, a jak obtížná a báječná je. Myslí si, že nevím, jak na ni čekal, protože navzdory svému neklidnému srdci ona za to stála.“

Calisto s pokrčením ramen dodal: „Přál bych si, aby stále tančila přesně tak, jako to dělala, když byla malá, a aby mě stále potřebovala tak, jako dřív. Přál bych si, aby víc cestovala, aby viděla svět a nechala život, aby zbytek vyřešil sám. Možná bych si dokázal pro svou dceru vybrat milion různých cest, ale tohle jsou ty, které si vybrala ona sama. On je tím, koho si vybrala.

Takže ano,“ zamumlal Calisto s úsměvem. „Myslí si, že nevím o spoustě věcí, ale ano. Já to vím. Tommaso ode mě nemusí žádat něco, co už má.“

Tom si odkašlal, ale zůstal zticha.

„Co jsem ti řekl, když jsi mě ohledně Camilly oslovil poprvé, Tome?“ zeptal se Calisto.

O tom dokonce ani nemusel přemýšlet. Ne ve skutečnosti.

„Tenhle druh rozhodnutí neděláš za Cam ty, protože ji miluješ.“

Calisto ukázal prstem směrem k Tomovi. „Přesně tak. Nežádej mě o něco, co už máš. Dokonce i když jsem chtěl, aby ses mě zeptal, už bys měl vědět, že sis mé požehnání zasloužil už dávno.“

***

„Kam jdeme?“ zeptala se Camilla.

„Projet se,“ odpověděl Tom.

„Nepřijela jsem do Chicaga na víkend, abychom celý den strávili projížďkami kolem, Tome.“

Střelil po ní pohled. „Buď hodná, Cam.“

Znovu se zazubila. „Myslím, že mě máš mnohem radši, když jsem tak trochu ošklivá.“

„To závisí na druhu ošklivosti, zlato.“

Vysoko pod sukní ji stiskl stehno. Zasmála se, ale ruku mu neodstrčila.

„Máš v plánu něco mezi mými stehny udělat, nebo...?“

Tom na ni mrkl. „Později, jo.“

„Noo, teď mě štveš.“

„Rozptyluješ mě a já nás v tomhle okamžiku potřebuji udržet oba naživu.“

„Mmhmm.“

Posunula Tomovou rukou pod svou sukní ještě výš. Reakcí na to se stalo jeho chraplavé zasténání, protože se konečky jeho prstů setkaly s vlhkou bavlnou.

„Ty mě tu zabíjíš,“ řekl jí.

Camilla s jedním ze svých škádlivých zasmání odstrčila jeho ruku pryč.

„Raději mi to později vynahraď.“

„Ty víš, že ano.“

„Vážně se mi nepodaří nijak tě přesvědčit, abys mi řekl, kam jedeme?“

Neunikl mu sugestivní tón hlasu v jejích slovech. Bože, tahle žena byla fakt třída.

„Jsi naprosto samá špinavost, Camillo.“

Hříšně se usmála. „Já vím.“

„Přestaň se mě tu snažit podplatit sexem. Nebude to fungovat.“

Povzdechla si. „Mohl bys mi alespoň něco dopřát, aby mi čas ubíhal rychleji.“

„Připadám ti jako zatracený hlupák? Vím naprosto přesně, kam nás dopřávání ti zavede.“

Camilla se to ani nepokusila popřít.

„Navíc,“ dodal rychle, „už jsme skoro tam.“

„Ach?“

„Jo. Takže zavři svá pěkná ústa a ještě deset minut se hezky chovej.“

Našpulila rty tak, že zatraceně skoro strhl auto ke kraji silnice. Pak by ji mohl dát něco, kolem čeho je opravdu našpulit. Vsadil by se, že by se to jeho dívce i tak líbilo a zatraceně by žadonila o mnohem víc.

Tom se rozhodl nic z toho Camille neříct, protože věděl naprosto přesně, kam by to vedlo dál. Vzala by to jako výzvu a dřív, než by to věděl..., byl by sex. Možná byli oni dva tímhle směrem prostě předvídatelní, ale i tak to stále zbožňoval.

Přesto však pro ně měl pro dnešek plán. A měl v úmyslu ho dovést do konce bez ohledu na to, jak dobře znělo šukání na silnici - nebo dokonce i při jízdě po silnici.

