SF - 25. kapitola

Překlad: Rebelka

Austin

„Máš hotový ten úkol, chlapče?“

Levi vzhlédl od učebnic americké historie a kývl hlavou. Žvýkal pero, když se zeptal: „Něco nového o Axovi?“

S povzdechem jsem mu prohrábl rukou světlé vlasy a řekl: „Zatím nic, chlapče. Zatím nic.“

Každý den to bylo stejné. Každý den to byla stejná odpověď víc než zatracený měsíc. Axel utekl tu noc, kdy utekl policajtům, a my jsme neměli ponětí, kde je.

Podělanej A.

Přívěs ozářily jasné reflektory, a když jsem se podíval z okna, uviděl jsem obrovský náklaďák Dodge. Bezpochyby nějaký bohatý vysokoškolák, který si přijel pro dávku. Od té noci, kdy se Porter předávkoval, jsme museli obchodovat z našeho rajónu. Porter byl pořád v kómatu, a dokud se neprobudí, měli policajti Axela jako hlavního podezřelého z dealování. Axela, který byl na útěku.

„Leve, musím vyřídit nějaké záležitosti. Za patnáct minut zkontroluj mámu, jo? Potřebuje další dávku léků.“

Levi přikývl a se smutným výrazem ve tváři sledoval, jak odcházím z přívěsu. Nenáviděl mě za dealování, nenáviděl, že jsem nahradil Axela jako Giovu pravou ruku.

Sotva jsem vyskočil z přívěsu, otevřely se dveře náklaďáku a z nich vystoupil, Rome Prince, který mě pekelně překvapil. Dveře přívěsu za mnou se rozletěly a Levi proběhl kolem.

„Rome!“ zařval a Rome se nad bratrovým nadšeným pozdravem, usmál. Rome, natáhl ruku a přitáhl si ho k hrudi a řekl: „Leve, kamaráde můj. Jak se máš?“

Levi přikývl a pokrčil rameny. „Asi dobře. Axe chybí, ale Austin je teď víc nablízku. Moje máma… není moc dobrá.“

„Já vím, chlapče. Ale snaž se být silný, jo?“

„Jo.“ Leviho tvář se rozjasnila. „Byl jsi úžasný v tom mistrovském zápase, Rome. To vítězství v TD bylo šílené!“

Rome se, zasmál a hravě praštil Leviho do ruky. „Díky, chlapče. Nebylo to tak ošuntělé.

„Leve,“ řekl jsem, když jsem je oba pozoroval. „Běž dovnitř. Potřebuju mluvit s Romem o samotě.“

„Ale…“

„Dovnitř. Hned,“ řekl jsem přísně, a když jsem se naposledy podíval na Roma, Levi zamířil dovnitř.

„Co kurva děláš tady v tomhle zapadákově?“ řekl jsem, když jsem šel k Romeovi a pátral v parku po Giovi. Nechtěl jsem, aby můj nejlepší kámoš dostal nějakou sračku.

Ani jsem to nečekal, ale Rome, ke mně kráčel cílevědomě a praštil mě přímo do obličeje. Zapotácel jsem se, ale vzpamatoval se natolik, že jsem se narovnal a strčil do něj, až narazil zády na korbu náklaďáku.

„Co to kurva je, Rome!“ Zasyčel jsem a vyplivl krev z úst.

Rome, mi prostě srazil ruce z košile a setkal se se mnou hrudí.

„Co to kurva děláš, třiaosmdesátko?“ řekl tiše a jeho oči se zabořily do mých. „Tohle je teď tvůj život?“ řekl a gestikuloval kolem mě rukou. „Tohle sis vybral?“

„Jdi do prdele, Rome! Nevíš ani hovno!“

„Co vím, je, že můj nejlepší kámoš, chlap, kterýho vidím jako svýho bráchu, se hrabe v díře, z které nebude moct vylízt. Neviděl jsem tě už tejdny, nemám ani ponětí, co se kurva, děje ve tvém životě!“

Sklonil jsem hlavu, ustoupil a dal si ruce za pas. „Musím to udělat, chlape. Musím se postarat o rodinu. Axe je někde zalezlej. Mamince je hůř.“

Rome, zaklonil hlavu a řekl: „Víš, děkan je přesvědčenej, že máš něco společnýho s Porterovým předávkováním. Prohledává areál školy a hledá někoho, kdo by tě mohl s tím kšeftem spojit. To, že jsi tady, evidentně prodáváš koks s Heighters, ti žádnou laskavost neudělá.“

„Kurva! Já vím, ale –“

Rome, mě najednou chytil za ruku a já překvapeně zvedl obočí. „Hele, třiaosmdesátko, nejsem tady, abych ti kvůli tomu kšeftování, tý partě, natrhnul novou. Chápu, o co se snažíš. Jsem tady, abych ti dal vědět, že Le –“

„AUSTINE! AUSTINE!“ Krev mi ztuhla v žilách, když tichem noci prořízl ticho Leviho hlas, odřízl Romea, a já se otočil a uviděl ho, jak utíká z přívěsu, bledý jak sníh a z očí mu tečou slzy.

Vyrazil jsem mu vstříc, a jak jsem ho držel za ruce, jeho tělo se třáslo jako list ve vichřici.

„Máma, Auste! Nemůžu ji probudit! Nechce se probudit!“

Cítil jsem za sebou Romea a slyšel, jak nadává. Ale moje nohy už se pohybovaly do přívěsu a do mámina pokoje. Vypadala, jako by spala, ale když jsem se přiblížil k její posteli, viděl jsem, že je přízračně nehybná a její hruď se sotva hýbe.

Byl to její dech.

Zaslechl jsem ve dveřích skřípění, otočil jsem hlavu a uviděl tam Romea, jak zírá, jeho paže objímala Leviho a můj bráška brečel.

„Ona se neprobudí, Rome. Co mám, kurva dělat?“

Rome, polkl, ale když se přesunul do pokoje, řekl: „Vytáhni ji z postele. Odvezu nás na pohotovost.“

„Ale… kurva! Nemám na to peníze. Nevydělal jsem dost peněz na její péči. Axe s tím vším odjel a já jsem to ještě nebyl schopen vynahradit.“

Romeova tvář zkameněla. „Zapomeň na ty sračky a prostě ji dostaň do toho zasranýho náklaďáku! Jedeme!“

Nepotřeboval jsem další přesvědčování, a když jsem vzal mámu do náruče, skočil jsem dozadu do náklaďáku, Leviho vedle sebe a Rome pálil gumy z parku.

S mámou v bezvědomí položenou na klíně jsem popadl Leviho za třesoucí se ruku. Vzhlédl jsem k jeho slzícím očím, nakonec jsem ho chytil kolem krku a přitáhl si ho k sobě.

Jeho vzlyky přišly ztuha. „Je to ono, Auste? Ona umře?“

Neměl jsem kurva ponětí, jak na tuhle otázku odpovědět. Nechtěl jsem na to sám myslet.

„Auste?“ zeptal se Levi znovu.

„Já nevím, chlapče. Ale myslím, že bychom se stejně měli připravit.“

Levi popotáhl a zastrčil obličej do mé košile. „Nechci, aby odešla. Nechci být sám.“

Bojoval jsem s knedlíkem v krku a vtiskl mu polibek na hlavu. „Nikdy nebudeš sám, chlapče. Vždycky budeš mít mě.“

Když jsem se ve zpětném zrcátku setkal s ustaranýma očima Romea, sevřel jsem Leviho pevněji a podíval se dolů na maminku. „Resisti, mamma. Resisti… ti prego.“

Vydrž, maminko. Vydrž… prosím tě.

***

Maminku odvedli do pokoje ve čtvrtém patře. Po jediném pohledu doktora ji okamžitě vpustil.

Vyšel jsem z ošetřovny, vešel jsem do čekárny a okamžitě se zastavil. Byli tam všichni mí přátelé a Levi vystrčil hlavu za mými zády a pomalu se přesunul stranou.

Když jsem se díval podél řady tváří, byly všechny smutné a tiché. Rome, mě viděl vejít, vrhl ustaraný pohled na Molly a postavil se proti mně.

„To jsi je sem všechny přivedl kvůli mamince?“ Zeptal jsem se Romea a on lítostivě zavrtěl hlavou.