„Prostě tam..., jen seď.“

Camilla protočila oči. „A hezky se chovej.“

„A to.“

„To, co jsi mi řekl, ti připomenu později.“

„Za to si vysloužíš drsné šukání a hezky červený zadek.“

Camilla na něj zamrkala. „Slib mi k tomu ještě dobré využití tvé hedvábné kravaty a jdu do toho.“

Jo.

Naprostá špína.

Tom nelhal. Za necelých deset minut dorazili do cíle. Zcela nová uzavřená komunita Melrose Park se právě začínala zaplňovat nově postavenými domy. Drahými, nádhernými dvou a třípatrovými domy umístěnými na rozlehlých pozemcích. Díky své zastrčené poloze v Melrose

Park byla komunita odstíněna od ruchu a hluku okolí, ale stále byla tak blízko, že z ní cesta do práce nebo kamkoli jinam netrvala na dlouhé lokte.

Co se komunity týče, Tom se o ní dozvěděl v době, kdy bylo ke koupi ještě několik pozemků, které ale rychle mizely. Celkově vzato, byl zde prostor pro třicet domů ve velkolepém měřítku. Jedna z mnoha výhod, když měl člověk peníze.

Camilla se ze sedadla spolujezdce Tomova Mercedesu rozhlížela kolem. Zatímco míjeli jeden dům s masivním mramorovým schodištěm, které vedlo k ještě velkolepějšímu vstupu do třípatrového domu, vykukovala ven.

„Kde to jsme?“ zeptala se.

„Cornerstone Park,“ řekl Tom. „Nově vznikající oplocená komunita uvnitř Melrose. Nehodí se sem nikdo, jehož příjem je pod několika miliony ročně.“

„Myslíš tím, že si to nemůže dovolit?“

„Jo.“

„Jedeme sem za někým na návštěvu nebo tak něco?“

„Nebo tak něco,“ odpověděl.

Camilla po něm střelila pohledem, ale Tom na ni v odpovědi jen mrkl. Pokračovali v jízdě, až se dostali k úplně poslednímu pozemku v komunitě. Tomu, který dosahoval největší výměry, celkem kolem čtyř akrů.

Tom zastavil auto. „Chceš si se mnou vyjít na procházku?“

„Proč, Tome?“

„Mám na mysli třeba se rozhlédnout tu.“

„Po čem, po stromech?“

Zasmál se. „Jsi městský spratek.“

„Hele, vyrostla jsem v Newportu, díky.“

„Moje chyba.“

„Mmhmm. A na to nezapomínej.“

Tom se uchechtl a vypnul motor auta. „Vystup z toho zatraceného auta, Cam.“

Zatímco se Camilla, jakmile vystoupila ven, rozhlížela kolem, vystoupil i on a pažemi se opřel o střechu vozidla. Sklonila se, aby zvedla pár lučních květin, které rostly těsně za nově vyasfaltovaným chodníkem. Tom jejího momentální rozptýlení využil k tomu, aby ze zadních sedadel auta vytáhl jistý předmět. Zatímco obcházel auto, nesl velký modrý tubus, se kterým si dlaněmi pohrával.

Camilla na něj podívala přes rameno a sledovala ten předmět. „To jsou… plány?“

„Možná. Chceš se podívat dovnitř? “

Tom jí nabídl dvě stopy dlouhý tubus. Zatímco mu ho z natažené ruky vytrhla, jedno obočí zvedla vysoko nahoru. Otevřela víčku na jednom konci a pak ho naklonila, aby jí do ruky vypadala zcela nová sada plánů, která byla bezpečně uložena uvnitř. Zatímco ho po očku sledovala, rychle je rozmotala.

Zatímco Camilla nahlížela do dokumentu, tiše a nehybně čekal. Plány na obrovský třípatrový dům. S mramorovými sloupy, které nesly až příliš velký vchod, nadměrně obrovské pokoje jako stvořené pro královskou rodinu a velkolepé foyer ne s jedním, ale hned dvěma točitými schodišti, která vedla do horních pater domu. Deset pokojů. Dvanáct koupelen. Garáž pro šest vozidel a vnitřní bazén.