Obočí se mi zmateně stáhlo a zachytil jsem, jak se na mě Cass ze zadní části místnosti mračí.

„Tak co –“

„To je Lexi, Austine,“ řekl, Rome tiše.

Žaludek se mi prudce sevřel a ruce se mi začaly třást. Rome, byl bledý a já viděl, jak si Ally a Molly otírají slzy z očí.

„Co-co je s Lexi?“ řekl Levi vedle mě a já jsem v jeho hlase zaslechl paniku. Ten kluk si ji idealizoval, to jediné setkání se mu navždy vrylo do hlavy.

Řím mu přejel rukou po tváři, já jsem natáhl ruku a vzal ho za paži. „Co je s ní?“

„Zhroutila se na nás dnes večer. Ona… kurva, Carillo, je silně anorektická. Byla odříznutá.“

Měl jsem pocit, jako by mi někdo prorazil díru do hrudi. Znovu se zhroutila. Kurva! Znovu se zhroutila. Viděl jsem znamení, ale myslel jsem si, že bez toho stresu z Výškařů bude v pořádku… KURVA!

„Kde je?“

Rome, švihl bradou. „Pokoj patnáct. Ale je na tom špatně, Austine. Vypadá fakt kurevsky špatně.“

„Co je anorektická, Austine?“ Zeptal se Levi a já se podíval do jeho zkamenělé tváře.

Zhluboka jsem si povzdechl a řekl: „Hladoví, Leve. Hladoví po jídle.“

Leviho obočí se zmateně stáhlo. „Proč… proč by se hlady trápila?“

Položil jsem mu ruku kolem ramen a řekl: „Protože je nemocná. Už ji má dlouho. Nevidí se tak, jako my vidíme ji… krásnou… dokonalou.“

Cass vyskočila ze sedadla a setkala se se mnou. „Cože byla?“

Zamračil jsem se a zopakoval svá slova. „Anorexii má od šestnácti let. Dostala se z toho dost na to, aby mohla jít na vysokou, ale letos jí to zase přišlo těžké.“

„A jak to sakra víš?“ řekla Cass rozhořčeně, jako by ji vynechali z nějakého velkého spiknutí.

„Protože jsme spolu už měsíce a ona mi to řekla! Řekli jsme si všechno. Sakra, opustil jsem ji jen proto, že jsem pro ni nebyl dobrý, Cass. Chtěl jsem ji zachránit před nebezpečnými věcmi, které jsem nucen dělat pro svou rodinu. Ale já ji kurva miluju! Je to pro tebe dost dobrá odpověď? Opustil jsem ji, protože ji miluju!“

Cassiin spodní ret se zachvěl a oči se jí zalily slzami. „Ty ji miluješ?“

„Cass, já ji kurva zbožňuju. Je pro mě vším. Ale můj život je tak v prdeli. Nechtěl jsem ji taky stáhnout ke dnu.“

Zvedl jsem hlavu a přitáhl si Leviho k sobě. „Ty zůstaň tady s Romem. Já se musím dostat ke svý Pix.“

Rome, vzal Leviho za ruku. „Zůstaň s náma, kluku.“

Molly vstala a objala Leviho kolem ramen, ale Levi se ohlédl na mě. „Mamma i Lexi jsou obě tady, Austine.“ Oči mu klesly na podlahu. „Co když je obě ztratíme?“

Šel jsem k Levimu a podíval se mu přímo do očí. „Nebudu ti lhát, kluku. Mamma je na tom fakt špatně. Věděli jsme, že tenhle den přijde. Ale Pix…“ zhluboka jsem se nadechl a podařilo se mi potlačit slzy. „Udělám všechno, co budu moct, abych se k Pix, dostal.“

Levimu se zachvěl spodní ret a zašeptal: „Přísaháš?“

Vydechl jsem. „Lo guiro.“

Prakticky jsem vyběhl z pokoje a zamířil chodbou, až jsem se dostal do pokoje číslo patnáct. Dveře byly zavřené a ztěžka se mi dýchalo.

Tři kroky.

Tři kroky, než jsem prošel těmi dveřmi.

Tři kroky, než jsem stanul před Pix… mou dívkou s těžkou anorexií.

Myšlenky na to, jak by mohla vypadat, mi kroužily hlavou, ale když jsem se nadechl a otevřel dveře, nic, na co jsem myslel, mě na tohle nemohlo připravit.

Dusil jsem se vzlykem, ztuhl jsem u dveří a díval se na dívku na posteli. Dívku, která nebyla víc než kostra s kůží, černé vlasy měla nepravidelné a tenké a rty bleděmodré a bez života.

Kolem ní pípaly přístroje a z kůže jí trčely pytlíky s tekutinami. Nemyslel jsem si, že bych mohl snést pohled na ni v takovém stavu, ale nasával jsem trochu odvahy z hloubi svého břicha a nutila jsem své těžké nohy, aby se pohybovaly krok za krokem.

Jeden… dva… tři… čtyři…

Slzy mi zamlžily oči, když jsem zíral na Pixi ležící na posteli. Il mio piccolo folletto rotto… Moje zlomená malá víla.

Pixiiny oči byly upřeny do prostoru na nejvzdálenější straně pokoje a já se zhroutil na židli vedle ní, zíral na její drobné tělo a natahoval se, abych jí přejel prstem po ruce. Ani se nepohnula. Ani se na mě nepodívala.

„Pix,“ zašeptala jsem a můj tiše ovládaný hlas zněl jako výkřik ve sterilním pokoji.

Tentokrát jsem propletla její ruce mými, skoro jsem se lekla, jak jsou studené na mé kůži. Cítila jsem každou kost, každý kloub. Nemohla jsem uvěřit, jak rychle za posledních pár týdnů upadla. Musela jíst nic.

„Pix, prosím… podívej se na mě,“ prosil jsem a nakonec Lexi stočila hlavu ke mně a já málem v šoku ucukl.

Její světle zelené oči byly tupější než obvykle a vypadaly na její štíhlou tvář příliš velké. Její silně propadlé tváře hyzdily skvrny suché kůže, tak ostré, že to vypadalo, jako by použila černý ruměnec na kostech. Šlachy na krku byly vidět a klíční kost vyčnívala v téměř smrtícím úhlu.

„Pix… kurva. Pix…“ zašeptal jsem, když mi po tváři stékaly slzy. Ale za jejíma bledýma očima nebylo nic. Žádný záblesk emocí, dokonce ani poznání.

„Mluv se mnou, Pix.“

Pořád nic, ozvalo se neustávající pípání a ona odvrátila hlavu.

V panice jsem se postavil a prstem jsem jí pohladil obličej, aby se setkal s mým. „Mluv se mnou, Pix, prosím. Je mi to líto. Je mi to tak zatraceně líto. Opustil jsem tě, protože jsem si myslel, že je to pro tebe nejlepší. Nemyslel jsem si, že se tohle stane! Snažil jsem se tomu zabránit!“

Zvuk otevírání dveří mě přiměl ustoupit a vstoupil muž v bílém plášti. Jeho obočí sebou škublo, když mě uviděl vedle postele.

„Je mi to líto, synu. Neuvědomil jsem si, že Lexi má návštěvu. Sem smí jen rodina.“

„Jste její doktor?“ Zeptal jsem se v zoufalství.

Natáhl ruku. „Jsem doktor Lund, Lexiin psychiatr.“

Vzal jsem ho za ruku a zeptal se: „Bude v pořádku? Prosím, řekněte mi, že bude v pořádku.“

Hlava se mu naklonila na stranu, s podivným výrazem si mě prohlížel, a když vrhl pohled na Lexi, která stále nehybně ležela na posteli, pokynul mi, abych za ním šel ven.

Váhal jsem nad tím, co mám dělat. Nechtěl jsem nechat Pix samotnou. Chtěl jsem zůstat s ní… utěšit ji, ale doktor Lund mě poplácal po zádech. „Pár minut bude v pořádku, synu.“

Když jsme vyšli na chodbu, zahlédl jsem své přátele, kteří čekali venku a Rome je starostlivě pozoroval.

„Jaký vztah máš s Lexi, synku?“ zeptal se doktor Lund. Nevěděl jsem, jak mu mám odpovědět. Nikdy jsme si nedali nálepku. Ale v srdci jsem věděl, co pro mě znamená… všechno.