„Páni,“ řekla Camilla. „Vypadá to úžasně, Tome.“

„Myslíš?“

„Jo, rozhodně. Zbožňuji to. Kdy jsi to nechal udělat?“

„Před pár měsíci.“

Poté, co si na té obchodní schůzce promluvil s jejím tátou, a jeho vlastní táta ho upozornil na tuhle nově vznikající komunitu, popadl poslední pozemek. A pak si pospíšil se stavebními plány.

Tom chtěl ohledně jejich budoucnosti ukázat Camille něco hmatatelného a to, co s ní chtěl sdílet.

Camilla se otočila, takže teď byla k Tomovi zády. Pohledem těkala mezi rozloženými plány v rukách a surovou zemí před sebou.

„Už jsi vybral místo pro dům?“ zeptala se.

Tom udělal krok vpřed a z vnitřní kapsy bundy vytáhl další předmět. Zatímco se připojil k jejímu boku a kývl ke vzdálenému místu pozemku, kde byl zatlučený malý kolík, malou krabičku před Camilliným pohledem skrýval. Kolík měl jasně oranžovou barvou, takže byl dobře viditelný i z dálky.

„Vlastně támhle.“

„Proč tam?“

„Protože pak bude do oken naší ložnice ráno nakukovat vycházející slunce. Vím, že když se připravuješ na nadcházející den, ráda se koupeš v ranním světle.“

Camilla se k němu otočila a v hnědých očích ji hořela otázka, ale Tom už klečel na zem. Pohledem rychle těkala mezi jeho úsměvem a černou sametovou krabičkou, kterou držel otevřenou. Přímo uprostřed jeho dlaně spočíval v krabičce zásnubní prsten jeho mámy. Tří karátový

broušený diamant s princeznovským řezem v koruně menších diamantů na vrcholu kroužku z bílého zlata.

„Vím, že věci jsou občas bláznivé a že máme spoustu práce,“ řekl Tom.

Camilla se roztřeseně nadechla. „Trochu, jo.“

„Ale myslím, že také víš, že to pro mě a pro tebe nic nemění. Ať už je to teď, nebo za deset let, budu chtít pro nás stále totéž.“

„Vždycky najdeme cestu, že?“

„My ano.“

Camila si jednou rukou přejela přes obličej. „Neopovažuj se mě rozbrečet, Tommaso.“

„To není tvůj styl, hm?“

„Ani náhodou.“

Až na to, že oči už jí natékaly neprolitými slzami a byla zatraceně blízko k tomu, aby jim začaly padat dolů po tvářích.

„Provdej se za mě, Camillo. Staň se mojí ženou. Dej mi své navždy.“

„Ani jsi to nemusel pokládat jako otázku. Už to víš, Tome.“

„I tak mi to dopřej, Cam.“

„Ano, provdám se za tebe,“ zašeptala.

Jeho rty byly na jejích ještě dřív, než vůbec stihla dokončit větu. Rychle ji setřel těch pár slz, které jí unikly z očí, protože jak řekla..., brečet prostě nebylo v jejím stylu. I když šlo o slzy štěstí.

Mohl z toho udělat nějakou velkolepou show nebo ohledně toho pronést mnohem větší řeč, ale to nebyl jeho styl. Jeho láska ke Camille nebyla pro to, aby ostatním dopřáli jejich potřebu šťastného konce, a tohle už nadcházelo dlouho.

Láska nerada čekala.

Jejich láska ho to naučila.

***

O šest měsíců později…

„Je škoda, že jsme nemohli mít svatbu v Chicagu.“

„Mami,“ řekl Tom a dlouze se na ni podíval, aby ji uklidnil.

Když kolem své ženy v soukromé místnosti kostela procházel Tommas, uchechtl se. „Dneska už znovu nezačínej s tím svým starým kňučením, Ello. Je to den nevěsty, a ty to víš. Budeš mít své vlastní nevěsty, abys mohla jednoho dne uspořádat ty největší svatby v Chicagu.“

Abriella zamlaskala jazykem a přitom protočila oči. „Prostě to jen říkám. Pak by tu možná mohlo být pro Tommasa víc lidí z naší rodiny.“

„A kde by to pak zanechalo Camillinu rodinu?“ zeptal se táta.