Podíval jsem se doktoru Lundovy do tváře a prostě jsem řekl: „Ona je moje rozbitá Pixie a já jsem její šmejd z přívěsu.“

Doktor Lund si mě zvláštně prohlížel, pak jsem uviděl, jak se zezadu kvapně blíží další doktor – doktor, který před všemi těmi měsíci doručil zprávu, že mamince zbývají už jen měsíce života – a drží se dámy s blonďatými vlasy.

Byl to Lexin tatínek a to, co vypadalo jako Lexina máma.

„Nigeli? Dostali jsme se sem tak rychle, jak to šlo,“ řekl doktor Hart, když stál vedle nás, svíral ženě ruku, a já jsem viděl, jak se mu na tváři mihlo poznání, když se na mě podíval. „Pane Carillo,“ řekl pevně.

„Dobrý den, pane,“ odpověděl jsem a sklonil hlavu.

„Právě jsem od doktora Smalla slyšel, že vaši maminku přijali. To je mi líto, synu. Musí to pro vás být velmi těžké.“

„Děkuji, pane,“ řekl jsem zlomeně, ale nespouštěl jsem oči ze standardních dlaždic.

Doktorka Lundová si rozpačitě odkašlala a otočila se k Lexině mamince a tatínkovi. „Tady Austin mi právě říkal, jak jsou s Lexi… zapleteni.“

Viděl jsem, jak se po tvářích doktora a paní Hartových mihlo překvapení, a pak se jejich obočí starostlivě spojilo. „Je silně anorektická, Austine. Víte to?“ Doktor Hart řekl ledově.

„Ano, pane,“ odpověděl jsem. „Vyprávěla mi před časem svou anamnézu.“

Doktor Hart kývl hlavou a vyměnili si s manželkou pohledy plné silného překvapení.

„Víte, že se jí to vrátilo?“ zeptala se maminka sotva slyšitelným hlasem. „Můžete nám říct proč?“

Zavrtěl jsem hlavou, cítil jsem se jako kus hovna, když její maminka ronila slzy. „Zrovna jsem za ní byl. Nějakou dobu jsem ji neviděl. Já ne… já…“ odmlčel jsem se, neschopen pokračovat.

Doktor Hart mi položil podpůrnou ruku na rameno. Podíval jsem se dolů na to jednoduché gesto a nohy se mi málem podlomily. Nikdo mě nikdy předtím takhle neutěšil… nikdo kromě Pix. Všichni se mě vždycky báli kvůli gangu, ke kterému jsem byl připoutaný.

Doktor Hart se obrátil na doktorku Lundovou. „Jak je jí?“

Doktorka Lundová si povzdechla. „Nereaguje. Uzavřela se. Nespolupracuje, Maxwelli. Vůbec ne. V tuhle chvíli ani nemluví. Lže svým přátelům a poslední měsíc se schovávala, aby se nikdo nedozvěděl o tom, že připravuje její tělo o jídlo.“

Srdce mi bušilo příliš pomalu, když jsem poslouchal zprávy. Nereaguje. Uzavřela se. Ani nemluví. Lže svým přátelům. Schovává se. Zbavuje své tělo jídla.

„Nemáme ponětí, jak se s tím vypořádat, Nigeli. Nemůžu uvěřit, že jsme se sem zase vrátili.“ Lexin táta vypadal zlomeně a zastrčil si manželku pod paži. Svou ženu, která byla k neutěšení.

Doktorka Lundová se podívala na doktora Harta a řekla: „Stejně jako minule, Maxwelli. Musíme jí dát čas. Oba jsme věděli, že ztráta Daisy může vyvolat recidivu, jako je tahle.“

„Daisy? Kdo je Daisy?“ vyhrkl jsem a doktor Hart střelil pohledem po mně.

„Byla to Lexina nejlepší kamarádka, Austine. Zhruba ve stejné době jim byla diagnostikována anorexie, byli hospitalizováni společně. Byly nerozlučné.“

Při tom, co doktor Lund řekl, mnou projel silný strach. „Vy… vy jste říkal, že jste ji ztratili? Chcete říct, že ona…?“ Nedokázal jsem to slovo vyslovit.

„Daisy zemřela minulé léto. Znovu se zhroutila, přede všemi to skrývala… přesně tak, jak to dělala Lexi…“ Paní Hartová propukla v pláč, přerušila doktora Harta. Přitáhl si ji k sobě a vtiskl jí rychlý polibek na hlavu. „Daisyino tělo už nedokázalo bojovat s anorexií a zemřela na selhání srdce. Byla příliš hubená a její tělo se uzavřelo.“ Doktor Hart mi položil ruku na rameno. „Austine, Lexi byla s ní, když zemřela. Držela Daisy za ruku až do posledního dechu. Obávám se, že Lexi je také ve vážném nebezpečí.“

Bože! Pix… čím sis prošla? A proč jsi mi to, kurva, neřekla?

Najednou se za mnou objevil, Rome. „Austine, doktor tvé maminky právě Přišel. Chtěli tvé údaje o pojištění.“

Sklopil jsem hlavu do dlaní. „Kurva, Rome. Nemůžu si to dovolit. Ale nemůžu, opustit ani Pixi. Co mám, kurva, dělat? Jsem úplně ztracenej.“

Rome, přistoupil ještě blíž a zašeptal: „Postaral jsem se o to, chlape. Vím, že se ti to nebude líbit, ale potřebuješ pomoc. Jediné, co musíš udělat, je být tady pro svou rodinu a pro svou holku. Věř mi, vím, jaký to je pocit.“

Hlava se mi prudce zvedla a já se pokusil jeho pomoc odmítnout. Rome, mi zahákl ruku za zátylek, přitáhl si mě blíž a řekl: „Teď není čas na to být pyšný, Carillo. Opři se o své přátele. Opři se o mě. Tohle je tvoje poslední rozloučení se ženou, která ti dala život, a vzbuzení naděje v ženě, se kterou chceš strávit zbytek života.“

Tentokrát přišly slzy husté a rychlé a já se chytil Romea jako o život a vylil jsem na něj hromadu potlačovaného žalu.

Po minutě nebo dvou, kdy slzy uschly, mě Rome, poplácal po zádech a otočil jsem se k doktorce a paní Hartové a řekl: „Musím jít za mámou. Brzy se vrátím, ano? Řekněte Pixy, že se vrátím.“

Oba přikývli, když mě Rome, neochotně odváděl na oddělení na druhém konci chodby. Venku čekali všichni mí přátelé: Cass a Jimmy-Don, Ally a Reece a Molly, kteří se pevně drželi mého malého brášky.

Levi zvedl hlavu, oči rozšířené strachem, když jsem se vrátil, a já mu zamával, aby šel se mnou. „Musíme vidět maminku, kluku,“ řekl jsem skleslým, chraplavým hlasem.

Levi vstal a se statečností, kterou bych nikdy nepovažoval za možnou, se postavil po mém boku a společně jsme vstoupili do pokoje. Doktor Small tam byl, když jsme vešli, a soucitně se na nás usmál.

Když jsem viděl maminku napojenou na přístroje, málem mě to zabilo, a já věděl, že je to tady. To bylo, když Chiaru Carillovou osvobodili z klece, z pout jejího zhrouceného těla.

„Austine, Levi, je mi líto, že vám to musím říct, chlapci, ale víc udělat nemůžeme. Vaše maminka se toho týdne nedožije. Je čas, abyste se smířili.“

Levimu se z hrudi vydralo bolestné zakvílení a jako jednotka dvou jsme dopadli na sterilní podlahu potaženou lyzolem a já ho objal v náručí. Za mnou se ozvalo několik kroků, které šly po nemocničních dlaždicích, a moji přátelé se k nám připojili na podlaze a podpírali nás, když jsme se lámali.

Podíval jsem se na maminku na posteli a skoro jsem slyšel, jak říká: „Famiglia není vždycky krev, mio caro. Famiglia je postavena na mostech lásky. Famiglia je tu pro tebe bez podmínek. Famiglia tě podporuje v nejtemnějších chvílích nouze.“

Levi a já bychom nikdy nebyli sami. Tohle tady byla naše famiglie. S jednou obrovskou výjimkou. Ale ať se propadnu, jestli moje Pix tuhle lásku taky necítí. Jen jsem musel nejdřív vymyslet, jak ji zachránit před sebou samým.