„No…“

„Přesně tak,“ řekl Tommas, když jeho žena nedokázala přijít s vhodnou odpovědí. „Tohle je poslední den mladé ženy žijící v New Yorku – její poslední den, kdy se vzbudila a věděla, že její rodina byla jen kousek cesty od ní. Myslím si, že to, že sklonit se před jejím přáním, aby měla svatbu tady, na konci dne nepředstavuje až tak velký problém.“

Tomova máma si povzdechla, ale přesto se usmála. „Ne, myslím, že ne.“

„Vážeš si to špatně, Tommaso.“

Při tátově opravě sám pro sebe zareptal. Zatímco mu Tommas opravoval uzel na kravatě, předstíral, že jeho syn neřekl ani slovo.

„Není to špatně,“ řekl Tom, „jen nakřivo.“

Zatímco táta pracoval na tom, aby bylo světle šedé hedvábí uvázané do dokonalého, rovného uzle, zvědavě se na něj podíval. „Umíš si ji přece uvázat.“

To ano.

Byl jen...

Tápající.

Nervózní.

Roztřesený.

Klopýtající.

„Ach,“ řekl táta, jako by mu dokázal číst myšlenky. „Víš, to ráno, kdy jsem se ženil s tvojí mámou…“ Tommas se odmlčel a položil ruce na synova ramena. „Dvakrát jsem si obul boty špatně. Taky jsem najednou zapomněl, jak si zavázat tkaničky. Ten den mě Damian zachránil a už nikdy o tom nepromluvil.“

„O tomhle jsi mi nikdy neřekl,“ ozvala se Abriella z druhé strany místnosti.

Tommas ani na okamžik neodvrátil pohled od svého syna. „Abriella byla ta jediná věc, kterou jsem si byl ve svém životě nejjistější a ten den naší svatby… kvůli svým nervům jsem se potácel jako idiot.“

Tom se zasmál a část ostrosti se vytratila. Táta ho poplácal po tvář a přikývl.

„Jsem na tebe hrdý, synu.“

„Ano?“ zeptal se.

„Samozřejmě. Jak bych nemohl? “ Tommas se zasmál a rychle řekl: „V posledních několika letech jsi mi rozhodně některé věci zkomplikoval, ale také jsi mě naučil důležité věci. Ohledně toho, jak být dobrým bossem a dobrým otcem. Miluji tě, můj chlapče. Moje krev, hm?“

Tom přikývl. „Jo, tati.“

Tommas ho pustil a zkontroloval čas na hodinkách. „Sakra, Ello. Máme jen třicet minut, abychom se ujistili, že jsou dívky připraveny a pak došli na naše místa.“

„Ach, uklidni se. Není potřeba spěchat, Tommy.“ Abriella se zastavila vedle Toma, sevřela jeho čelist do dlaní a políbila ho na tvář. „Miluji tě, Tommaso. Vybral sis s ní dobře. Ty to víš, že?“

„Samozřejmě, mami.“

Abriella ho s mrknutím poplácala po tváři silněji, než předtím táta. „A nezapomeň na to.“

Jak by mohl?

Tom celý život strávil tím, že sledoval své rodiče, jak se navzájem milují. Výjimečně silného muže a stejně silnou ženu, kdy žili čestně a otevřeně pro svou lásku. Oni byli těmi, kdo ho to naučili, že drsné a obtížné ženy byly ty, které nejvíc stálo za to milovat. Oni si z toho vytvořili zábavu pro celý život.

„Pojď, Ello,“ řekl táta a mávl teď už k otevřeným dveřím.

„Jsi tak netrpělivý,“ zamumlala Abriella, když odcházela od syna.

„Jo, jo.“

„A proč jsi mi neřekl o našem svatebním dni? A ani nepomysli na to, že jsem to zapomněla jen proto, že uplynulo pět minut.“

„Bože můj, Ello,“ zasténal táta, zatímco oba zamířili na chodbu. „Nemusíš vědět všechno.“

„Ano, musím, Tommy! I tu každou poslední maličkost.“

„Jsi směšná. A doufám, že to víš.“

„Ano, a kdo to ze mě takhle udělal?“

Tom se zavrtěl hlavy přešel zavřít dveře. Tak se hašteření rodičů utlumilo, až následně díky vzdálenosti utichlo. Toma i tak jejich pseudo hádka ukonejšila a připomněla mu roky minulé. Také mu pomohla ukonejšit zbytek nervozity.

Vrátil se zpátky před zrcadlo, aby si do kapsy zastrčil odpovídající kapesníček a narovnal manžetové knoflíčky na rukávech. Počítal, že nebude trvat dlouho, než za ním někdo přijde požádat, aby mu pomohl uklidnit jeho nadšené sestřičky, než se vydají na svou cestu uličkou. I když za oběma dívkami zamířili jeho rodiče, aby se s nimi vypořádali, Sara s Rebekou se pravděpodobně neuklidní dřív, než za nimi nedorazí Tom, aby jim ještě jednou vysvětlil, proč byl pro něj tento den tak důležitý.

Jeho pozornost od zrcadla na okamžik odvedlo zaklepání na dveře soukromého pokoje. Vypadalo to, že očividně nebude ani na okamžik sám.

„Jen minutku,“ zavolal.

Pohledem se vrátil zpátky do zrcadla. Ať už byl za dveřmi kdokoli, zřejmě nechtěl čekat, protože právě otevřel dveře a vklouzl dovnitř.

Při pohledu na to, jak do místnosti vklouzla ta nejkrásnější žena v nejúžasnějších šatech, na místě ztuhl. Zatímco za sebou Camilla dveře zavřela a zamkla, střelila po něm úsměvem. Pohledem přejel od zdola nahoru po slonovinově zbarvené krajce šatů ve stylu mořské panny, které měla na sobě.

Bylo to úplně poprvé, co uviděl šaty, které si pro jejich den vybrala. Padly jí jako rukavice – dokonale objímaly každou její křivku a při tom pohledu mu vyschlo v ústech. Spadané rukávy, skromný živůtek a velmi hluboký výstřih vzadu.

Asi před měsícem si nechala přebarvit vlasy ze stylu mořské panny do hnědého odstínu, o kterém přísahala, že byl nejblíž její přirozené barvě vlasů, na který si vzpomínala. Divoké, chaotické kudrlinky byly v jejich den vyčesané do vysokého drdolu.

Přemýšlel, jak dlouho jí ta hnědá vydrží.

Makeup měla nanesený do stejného stylu, kdy podél linie obočí měla nalepené třpytivé krystalky a na očích měla tmavé stíny. I když dnes však měla světlejší odstín rtěnky.

Tomovi se konečně podařilo znovu získat svůj hlas a otočil se od zrcadla směrem k ní. „Co tady děláš, Cam?“

S pokrčením ramen přešla místností k němu. „Konečně se mi podařilo na pět minut od August vyplížit pryč. Je jako zatracená tyranka.“

„Je to tvá svědkyně. Jejím úkolem je udržet tebe i všechny ostatní v lajně a dostat je včas přesně tam, kde mají být.“

„Jo, no, mám asi deset minut, než zjistí, kam jsem šla. Pojďme to udělat rychle, Tome.“

„Rychle - co?“

Popadla ho a přitáhla si ho k sobě k polibku. K tomu druhu polibku, díky kterému měl penis naprosto tvrdý a z hrudi mu uniklo zasténání. Nezbyl tu žádný prostor na otázky ohledně toho, co chtěla. Sakra, ten příslib sexu mohl cítit přímo na jeho jazyku.

„Nemyslel sis, že budu čekat celou věčnost, až tě uvidím ve smokingu, a pak ještě čekat až hluboko do noci, abych tě z něj dostala, že ho?“

Tom se zasmál. „Ne, nijak mě to nepřekvapuje, ne. Vypadáš…“

Camilla na něj zamrkala. „Jak, Tome?“

„Tak nádherně, zlato.“

Její úsměv vykvetl doširoka a byl celý hříšný. „Neznič mi makeup a udělej to rychle, ale dobře, dobře?“

„Tu výzvu přijímám.“

Na svatbu dorazili o pět minut později.

Její make-up byl naprosto v pořádku a zatímco zaujímali svá místa, stále byli naprosto bez dechu. Když kdosi řekl, že je našli společně v místnosti nahoře, mezi lavicemi kostela zazněl smích.

Stálo to za to.